Vnější a vnitřní vlivy chemické vlastnosti stanoviště

Kvalitu vnitřního prostředí staveb ovlivňuje celá řada chemických látek, jež si pouštíme do domovů, kanceláří a mnoha dalších prostor. Následující text pojednává o látkách, které se do vzduchu uvolňují z předmětů, jimiž jsou místnosti vybaveny, tedy nábytek, podlahy a podlahové krytiny, tapety, tkaniny a podobně, nebo se při zařizování bytu používají - typicky nátěrové hmoty, lepidla, tmely.

V budovách trávíme až 90 % svého času a to, jak se v nich cítíme, ovlivňuje řada faktorů jako je teplota, vlhkost vzduchu, hluk. Nelze ale opomenout další byť ne tak často zmiňovaný aspekt: znečištění vzduchu různými chemickými látkami jako je formaldehyd, benzen a další. Dosud bylo v budovách ve vzduchu zjištěno více než 170 látek, které za určitých podmínek mohou mít negativní dopad na zdraví obyvatel.

I tak je ale oblasti kvality vnitřního prostředí staveb věnována velká pozornost. Řada zemí vyvinula své kontrolní mechanismy, kdy se sledují celkové úniky těkavých organických látek (VOC), látek se zvlášť závažným působením či zápachem. Povinnou certifikaci výrobků před uvedením na trh zavedlo Německo, ve Francii zase zavedli povinné označování výrobků s ohledem na emise těkavých organických látek. Dobrovolnou certifikaci výrobků zavedli i sami výrobci (koberce, lepidla…). Emise škodlivin se také zohledňují při udělování ekoznaček.

Možnosti ovlivnění kvality vnitřního prostředí

Existuje několik způsobů, jak ovlivnit kvalitu vnitřního prostředí:

1. Dostatečné větrání: Nedostatečná výměna vzduchu je jeden z nejdůležitějších faktorů, jež způsobují v bytech či kancelářích u řady látek významně vyšší koncentrace škodlivin, než jaké lze naměřit venku. V současnosti, kdy klade společnost důraz na úspory energie, význam zajištění dostatečné výměny vzduchu vzrůstá - snižuje se totiž objem vzduchu, který do budovy vnikal netěsnostmi. Vyhláška č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, připouští maximální koncentraci CO2 v pobytových místnostech ve výši 1500 ppm, doporučená hodnota je 1000 ppm.
2. Výběr produktů: Obecně lze doporučit upřednostňování přírodních materiálů, případně výrobků, které obsahuji minimum těkavých organických látek a dalších škodlivin. Při nákupu zboží je dobré vyhýbat se výrobkům, jež zapáchají. Pracovníci Arniky v rámci ekoporadny také řešili stížnosti lidí na zápach z plastových oken, nábytku z dřevotřísky, zápach z různých plastových výrobků či zápach z elektrospotřebičů. Při práci s výrobkem, který obsahuje těkavé organické látky (barva, lepidlo atd.), je třeba intenzivně větrat.
3. Teplota a vlhkost: Při vyšších teplotách a vlhkosti dochází k rychlejšímu uvolňování škodlivin z některých výrobků, např. formaldehydu z dřevotřísky.

Nábytek

U nábytku ze dřeva je možným zdrojem znečištění jeho povrchová úprava. Nejpřísnější požadavky jsou kladeny na nábytek pro děti. U nábytku z dřevotřísky jsou nejvíce diskutovány emise formaldehydu. Od roku 2004 se v Evropě vyrábí dřevotříska ve dvou emisních třídách E1 a E2. Emisní třída E1 zaručuje emise pod 0,1 ppm (0,12 mg/m3) podle EN 717-1 či obsah formaldehydu v dřevotřísce do 8 mg/100 g hmoty dle EN 120 (v 70. letech tato hodnota dosahovala 100 mg/100 g hmoty). V současné době je na trhu nábytek z dřevotřísky, při jehož výrobě nebyl formaldehyd použit, nebo i takový, u něhož jsou emise formaldehydu nižší než u dřeva.

Čtěte také: Vnější zateplovací panely

Podlahy a podlahové krytiny

U laminátových a parketových podlah jsou možným zdrojem emisí pojiva. Používání vinylových podlah však Arnika nedoporučuje. Jedná se většinou o podlahy z PVC, jehož výroba není pro životní prostředí příznivá a mohou obsahovat řadu škodlivin. Alternativou k vinylovým podlahám jsou podlahoviny vyrobené z lněného oleje a dalších přírodních složek, případně podlahoviny z jiných plastů než PVC. Při pokládce podlah a jejich krytin je nutné sledovat také emise z tmelů, lepidel a dalších přípravků.

Koberce

Významným zdrojem těkavých organických látek mohou být také koberce. Díky iniciativě výrobců se však emise z koberců významně snížily. V roce 1990 vytvořili evropští výrobci koberců certifikační systém GUT. Zatímco v roce 1990 byl limit pro celkové emise těkavých organických látek (TVOC) 5000 µg/m3, v roce 1997 to byl již jen 300 µg/m3. Podobně se zpřísnily požadavky na další látky.

Tapety

V současnosti jsou dostupné papírové tapety, které neobsahují formaldehyd (ten se používá ke zlepšení pevnosti papíru za mokra). Emise těkavých organických látek budou nízké, pokud pro potisk byly použity vodou ředitelné inkousty. Barvy mohou také obsahovat pouze přírodní pigmenty bez těžkých kovů. Lepidla na tapety jsou vodou ředitelná.

Textilie

Při výrobě textilií a jejich potisku se používá velké množství chemických látek. Cesta, jak se rizikovým chemickým látkám v textilních výrobcích vyhnout, je požadovat po výrobcích, aby nebezpečné látky sami omezili (požádat o výsledky zkoušek). Někteří výrobci a dodavatelé již sami taková opatření k omezení škodlivých látek přijali. Informace o tomto kroku jsou obvykle na webu výrobce.

Nátěrové hmoty

Nátěrové hmoty se liší svým užitím, složením i výsledným efektem. Významnou skupinu tvoří tzv. napouštědla. Jedná se o prostředky k napouštění dřeva používané především jako preventivní ochrana před napadením houbami, plísněmi i dřevokazným hmyzem. Často obsahují zdraví škodlivé látky. K povrchové úpravě a tónování dřevěných výrobků, ale i dřevotřískových desek, se používají mořidla a lazurovací laky, které zdůrazní strukturu dřeva. Hladký povrch bez nebezpečí třísek zajistí použití laku či barvy. Lak je transparentní nátěrová hmota, jež tvoří průhledný až průsvitný nátěr. K povrchové úpravě dřeva lze použít i speciální oleje a vosky.

Čtěte také: Geologické děje a povrch

Z hlediska kvality vnitřního prostředí jsou u barev nejdůležitější nízké emise těkavých organických látek a kvalita použitých pigmentů (bez obsahu těžkých kovů). Při používání nátěrových hmot je zásadou číslo jedna důkladně číst návod pro použití výrobku, seznámit se se všemi značkami na obalu upozorňujících na hlavní vlastnosti výrobku a možná rizika. Každý výrobek musí být označen piktogramy a frázemi definujícími riziko výrobku. Jedná se o tzv. H-věty a P-věty (dříve R-věty, S-věty). Uvnitř budov je nezbytné používat pouze přípravky pro vnitřní prostředí určené! Normy pro nátěrové hmoty určené pro vnější prostředí jsou totiž obecně méně přísné normy. Obsahují zpravidla agresivnější rozpouštědla (více těkavých organických sloučenin) a připouštějí i pigmenty s vyšším obsahem toxických sloučenin těžkých kovů (např. olovo, arsen). Při použití zbytku barvy „z plotu“ v domácnosti zbytečně dochází k většímu ohrožení zdraví.

Další zásadou je přesné dodržení technologie (návodu) doporučené výrobcem pro použití nátěrové hmoty. Jedná se zejména o dodržení teploty prostředí doporučené pro aplikaci a interval mezi jednotlivými nátěry. Při nižší teplotě se totiž může stát, že neproběhne žádaná reakce (takzvané zrání barvy), což může výrazně ovlivnit jak vlastnosti nátěru, tak dobu uvolňování těkavých organických látek (VOC) z něj. Při předčasné aplikaci druhé vrstvy zase dochází k uzavření „nevytěkaných“ látek pod nátěrem - důsledkem je pak jejich postupné dlouhodobé uvolňování.

Správná volba vhodné nátěrové hmoty nám může často usnadnit práci při další údržbě zařízení domácnosti i předmětů běžného užívání. Při renovaci původního nátěru je u barev a laků nezbytné odstranění staré vrstvy a to buď chemicky, mechanicky či opálením. To vyžaduje svůj čas, úsilí a v konečném důsledku je to i zdrojem dalších škodlivin a nebezpečných odpadů.

Z hlediska domácího prostředí jsou nejméně závadné ty výrobky, jež mají atest pro použití na hračky a pro styk s potravinami. Dobrým a spolehlivým vodítkem je ekoznačka.

Lepidla a tmely

Lepidel máme mnoho druhů. Škrobová, dextrinová a bílkovinná lepidla jsou tuhé látky, prášky nebo pasty obsahující vodu (rozpouštějí se v horké nebo studené vodě). Zasychají ztrátou vody odpařením nebo vsáknutím do lepeného materiálu. Protože jde o přírodní materiály, hrozí nebezpečí napadení mikroorganismy. Proto lepidla obsahují konzervační látky, které by měly být potravinářské. Disperzní lepidla mají tekutou, pastovitou až tmelovitou konzistenci. Jejich základem je disperze částic polymerů ve vodě. Zasychají vsáknutím vody do porézního materiálu a jejím odpařením. Používají se např.

Čtěte také: Validita ve Výzkumu

Problematičtější jsou lepidla na bázi organických látek. Tradiční univerzální lepidla se skládají z rozpouštědla (alkoholů, etherů, chlorovaných uhlovodíků, toluenu, xylenů, cyklohexanu, atd.) a vlastní lepicí hmoty (nejčastěji syntetické pryskyřice, u sekundových lepidel esteru kyseliny kyanakrylové). Rozpouštědla zajišťují, aby lepicí hmota zůstala měkká.

Podobně jako u nátěrů, i u lepidel a tmelů je možné se negativním vlivům vyhnout. Základem je opět důkladné pročtení návodu k použití výrobku. Pomůže také podrobně se seznámit se všemi značkami na obalu - upozorňují na hlavní vlastnosti výrobku a možná rizika. Každý výrobek musí být označen piktogramy a frázemi, jež definují riziko výrobku. Jedná se o již zmíněné H-věty a P-věty. Pro lepení podlah a podlahových krytin je možné také koupit certifikovaná lepidla s velmi nízkými či žádnými emisemi těkavých organických látek. Speciální lepidla by neměla v žádném případě přijít do rukou dětem.

Francie zavedla od 1. ledna 2012 povinné označování výrobků podle množství emisí těkavých organických látek. Označení se týká izolací, podlah, podlahových krytin, tapet, obkladových materiálů, ale i barev, laků, lepidel atd. Limity jsou stanoveny pro celkové emise těkavých organických látek a 10 chemických sloučenin: například formaldehyd, toluen, styren, xylen. Výrobky musí být také testovány na některé látky s karcinogenním, mutagenním a reprotoxickým účinkem (CMR látky). Limit 1 µg/m3 je stanoven pro benzen, trichlorethylen, DEHP a DBP. Výrobky jsou testovány dle ISO 16000.

Kvalitě vnitřního prostředí se v posledních desetiletích věnuje hodně pozornosti. Například Světová zdravotnická organizace (WHO) schválila v roce 2010 směrnice pro vybrané látky, které ovlivňují kvalitu vnitřního prostředí, řada projektů na toto téma byla realizována v EU a připravují se i příslušné evropské normy.

Dendrochemie

Primární výhodou použití stromů ke studování změn prostředí je délka záznamu, kterou mohou poskytnout. Může být získána linie, která předchází klimatický záznam, industriální aktivitu a změny ve využití krajiny ve většině regionů. Proto jsou dendrochemické studie stále aktuální. Pro stanovení obsahu jednotlivých prvků v letokruzích je třeba mít na paměti možnosti a omezení, která s sebou přinášejí jednotlivé metody s přihlédnutím ke druhu stromu, aby nedocházelo k mylným interpretacím získaných dat.

Anatomické, chemické a ekologické faktory ovlivňující výběr druhu pro dendrochemické studie mohou být rozděleny do tří skupin:

1. faktory vnějšího vzhledu (životnost, specifické nároky na stanoviště - klima, půda, svažitost atd., které jsou důležité pro design pokusu)
2. xylémové faktory (anatomické, chemické a fyzikální faktory, které kontrolují prostupnost dřeva a cesty toku tekutin ve dřevě samotném)
3. elementární faktory (zohlednění biologického chemismu a chemismu roztoků každého jednotlivého prvku včetně analytických technik pro detekci a kvantifikaci jednotlivých prvků)

Velká ekologická amplituda má mnoho výhod - poskytne srovnání chemismu dřeva na široké škále stanovištních podmínek a zároveň usnadňuje kalibraci, statistické analýzy a vytváření modelů. Jehličnaté stromy mohou být citlivější ke změnám v atmosférickém prostředí než listnaté stromy. Rychlost zvětrávání matečné horniny je kritickým faktorem v citlivosti půdy i dřevin k atmosférickým změnám.

Xylémové faktory jsou vázány na transformaci bělového dřeva na jádrové. Tyto přeměny zahrnují anatomické, fyzikální i chemické změny. Běl je většinou považována za fyziologicky aktivní a poskytující mechanickou oporu pro strom, zatímco jádro je většinou fyziologicky nefunkční. Šířka běli se mění v závislosti na druhu, kolísá i uvnitř jednoho druhu a je ovlivněna vodním stresem a dalšími podmínkami prostředí a genetickými faktory.

Hlavním problémem použití letokruhů k monitorování životního prostředí je mobilita určitých prvků přes hranice letokruhů. Pohyblivost prvků je založena na mnoha faktorech např. Detekce a stanovení obsahu minerálních prvků ve dřevě do značné míry závisí na vybrané analytické metodě, která je v dané studii použita např. Zvolit vhodnou dřevinu pro správné analýzy, které by přinesly požadované výsledky je základním klíčem k úspěchu.

Často je zdůrazňována metoda chemické analýzy bez zkoumání toho, jaká variabilita v dosaženém výsledku může vyplývat ze základní biologie stromu. Např. buk diskriminuje v příjmu hliník a sodík, zatímco prvky mangan, vápník, draslík a fosfor jsou v příjmu upřednostňovány. Snížení obsahu olova v nedávno vzniklém dřevě může být výsledkem kratšího vystavení dřeva mízotoku spíše, než snížením obsahu olova v půdě.

Značné množství fosforu a draslíku nahromaděného v bělovém dřevě je výsledkem normálního fungování protoplastu. Vysoké koncentrace P a K nejsou přebytky z procesu formování dřeva ani redukce koncentrací P a K v jádrovém dřevě, ani nejsou vyloučeny při iontové výměně míst ve dřevě. Když se letokruh bělového dřeva přeměňuje na jádrové dřevo, symplast obsahující P a K ustoupí do nověji formované běli.

Důležitým předpokladem je, že vzorky dřeva určené pro analýzy jsou vizuálně uniformní, bez zřetelných barevných skvrn, hnilobné tkáně způsobené zraněním či infekcí.

Závěrem lze tedy říci, že není vhodné používat pro analýzy jednotlivý strom či dokonce jednotlivý vývrt, protože vliv externího mikrostanoviště či vnitřních podmínek stromu je příliš veliký. Doporučit lze především analýzy směsných vzorků, či vzorků po dekádách či dokonce po dvacetiletých úsecích obzvláště tam, kde jsou prvky transportovány ve dříve vzniklém dřevě. Při interpretaci výsledků by pak měl mít každý autor na paměti, jaká omezení plynou z biologie, anatomie a fyziologie vybraného analyzovaného druhu stejně tak, jako ze zvolené analytické metody.

Chemické látky a směsi

Účinek chemických látek je závislý na exogenních (zevních) faktorech, tedy chemických a fyzikálních vlastnostech samotné chemické látky a charakteru expozice chemické látky - intenzita, frekvence a doba trvání působení chemické látky na organizmus, vstupní brána látky do organizmu apod., endogenních (vnitřních) faktorech, tedy individuálních vlastnostech organizmu, na který chemická látka působí - věk, pohlaví, celkový zdravotní stav, fyzická zdatnost, genetická výbava, individuální vnímavost na chemickou látku (v případě alergického účinku), apod.

Nejčastějšími vstupními branami chemických látek do organizmu jsou dýchací cesty, kůže a zažívací trakt. Dýchací cesty představují největší a nejčastější bránu vstupu škodlivých látek do lidského těla. Kůží se vstřebávají látky, které jsou současně rozpustné ve vodě i v tucích, aby překonaly kožní bariéru.

Transformace (proměna) vstřebaných škodlivin probíhá v játrech, kde se oxidačně-redukčními reakcemi proměňují složité chemické látky na látky jednodušší, zároveň ve většině případů i méně toxické. Některé škodliviny se mohou v organizmu ukládat (deponovat). Vylučování chemických látek z organizmu závisí na biologickém poločase (TB ½) jednotlivých látek, tedy čase, za který se z těla vyloučí polovina vstřebaného množství škodliviny.

Chemické látky a směsi v závislosti na jejich vlastnostech lze rozdělit do skupin podle nebezpečnosti. Výrobce, dovozce nebo následný uživatel, který uvádí na trh látku nebo směs, ji v závislosti na intenzitě jejich nebezpečných vlastností zařazuje do jedné nebo více skupin nebezpečnosti. Chemické látky nebo směsi lze klasifikovat jako výbušné, oxidující, hořlavé, toxické, žíravé, dráždivé, senzibilizující, karcinogenní, mutagenní, toxické pro reprodukci.

Toxické účinky mohou být lokální - dráždivé, celkové - systémové nebo smíšené. Lokálně iritativní (dráždivé) účinky jsou nejčastěji omezeny na poškození kůže (agresivní nebo zředěné chemikálie) a dýchacího systému (dráždivé plyny a páry, např. chlór, fluor), přitom nedochází ke vstřebání chemické látky do těla. Systémové, celkové účinky vznikají po vstřebání látky do organizmu a následné distribuci do jednoho nebo více kritických orgánů.

Chemické látky se senzibilizujícím účinkem mohou vyvolat alergická onemocnění kůže - kontaktní alergický ekzém (např. alergie na chrom, nikl, ropné produkty) nebo dýchacích cest - alergická rýma, průduškové astma (alergie na izokyanáty, lepidla, barvy nebo jiné chemické látky).

Nemoci z povolání z chemických látek a směsí

Poškození zdraví v důsledku působení chemických látek a směsí jako nemoc z povolání podle nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání, ve znění pozdějších předpisů, se odškodňuje podle tří kapitol: kapitola I - nemoci způsobené chemickými látkami, kapitola III- nemoci z povolání týkající se dýchacích cest a kapitola IV- nemoci z povolání kožní.

Alergická rýma (alergická rinitida) se projevuje záchvaty zduření nosní sliznice, které provází pocit ucpaného nosu s bohatou nosní sekrecí. Průduškové astma (astma bronchiale) je chronické zánětlivé onemocnění průdušek, při kterém dochází k typickým záchvatům dušnosti nebo kašle na podkladě zúžení dýchacích cest.

Profesionální dermatózy je často označována skupina iritačních nebo alergických onemocnění kůže vzniklé v důsledku působení škodlivin z pracovního prostředí. Kontaktní iritační dermatitida vzniká po expozici méně agresivních nebo zředěných chemikálií jakými jsou saponáty, mýdla, minerální oleje, organická rozpouštědla, čistící a dezinfekční prostředky, agrochemikálie apod.

tags: #vnější #a #vnitřní #vlivy #chemické #vlastnosti

Oblíbené příspěvky:

• Výroba 1 kW z bioplynu
• Praxe a problémy s odpadky v Itálii
• Kovový odpad Přerov
• Historie a současnost stanice Čeladná
• Jak omalovánky pomáhají chránit přírodu