Význam ekologie pro lidstvo

S pojmem "ekologie" se dnes setkáváme na každém kroku, v nejrůznějších oblastech lidské činnosti. Stal se poněkud módním slovem, bohužel značně zprofanovaným. Málokdo z těch, kdo toto slovo v běžném životě používají, zná jeho skutečný význam. Neznají jej ani ti, kteří se jím ohánějí na každém kroku, včetně tzv. „ekologických aktivistů“ (označovaných novináři často za „ekology“), demonstrujících sice třeba v podstatě za správnou věc, avšak bohužel bez snahy znát podstatu problematiky, nebo se o to alespoň pokusit. Neznají jej ovšem ani ti, kteří na jakoukoliv zmínku o tomto výrazu reagují odmítavě a pohrdlivě a cokoliv s tímto výrazem spojené považují za podezřelé.

Všeobecně panuje proto bohužel v povědomí veřejnosti chybná představa o tom, že ekologie je něco jako nauka o ochraně přírody, životního prostředí, či dokonce hnutí za ochranu životního prostředí.

Co je to ekologie?

V pravém slova smyslu slova je ekologie exaktní vědní disciplínou, studující vztahy živých organismů a jejich prostředí, včetně vztahu živých organismů navzájem. Je součástí komplexu biologických věd, využívá však i poznatky dalších vědních disciplín: matematiky, fyziky, chemie, geologie atd. Je vědou do jisté míry syntetizující, v určité oblasti (v případě ekologie člověka) schopná aplikovat do přírodních věd i poznatky humanitních oborů.

Ekologie není věda vzniklá v posledních letech, definoval ji (jinak dost kontroverzní) badatel Ernst Haeckel (1834-1919) již v roce 1866 (v díle Generelle Morphologie der Organismen). Název pochází z řeckého "oikos", tj. domov, obydlí, a "logos", slovo ve smyslu věda. Haeckel charakterizoval tuto disciplínu jako "podstatnou část vědomostí, které se týkají hospodářství přírody".

Slovní základ „eko- z řeckého „oikos“ je stejný jako v pojmech ekonomie, ekonomika (takže pejorativní výraz „ekoteroristé“, který často používají ekonomisté, cítící se omezováni snahami o šetrný přístup k životnímu prostředí, může z jazykového, ovšem i významového hlediska znamenat i je samotné).

Čtěte také: Ekologický význam srnce

Oblasti studia ekologie

Objekty studia vědní disciplíny ekologie mohou být na různé biologické úrovni: buňky, tkáně, orgány, organismy, populace, společenstva, ekosystémy, biosféra. Těžiště zájmu představují poslední čtyři úrovně, a z nich zvláště ekosystémy.

Ekologii lze dělit podle toho, která složka je středem zájmu studia: používá se proto názvu ekologie krajiny při studiu ekosystému z hlediska krajinářského, ekologie člověka při studiu vzájemných vztahů člověka a jeho prostředí. V případě, že cílem studia je produkční analýza jednotlivých trofických úrovní a sledování koloběhu hmoty a toku energie v ekosystému, jde o produkční ekologii, zvláště blízkou zemědělským oborům. Obecné zákonitosti a výsledky systémové analýzy ekosystému, popř. jejich vyjádření v matematických modelech, jsou náplní systémové ekologie.

Všechny dílčí ekologické vědy, ale zejména posledně jmenovaná, hojně využívají matematiky a matematického modelování. Vzájemnými vztahy rostlin a prostředí a rostlinných populací mezi sebou se zabývá ekologie rostlin, podobně vztahy živočichů a jejich prostředí a vztahy mezi živočichy studuje ekologie živočichů. Analogicky lze definovat ekologii mikroorganismů. Podrobněji se např. ekologie živočichů (podobně i ekologie rostlin a ekologie mikroorganismů) dále dělí podle bližšího určení okruhu zájmu na ekologie nižších taxonomických skupin různé úrovně (např. ekologie savců, ptáků, ryb, hmyzu, mechorostů, vstavačovitých rostlin, ...).

Ekologické studium na úrovni jednoho druhu je autekologie. Tak lze hovořit např. o autekologické studii kapra obecného, tetřívka obecného, včely medonosné, smrku obecného, apod. Studiem populací se zabývá populační ekologie (demekologie), ve vztahu k lidské populaci demografie.

Vědní disciplína, studující celá společenstva, jejich složení, vývoj, vzájemné vztahy mezi jednotlivými populacemi tvořícími společenstva atd. se označuje jako synekologie.

Čtěte také: Proč je ekologická výchova důležitá

S rozvojem přírodních věd dochází nejen k úzké specializaci, ale také k propojování různých vědních disciplín, často vzájemně zdánlivě nesouvisejících. V přírodě však opravdu souvisí “vše se vším”. Poznatky z oblasti ekologie se promítají i do vzájemně vzdálených oblastí biologických disciplín, setkáváme se tedy s různými mezioborovými vědními disciplínami. Za mnohé příklady uveďme např. ekologickou fyziologii (ekofyziologii rostlin, živočichů, člověka...), která se zabývá studiem změn a adaptací fyziologických funkcí v závislostech na změnách prostředí a sleduje jejich mechanismy.

Poznatky této vědy jsou přímo aplikovány např. v zemědělství, v lékařských oborech, týkajících se člověka v extrémních podmínkách: sportovním lékařství, podobně v medicíně týkající se problematiky letců, kosmonautů, potápěčů, horolezců atd. Další mezioborovou vědou je např. ekoimunologie, která sleduje vlivy prostředí na činnost a změny imunitního systému organismu - tyto souvislosti jsou stále významnější vzhledem k stále vyšší frekvenci patologických stavů imunitního systému, kladených do přímé souvislosti se změnami řady faktorů prostředí.

Aplikovaná ekologie

Praktickou aplikací ekologických poznatků se zabývají různé směry aplikované ekologie. Zde je možno rozlišit dva základní směry: oblasti, kdy je ve středu pozornosti organismus, zejména člověk, a vlivy prostředí na něj působící. Do této kategorie patří hygienické a příbuzné obory, ale také sociální ekologie. Hygiena zkoumá vliv prostředí - fyzikální a chemické vlastnosti ovzduší, vody pitné i např. užitkové (třeba koupaliště) na člověka, výskyt patogenních mikroorganismů jako biotického faktoru prostředí člověka včetně monitorování případných epidemií.

Kromě člověka může být objektem aplikovaně ekologického studia tohoto zaměření kterýkoliv pro nás významný druh nebo společenstvo; disciplíny, kde je v centru pozornosti prostředí (člověka, popř. dalších organismů) jako takové. Do této skupiny aplikovaných ekologických věd lze zařadit krajinnou ekologii, do jisté míry i urbanistiku, a vlastní nauku o ochraně životního prostředí (environmentalistiku). Zde se teprve dostáváme k tomu, co většina laické veřejnosti označuje za ekologii.

Aplikované poznatky ze základních ekologických disciplín jsou používány i v různých dalších oborech lidské činnosti: zemědělství, krajinném plánování, architektuře, těžbě surovin atd. Je tedy zřejmé, že i název „Ekologická sekce“ je terminologicky zavádějící a poplatný nesprávným představám, správnější by byl název „Environmentalistická sekce“.

Čtěte také: Klíčová role bakterií v přírodě

Pro srovnání lze uvést, že často zaměňované pojmy "ekologie" a "ochrana životního prostředí" jsou v podobném vztahu jako např. "zoologie" (teoretická věda studující všechny živočichy) a "zootechnika" (praktická disciplína zabývající se technologií chovu a využití hospodářských zvířat). Podobně teoretickými základy lékařských věd jsou např. anatomie a fyziologie člověka, biochemie, mikrobiologie, imunologie a další základní obory.

Ekosystémy

Ekologie se zabývá vztahy v přírodě. Zkoumá vztahy mezi organismy navzájem i mezi organismy a prostředím. Termín ekologie často bývá nesprávně používán pro ochranářské aktivity a tvorbu životního prostředí. Nejde o jedno a to samé.

Ucelené součásti přírody se označují jako ekosystémy. Přirozené ekosystémy vznikají (víceméně) bez zásahu člověka (např. tropický deštný les, korálové útesy, přirozený lesní porost). Naopak umělé ekosystémy musí člověk udržovat a dodávat do nich energii (např. hnojení, orba a osévání pole, sečení či spásání louky).

Ekosystémy jsou různě stabilní, neboli snášejí jen určitou míru narušení. Postupně se vyvíjejí, to se označuje jako sukcese (např. hromada zeminy postupně zaroste bylinami, keři, nastěhují se sem živočichové aj.). Pro ekosystémy je důležitá i přítomnost „mrtvé“ organické hmoty: např. Organismy jsou přizpůsobené na určité podmínky (adaptace) a snášejí jen jejich určité rozpětí (ekologická valence).

Organismy snášející jen úzký rozsah podmínek se považují za bioindikátory (např. Areál splňuje ekologické požadavky organismu, je to území, kde se vyskytují jedinci určitých druhů. Organismy mohou být na určitém místě původní (mít zde tzv. primární areál). Také mohou žít na místech, kde se původně nevyskytovaly (sekundární areál, např.

Důležitost ekologie

Zájem o studium vztahu organismů (včetně člověka) a prostředí v posledních desetiletích stoupá. Je to způsobeno vzrůstajícím tlakem lidské civilizace na přírodu, majícím negativní dopady v řadě oblastí a obracejícím se ve svých důsledcích také proti člověku samotnému. Hrozí nejen vážné nebezpečí ohrožení biologické rovnováhy, existence genofondu nesmírného množství taxonů organismů, ale i těžké ohrožení zdraví lidských populací. Existují dokonce rizika ohrožení veškerého života určitých oblastí a ve zvyšující se míře se uplatňují ohrožení, která mají celosvětový dopad.

I když jsou tato zjištění stále obecněji zjevná a prokazatelná, jejich řešení stále pokulhává za technickým rozvojem. Momentální ekonomický efekt má však bohužel často přednost před zájmy zachování zdravého prostředí Země včetně zdraví lidské populace. Z hlediska posledně jmenovaného je vhodné uvést, že právě medicína se v současné době orientuje více na otázky podmínek prostředí ve vztahu ke zdraví. Podle některých odborníků lékařské sféry nastává další etapa historického vývoje poznání v medicínských vědách - éra ekologická.

Ekologie a ekonomie

Když se řekne ekonomie a ekologie, je jasné že tyto dva pojmy mají něco společného. Oba názvy mají původ v řeckém jazyce. Ekologie je složenina slov oikos, to je řecky prostředí nebo také dům, a logos, to je věda. Ve slově ekonomie cítíme opět řecké oikos a druhá část slova znamená zákony, zásady nebo pravidla, řecky normos. Jednoduše řečeno ekologie je věda o prostředí, řečeno odborně, je to věda o vztazích mezi organismy, popisuje zákonitosti, do kterých je člověk začleněn jako biologický organismus. Zásadami a pravidly hospodaření v tomto prostředí se zabývá ekonomie. Tolik odborné definice.

Ale která věda vznikla dříve? Ekonomie nebo ekologie? Řekněme, že lidé se dříve začali zabývat vědou, která nás učí, že člověk je součástí, dítětem přírody a zkoumá zákony přírody, tedy ekologií. Lidé si uvědomili, že své jednání musí přizpůsobit zákonům přírody, protože snaží-li se je obejít zničí přírodní prostředí, které je udržuje při životě. Až když lidé pochopili tyto přírodní zákony, začali se zabývat zásadami hospodaření v tomto prostředí, začali hledat způsoby, jak co nejefektivněji umístit a využívat vzácné zdroje, které vedou k dosažení lidských cílů.

Proč tedy dochází k nadměrnému znečišťování ovzduší, vody a půdy, k hubení rostlin a živočichů, k mýcení tropických pralesů, znehodnocování krajiny, nadměrné těžbě nerostných surovin atd., atd.? Protože jak říká jedna ze základních ekonomických tezí "každý člověk se snaží v rámci svých možností a schopností získat maximum užitku (slasti), a to při vynaložení co nejmenších nákladů (strasti). Osobní zájem je nejsilnější hybnou silou hospodářské činnosti". Lidé mají různé preference a každému poskytuje maximální uspokojení něco jiného. Potřeba umět získávat peníze, majetek a moc byla jednoznačně silnější než potřeba zkoumat a chránit přírodu.

Základy ekonomie můžeme najít již v pracích antických filosofů Xenofóna, Platóna a Aristotela. Ekonomie byla tehdy součástí filosofie a poskytovala lidem převážně praktické rady, například jak zacházet s otroky, jak vést domácí "ekonomiku", na jakou činnost se orientovat a jaké při ní volit pracovní postupy. Proces oddělování ekonomie od filosofie začal ve 14. a 16. století, kdy se synonymem bohatství staly peníze. Zcela samostatnou vědní disciplínou se stala v 18. století a od té doby probíhá její dynamický vývoj.

Pojem ekologie poprvé použil německý filosof a biolog Ernst Haeckel (1834-1919). Ekologii nazýval ekonomií přírody. Přestože pojem ekologie se začal používat asi v roce 1880 ve stejném smyslu jako dnes, základy ekologie v širším smyslu byly položeny teprve ve dvacátých letech tohoto století. Ekologie s dnešní šíří záběru vznikla až v polovině 20. století (E.P.Odum - "Základy ekologie"). Důvody proč se lidé dvacátého století začali zabývat ekologií jsou notoricky známé - znehodnocení všech složek prostředí, nadměrná výroba a spotřeba, přelidnění. Uvědomili jsme si, že při všem našem konání je třeba dát ekologii na první místo.

Zatím tato myšlenka vítězí spíše v teorii než v praxi. Bylo by bláhové doufat, že zájem chránit své životní prostředí a životní prostředí všech ostatních organismů, které s námi sdílejí tuto planetu zvítězí nad zájmy ekonomickými. Jedině snad až nebudeme mít co jíst, pít a dýchat. To už bude na záchranu planety, která nám byla svěřena do užívání, pozdě.

Eko, eco, ekologie...

Eko, eco, ekologie, ekologický nebo ekologický aktivista. To je výčet slov, které dnes srší ze všech stran na spotřebitele různých produktů a služeb či veřejnost všeobecně. Ale co je to vlastně ta ekologie? Je používání výše uvedených termínů správné? Ne, není.

Dnes a denně se setkáváme s různými variantami pojmu ekologický ve všech možných odvětvích lidského života. Chovejte se ekologicky a třiďte odpad, je jeden z mnoha sloganů, který je každému dobře známý. Jiným příkladem by mohly být různá uskupení a organizace, které si buď samy říkají ekologické nebo je tak často nazývají media a politici. Ekologičtí aktivisté obsadili elektrárnu Chvaletice nebo Ekologové vnikli do lomu Bílina, tak zněly některé z titulků mnohých medií.

„Ekologie je věda o vzájemných vztazích organismu k jeho anorganickému a organickému prostředí o jeho přátelských a nepřátelských vztazích k těm rostlinám a živočichům, s nimiž přichází do styku,“ definoval ekologii v 19. století biolog a profesor Ernst Haeckel.

Ještě lépe vystihl ekologii v roce 1972 profesor ekologie Charles J. Krebs, který napsal, že je to „věda studující interakce, které ovlivňují výskyt a hojnost organismů.“

Definic ekologie je samozřejmě více, jednou větou by se dala ekologie popsat takto: Je to nauka o živých organismech, důsledcích jejich vzájemného působení a jejich vztazích k okolnímu prostředí.

Rektor České zemědělské univerzity Petr Sklenička ve své knize Pronajatá krajina k problematice píše: „Ekologie je především vědním oborem. Její použití volné a významově širší pro ochranu životního prostředí nebo dokonce pro nejrůznější ideologie a zájmy považuji za chybné. Rozhodně neprospívá ekologii samotné.“

Z definic vyplývá, že používání pojmu ekologie je dnes špatné. Už v prvním semestru vysoké školy zabývající se nejen ekologií, ale i jinými přírodními vědami, jsou předměty typu obecné ekologie. Jedna z prvních přednášek se zabývá právě tím, co je a není ekologie.

Ekolog je především člověk, který se zabývá výzkumem vzájemných vztahů organismů k jejich prostředí, tak jak zaznělo v definicích. Znamená to tudíž, že jakákoliv péče o životní prostředí, která pochopitelně úzce souvisí také se všemi živými organismy, poněvadž ve špatném prostředí se špatně žije, je nauka o životním prostředí nikoliv však ekologie. Zkrátka ekonom také není prodavač.

Ekologie a věda

Ekologie jakožto biologická vědní disciplína se zabývá vztahy mezi organizmy navzájem a mezi organizmy a jejich prostředím. Z hlediska vědy, jakou je ekologie, není vůbec jasné, zda je, či pomalu přichází ekologická krize. Samozřejmě, obsáhlé oblasti jsou ničeny, ubývají živočichové či rostlinné druhy či celá společenstva. Neexistuje však kritérium, podle něhož by tyto jevy nebyly jen souborem konkrétních problémů (které tu v určité míře byly vždy), ale projevem globální, kvalitativní změny. Představa blížícího se konce světa se v historii objevila mnohokrát. Nechci tím říci, že žádná krize není a nehrozí, chci pouze poukázat na to, že ani v tomto bodu nemáme jistotu.

Ekologie se v posledních třiceti letech velice rychle vyvíjela a měnila, její vývoj byl však v jistém ohledu opačný než u mnoha jiných věd. Zatímco například některé společenské vědy se problematikou ohrožení přírody zabývají až v poslední době, ekologie se snažila v těchto otázkách zaujmout jednoznačné a rozhodné stanovisko v letech šedesátých a dnes od toho upouští. V šedesátých letech se ekologie snažila vědecky zdůvodnit, proč je ničení přírody špatné a proč je ochrana přirozených celků nutná a dobrá. Setkáváme se tedy opět s tím, že věda nemá a ani nemůže mít nějaká hodnotící kritéria, která by určovala, co je dobré a co je špatné.

V posledních asi deseti letech se hovoří o ochraně biodiverzity. Biodiverzita je považována za hodnotu samu o sobě, kterou je potřeba chránit z mnoha důvodů, od čistě utilitárních až po čistě etické. Přestože jde nesporně o značný pokrok v našem uvažování, stále ještě je tento vědecký přístup poněkud problematický. Nikdo totiž neví, co pojem biodiverzita vlastně znamená. Nejsou známy zdroje biodiverzity ani její význam - např. nikdo neví, proč v tropech je řádově vyšší rozmanitost všech forem života než ve vyšších zeměpisných šířkách (jednotlivé teorie se buď vzájemně podpírají, nebo jsou zacyklené - vyšší rozmanitost rostlin způsobuje vyšší rozmanitost živočichů a naopak).

Ekologové dnes velmi dobře vědí, že organizmy, populace či společenstva nelze vytrhnout z konkrétního kontextu a nelze o nich hovořit příliš obecně. Tato rezignace na obecnosti se projevuje například i v praktické ochraně přírody, kdy pro ochranu určitého druhu nejsou rozhodující obecné (vědecké) zásady o velikosti a managementu rezervací, ale hluboká a třeba i nevědecká znalost daného druhu.

Dnes se poměrně často setkáváme s názorem, že problémy současného světa nevyřeší věda, ale pouze změna hodnotové orientace člověka, která je dána náboženstvím a kulturou. Věda bude mít tedy význam jen tehdy, stane-li se imanentní součástí kultury. Díky rezignaci na obecnost a zdůrazňování konkrétních jevů a situací by ovšem mohla mít právě věda (byť už trochu jiná než dříve) v rámci kultury důležitou roli, která by spočívala nikoli v hlásání pouček a návodů založených na apriorních hodnotících kritériích, ale v poukazování ke konkrétním (možná lze říci dokonce hmotným) skutečnostem v bezprostředním vztahu ke konkrétním jevům přirozeného světa.

Ekologie člověka

V obecném slova smyslu je ekologie vědou o vztazích mezi živými organismy a prostředím; poprvé byl tento pojem použit německým biologem a filosofem E. Haecklem. Název ekologie je odvozen z řeckého slova ekos, které znamená prostředí. Základem biologického pojetí ekologie je Darwinova teorie tzv. spleti života (web of life), která předpokládá, že mezi prostředím a organismy na jedné straně a mezi jednotlivými organismy na straně druhé existuje dynamická rovnováha, jejíž součástí je přizpůsobování organismů prostředí a bohatá škála vzájemných vztahů mezi organismy, sahající od symbiózy až po boj o výživu, světlo a prostor.

Obtížnější je vymezení předmětu a metod ekologie člověka. Per analogiam s biologickým pojetím by se dalo říci, že ekologie člověka je zkoumáním vztahu mezi člověkem a jeho prostředím, mezi lidskými individui a také mezi lidskými skupinami. V tomto smyslu by byla ekologie jakousi syntézou všech věd o člověku, využívající výsledků biologie, geografie, psychologie, antropologie i sociologie. V sociologii se rozumí ekologií člověka nejčastěji zkoumání vzájemných vztahů jednak mezi lidmi, jednak mezi sociálními institucemi v rámci určitého prostoru. Zdůrazňování prostorové složky odlišuje ekologii od ostatních sociologických přístupů k studiu společnosti a vyskytuje se téměř ve všech definicích.

R. E. Park, který je pokládán za zakladatele tzv. chicagské sociologické školy, která byla úzce spojena s rozvojem ekologie ve 20. letech, považoval soutěžení za primární faktor, který vytváří jak animální, tak lidské společenství. Soutěžení vede k dělbě práce a k dalším formám uspořádání lidských vztahů, umožňujících společně výhodné používání prostoru. Podle Parka vedla soutěž, zejména ve městech, k různým stupňům spolupráce, kterou označoval pojmem soutěživá spolupráce. Rozlišoval dvě úrovně soutěživé spolupráce: biotickou a kulturní.

Chicagská sociologická škola, mezi jejíž přední členy se vedle Parka počítají zejména R. D. McKenzie, E. W. Burgess, L. Wirth, E. Mowrer a W. Ogburn, kladla ve svém výkladu ekologie důraz na tzv. biotickou stránku společnosti; ve svém výkladu ekologie města považovala městská sídla za jakousi formu lidské biocenózy, ve které mají základní biologické vztahy mezi lidmi ekonomickou podobu.

Čtvrté pojetí chápe ekologii a sociální organizaci jako kolektivní přizpůsobení populace prostředí. Ekologie člověka zkoumá společnost jako funkční organizaci obyvatelstva, usilující a dosahující adaptace k svému prostředí. V tomto smyslu jsou hlavními prvky ekologické teorie: obyvatelstvo, prostředí, technologie a organizace, které tvoří tzv. ekologický komplex (O. D. Duncan, L. Někdy se k těmto čtyřem pojetím přidává ještě páté, zdůrazňující sociálně psychologické faktory (N. P. Gist, S. F. Fava). Tato koncepce ekologie je schopna synteticky pojmout starší, poněkud deskriptivní pojetí ekologie jako zkoumání prostorového rozložení obyvatelstva a sociálních institucí, a také teorii o ekologických vztazích mezi zdroji a obyvatelstvem; není však zatížena biologizujícími analogiemi prvních prací chicagské sociologické školy.

Ekologie člověka se vždy zabývá populací v určitém prostoru. Zkoumá míru růstu nebo úbytku obyvatelstva, která umožňuje rozumět lépe využití prostoru. V rámci rozboru obyvatelstva jako jedné ze složek ekologického systému studuje ekologie hustotu obyvatelstva, jeho územní rozložení a různé stránky jeho prostorové distribuce. Součástí novějších ekologických studií jsou analýzy dlouhodobých i krátkodobých změn v rozložení obyvatelstva, to je zkoumání migrací i denního pohybu obyvatelstva a stanovení zákonitostí těchto pohybů (viz též demografie).

Každá populace žije v určitém prostředí, do kterého se v ekologii zahrnují: poloha, podnebí, přírodní zdroje, flóra a fauna, topografie a geologické podmínky. Přizpůsobení obyvatelstva k prostředí je do velké míry závislé na stupni rozvoje techniky.

Nejvýznamnějším prvkem ekologického komplexu je sociální organizace. V lidské společnosti je každá organizace vždy organizací sociální, vzhledem k vzájemné závislosti lidských individuí. Formy této organizace a jejich velikost mohou být velmi rozdílné a sahají od samostatně hospodařící rodiny jako ekologické jednotky až po světové metropole, které představují v současné době vedle městských aglomerací, tzv. konurbací, nejsložitější ekologické soustavy. Součástí všech těchto sociálních organizací je určitá míra dělby práce, v závislosti na stupni společenského rozvoje.

tags: #význam #ekologie #pro #lidstvo

Oblíbené příspěvky:

• Sběr a monitoring odpadů
• Informace o Skládce Velké Přílepy
• Kouzelný svět objevování s puzzle
• Jižní Morava a ochrana přírody
• Vodní Prvky v České Republice