Vzácný brouk trnoštítec horský prosperuje na Šumavě

Na Šumavě se na dvou desítkách míst vyskytuje vzácný brouk trnoštítec horský. Potvrdil to letošní výzkum vědců, vyplývá z tiskové zprávy šumavského národního parku. Brouk o velikosti až 3,5 centimetru žije po celém území národního parku od Nové Pece na Prachaticku po Železnou Rudu na Klatovsku.

První záznamy o trnoštítci horském na Šumavě se objevují už v roce 1898 z oblasti Trojmezné a pak v průběhu celého 20. století. Pokaždé se však jednalo o záznamy nejvýše s několika jedinci. Po roce 2020 bylo na Šumavě známo pouze osm nálezů tohoto brouka.

„V roce 2023 proběhlo první síťové mapování trnoštítce horského pomocí živochytných nárazových pastí s feromonem na 50 bodech v rámci NP Šumava. Na 14 lokalitách bylo odchyceno celkem 70 jedinců. „Letošní výsledky jsou podobně povzbudivé. Na třinácti lokalitách jsme odchytili 80 brouků. Trnoštítce jsme nalezli na pěti nových místech, na šesti původních se nám jeho výskyt nepodařilo potvrdit.

Entomologové se navíc radovali z odchyceného počtu brouků na dvou lokalitách nedaleko Stožce a v Jezerním luhu. V prvním případě odchytili 16 trnoštítců, což bylo o čtyři více než při monitoringu na stejném místě před dvěma lety. Na druhé lokalitě odchytili dokonce 48 jedinců, což byl skoro dvojnásobek brouků oproti monitoringu z roku 2023. „Zdá se, že na těchto dvou lokalitách se trnoštítcům daří už delší dobu. Při monitoringu se opět využilo nárazových pastí s feromonem, ve kterých jsme odchycené jedince označili a vypustili zpět o 100 až 400 metrů dále od pastí.

„Potvrdilo se, že trnoštítec je schopný překonávat vzdálenost až několik stovek metrů. Monitoring trnoštítce ve stejném období proběhl také v sousedním Národním parku Bavorský les. Pod vedením Jörga Müllera, pracovníci Správy NP Bavorský les prověřili 35 lokalit. Odchytili 10 jedinců na dvou lokalitách, jedna oblast výskytu v rámci NP Bavorský les (Reschbachklause) a druhá mimo německý národní park (Dreisessel).

Čtěte také: Přirozený jantar

Díky tomu, že se na území Národního parku Šumava i Bavorského lesa podporují rozsáhlé bezzásahové plochy, je velmi pravděpodobné, že trnoštítec horský se tu v životaschopné populaci bude vyskytovat i nadále. Vyhledává totiž tlející dřevo jehličnanů ve strukturovaných horských pralesovitých porostech. Nejčastěji se nachází v tlejících souších, pařezech, nebo ležících kmenech smrků a borovic.

„Je to úžasné, že Šumava je jedním z velmi mála míst střední Evropy mimo Alpy, kde dokáže přežívat prosperující populace tohoto vzácného druhu. My se už řadu let snažíme vytvářet co nevhodnější podmínky pro jeho přežití a populační růst. Na odumřelé stromy, v území, které ponecháváme přírodě, totiž není vázaný pouze trnoštítec horský, ale další druhy brouků, hub i ptáků. Šumava je tak prokazatelně Archou Noemovou, která tyto ohrožené druhy zachraňuje pro budoucí generace. To je jedno z poslání národního parku,“ zakončuje ředitel Správy NP Šumava Pavel Hubený.

Vzácnost v přírodě

Biology fascinuje na přírodě její rozmanitost. Nemusíme být ale biologem, abychom si všimli, že příroda je na každém místě trochu jiná. Všude najdeme trochu jiné druhy, a čím dále jdeme krajinou, tím větší různorodost zaznamenáme. Když navíc začneme jedince jednotlivých druhů počítat - což je první krok k ekologii, která byla mimo jiné definována jako věda o početnosti a rozšíření organismů - upoutá nás ještě jedna zajímavost.

Naprostá většina organismů je vzácných: vyskytují se jen na velmi omezeném území, a navíc vesměs řídce. Jde o zcela univerzální zákonitost, kterou pozorujeme, ať už sledujeme populace v rámci celých kontinentů, nebo třeba jen malinkých plošek.

Když seřadíme druhy od nejpočetnějšího k nejméně početnému, je těch opravdu hojných na začátku našeho žebříčku jen hrstka - potom početnost strmě klesá a následuje dlouhý „ocas“ poměrně vzácných druhů.

Čtěte také: Růženín: Vlastnosti a využití

Vzácná je i v přírodě modrá barva - mnohem výrazněji, než by se na první pohled mohlo zdát. U rostlin vzniká modrá barva smícháním přirozeně se vyskytujících pigmentů - podobně jako když malíř míchá barvy na paletě. Příroda využívá červené pigmenty, z nichž přidáváním kyselosti nebo zásaditosti vznikají různé odstíny.

Přestože jsou modré květy mnohem méně časté než bílé nebo žluté, existují: zvonky, chrpy, modřence hroznaté, hortenzie, plaménky, ladoňky, černuchy, pelargonie nebo stračky. U některých rostlin je ale snaha o vypěstování modrého exempláře spojená s neúspěchem, klasickým případem je modrý tulipán.

Modré květy jsou u rostlin sice vzácné, ještě vzácnější jsou ale modré listy. Ty má jen několik druhů, jež obývají dolní patra tropického pralesa. U listů je hlavní příčinou praktické neexistence modrých listů čistě fyzika. Pigmenty totiž mají barvu světla, které nepohlcují, ale odrážejí. Nejběžnějším rostlinným pigmentem je zelený chlorofyl, takže rostliny vypadají zeleně, protože chlorofyl zelené světlo nepohlcuje, ale odráží.

Rostliny ale mají rády modré světlo, protože má více energie než jakékoli jiné světlo ve viditelném spektru. Pokud by nějaká rostlina opravdu měla modré listy, nakládala by s energií jako velmi špatný hospodář: to nejlepší světlo by odrazila zpět „pánubohu do oken“, zatímco by se pokoušela získávat energii z toho méně kvalitního.

Strategii modrých listů tak volí jen několik druhů rostlin, které žijí v temnějším prostředí pod příkrovem jiných listů - pro ty je to ta „nejvýživnější“ potrava, která sem pronikne.

Čtěte také: Více o niklu

Zvířata totiž nemají kde brát zdroje modrých pigmentů. Většina pigmentů u zvířat totiž pochází z potravy, kterou přijímají. Ale protože v rostlinách toto modré barvivo z výše popsaných důvodů není, zvířata ho nemohou snadno získávat.

Přesto ale spousta na pohled modrých tvorů existuje, zejména ptáků - jsou to například pávi, papoušci nebo třeba vlhy pestré. Jenže tyto barvy nevznikají pomocí pigmentů, ale trikem. Zvířata jsou schopná vytvářet na svých površích struktury, jež mění vlnovou délku světla.

Jediným známým druhem živočicha, který je „opravdu modrý“, je motýl, který nemá ani české jméno. Babočkovitý motýl Nessaea obrina totiž získává svou modrou barvu z pigmentu zvaného pterobilin.

Právě proto, že je modrá v přírodě tak vzácná, investuje do snahy ji napodobit řada druhů. Nejčastěji proto, aby tím upoutaly pozornost. A to jak pozitivně, pro přilákání potenciálního partnera, tak i negativně, tedy jako varování před predátory, jako to dělají některé druhy žab.

Obliba modře u lidí s tím vším souvisí. Právě proto, jak těžké bylo modrou získávat, se stala symbolem vznešenosti. Například hlavním zdrojem pro odstín ultramarínové modři byl v minulosti lapis lazuli, jehož největší dostupné naleziště bylo až v Afghánistánu. Proto evropští malíři modrou na svých obrazech šetřili. A to až do devatenáctého století, kdy se přišlo na metodu, jak získávat tento pigment synteticky.

Role rozmanitosti míst

Je to proto, že příroda je na každém místě trochu jiná. Všude se vyskytují trochu jiné druhy, ale zároveň mají druhy na blízkých lokalitách podobné počty jedinců. Díky vzájemné hře mezi jinakostí a podobností je rozdělení, které získáme postupným skládáním sousedních ploch, čím dál šikmější a čím dál více charakterizovaný převahou vzácných druhů.

Nepotřebujeme žádné speciální procesy dělby zdrojů mezi druhy; stačí, když máme rozmanitost míst.

tags: #vyskytuje #se #v #přírodě #vzácně

Oblíbené příspěvky:

• Anaerobní metabolismus podrobně
• Zábava a učení v přírodě
• Recyklace plechovek v ČR
• Pozemkové spolky a ochrana přírody
• Zpoplatnění tříděného odpadu obcí: Přehled