Výuka v přírodě a ve školní zahradě: Metodika a přínosy

Řada výzkumů dokazuje, že pro vybudování tzv. environmentální senzitivity (citlivého vztahu k životnímu prostředí) jsou příjemné zážitky z pobytu v přírodě v raném věku klíčové. Vztah k přírodě je v dětech přirozeně zakódován a je potřebné ho dále rozvíjet a upevňovat. Proto je důležité začít u dětí budit zájem o rostliny a zvířata co nejdříve, a totéž platí o sbližování dětí s přírodou.

Příjemné prožitky nejsou dány jen tím, že dítě bylo v kontaktu s přírodním prostředím, ale také tím, že se tam nacházelo s někým blízkým, což podle mého názoru skupina vrstevníků společně s učitelkou mateřské školy je. Nejranější dětství je zvláštní vývojovou periodou, velmi citlivou na vnější stimulaci. Je to období, kdy se pro další vývoj člověka dá udělat mnoho k jeho dobru, ale zároveň se může i mnoho poškodit.

Z dětí lze tímto způsobem vychovat zodpovědné lidi, ochotné pomáhat, lidi, kteří si váží živých tvorů a jejich životního prostoru, lidi, kteří pochopí, že za naše životní prostředí jsme zodpovědní sami. Podněty, které dětem v této oblasti dáváme, je pozitivně ovlivňují v běžném životě, stávají se vůči sobě a okolí citlivější a ohleduplnější. Zvláštní význam má styk dětí s živočichy, který ovlivňuje jejich citlivost, která se pak projevuje v mezilidských vztazích. Klíčovou roli při vzpomínkovém pronikání do dětského světa hrají intenzivní smyslové vjemy.

Pokud dětem neumožníme dostatečný bezprostřední kontakt s přírodou, omezujeme jejich operační pole ve využívání tzv. explorativní hry, ve které se dítě chová jako badatel, potřebuje zkoušet realitu dotýkáním, hleděním, nasloucháním, čicháním, zjišťuje vše svými smysly, svou zkušeností. Dopouštíme se zde velké výchovné křivdy, čímž vlastně ochuzujeme plnohodnotné prožívání jejich života. Předškolní věk je věkem iniciativy a touhy po poznání a je tedy zřejmé, že děti předškolního věku častý pobyt v přírodním prostředí spojený s pohybem a poznáváním potřebují. Místem, které splní jejich očekávání, může být právě školní zahrada.

Význam školních zahrad

Školní zahrady objevujeme jako něco nového a potřebného, a přitom jsme je vždy měli. V době po revoluci řada škol, především základních, o své zahrady ztratila zájem, některé o ni přišly, ne svojí vinou. U mateřských škol jsou školní zahrady většinou samozřejmostí, ale často mezi moderními nápaditými průlezkami, herními prvky a pískovišti chybí obyčejný "kousek země", obyčejný záhonek, kde by i předškolní děti přišly do styku se zemí.

Čtěte také: Výuka o životním prostředí

V současné přetechnizované době se právě školní zahrady stávají často pro děti jedinou možností pro zachování jejich kontaktu s přírodou. Řada dětí z měst se do přírody dostává již jen výjimečně a příroda se pro ně stává něčím cizím a neznámým. Ukazuje se, že rušení školních zahrad (často bohužel bez možnosti návratu na ztracené pozemky) bylo chybou a mnoho učitelů a škol se ke svým zahradám zase vrací.

Nikoliv ovšem k zahradám tradičním, ale k zahradám, které vycházejí z principů permakultury, které se svým prostředím blíží přírodnímu a přirozenému vzhledu a kde je zastoupena řada rostlinných a živočišných druhů. K zahradám, které umožňují dětem strávit část dne v "přírodní učebně" a rozvíjet jejich vnímání a poznávání. Čím přírodnější a mnohotvárnější zahrada je, tím více proměn se v ní dá prožít, tím bohatší jsou také zážitky a zkušenosti, které v ní děti mohou nasbírat. Tato prožitková pedagogika má v současném digitalizovaném způsobu předávání informací obrovský význam pro zdravý a rovnoměrný vývoj osobnosti dítěte a je nenahraditelná.

Přírodní školní zahrada

Školní zahrada je více než místo mezi domem a ulicí nebo pozemkem za školou, je místem odpočinku, prostorem pro dětské hry a prostorem, kde děti mohou přírodu vnímat všemi smysly současně. Je to místo, kde lze pozorovat a pochopit přírodní děje, kde lze experimentovat, získávat zručnost i dovednost, kde lze dovádět, cvičit, relaxovat. Možnosti školní zahrady a její využití jsou veliké.

Pobyt a činnosti probíhající v přírodní školní zahradě, napomáhají dětem k získání znalostí na základě vlastní prožité zkušenosti a pozorování, zahrada je využitelná k aktivitám a relaxaci, jako zdroj přírodního materiálu vhodného pro poznávání. S touhou po pobytu v přírodě roste i poznání, jak nezbytně přírodu potřebujeme pro tělesné i duševní zdraví.

Školám vlastnícím přírodní zahradu, která co nejvěrněji kopíruje přírodní podmínky, nabízí bezpočet využití a inspiruje ke spoustě nápadů. Může být zdrojem zdravé úrody ovoce a zeleniny, může zde vést naučná stezka (výukové tabule mohou vyrobit a nakreslit děti). Je zde umístěno malé jezírko pro zajištění životního prostoru pro obojživelníky, vyskládaná hromádka kamenů zase vyhovuje ještěrkám, pro ptáky jsou zavěšeny budky a krmítko, na jejich výrobě se opět mohou podílet děti. Samozřejmostí v přírodní zahradě je kompost a jeho využití ke třídění bioodpadu.

Čtěte také: Jarní inspirace pro učitele

Dnešní generace dětí ztrácí vztah k přírodě, k půdě, k místu, kde žije. Alternativní školní zahrady se tak stávají místem, kde lze na tyto zpřetrhané vazby navázat.

Prvky školní přírodní zahrady

Školní zahrada musí vyhovovat celé řadě požadavků. Měla by nabízet prostory pro míčové hry, prostory k houpání a šplhání, prostory pro klidnou hru i prostory pro odpočinek. Pískoviště pro tvořivou hru, vodní plochu, kde je možno pozorovat živočichy, blátivé zóny a staveniště, zeleninovou zahrádku, květinový záhon.

• Terénní vlny: Zahrada s různými výškovými úrovněmi klade větší nároky na obratnost dětí. Zemina nasypaná do nevelkých kopců a valů, ale i jednoduché terasy lákají ke skákání, šplhání, klouzání a válení se.
• Křoví a živé ploty: Člení zahradu na rozdílné prostory. Ty poskytují dětem úkryt a vytvářejí zákoutí.
• Místa k běhání, dovádění a skákání: Pokud je zahrada dostatečně velká, měli bychom vytvořit rovnou plochu pro míčové hry. Kolem můžeme vysázet odolné keře, které plochu oddělí od ostatního okolí.
• Šplhací strom: Oblíbeným místem pro hraní je šplhací strom. Ideální exemplář má rozložité, nízko posazené větve, na které se dá ze země snadno dosáhnout.
• Ležící kmeny stromů: Dalším alternativním podnětem k pohybu jsou ležící kmeny stromů, které bývají výzvou k udržování rovnováhy, skákání a šplhání, sedění i schovávání. Aby se kmen nemohl převrátit, zapustíme ho do mírné prohlubně.
• Jednoduchá houpačka nebo lano: Zavěšené na silné rozložité větvi, jsou mnohem zajímavější než jakákoli houpačková konstrukce. Aby větev byla chráněna před opotřebením, ochráníme ji gumovým pásem. Pravidelně kontrolujeme větev i uzel. Kolem houpačky je nutný dostatečný volný prostor, protože musíme počítat s tím, že děti z houpačky seskakují.
• Lano určené ke stání i chůzi: Napnuté od jednoho stromu ke druhému a nad ním druhé lano k držení je zajímavou překážkou k procvičení rovnováhy a obratnosti. Lana pravidelně kontrolujeme a převazujeme, překážky jsou tak pro děti stále nové a zajímavé a zároveň tím chráníme stromy před poškozením a zajišťujeme bezpečnost dětí.
• Pískoviště: Vhodnější a lákavější pro děti jsou větší pískové jámy. K ohrazení použijeme kulatinu, kmeny stromů nebo kameny, které se dají využít k cvičení rovnováhy nebo sedění. Důležité v horkých letních dnech je zastínění vzrostlými stromy nebo plachtou napnutou nad jámou. Připojíme-li k pískovišti také jámu se štěrkem, dáváme dětem možnost se obzvláště nápaditě vyřádit.
• Bahniště: Stačí nevelké místo, kde se děti mohou ponořit do hry, kopat díry a kanály a přitom leccos vytáhnout na světlo dne (žížaly, brouky, zvláštní kameny...). Když se naplní vodou, vzniknou nádherná bahniště. Stačí koutek, kde to děti smí.
• Brouzdaliště, stružka: Hra s vodou děti neuvěřitelně fascinuje. Vodní živel skýtá dětem nepřeberné množství her. Pro hry s vodou postačí fontána s pumpou, káď na dešťovou vodu, dřevěné koryto, vydlážděná stružka, staré kamenné napajedlo. Když si děti musí vodu samy napumpovat, automaticky se reguluje její spotřeba. V letních dnech je zdrojem ochlazení brouzdaliště, okraje obložíme plochými kameny a osázíme odolnými rostlinami. Z hygienických důvodů nesmí chybět odtok, který umožní vypuštění a vyčištění.
• Mokřadní biotop: Pro založení mokřadního biotopu neboli malé tůňky se hodí fólie z ekologičtějšího kaučuku nebo polyetylenu, vyráběné za tímto účelem. Nutný je kvalitní těsnící materiál (tloušťka minimálně 1mm u tůněk a 1,5 mm u přírodních bazénů), jinak dojde k protržení klacky nebo kameny. Jako podložku k ochraně těsnící fólie je vhodné zabudovat pod ni polypropylenovou fólii. Malá jezírka se stávají útočištěm a lákadlem pro řadu drobných organismů, jako jsou vodoměrky, blešivci, vodní plži, vážky, ale i pro větší živočichy jako skokany a ropuchy. Děti se u tůňky mohou naučit ohleduplnému zacházení s citlivými sférami přírody. Na prvním místě je zážitek "divoké přírody" a klidné pozorování.
• Květinový a zeleninový záhon: Stanoviště s humózní půdou je ideální pro zeleninu a květiny, na jejichž pěstování by se měly děti podílet a také je ochutnat. Důležité je každý výsev označit, což umožní snazší pozorování. Podél plotu vysazujeme maliny, ostružiny a rybíz.
• Kompost: Je nezbytný, děti se na něm učí chápat koloběh látek v přírodě. Učí se využívat organický odpad, ze zahrady i ze školy, k získávání kvalitní zeminy pro pěstování rostlin Založení kompostu také úzce souvisí s výchovou ke správnému zacházení s odpady. Je to prostředí, ve kterém děti mohou pozorovat půdní bezobratlé živočichy.
• Bylinková spirála: Pěstování léčivých rostlin, je pro děti zábava, při které si ani neuvědomují, co všechno se naučí. Vybíráme rostliny s nápadnými květy, které přitahují motýly, včely a jiný hmyz nebo rostliny s nápadnými a tvarově zajímavými semeny, se kterými si děti rády hrají. Vytvořením vyvýšeného spirálového záhonu využijeme trojrozměrný prostor k pěstování většího množství bylinek než na klasickém záhonku. Na začátek bylinkové spirály můžeme umístit malé jezírko, které vytváří vlhké mikroklima a zároveň láká různé živočichy.
• Jezírko: Má mnoho pozitivních účinků. Zlepšuje mikroklima, zachytává prach, vytváří prostředí pro vlhkomilné a vodní rostliny a živočichy, slouží jako napajedlo pro ptactvo, zvyšuje estetickou kvalitu prostředí. Vytvoříme si vodní svět ideální pro zkoumání a pozorování. O čištění vody se starají vodní rostliny a mikroorganismy. Mělkou, pískem, drobným štěrkem a kameny tvarovanou prohlubeň lze vymezit jako brouzdaliště. Při tvarování břehu by měla být mělká místa s přístupem k vodě vysypána hrubým štěrkem a vyložena plochými kameny.
• Skrýše, chýše, jeskyně a tunely: Nabídka skrýší, kam děti rády zmizí z dohledu dospělých, může být vytvořena z vrbového proutí. Budujeme v době vhodné k řezání (březen, duben), řízky, které snadno a rychle zakoření, jsou vhodné k pozorování. Vrby mají rády vlhko, proto je nutné především čerstvě vysazené proutky často zalévat. Lze z nich tvarovat chýše, tunely a bludiště.
• Louka: V mírném polostínu pod ovocnými stromy se daří louce s planým kvítím a trávou. Pokud máme možnost, je vhodné takovou louku sekat pouze kosou.
• Les: Díky dřevinám typickým pro les se toto prostředí stane útočištěm dětských her a nejrozmanitějších organismů.
• Ovocné stromy: Vhodné k pozorování květů a plodů jsou takzvané zákrsky s výškou kmene 60-80 cm. Sázíme odolné odrůdy, na kterých si děti rády pochutnají (jablko, hruška, švestka).
• Suchá zídka: Postavíme-li opěrné zídky z větších kamenů bez použití malty, získáme ve škvírách místo pro pěstování netřesků a rozchodníků, a přilákáme drobná zvířata, kterým vyhovují dutiny mezi kameny, jako například ještěrky, slimáky, střevlíky, slepýše.
• Přírodní učebna: Nezbytným zařízením přírodní zahrady jsou lavice nebo židle se stolky, kryté pergolou nebo přístřeškem Umožňuje přenášet do zahrady téměř všechny činnosti, které s dětmi uskutečňujeme ve třídě.
• Hmatová stezka: Stezku, chodník, na kterém se střídají různé materiály (kůra, oblázky, mech, písek, tráva atd.), lze vybudovat kdekoli v areálu zahrady. Děti zde rozlišují materiály hmatem, bez zrakové kontroly, bosou nohou případně rukama. Stezka může být lemována vonnými bylinami, které děti určují podle vůně.

Zahrada jako učebna

Záměrem vzdělávacího úsilí pedagoga je naplnění dílčích cílů Rámcově vzdělávacího programu pro předškolní vzdělávání. V oblasti sociálně-kulturní uvést dítě do společenství ostatních lidí, a do pravidel soužití s ostatními, uvést je do světa materiálních i duchovních hodnot, do světa kultury a umění, pomoci dětem si osvojit potřebné dovednosti, návyky a postoje a umožnit mu aktivně se podílet na utváření společenské pohody ve svém sociálním prostředí.

V environmentální oblasti pak založit u dítěte elementární povědomí o okolním světě a jeho dění, o vlivu člověka na životní prostředí - počínaje nejbližším okolím a konče globálními problémy celosvětového dosahu - a vytvořit elementární základy pro otevřený a odpovědný postoj dítěte (člověka) k životnímu prostředí. Školní zahrada s přírodními prvky je ideální místem k naplnění těchto výchovných a vzdělávacích cílů.

Umožní dětem vnímání živé i neživé přírody všemi smysly. Věci, které děti v přírodě nacházejí a vidí, jim pomáhají ve všech aktivitách, emocích, sociálních dovednostech, pomáhají jim přírodu pochopit, a díky tomu s ní zůstávají spjaté po celý svůj život. K nejcennějším metodám, jimiž se děti seznamují se vztahy v přírodě, náleží přímé pozorování a pěstování rostlin v zahradě.

Čtěte také: Metodiky výuky klimatických změn

Péče o rostliny rozvíjí u dětí samostatnost a odpovědnost, učí je pochopit, že půda není jen mrtvá hmota, po které šlapeme, ale že je plná života. Voda v zahradě nabízí zážitek, který bychom dětem měli dopřát. Vodu děti mohou slyšet, cítit, mohou ji pohladit, zašplouchat v ní, ponořit do ní ruku. Ve vodě se zrcadlí celý svět. Ve vodě jezírka a na jeho březích je místo pro množství pokusů s vodou.

Proč učit venku?

Pravidelné venkovní vyučování přináší pro žáky, učitele i celou školu mnoho pozitiv. Přesto se s ním v českém školství zatím příliš nesetkáme. Už učitel učitelů, učitel národů Jan Amos Komenský totiž na přírodu často odkazoval: „Všechny školské robotárny či pracovny změňte v sídla her. Řídíme-li se vedením přírody, nikdy nezbloudíme. Kdo žije proti ní, je na tom stejně jako ti, kteří plují proti proudu.“

Komenský by se dnes dost divil, kam jsme to ve vztahu k přírodnímu prostředí dopracovali. O ideální škole říkal: „Ke snadnosti přispěje, jestliže se vybere pro školu vždy takové místo, k němuž se mládež snadno scházela, tj. Mám za to, že nám všem došlo, jak důležité je trávit čas venku a v přírodě a jak pozitivní dopad to má na lidskou psychiku, odolnost a kondici. Čas strávený v lockdownu doma mezi čtyřmi stěnami děti ještě více připoutal k počítačům a televizi. Sami žáci začali cítit potřebu být venku s kamarády a domnívám se, že se to stalo i celospolečenským tématem.

Venku můžeme velmi přirozeně učit matematiku, češtinu, fyziku, hudebku nebo zeměpis. Prostředí mimo školu také umožňuje propojovat výuku, například výtvarnou výchovu s přírodovědnými předměty, a současně rozvíjet tvořivost. Ano, i když by se někomu na první pohled mohlo zdát, že je venkovní prostředí ideální pouze pro výuku prvouky, přírodopisu, biologie nebo tělesné výchovy.

Překážky a řešení

Těch důvodů je opravdu hodně. Například ne každá škola má větší školní zahradu, případně v blízkosti nějaký šikovný park. A i školy, které tyto podmínky mají, naráží na zakořeněné zvyky, mezi které jednoznačně patří 45minutová výuka. Než se učitel s dětmi dostane ven a zpět, je polovina času pryč.

Proto je pro tuto situaci vhodné zdvojovat hodiny, zařadit do školního vzdělávacího programu více projektových dní, případně slučovat předměty. To by se ale muselo propsat do celkové filozofie dané školy. Zapálený učitel bez podpory kolegů a vedení se často dostává do hledáčku kritiky či neporozumění. Využívá-li učitel prvky neformálního vzdělávání, tedy zařazuje-li do výuku hru, často je vnímán, že si s dětmi jen hraje.

Je ale třeba si položit otázky: Co je v dnešní době opravdu důležité z toho, co je v učebnicích? Nesměřujeme pozornost a vzácný čas na něco, co už je dávno přežité? Učitelé jsou také přetíženi výukou velkého kolektivu. Jsou sami na opravdu velké množství žáků a pokud to mám říci natvrdo, tak si s takovou skupinkou raději nikam ven netroufnou.

Pokud nejsou žáci na výuku venku zvyklí, může se stát, že ze začátku je výuka výchovně velmi náročná. Tam se kluci šermují klacky, tam někdo někomu hází trávu za tričko, někoho otravuje čmelák a jinému svítí sluníčko do očí. Že už jim venkovní prostor přijde pro výuku tak přirozený, že budou znát, kdy je prostor pro volnou hru a kdy je třeba se soustředit na výuku. A taky kdy žáky už prolétávající čmelák nerozhází. Naopak klasická třída má čtyři stěny a jedny dveře. Pro mnoho učitelů prostor, ve kterém se umějí pohybovat a kde snadněji udrží kázeň žáků.

Čerství absolventi by měli přicházet do praxe již „osvícení a připravení“. Musíme více spolupracovat s Českou školní inspekcí, být v symbióze. Aby učitelé měli jistotu v tom, že když inspektoři přijdou „na kontrolu“ a učitelé jim ukážou, jak se s žáky učí venku, budou pozitivně podpořeni a pochváleni.

Musíme více vzdělávat ředitele o důležitosti neformálního vzdělávaní a učení venku a upozorňovat je, že by tuto iniciativu u svých pedagogů měli podporovat, v nejlepším případě i finančně ohodnotit. Musí se rovněž podařit revize rámcových vzdělávacích programů a hlavně její implementace.

To určitě ano, proto jsme se v NPI ČR rozhodli natáčet seriál reportáží ze škol, kde to již dnes funguje skvěle. Rádi bychom šířili osvětu o důležitosti propojování formálního a neformálního vzdělávání a učení venku, v přírodě a podpořili kohokoliv, kdo je tomuto stylu výuky otevřený. Rozvoj odolnosti, sociálních dovedností, kompetencí, ale i ekologického myšlení. Učení venku zlepšuje fyzické zdraví dětí. Je tu i pozitivní vliv na duševní zdraví.

Výzkumy a přínosy

Abych ale na tuto otázku našel podloženou odpověď, prostudoval jsem přes 200 výzkumů a dalších titulů odborné literatury z různých koutů světa. Hlavní zjištění a z toho vyplývající doporučení jsem popsal v publikaci Tajemství školy za školou, kterou můžete zdarma stáhnout na www.ucimesevenku.cz/tajemstvi-skoly-za-skolou.

• Lepší výsledky vzdělávání: Žáci vyučovaní venku v přírodě a v okolí škol jako v přirozeném rámci pro učení dosahují lepších vzdělávacích výsledků nejenom v přírodních vědách, ale také v matematice, čtení, psaní či společenských vědách.
• Delší soustředění: Učení venku v přírodě, ale i pouhý výhled do zeleně zlepšuje pozornost a pravděpodobně také snižuje stres žáků. I v hodinách ve třídě následujících po výuce venku se žáci lépe zapojují a déle soustředí.
• Vyšší zájem o učení: Učit se venku žáky baví a podporuje jejich vnitřní motivaci k učení. Venku dochází k většímu naplnění jejich základních psychologických potřeb autonomie, kompetentnosti a sounáležitosti, které při frontální výuce ve třídě značně strádají, a přitom jsou důležitými předpoklady vnitřní motivace.
• Lepší chování a menší kázeňské problémy: Tím, že výuka venku probouzí zájem žáků o učení, vede ke snížení počtu jejich absencí a kázeňských problémů. Pomáhá zlepšit vztahy mezi dětmi i mezi dětmi a učiteli.
• Rozvoj životních dovedností: Učení venku rozvíjí sebedůvěru, sebedisciplínu, spolupráci a další životní dovednosti žáků.
• „Probuzení“ žáků ohrožených neúspěchem: Terénní výuka velmi prospívá žákům, kteří ve škole jinak nejsou tolik úspěšní. Znevýhodnění žáci venku snáze najdou smysl učení ve vztahu k vlastnímu životu.

Vedle toho učení venku přináší také vyšší spokojenost a motivaci učitelů. Prohlubuje jejich vztahy se žáky. Podporuje jejich profesní rozvoj a osobnostní růst.

Analýza přínosů učení venku v přírodě nás opravňuje k závěru, že zatímco některé tyto přínosy zapříčiňuje přírodní prostředí samo od sebe, většina dalších souvisí s kvalitním zvládnutím používaných aktivních učebních metod a přístupů. Také však platí, že venkovní prostředí je svou povahou k zařazení takových metod příhodnější, dá se říci, že k nim přímo vybízí.

Bariéry venkovní výuky

Jakkoli učení venku přináší velké množství výhod, pravidelná výuka venku není moc rozšířená.

• Nepochopení smyslu učení venku a stereotypy ve výuce
• Nedostatek sebedůvěry a zkušeností učitelů s výukou venku
• Přeplněnost kurikula
• Tlak na výsledky v testech
• Tradiční organizace výuky
• Nedostatek podpory, času a zdrojů, strach o bezpečnost a další bariéry

Podrobná doporučení, jak podpořit rozvoj a další rozšíření venkovního učení na úrovni celého vzdělávacího systému, najdete v publikaci Tajemství školy za školou.

Tipy pro učitele

1. Zkuste opakovaně učit venku pár aktivit. Vy i žáci si musíte na výuku venku nejprve zvyknout.
2. Zmapujte si, jaké příležitosti pro učení nabízí školní zahrada a nejbližší okolí školy.
3. Správné pomůcky? Jistě by se hodil nový mikroskop… Jenže se obejdete i bez něj.
4. Podle svých ambicí buď utvořte tým nakloněných učitelů, nebo zapojte celou školu. Pravidelně sdílejte a pomáhejte si.
5. Využívejte prostředí venku pro obohacení toho, na čem pracujete ve třídě.
6. Zkoušejte to, co se osvědčilo jiným.
7. Spolupracujte s lidmi mimo školu, rodiči, místními znalci přírody a okolí, specializovanými organizacemi (ekocentra, lesní správy, farmy…).
8. Plánujte učení venku předem a vytvořte si pro něj prostor v rozvrhu. Zapracujte ho do vašich plánů výuky a do dokumentů školy.
9. Nebo alespoň o velké přestávce a pauze na oběd.
10. Dokumentujte vaše aktivity venku. Ukazujte ostatním, co se vašim žákům venku podařilo (fotky, práce žáků apod.).

Plně zapojit výuku venku do své praxe a do života školy trvá několik let. Nespěchejte na sebe ani na druhé.

Venkovní prostředí nabízí jedinečné možnosti pro vzdělávání

Venkovní prostředí nabízí jedinečné možnosti pro vzdělávání dětí v mateřských a základních školách. Mimo tradiční čtyři stěny třídy se skrývá prostor plný příležitostí, jak podpořit růst a rozvoj dítěte ve všech oblastech - od motorických dovedností po kreativní a kognitivní schopnosti. Venkovní učení přináší množství výhod, které mají pozitivní vliv na celkový rozvoj dětí.

• Zlepšení koncentrace a kreativity - Pobyt na čerstvém vzduchu umožňuje dětem soustředit se lépe než ve vnitřním prostředí.
• Podpora fyzické aktivity - Venkovní aktivity, jako jsou běh, skákání nebo procházky v přírodě, jsou přirozenou součástí pobytu venku. Tyto činnosti mají pozitivní vliv na zdraví dětí, zlepšují jejich motoriku a podporují zdravý životní styl.
• Rozvoj sociálních dovedností - V přírodě děti často pracují v týmech, což posiluje jejich schopnost spolupracovat a komunikovat.
• Lepší propojení s přírodou - Venkovní učení umožňuje dětem prožít přírodu na vlastní kůži, což je důležité pro jejich osobní rozvoj a ekologické myšlení. Kontakt s přírodními elementy, pozorování zvířat, rostlin nebo počasí pomáhá dětem lépe chápat ekosystémy a vážit si přírody.
• Podpora duševního zdraví - Pobyt venku má prokázaný pozitivní vliv na duševní pohodu dětí. Příroda působí uklidňujícím a relaxačním způsobem, což pomáhá snižovat stres a úzkost. Děti se v přírodě cítí uvolněněji.

tags: #výuka #v #přírodě #a #ve #školní

Oblíbené příspěvky:

• Účinky lněného semínka
• Odpadové hospodářství a autobaterie
• Škola v přírodě: Odpovědnost
• Střední škola ve Veselí nad Lužnicí
• Studie o dopadu chovu zvířat