Velela Příroda Fotografie

Černobílé krajinářské fotografie jsou poznávacím znamením časopisu dodnes.

Časopis Veronica: Spojení přírody, krajiny a kultury

Letos na podzim tomu bylo přesně dvacet pět let, co spatřilo světlo světa první číslo časopisu Veronica. Tehdy, v roce 1986, to bylo pouze číslo „zkušební a náborové“, jak v úvodníku napsal Miroslav Kundrata. Od dalšího roku 1987 však již časopis vycházel pravidelně - čtyřikrát a od roku 1999 šestkrát ročně. Časopis byl ve svých počátcích vydáván jako bulletin (zpravodaj) výborů Českého svazu ochránců přírody okresů Brno-město a Brno-venkov. Jinak to v době tuhého ideologického dozoru nad tiskovinami posledních let komunistické vlády ani nešlo.

To, že Veronica byla časopisem, dokonce vyhledávaným, je velkou zásluhou jejích „otců zakladatelů“, tehdejších pracovníků Geografického ústavu Československé akademie věd, vedoucího redaktora Miroslava Kundraty, Jana Laciny a Antonína Bučka. Nebýt ovšem skutečnosti, že se Kundratovi podařilo sehnat redaktora (a také vynikajícího redakčního grafika) nad jiné povolaného, Oldřicha Bártu (1913-1993), asi by tím zpravodajem přece jenom nějaký čas byla. Bárta, jenž během normalizace o redaktorskou práci nezavadil a jehož zkušenosti z práce v předních moravských periodikách, jako byl List Sdružení moravských spisovatelů, Host do domu či Věda a život, tehdy již dlouhé roky ležely ladem, začal periodikum tvořit tak, jak byl zvyklý. Spolu s Bártou dal Veronice nezaměnitelnou podobu výtvarník Rostislav Pospíšil, jenž vytvořil její logo a obálku.

Ta se ovšem časem měnila k současnému pojetí, díky němuž se v jednotlivých ročnících časopisu mohou představit přední čeští výtvarníci. Pospíšil ostatně dodnes ozvláštňuje obsah časopisu svými kresbami, podobně jako Jan Steklík, jehož kreslířské zkratky dokážou vtipně doplnit téma jakkoli náročné. Časopis byl od počátku zamýšlen jako prostor, v němž by docházelo ke spojení odborně populárního psaní o přírodě, krajině a jejich ochraně s kulturou. Naplňování těchto představ Veronice dodnes propůjčuje osobitý a nezaměnitelný víceoborový charakter. Hned z počátku proto periodikum přilákalo např. Ludvíka Kunderu či Jindřicha Zogatu, kteří v té době ostatně ani moc jiných příležitostí k publikování neměli. Kulturní přesah pomáhali ve Veronice dotvářet vynikající fotografové-krajináři.

Veronica měla štěstí, že mohla otiskovat snímky tehdy ještě žijících fotografických legend, jako byli Vilém Reichmann (1908-1991), Jindřich Grepl (1907-2000) či Rudolf Janda (1907-2000), jemuž Veronica uspořádala v roce 1998 poslední výstavu, na níž byl tehdy jednadevadesátiletý umělec přítomen. Podílela se též na vydání reprezentativní fotografické publikace jednoho z nejvýraznějších moravských krajinářů Moravské krajiny Miloše Spurného (1922-1979). Potvrdila tím pověst periodika, které si vzalo za své ochranu tradiční venkovské krajiny. Postupně si však vytvořila také okruh o něco mladších výsostných fotografů, mezi něž patřil Lubomír Zelinka, Tomislav Pivečka, Josef Ptáček, Petr Macháček a další.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Dnes jsou již jen stěží uvěřitelné problémy, s nimiž se Veronica musela v raných fázích své existence vypořádávat, od jakési cenzury patřičného referenta městského výboru komunistické strany, přes nedostatek papíru až po neochotu, liknavost a často i aroganci tehdejších tiskáren. Až do roku 1990 se tak např. musel časopis tisknout v Prostějově, kde jeho výrobu díky „protekci“ přijali, v Brně tehdy její tisk nebyl možný! Časopis si ovšem i přes tyto těžkosti našel hned od počátku předplatitele na větší části Moravy a postupně se rozšiřoval i do Čech a na Slovensko. Dodnes zůstává prestiží redakce mít v každém čísle alespoň jeden příspěvek ze Slovenska. Záběr Veroniky byl od počátku daleko širší než „Brno a okolí“, jak by se na zpravodaj té doby slušelo. V druhém ročníku se sice tematický obsah příspěvků ještě zaměřoval spíše na jihomoravský prostor, v dalších však již prakticky na celou tehdejší republiku.

Duší časopisu je pochopitelně redakce a okruh nejbližších spolupracovníků. Složení redakce v počátcích kromě zakladatelského dua Kundrata - Bárta doplňovali ještě Jitka Pellantová a Jiří Turek, kteří před vznikem Veroniky připravovali zpravodaje okresních výborů ČSOP. Oba byli až do roku 1997 vedeni jako zástupci nejprve vedoucího redaktora a později šéfredaktora, Turek kromě toho také působil a dodnes působí jako navýsost spolehlivý korektor. O jazykovou čistotu časopisu v počátcích dbala Nora Obrtelová, od začátku 90. let krátce také Hana Pospíšilová. Redakce ale v té době neměla žádné sídlo. Časopis vznikal doslova na koleně, jednak v pracovně Miroslava Kundraty v Geografickém ústavu ČSAV v tehdy bývalém Augustiniánském klášteře na Starém Brně, jednak v bytě Oldřicha Bárty. Často však také, jak velela dobrá prvorepubliková tradice, i v některých z brněnských restauračních zařízení, kde např. mnohdy téměř již do zlomu kreslil své obrázky Jan Steklík (tato jeho praxe se ostatně nezměnila dodnes).

V roce 1989, kdy již Bárta nebyl s přibývajícími léty s to celý časopis redigovat, začal s redakční prací vypomáhat pisatel těchto řádků. Okruh redakčních spolupracovníků, bez nichž by časopis nemohl fungovat, v roce 1991 přerostl v pravidelně se scházející redakční radu, složenou jak ze zástupců nejrůznějších vědeckých oborů, tak z dobrovolných ochránců či členů ČSOP. Tvořilo ji tehdy 16 členů: Antonín Buček, Jaroslav Čáp, Vít Grulich, Jana Haluzíková, Karel Hudec, Jarmila Kocourková, Miroslav Kundrata, Jan Lacina, Libor Musil, Nora Obrtelová, Jitka Pellantová, Petr Svoboda, Václav Štěpánek, Jiří Turek, Mojmír Vlašín a Evžen Wohlgemuth (1947-2002). V redakční radě se v průběhu let vystřídalo dalších více než dvacet odborníků. Z původní rady v té současné dodnes zasedá šest členů, další čtyři jsou pak vedeni jako členové čestní.

S tím, jak se časopis rozrůstal (v 90. letech jako čtvrtletník míval obvykle 48 stran), zvyšovaly se nároky na redakci, jež se musela profesionalizovat. Své stálé místo získala v Domě ochránců přírody na Panské ulici 9, který byl v roce 1992 kompletně zrekonstruován. Redakce se tehdy rozrostla o Hertu Matlovou, od roku 1993 pak získala svého prvního profesionálního redaktora Petra Jokeše. V redakci však působil pouze rok. Poté na jeho místo přišla básnířka Věra Fojtová, v polovině roku 1994 se redakčně „profesionalizoval“ také Václav Štěpánek a od roku 1995 zastával funkci šéfredaktora. V tomto složení pracovala redakce až do roku 1998, kdy byl přijat jako elév Dalibor Zachoval, jenž již v roce 1999 přebírá šéfredaktorský post. Od roku 2002 v důsledku nedostatku finančních prostředků zastával, pochopitelně s pomocí redakční rady a externistů, redaktorskou i šéfredaktorskou práci pouze Dalibor Zachoval, a to do poloviny roku 2007.

Čtvrtstoletí existence časopisu rozhodně není málo. Tím spíše u nevládního časopisu, který nikdy neměl na růžích ustláno a často finančně doslova vyrážel klín klínem. Veronica za tu dobu přežila všechny své „konkurenty“, starší sesterskou Niku či časopis Naší přírodou a mnohé další, které sice vydržely ideologickou nepřízeň bývalého režimu, finanční labyrinty nové doby však již byly nad jejich síly. Tím ovšem nechceme říci, že něco podobného nehrozí také Veronice. Již teď však mnohonásobně předčila i ty nejbujnější sny svých zakladatelů. Doufejme, že s pomocí čtenářskou a s dostatečnou autorskou základnou se jí podaří překonat všechna úskalí, která jí čas ekonomických propadů přináší, a bude nadále citlivým barometrem stavu doby a statečným ochráncem přírody a krajiny.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Veltrubská desítka - Memoriál Ivana Kašpara 2025

XIV. ročník Veltrubská desítka - Memoriál Ivana Kašpara a XIII. ročník Veltrubské čtyřky se uskuteční v sobotu 16.8.2025 na hřišti ve Veltrubech. Samozřejmě bude připraven i Dětský závod kolem Brůdku ve Veltrubech. Start i cíl Veltrubské desítky i Veltrubské čtyřky je na hřišti SK Čechie Veltruby (označeno na mapě f"Cíl"). Trasa Veltrubské čtyřky je ke stanovišti č. 3), kde je otočka kolem Kapličky a zpět na hřiště SK Čechie Veltruby. Pro letošní rok jsme museli změnit trasu Veltrubské desítky z důvodu opravy komunikací Na Spálence v Kolíně.

Start zůstává pro oba závody od hřiště SK ČECHIE Veltruby, ale nově se poběží od Kapličky v Hradišťku I. směrem ke hřišti po louce podél Svatovíku (bývalé Hradiště) k Labi a dále se pokračuje na Klavary a opět nově podél Labe na kraj Spálenky a mezi písníky se vyběhne bránou do Nové ulice v Hradišťku I. Obec Veltruby se nachází severozápadně od města Kolín v centru tzv. "Lužních lesů". Zachovalé zbytky lužních lesů a zamokřených luk s výskytem řady chráněných a ohrožených druhů rostlin a živočichů jsou podle zákona o ochraně přírody maloplošná chráněná území. O původu jména obce vypráví stará pověst, podle které kněžna Libuše, která se v těchto místech ztratila při lovu, velela "troubiti" a dle toho byla zdejší osada nazvána Veltruby.

Vesnice o níž je první písemná zmínka z roku 1388, se skládá z historických částí. Západní část, nejblíže Labi, stojí na místě zaniklé vsi Jezeřany, která stávala u Labe a byla uváděna se dvěma dvory a s tvrzí. V husitských válkách ves zanikla a zůstla zachován pouze kostel a hřbitov. Východní část vznikla kolem velkého dvora s návsí, táhnoucí se až na východ ke státní silnici. Dnešní zástavba obce je různorodá, tvořená převážně rodinnými domky, několika bytovkami, chalupami a zemědělskými usedlostmi. Dobré dopravní spojení (autobus, železnice) předurčuje obec k dalšímu rozvoji.

Lov a fotografie

Jako již tradičně jsem se chtěl zaměřit na ulovení srnce první věkové třídy. Vzhledem k tomu, že jsem v té době ještě poznával hranice a všechna zákoutí mého nového působiště, nestačil jsem žádného paličkáře před odstřelem obeznat. Když přišel datum 16.5. , vydal jsem se na první z mnoha překrásných vycházek, na kterých jsem poznával stále nová místa, posedy a ochozy. Nijak jsem se nezaměřoval na čekané na posedech ale spíše šoulal. To mi umožňovalo obeznat velké množství zvěře a to i srnců. Většinou se jednalo o šesteráky v různých věkových třídách ale obeznal jsem i několik nadějných srnců první věkové třídy.

Jak to tak ale bývá, po paličkářích se slehla zem. Až jednoho dne se mi podařilo naprostou náhodou vyfotografovat v jedné lokalitě paličkáře. Místo, kde byl lov velice obtížný, protože zde jsou houštiny oddělené oplocenkami a sedět se tu nikde nedalo. I přes to jsem toto místo několikrát navštívil a pomalým krokem šoulal. Ani zde jsem ale neměl štěstí a paličkáře nespatřil. Až přišla sobota 2. června. Protože v tomto období máme plánované brigády, využil jsem cesty do revíru a brzy ráno šel ven. Tentokrát padla volba na lokalitu okolo areálu sportovní střelnice.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Před rozedněním jsem chvíli seděl na žebříku u pšeničného pole, kde jsem promýšlel, kudy povedou mé kroky. Je něco málo okolo 4.30 hod a já se vydávám po lesní cestě vzhůru k rozlehlé louce, která je zde v podstatě nechaná ladem a tak je porostlá travinou, bodláčím a spoustou náletu všudypřítomné břízy. Jdu pomalu okrajem louky a už vidím první kusy, které do těchto míst přišli brát žír. Je zde několik srnců a srn. Ovšem paličkář opět žádný. Letmý pohled na hodinky mi prozrazuje, že mám ještě poměrně dost času a tak zrychluji krok a mířím ještě do jedné lokality. Po pár metrech kdy si koukám jen pod nohy mně upoutají dva odkakující kusy. V první chvíli mi prolétné hlavou že je to srna se srnčetem. Až když se podívám pozorně, vidím jistícího paličkáře a vedle něj poskakujícího zajíce. Srnec zabeká a mizí mi z dohledu. V duchu si nadávám, jak jsem si ho zradil. No nic, pokračuji dál do míst, kde jsem ho spatřil poprvé-opět nic. Protože auto jsem mněl na druhé straně, musel jsem se vracet stejnou cestou. Na louce potkávám šesteráka a k mému údivu v pozadí stojí zrazený paličkář! Okamžitě se krčím a snažím se mu nadejít.

Rychle mířím k posedu, který v těchto místech stojí, protože z něj bych mněl jistotu dobré rány. Než se k němu ale stačím dostat, srnec zachází do krytu lesa a já končím dnešní vycházku opět bez úspěchu, ovšem s nadějí, že by se zde mohl paličkář zdržovat. Po poledni končí brigáda a já si cestou domů říkám, že bych si mohl prolámat větvičky u posedu, na který jsem chtěl večer zasednout. V tuto roční dobu je možné potkávat srnčí zvěř často i v denních hodinách a tak dávám na rameno i mou kulovnici. Po příchodu k louce prozkoumávám dalekohledem okolí, ale žádný kus zde nevidím. U žebříku si olámu větvičky a vracím se zpět k autu. Už jsem od něj pár desítek metrů, když můj pohled upoutá rezivá skvrna uprostřed malé paseky. Dalekohled letí k očím - je to on! V místě kde jsem ho vůbec nečekal. Ví o mně a tak stojí a jistí. Je mi jasné, že moc času není a tak udělám dva kroky k prvnímu stromu. Srnec na nic nečeká a odskakuje o pár metrů dál. Jeho mladická zvědavost mu ale velela ještě jednou zastavit a podívat se, kdo že ho to vyrušil z paše. Natáčí se na široko a s nataženým krkem jistí do míst, kde stojím zapřený o strom. Ukazuje mi tak svou komoru a já jemně tisknu spoušť. Lesem zaburácí rána a srnec mi s prudkým nadskočením odbíhá z dohledu.

V hlavě si vše promítám stále dokola. Vše se seběhlo tak rychle a nečekaně. Tolik neúspěšných raních i večerních vycházek a teď hodinky ukazují něco málo po půl jedné odpoledne! Po nekonečných pěti minutách se vydávám na nástřel. Bez problémů jej nalézám. Barva smíšená s obsahem trávníku mi nenapovídá o předpisovém zásahu komory zhola nic. Vydávám se tedy po silně pobarvené stopě, která mně dovádí k již zhaslému paličkáři. Pak již následuje několik fotografií a samozřejmě ošetření uloveného srnce a jeho odvoz k našemu zvěřináři. Doma jsem po shlédnutí fotografií zjistil, že se jedná o paličkáře, kterého jsem před několika dny vyfotil v oplocenkách. Potkal jsem ho tedy na třech různých místech a nakonec i úspěšně ulovil. Tak jsem tedy zahájil letošní loveckou sezónu v mém novém - překrásném revíru.

Závody Veltrubská desítka

Fotografie z běhu naleznete zde : /ostatni/foto-a-video-galerie/fotogalerie/foto-r-2025-1/veltrubska-desitka-memorial-ivana-kaspara-1682025-1723cs.html

Výsledky běhů "Veltrubská desítka - Memoriál Ivana Kašpara 2025" a "Veltrubská čtyřka 2025":

• Typ: XLSX dokument, Velikost: 64.18 kB
• Typ: PDF dokument, Velikost: 462.05 kB

Výsledky běhu "Veltrubská čtyřka 2025":

• Typ: PDF dokument, Velikost: 225.83 kB

Výsledky běhu - "Veltrubská desítka" - Dětský závod - Brůdek (Excel):

• Typ: XLSX dokument, Velikost: 82.3 kB

Výsledky běhu - "Veltrubská desítka - Dětský závod - Brůdek" - startovní listina (.pdf):

• Typ: JPG obrázek, Velikost: 169.1 kB

Výsledky běhu - "Veltrubská desítka - Dětský závod - Brůdek" - chlapci (.pdf):

• Typ: JPG obrázek, Velikost: 201.48 kB

Výsledky běhu - "Veltrubská desítka - Dětský závod - Brůdek" - dívky (.pdf):

• Typ: JPG obrázek, Velikost: 215.77 kB

Královna Kleopatra VII.

Narodila se v roce 69 př. n. l. a nastoupila na trůn v 18 letech. Byla posledním vládcem ptolemaiovského období, nejdéle vládnoucí dynastie ve starověkých egyptských dějinách, která se dostala k moci v roce 305 př. n. l. poté, co Alexandr Veliký dobyl Egypt. Byla to „mimořádná žena", která také naháněla strach i mocným mužům, říká Martínezová. „Byla filozofkou. Byla doktorkou medicíny. Byla chemičkou. Je zobrazena při plnění své role faraonky přinášením obětí bohům. Vzhled jejího syna s Juliem Caesarem je propaganda zaměřená na posílení jeho postavení jako jejího dědice. Byl zajat a popraven krátce po její smrti. Po Caesarově zavraždění měla královna 11 let trvající vášnivý a politicky nabitý románek s jedním z jeho generálů a potenciálních nástupců, Markem Antoniem.

Čínská pirátka Ching Shih

Čínská dívka Ching Shih se do historie zapsala hned pod několika jmény. Ilustrační obrázek. Skutečná podoba slavné pirátky se nedochovala. Ke zločinecké kariéře se dostala díky sňatku. Jak dopadla? O jejím dětství a mládí se toho příliš neví. Pravděpodobně se ale neživila zrovna počestně. Na začátku 19. století se vdala za významného pirátského velitele a hned se do manželova řemesla zapojila. Pirátský zákoník Nakonec velela armádě, ve které bylo sjednoceno několik flotil lodí a kolem 70 000 mužů i žen. Ostatní legendární piráti, například právě z karibské oblasti, se s ní v tomhle vůbec nemohli měřit. Sepsala také slavný pirátský kodex, tedy takový zákoník. Jaká pravidla obsahoval?

Realita kosmonautů a astronautů

Jestliže vyslovíme před nezasvěcenou veřejností slovo „astronaut“ či „kosmonaut“, zmíněná veřejnost si představí nadčlověka, schopného… no vlastně všeho. Ocelový pohled, rychlé reflexy, rozsáhlé znalosti, pokrývající hned několikero odborností. Roky tvrdé a vyčerpávající práce, které vyústí v nebezpečnou jízdu na orbit. Tam je každá minuta naplánována do nejmenšího detailu, včetně osobní hygieny. Pokud máte zato, že tento pohled na život oněch odvážlivců je reálný a pravdivý, následující šokantní fotoreportáž vás vyvede z omylu. Podle zjištění našich investigativců je realita naprosto odlišná. Kosmonauti a astronauti jsou ve skutečnosti lidé se stejnými slabostmi a vrtochy, jako my všichni.

Zdá se to neuvěřitelné, ale podstatnou část výcviku astronauti věnují nácvikům pózování při různých příležitostech. Během výcviku pro lunární mise prováděli astronauti geologické výpravy do terénu, tzv. field trips. Kosmické agentury se snaží vzbudit dojem, že astronauti trénují na sofistikovaných simulátorech, dokonale napodobujících veškeré myslitelné situace a manévry během letu. Skutečnost je však zcela jiná. Během příprav na společný americko- sovětský let ASTP/EPAS proběhlo několik vzájemných návštěv kosmonautů a astronautů v zemích svých protějšků. Hned na počátku své kariéry uzavřeli novopečení astronauti Mercury smlouvu s magazínem Life, která fotografům tohoto časopisu zajišťovala částečný přístup do jejich soukromí. Astronauti se také stávají objekty různých lékařských pokusů a pochybných zákroků. Během letů Apolla bylo nutné zpřesňovat zaměření inerciální plošiny navigačního systému GNU pomocí k tomu určeného teleskopu. Podle dostupných fotografií se zdá, že pokusy s očními náhradami měly i své nevýhody.

Při množství fotografií, pořizovaných během letu, bylo jasné, že se občas některá z nich nepovedla. Není divu, že při svém hvězdném statusu si astronauti přejí zůstat nepoznáni a neobtěžováni davy fanoušků. Gus Grissom den po svém suborbitálním letu v červenci 1961 v jídelně základny na Grand Bahama Island. Černé brýle na očích jsou pravděpodobně důsledkem oftalmologického vyšetření. Tato fotografie také pochází z období po návratu. Většinou astronauty čekalo turné, zahrnující i triumfální jízdu ulicemi mnoha měst. A pak přichází onen kýžený den- den startu. Před startem Apolla-12 dostal Pete Conrad zajímavý dárek- plyšovou gorilu. Pojmenoval ji „Irving Glick“. Skvěle uvolnil atmosféru před startem. Že se ale v daný den odstartuje, to vůbec není jisté. Rakety a vybavení jsou evidentně ve velmi špatném stavu. Někdy se raketové motory prostě nezapálí.

Během misí Mercury, Gemini a Apollo byl neomezeným „vládcem odpalovací rampy“ Gunther Wendt. Tradice velela, aby mu astronauti nosili před startem různé žertovné dárky. Zde Tom Stafford po několikerém odkladu startu Gemini IX třímá velkou sirku a doufá, že tento dárek pro Gunthera Wendta zajistí úspěšný start. Astronauti vědí, že jejich práce je velmi riskantní. Špičkování a vtipkování samozřejmě patřilo k pilotovanému kosmickému programu od jeho počátku. Po startu a usídlení na ISS se astronauti a kosmonauti údajně neustále věnují práci, údržbě stanice a volný čas prý často obětují pozorování a fotografování zemského povrchu. V červnu tohoto roku proběhlo pro členy expedice 39/40 Alexandra Skvorcova a Olega Artěmjeva osvěžení procedur během přistání. Podle slov O. Při lunárních misích byla každá minuta na povrchu Měsíce naplánována do posledního detailu. K tomu, aby astronauti měli přehled o časové ose plánu, jim sloužily malé „taháky“, přišité na levý rukáv skafandru.

Peta Conrada a Ala Beana při misi Apolla-12 lehce šokoval žertík, při kterém jim záložní posádka pod vedením Dave Scotta malinko poupravila ony rukávové checklisty. Přes hrátky ve stavu beztíže a neustálou četbu astronauty a kosmonauty občas přemůže pocit samoty a odloučení. Člen expedice 21/22 Maxim Surajev se pyšní rostlinou, vypěstovanou na palubě ISS. Při dlouhodobém pobytu na stanici připomínají rostliny posádkám domov, přírodu a její vůni. Proto je posádky opečovávají jako oko v hlavě. Krom četby a rozhovorů s rostlinami a předměty se posádky na stanici ISS věnují také překvapivě i tanečním lekcím. Před návratem na Zem členové expedice 32/33 Jurij Malenčenko, Akihiko Hošide a Sunita Williams prověřovali funkčnost svých skafandrů Sokol. Aby navozené situace vypadaly reálně, jsou používány i sofistikované rekvizity a kostýmy. Návratové moduly Sojuzů přistávají na území Kazachstánu. Oficiální přivítání většinou probíhá ve městě Astana a při slavnostní příležitosti nesmí chybět tradiční kazašské kroje. Astronaut Scott Kelly na palubě vrtulníku po přistání Sojuzu TMA-01M v březnu 2011. Myslím, že není třeba nic dodávat.

Brigáda v Krkonoších

Po loňském sázení stromů zaměstnanci společnosti Kraft Foods přijeli opět na brigádu s cílem co nejvíc pomoci nejvyšším českým horám. Tentokrát jich do Harrachova na gruntování dorazily tři stovky, v čele se sjezdařkou Šárkou Záhrobskou. Pražáci přiložili ruce k dílu v oblasti Horních Míseček, Dvoraček a Rokytnice nad Jizerou. „Brigádníci pomohli s potřebnými pracemi. „Milka pochází z čisté alpské přírody a v kampani vyzývá spotřebitele k jemnému chování. „V Krkonoších jsem vyrůstala, učila jsem se zde lyžovat. Brigádníky ochranáři hor po roce opět rádi uvítali. „Pomoc přímo na horách a v takovém rozsahu má pro nás velký význam," potvrdil ředitel Správy KRNAP Jan Hřebečka.

tags: #velela #priroda #fotografie

Oblíbené příspěvky:

• Vlastnosti vody
• Ekologická výchova v MŠ a ZŠ
• Odpad Šimonovice - informace
• Jablonec nad Nisou ovzduší
• Environmentální výchova v březnu