Návrat lásky k přírodě: Proč se vracíme k tomu, co je nám přirozené

Dnes vidíme velkou příležitost v tom, že se probouzí lidské vědomí. Jako lidé začínáme znovu zpochybňovat smysl života a smysl všech vymožeností naší doby. Skutečně nám to slouží?

Proč se vracíme k přírodě?

Mnoho, nebo možná všechny dnešní nemoci a celkový stav naší společnosti jsou způsobeny ztechnizovaným stylem života a ztrátou kontaktu s přírodou. Vidíme skutečnou potřebu návratu k přírodě. Během cesty do Prahy se nám naskýtá pohled na jarní krajinu ubíhající rychlostí mezinárodního vlaku. Kolik lidí by se do ní s radostí vydalo… a kolik by se nám svěřilo, že mají k přírodě hluboký či vřelý vztah.

Ve své nové knize Psychologie vztahu k přírodě a životnímu prostředí tvrdíš, že vztah k přírodě a životnímu prostředí nemá pouze jednu dimenzi, nedá se popsat jedním pojmem. Když se zabývám vztahem k přírodě a životnímu prostředí, vidím pět charakteristik, kterými se dají popsat rozdíly mezi lidmi: potřebu kontaktu s přírodou, adaptaci na přírodní podmínky, estetický postoj k přírodě, etický postoj k přírodě a environmentální vědomí. Rozpory vidím skoro všude, ale ten úplně největší vnímám mezi charakteristikami spojenými s kontaktem s přírodou a ochotou chránit životní prostředí.

Myslím, že to může být podmíněno i českým prostředím, protože dost lidí tady rádo chodí ven, jezdí na chaty a chalupy, máme Český klub turistů s dlouhou tradicí… a přitom se rozhodně nedá říct, že bychom byli podobná velmoc i z hlediska naší ochoty uskromnit se z environmentálních důvodů - vyhýbali se jízdám autem, kupovali co nejlokálnější a nejsezonnější potraviny, omezovali se v konzumaci masa.

Proč se děti štítí přírody?

Na to, proč se dnes tolik dětí štítí přírody a proč se bojí třeba sednout si do vysoké trávy, se můžeme dívat skrze adaptaci na přírodní podmínky. Přibývá totiž dětí štítících se v přírodě kdečeho. Cítí se tam nepříjemně, nepohodlně a ukazuje se, že je to nezkušeností s pobytem v přírodním prostředí. Jeví se jim jako ohrožující, protože je neznámé. To častý kontakt s přírodou docela dobře „léčí“.

Čtěte také: CHKO Litovelské Pomoraví a Sluňákov

Docela často se v ekovýchově setkávám s tím, že podporuje kontakt dětí s přírodou jako prostředek k tomu, abychom z nich vychovali lidi odpovědné a šetrné k životnímu prostředí. Na tuto vazbu se však nedá spoléhat, není to tak jednoduché. Vlastně rozumím tomu, že vodit děti ven a učit je poznávat druhy je v dnešní době, kdy jsou ekologové v nemilosti, pro školy a rodiče jednodušší. To ale nestačí - ještě je potřeba zabývat se i specifickými znalostmi a schopnostmi. Například učit děti vybrat si v obchodě jídlo na večeři s co nejmenší uhlíkovou stopou.

Zároveň považuji kontakt s přírodou za důležitý, avšak ne jako prostředek, ale jako cíl. Byť tím neděláme tak moc pro ochranu životního prostředí, děláme tím hodně sami pro sebe. Žijeme čím dál víc ve virtuálním světě, jenže potřebujeme i kontakt s přirozeným světem.

Proč je pobyt v přírodě důležitý?

Jednoduchá odpověď, dobře doložitelná i různými výzkumy, je, že v dnešní době přesycené informacemi lidem umožňuje vyčistit si hlavu, odpočinout si. Příroda v různých podobách a situacích dokáže lidi dobře zbavovat stresu. Přírodní prostředí je taky lepší pro rozvoj motoriky, protože je členitější - těžko bychom naprojektovali takové hřiště, posilovnu nebo běžeckou dráhu. Dále je důležité, že pobytem v přírodě se děti i dospělí učí adaptovat na přírodní podmínky.

Mám pocit, že příroda lidem mezi řádky připomíná, že existuje docela dobře i bez nich. Na rozdíl od chvílí, kdy člověk sedí u počítače, klikne na adresář a on se mu otevře, nejsou věci v přírodě tak snadné a pod kontrolou. Zatímco virtuální svět se nám snaží neustále nabídnout neomezené možnosti ušité na míru, příroda na tohle kašle. Když ti vlezou mravenci do stanu, tak tam prostě vlezou. Přijde mi dobré, že s tím člověk nic nenadělá. Nemůžeš si nainstalovat nový operační systém a nastavit si neustále slunečno, nula mravenců ve stanu a borůvky, maliny a ostružiny na maximum.

Když se lidé vrátí z přírody, mohou být z opětovného spadnutí do městského koloběhu frustrováni. Nepředcházel bych tomu, ale prožil bych si to. Čas v přírodě tě ukotvuje k základním potřebám, a když se pak vrátíš do světa lesklých, třpytivých a takzvaně zábavných věcí, přijde ti strašně umělý a odtržený od základu. Jasně že z toho člověku není veselo, ale měl by to přijmout jako součást návratu. Stejně jako loučení nebývá veselé, ani návraty takové nemusejí být. Možná stejně jako existuje memento mori, tak dokáže-li člověk jet do přírody jednoduše, bez penzionů a perfektního vybavení, je to takové memento naturae.

Čtěte také: Dobrodružství s albatrosy v knihách

Civilizační "glazura"

Zmíněné outdoorové a jiné vychytávky nazýváš ve své knize „civilizační glazurou“. Brání nám tento „obal“ v kontaktu s přírodou? V podstatě jakékoli vybavení do přírody může být výhodou i nevýhodou. Týká se to jak outdoorových high-tech věcí, tak třeba i plynového vařiče. Když člověk přemýšlí, jak co nejsilněji zažít čas v přírodě, je to jako zvažování na vahách. Na jedné misce, jak si zajistit elementární bezpečí. Kdyby měl do tří dnů chytit zápal plic nebo prožít celé dny nepříjemný a morousovitý, není to k ničemu. Na druhou stranu, pokud se dokážeme vybavení vzdát, otevírá nám to novou a často docela silnou zkušenost.

Přírodou je dnes možné prohnat se nekomplikovaně: proběhnout třicet kilometrů v botách s tak odpruženou podrážkou, že ani nevím, co jsem pod sebou měl, s tak perfektní větrovkou, že nevím, jaké bylo počasí, s tak skvělými energy sušenkami, že nevím, jak chutnaly maliny všude kolem.

Proč lidé nechodí do přírody?

Přibývá lidí, kteří se v přírodě štítí. Nebo nudí, příroda je nedokáže zaujmout tak jako třeba film nebo sociální sítě. Podle mé zkušenosti si ale myslím, že člověk může obdivovat přírodu jemně, pokud nevyžaduje všude asfaltové cestičky, nepotřebuje se přírodou řítit na kole… Lesem se dá jít s podobnou ekostopou, jakou zanechává srna. Když si člověk vše, co si přinese, odnese taky s sebou. Když zváží, kam jít a kam ne, aby třeba nenarušil hnízdění ptáků.

Jak pěstovat vztah k přírodě?

Pěstovat se určitě dá. Jsou lidi, u kterých to není potřeba - příroda je esteticky vždy fascinovala a nějaká „estetická cvičení“ jim přijdou nepřirozená. Ale ti, kdo by chtěli nějakým způsobem svou vnímavost k přírodě rozvíjet, mají různé možnosti. Často stačí jenom posadit se do přírody a dát si čas. Prohlédnout si pár metrů lesa tak, jak si je nikdo před nimi neprohlédl. Strčit mapu do batohu a jít, kam se zachce. Posadit se na dva metry čtvereční a příštích 24 hodin se z nich nezvednout. Hodinu jen poslouchat. Sundat si boty, chodit podzimním lesem bos a hledat ta nejteplejší místa.

Určitě může. Existují na to různé výzkumy, které popisují mimořádně silné až duchovní a transcendentální zážitky z přírody, které lidi proměnily. Těžko se popisují. Můžou, ale trošku se to bojím říct, aby to lidi nepovažovali za nějaký návod. Neděje se to moc často. Hodně lidí si něco prožije - třeba i silně - ale pak to vyprchá. Nebo je ta zkušenost promění nějakým jiným způsobem než ochranářským, dá jim něco hodně hlubokého pro jejich osobní život.

Čtěte také: Více o rizicích v přírodě

Přijde mi dobré nechat se přírodou překvapovat, co vše s námi skrze zážitky dokáže provést a kam až do duše nám dokáže sáhnout, než na nějaké silné zážitky spoléhat, plánovat je a řídit. Můžeme tomu jít naproti, ale nikdy neznáme výsledek. Podle vlastních zkušeností vím, že když si na celý den sedneš na jedno místo do přírody a nebudeš nic jíst, docela možná se něco stane.

Svátek životního prostředí

Pátý červen, to je přesně to datum, kdy slavíme Svátek životního prostředí, a to již dokonce od roku 1974. Hlavní myšlenkou tohoto dne je, abychom si uvědomili, jak moc důležité je žít v souladu s přírodou, sebe samým, ale i s druhým člověkem a lidmi. V rovnováze a stabilitě, abychom tu zachovali mírumilovný otisk. Takový, který dá například růst stromům, bylinám, pročistí řeky, vzduch a půdu.

Důležité je začít právě u sebe, věřit tomu, co dělám, mít to, co dělám, opravdu rád. Protože právě tehdy vzniká v mém životě prostor pro mnohem hlubší záliby, jako je například láska k přírodě. Člověk, který je dennodenně obestřen starostmi, těžko se zamyslí nad hmatatelnými stopami, které naši Zemi tíží, skličují a trápí. Plyneme-li zlehka, máme dostatek prostoru všimnout si, jak se mění, utváří, formuje okolí, zda je kolem nás dostatek stromů, v potocích hojnost ryb, zda na mezi opět roste žlutý podběl.

Plasty a spotřeba

Bohužel, je to tak, plasty jsou právoplatnou součástí celého našeho života, od plenek, kosmetických ubrousků, hraček, obalů, jednorázového nádobí, mnohého nábytku, úložných prostorů, stavebních hmot, ale také oblečení. Věděli jste, že každý rok textilní průmysl spotřebuje zhruba 70 miliónů tun termoplastů, aby vyrobil oblečení, ale také koberce? A že 90 % syntetických vláken, jako je polyester, polyamid, polyuretan, se vyrábí v Asii? Přitom, jaká je životnost a použivatelnost takového oblečení?

Podle organizace Greenpeace si průměrný obyvatel planety v roce 2016 nakoupil o 60 procent víc oblečení než před 15 lety, aby se toto oblečení v šatníku více méně neohřálo. Je to tak, mnohdy kupujeme velmi levné věci, abychom je, jakmile se nám omrzí a znelíbí, okamžitě vyměnili za něco nového, zářivějšího, velkolepého.

Svým původním povoláním jsem historik, ještě před 10 lety bylo úplně běžné, že člověk věděl, kdo mu střihnul na šaty, ušil boty, dral peří a upletl šál. V dnešní době jen stěží víme, protože jsme propadli v bludný kruh konzumu. Přitom, zaplatit člověku, který pro nás vykonal službu, ušil nám boty, šaty, upletl vlněný přehoz na postel… A vidět téhož člověka, jak si rozšiřuje živnost, platí svým dětem kroužky, aby se naučily například hrát na klavír… není to více, než, koupit celé rodině oblečení v Pepco?

Ano, to je sice pravda, ale často recyklujeme materiál, který byl zakoupen doslova zbytečně a mnohdy byl též použit jen jednou. To, že recyklujeme, je sice záslužné, ale i to nás stojí velkou spoustu energie. Vezměme si například obalový materiál, ve kterém nakoupíme mléko či vodu. U mléka lze ještě přimhouřit oko, nicméně, co ta voda? Voda, která u nás běžně teče z kohoutku, v takové kvalitě, o které si mnohé státy na zemi mohou nechat jenom zdát?

Víte, až budete mít několik krásných minut k dobru, porozhlédněte se, kde se nacházejí ve vašem okolí studánky. Pokud si zde naberete vodu a tuto vodu také dobře uskladníte, zůstane čerstvá až po dobu jednoho týdne. Případně, využívejte pitnou vodu ze studny, nebo si zajeďte do stáčíren kyselek, u kterých si rovněž můžete často vodu nabrat. Uschovat a uskladnit.

Jeden z mých přátel velmi rád říká: „Vždyť to nevadí, vždyť recykluji. Pak je jedno, zda si koupím deset kelímků jogurtu, balení vody anebo mléko v plastové lahvi.“ Jenže, už nepřemýšlí, že je třeba takový plast sesbírat, rozvést a roztřídit, zpracovat. V procesu recyklace plastů se odpady stávají vstupními surovinami pro výrobu nových produktů. Pomocí moderních technologií a složitých technologických postupů se odpady mění na zatravňovací tvárnice, kompostéry, plastové pytle, drtě, regranuláty nebo aglomeráty.

Můj tip? Všímejme si, kolik plastu týdně koupíme. Zda nelze využít některého z bezobalových obchodů, kde sama nakupuji velice ráda. Zda si jednou týdně uděláme výlet ke studánce, zajedeme si na farmu pro mléko, které nám načepují do vratných lahví, anebo obalů, které si přineseme. Pamatuji si na svou babičku, která mléko uchovávala ve sklepě, v kamenině. Prostě si jen z počátku všímejme, to zcela stačí.

A ještě něco na závěr tohoto odstavce. Při současném tempu se v roce 2050 budou do oceánu vysypávat každou minutu čtyři pomyslné nákladní vozy. Že je to nepředstavitelné?

Stromy a láska k přírodě

Několik mých přátel sází stromy. Pečují o ně a inspirují další, aby též sázeli, plnili zem kyslíkem. Věděli jste, že jeden vzrostlý listnatý strom, dejme tomu buk či dub, vyprodukuje tolik kyslíku, kolik za den spotřebuje asi 50 lidí? Člověk během dne vydýchá asi 350 litrů kyslíku a jeden hektar zdravého lesa dokáže vytvořit kyslík pro desítky lidí. Není to skvělé?

Láska k příroda je pro mne jedna z nejsilnějších, protože do přírody se ubírám, pokud mi vadí běžný hluk měst. V přírodě pracuji, tvořím a přemýšlím, v přírodě jsem napsala spoustu mých knih. Do přírody si chodím nejen pro onen klid, ale také bylinky, poklady lesa. V přírodě regeneruji, protože příroda je nesmírně léčivá.

Léčivá síla přírody

Nevěříte? Zkusím sem uvést myšlenku Markuse Strausse, uznávaného geografa, geologa a biologa: „Roku 2013 japonští, čínští a korejští vědci ve společné velké studii publikovali, že lesní stromy působí na lidský imunitní systém aktivačně a mají posilující účinky. Den strávený v lese zvýší počet lymfocytů o 40 %, navíc povzbuzuje tvorbu protirakovinných proteinů, jakožto i buněk první pomoci. Tento pozitivní efekt vydrží přibližně sedm dní. Zodpovědné za to jsou těkavé vonné látky obsažené v rostlinách, tzv. terpeny. V jehličnatých dřevinách se nacházejí ještě ve vyšších koncentracích než v listnáčích. Tyto látky jsou přijímaný nejen plícemi, ale i pokožkou. Následně na ně zareaguje limbický systém v mozku a postará se o vyplavení zdraví povzbuzujících hormonů a tzv. neurotransmiterů.

Možná mi dáte za pravdu, jdete prostě jen ven a najdete tam obrovskou lásku a úlevu. Vše bují ve zdraví a síle, vše to zpívá, roste a klíčí. A hojnými dlaněmi rozdává a plní. Jenže, aby se tak dálo, je třeba se starat, neničit a chránit. A tak tedy, máme-li dnes ten svátek životního prostředí, co takhle vyjít ven a posbírat nějaký nepořádek? Koupit pár stromků a během víkendu je na vhodných místech zasadit? Rozvěsit na stromky budky pro opeřené letce? Hmyzí hotely? Nebo, třeba jen nesekat chvíli trávu, aby bylinky rozkvetly a naplnily svůj smysl v podobě semínek? Aby nakrmily včely, čmeláky, ale také motýly? Zkusme dnes na malou chvíli alespoň poodstoupit, vše okolo pozorujme, aniž bychom zasahovali, jako spíše plynuli.

Návrat k sobě skrze přírodu

Každá bytost, ve své podstatě, má přání být vnímána jako duchovní bytost, a každý kousek země, ve své podstatě, má přání být vnímán jako energeticky živoucí místo v krajině. Pozornost předpokládá víru v pozornost, vědomé vnímání a vstřícnost. Vnímání, jakožto působící síla, v plné pozornosti dokáže dokonce i léčit, člověka i krajinu, dokáže jemně a nenásilně čistit prostor domova i prostor krajiny od negativních energií.

Nelze si ale představovat, že jen tak hladce pronikneme otvorem, který je menší než my sami, portál do přírodního světa je miniaturní vnitřní brána, kterou můžeme vlastním vnímáním postupně zvětšit a zpřístupnit, a to až do té míry, kdy volně vstoupíme, v tom okamžiku splyneme s jemnohmotnou energií krajiny, která je naším domovem. Krajina, v které žijeme, je ovlivňována myšlenkami a činy na energetické úrovni. Pomyslná DNA krajiny (včetně každé obce i jednotlivých domů) má své kódy vystavěné nejen na historických událostech. Stejně jako má každý člověk vlastní model bytí, stejně tak se tvoří energetický model každého kousku země.

Pokrevní linie můžeme vysledovat v rozmanitosti pozemské krajiny, ale i naše energetické linie můžeme vysledovat v rozmanitosti galaktické krajiny. Příroda sama je oltářem nekonečné hojnosti, a to nikoliv pouze pomyslným. Oltář hojnosti je možné vytvořit kdekoliv, například z celého bytu, anebo jen z malého osobního prostoru domova, je možné jej vytvořit ze zahrady, z obce, z krajiny. Základem oltáře hojnosti je minimalismus, zemská přitažlivost a láska.

Návrat k přírodě je možný, nejde přece o návrat do života v lesích a učení se, jak rozdělat oheň pomocí tření dvou dřívek o sebe. Zpočátku, než přijde každý jeden z nás na to, jak se k duchu přírody navrátit, půjde o návrat k myšlenkám na přírodu a od myšlenek k vytvoření nových zvyklostí a návyků. Čím více budeme na přírodu, na Zemi, na přírodní bytosti a přírodní živly myslet, tím více energie ducha přírody k sobě přitáhneme, a tím více k nám budou přírodní bytosti a živly milosrdnější.

Tipy pro "uzemnění" a návrat k přírodě

Realita skoro každého, kdo žije v dnešní době. Zkuste projednou vypnout notifikace, zhluboka se nadechnout a vypravit se za odpočinkem do přírody. Zkuste se propojit s přírodou a takzvaně se „uzemnit“. Uzemnění je jakýsi vědomý návrat do přítomnosti skrze spojení těla se Zemí. Všímat si její rozličné textury, masírovat si chodidla jemnými kamínky a nějak tak vystoupit ze své hlavy plné upomínek, zpráv a plánů. Věnujte se dýchání a sledujte jak hluboké nádechy a dlouhévýdechy snižují stres. Uzemnění pozitivně působí na nervový systém. Zlepšuje spánek, pomáhá snižovat zánětlivost a chronické bolesti a celkově harmonizuje organizmus.

• Bosá chůze - vyberte si bezpečný prostor jako je louka nebo les a vyjděte bez bot. Postačí však i zahrádka nebo balkon.
• Zpomalení - není potřeba být neustále produktivní.
• Zapisování si svých pocitů - jak se říká „papír snese všechno“. Vypovídejte se mu a zapište si bez cenzury všechny pocity. Vděčnost, smutek, naději i radost.
• Pozorování přírody - zadívejte se na strom, dotkněte se květiny nebo vezměte hlínu do rukou. Odlepte své oči od každodennosti a zkuste se na obyčejné věci dívat, jako byste je viděli poprvé.

Pokud je venku ošklivě a vám už chybí nějaký ten kontakt s přírodou a jejím světlem, vytvořte si vlastní „meditační kout“, kde se po celém dni uvolníte. Vystelte si ho měkkými polštáři a zapalte svíčku. Zvolte sójovou, která nevypouští škodlivé látky a dopřejte si přírodu u sebe doma.

Proč je láska k přírodě důležitá?

Vřelý vztah k přírodě je něco, čím neoplývá každý. Většina lidí má k přírodě kladný přístup a zajímá se o její fungování i ochranu. Lidé byli v souladu s přírodou odjakživa - stačí se podívat do historie. Na počátku lidstvo žilo s přírodou v dokonalém souznění, na některých místech planety tak dodnes žijí lidé, kteří si k ní uchovávají nezměrnou úctu. Příroda rozhodně nabízí mnoho přitažlivého, ať už jde o kýžený klid od stresu, pracovních povinností nebo ruchu velkoměsta.

Americký vědec E. O. Wilson například tvrdí, že lidé do přírody patří evolučně. V tomto případě narážíme na hypotézu biofilie. Tento termín vystihuje zakořeněnou lásku a přirozenou přitažlivost k přírodě v naší biologii. To, že se do přírody podvědomě rádi vracíme, dokazují i výzkumy neurovědců. Většině lidí stačí krátké úniky do přírody od tlaku a povinností v podobě dovolené, víkendů strávených kdekoliv mimo město nebo jednodenních výletů.

Že příroda působí na lidské tělo blahodárně, je tedy nesporné. A toho se využívá v hojné míře i ve zdravotnictví. Terapií ve stínu lesa stále přibývá, rostou centra daleko od civilizace nabízející klid, mír a ticho. Postupné odlučování od přírody oproti dobám minulým je ale nepopiratelné. V takových případech ustupují biologické vlivy do pozadí a lidé raději volí pohodlí a možnosti, které skýtá život propojený s technologiemi, pokrokem a žitím ve velkých městech.

Oproti trendu minulého století, zejména druhé poloviny, kdy docházelo k raketovému růstu populace žijící ve městě, se ovšem lidé pomalu vracejí na venkov. Dochází k deurbanizaci, tedy přesouvání z měst zpět do vesnic a menších městeček.

Podle některých lidí, kteří se začali přírodě věnovat ve větší míře, měli rozhodně vliv lidé z jejich blízkosti, ať už šlo o rodiče, učitele na základní škole, kamarády nebo vedoucí z jakýchkoliv výchovných organizací, kteří je vedli k tomu, aby přírodu ochraňovali a vraceli se do ní. Stále narůstající zájem lidí o ochranu přírody, snaha o zachování její čistoty a současné podoby poukazuje na to, že je pro člověka stále důležitým aspektem života, i když možná ne v takové míře, jako byla dříve.

tags: #návrat #lásky #k #přírodě

Oblíbené příspěvky:

• Cíle environmentální výchovy
• Znečištění v okolí Spolany Neratovice
• Umění a příroda v Černobylské zóně
• Bohatá úroda cukety
• Průvodce instalací navrtávací odbočky