Význam v přírodě: Srnec obecný (Capreolus capreolus)

Srnčí zvěř, a především srnec obecný, patří k našim nejrozšířenějším a zároveň nejoblíbenějším druhům spárkaté zvěře. Je symbolem ladnosti, obratnosti a přirozené elegance české krajiny. Srnec obecný (Capreolus capreolus) je malý a hojně rozšířený přežvýkavý sudokopytník z čeledi jelenovitých. Jedná se o nejmenší a nejrozšířenější druh spárkaté zvěře v Evropě i v České republice. Samec se nazývá srnec, samice srna a mládě srnče.

Jeho populace je v současnosti velmi početná a stabilní, a proto je řazen mezi málo dotčené druhy. Srnčí dnes můžeme spatřit po celé České republice i v Evropě, kde obývají nejen nížiny, ale i místa s poměrně vysokou nadmořskou výškou.

Popis srnce obecného

Srnec obecný je relativně malý zástupce jelenovitých. Tělo je dlouhé 90-140 cm, v kohoutku měří 65-90 cm a hmotnost se pohybuje mezi 15 a 35 kg, přičemž samci jsou obvykle o něco těžší než samice. Ocas je velmi krátký (2-3 cm) a sotva viditelný.

Zbarvení srsti se mění během roku. V létě je srst rezavě červenohnědá, zatímco na zimu přebarvuje do hustší a teplejší šedohnědé srsti (srnčí zvěř přebarvuje). Přes léto má jeho srst až mírně rezavo-červený odstín, s koncem roku však narůstá nová zimní srst a její zbarvení znatelně tmavne. Výrazným znakem je bílá skvrna na zadku, tzv. obřitek neboli zrcadlo. U samců má oválný či ledvinovitý tvar, u samic je srdčitý a navíc doplněný o chomáč prodloužené srsti zvaný zástěrka.

Paroží srnce

Hlavním rozlišovacím znakem samců je paroží, které je relativně krátké, typicky s maximálně třemi výsadami na každé lodyze (tzv. šesterák). Paroží srnce není nikterak výrazné. Dorůstají u silně založených jedinců do výšky okolo 25 cm. Pro srnce je typický šesterák. Již silně založení jedinci mají šesteráka v prvním roce života (ročci). Největší a nejsilnější trofej bývá okolo 5 roku srnce. Od tohoto věku jde hmota paroží spíše dolů.

Čtěte také: Ekologický význam srnce

Paroží je nejvýraznějším znakem srnce. Na podzim, obvykle v říjnu až listopadu, srnci shazují paroží. Krátce poté se začíná tvořit nové. Zpočátku jde o měkké parůžky kryté lýčím, bohatě prokrvenou kůží s jemnými chloupky. Růst paroží pokračuje během zimy a v lednu až březnu dosahuje plného vývoje. Jakmile kostnatění dokončí, začíná srnec vytloukat. Tedy odírat lýčí o mladé stromky a keře. Po vytlučení zůstává paroží lesklé, světlé, často s charakteristickým zbarvením podle dřeviny, o kterou srnec paroží čistil. Od světle okrové po tmavě hnědou.

Každým rokem, v rozmezí od října do listopadu, samci své parůžky shazují a novým rokem jim narůstá nové, které je zpočátku pokryto jakousi sametovou vrstvou, která se nazývá lýčí. Po dokončení vývoje parůžku srnec vytlouká - zbavuje parůžek odumřelého lýčí otíráním o slabé kmínky stromů nebo keřů. Paroží srnců patří k jednomu z nejvíce variabilních paroží u jelenovitých. Dokáže překvapit různými tvary, ať již danými geneticky, různým poškozením či spontánním růstem. Srnčí paroží může být jednoduše zašpičatělé, ale stejně tak může mít naopak 4-6 výsad. Takže to může být špičák, vidlák, šesterák, výjimečně osmerák (čtyři výsady na jednom parůžku) nebo raritní srnec s různě nepravidelně deformovaným a členitým parožím.

Vývoj paroží je úzce spjat s věkem a zdravotním stavem srnce. Vývoj paroží vrcholí mezi 5. a 8. rokem života. Vzácně se mohou vyskytnout anomálie, například tzv.

Rozšíření a habitat

Srnec obecný je původním evropským druhem, jehož areál rozšíření sahá od Britských ostrovů a Skandinávie přes celou Evropu až po Malou Asii a oblast Kaspického moře. Chybí pouze v Irsku a na severu Skandinávie.

Obývá prakticky celou Evropu. V České republice je nejhojnějším kopytníkem a vyskytuje se prakticky na celém území, od nížin až po horské oblasti. Jeho přizpůsobivost je obrovská - původně lesní druh se skvěle adaptoval na moderní zemědělskou krajinu. Vyhovuje mu mozaikovitá krajina, kde se střídají lesy, louky, pole a křovinaté porosty, které mu poskytují dostatek potravy i úkrytu. Vznikl dokonce specifický ekotyp tzv.

Čtěte také: Proč je ekologická výchova důležitá

Srnec obecný žije v lesích, za soumraku, kdy je nejaktivnější, velmi často navštěvuje zemědělskou krajinu a často proniká až na okraje měst. Dříve se zdržovali na pasekách a v lesnatých porostech. V posledních desetiletích se však přispůsobili, zejména v zimě, i životu na otevřeném prostranství mimo lesní paseky. Vyhovuje jim totiž volné prostranství, které vznikalo po kácení lesů. Tak je tomu spíše ve vyšších nadmořských výškách, kde je stále ještě poměrně dost lesů. V dneší urbanizované a intenzivně obhospodařované krajině v nížinách můžeme vidět i větší stáda srnčí zvěře, která se přispůsobila životu ve volné krajině. Na tom, kde žijí závisí i velikost jejich teritorií.

Potrava a chování

Srnec je typický býložravec a okusovač. Je velmi vybíravý a preferuje snadno stravitelné a na živiny bohaté části rostlin. Jeho jídelníček tvoří široké spektrum bylin, travin, listů a pupenů dřevin, zemědělských plodin (např. jetel, řepka) a různých plodů jako jsou žaludy, bukvice nebo bobule. Živí se listy a větvičkami dřevin, různými trávami a bylinami a zemědělskými plodinami. V zimě jsou dokrmovány senem. Na pastvu vychází hlavně večer. Živí se zejména nejrůznějšími bylinami, občas požírá také různé plody. Zvláště v oblibě má přitom mladé výhonky trav s vysokým obsahem vlhkosti. Patří k největším konzumentům hub v lese.

Po většinu roku žije srnčí zvěř spíše samotářsky nebo v malých rodinných skupinkách. Srnci jsou teritoriální a své území si značkují pachovými žlázami a otloukáním paroží o stromky. Pouze v zimním období se srnčí zvěř sdružuje do větších tlup, které se na jaře opět rozpadají.

Srnci mají výborný čich a sluch, které je varují před nebezpečím. Srnčí můžeme vidět buď jednotlivě, v páru, nebo rodinu. Srnec obecný je relativně plachý a při ohrožení se často ozývá zvukem podobným psímu štěknutí. Srnec obecný je klidné zvíře, které lze spatřit i za denního světla na polích či různých loukách, když se pase.

Po zimě, když se rozpadají tlupy srnčí zvěře, si srnci začnou hájit svá teritoria. To se projevuje většinou na začátku vegetačního období během konce dubna a v průběhu května. Srnci během vegetačního období žijí samotářsky. Žijí si ve svém remízku ve stejném místě ve správný čas každý den vychází na pastvu.

Čtěte také: Klíčová role bakterií v přírodě

Rozmnožování

Srnčí říje probíhá v červenci a srpnu. Srnec obecný má unikátní reprodukční strategii zvanou utajená březost (latentní březost). Po oplození v létě se vývoj zárodku na několik měsíců zastaví a pokračuje až koncem roku, obvykle v prosinci. Skutečný vývoj plodu tak trvá asi 20 týdnů, ale celá březost se prodlužuje na zhruba 40 týdnů. Tento mechanismus zajišťuje, že se srnčata rodí do nejpříznivějšího období roku. Do listopadu se zárodek prakticky nevyvíjí (latentní březost).

Srnčí říje probíhá v teplých červencových a srpnových dnech. Srnec při říji honí srnu po pravidelných trasách, takže často jsou vidět v obilí nebo na loukách vyběhané osmičky. Říjné srny se projevují slabým pískáním, čímž lákají srnce. Také během říje srnci opouštějí svá teritoria a vydávají se i jinam.

Srna rodí v květnu nebo červnu nejčastěji jedno až dvě, vzácně tři srnčata. Srny kladou koncem května a začátkem června srnčata. Obvykle jedno nebo dvě. Není výjimkou, že lze spatřit srnu se třemi srnčaty. Rodí se s otevřenýma očima po dnou až třech týdnech je matka přestává kojit. Úplně se osamostatní po roce života.

První týdny života tráví srnčata ukrytá v husté vegetaci, kam je matka chodí několikrát denně krmit. V tomto období jsou velmi zranitelná, zejména při senoseči. Srnčata mají krycí zbarvení, aby splynula s okolními květy v loukách, kam je srny kladou. Srnčata jsou hnědá s bílými puntíky po celém těle. Srnčata zůstávají několik prvních dnů nehybně skryta v husté vegetaci, kam je chodí matka několikrát denně krmit. V případě, že samice zaregistruje v jejich blízkosti člověka nebo nějakého dravce, se často stává, že svá mláďata opustí.

Lov srnce obecného

Srnec obecný je v Česku i jinde v Evropě nejvýznamnějším a nejčastěji loveným druhem spárkaté zvěře. Při přemnožení může srnčí zvěř způsobovat značné škody okusem mladých stromků a zemědělských plodin.

Srnčí zvěř je možné lovit pouze individuálně na čekané nebo šouláním. Srnec obecný se může lovit dle legislativy od 1. května do konce září. V jiných státech se může doba lovu měnit. Srnec se loví od 16. května do 30. září, srny a srnčata od 1. září do 31. prosince. Lovci mohou využít pravidelnosti srnců, kdy vychází téměř každý den na stejném místě ve stejný čas a přizpůsobit tak způsob lovu. Ať již jde o nově zbudované lovecké zařízení, nebo úkryt.

Rozdíl mezi zásahem střelou a šípem je, že při zásahu střelou dojde navíc ještě k poškození okolních tkání způsobené velmi intenzivním předáním energie střely. Během srnčí říje určitě stojí za vyzkoušení způsob lovu pomocí vábení. Vábničkou se v několika krátkých intervalech lovec snaží písknout a napodobit zvuk říjné srny. Šikovní a zkušení lovci toto zvládnou na trávu bez pomoci vábničky tak, že se vloží tenký list trávy mezi palce a jemně se foukne. Tohoto zvukového projevu lze využít při lovu a srnce díky tomu vábit. Pokud má zájem, přiběhne až k lovci.

Srnčí zvěř je poměrně malé zvíře, proto lze využít i menší ráže řady 6,5 mm nebo .243 win. Obojí má výborné balistické vlastnosti na dálku a dostatečnou dopadovou energii pro srnčí zvěř. Srnec se loví kulovnicí v běžných rážích pro většinu spárkaté zvěře jako je 7 x 57; 7 x 64; 30 06; . 270 win .308 win; 8 x 57. Pokud se lovec rozhodne vábit, bude potřebovat vábničku, tzv. třešňovku, což je tradiční dřevěná vábnička na srnce s možným štelováním výšky zvuku.

U lovu srnce jsou hlavní trofejí parůžky, které mají typický tvar šesteráka, ale jak bylo zmíněno v úvodu- srnec má nejvíce možných variabilit a tvarů paroží. Pro některé lovce mohou být trofejí i kelce, což jsou ojediněle vyrostlé horní špičáky. Další trofejí může být lovec bezoárová koule, která se opět vyskytuje ojediněle. Jedná se o mineralizovaný útvar, který se může nacházet výjimečně u srnčí zvěře v bachoru. V podstatě se jedná o nestravitelné zbytky potravy, které jsou obalovány minerály (např.

Maso ze srnce je tmavé červené barvy, které má krásné jemné, kořené aroma. Maso je samo o sobě aromatické i na chuť. Kýty, plece a hřbet jsou nejvíce ceněnou partií zvěřiny. Maso lze opékat v celých částech, nebo na plátky.

Ochrana srnčí zvěře

Nejzranitelnější je srnčí zvěř v období vrhu mláďat, což je v květnu až červnu. V této době i myslivci nechávají své pušky doma a chodí se dívat jak srny krmí své mladé. V tomto období jich je mnoho zahubeno sekačkami, myslivci se tomuto snaží zabránit spoluprací se zemědělci - procházením luk před senosečí, nalezená srnčata odnáší do křovin tak, aby na nich nezůstal lidský pach.

V případě nálezu srnčího mláděte je důležité se ho nedotýkat, aby na něm nezůstal lidský pach. Takto kontaminované srnče v mnoha případech již srna nepřijme a opustí ho. Mladé srnče přirozeně nemůže v přírodě bez své matky přežít.

Druhým obdobím, kdy nejen srnčí ale i ostatní zvěř hodně strádá je zima. Zvyšování jejich počtu je mimo jiné i důsledek odchodu velkých šelem, které stav této zvěře regulovaly. Vysoký počet jedinců tohoto druhu má za následek poškození zejména mladých stromků, které okusují a strouhají z nich svými parůžky kůru. Značkují si tak své teritorium.

Zajímavosti

• Velmi vzácně je možno narazit na srnčí albíny. Ti v důsledku své vady často trpí i špatným zrakem a jsou světloplaší. Mezi myslivci se traduje, že zastřelit srnu-albína přináší smůlu, respektive, že kdo zastřelí srnu-albína, do roka zemře.
• Tak jako mají lidé jedinečné otisky prstů, nenajdete ani mezi námi dva jedince se stejným nosním zrcátkem na větrníku.
• Srnec má vynikající čich člověka zvětří až na 300 metrů.

Historie lovu

K lovu srnčí zvěře se využívala srnčí tenata (sítě k odchytu vysoká 1,3-1,6 m s oky 11x11cm). Palnou zbraní se začalo lovit v 16. století při zavedení zbraní ručnic. Použití broků bylo zakázáno zákonem č. 225 z roku 1947.

Narozdíl od jelenů počty srnčí zvěře v minulosti stoupaly. Její početní stavy však začaly narůstat až v 19. a 20. století. Tento nárůst početních stavů v přírodě byl také zapříčiněn změnami v zemědělské výrobě. Začalo se hojně s pěstováním pícnin zvláště pak jetelů. V České republice se jedná o nejhojnějšího sudokopytníka. V roce 1970 byla jeho početnost odhadována na 198 000 jedinců, v roce 2003 již na více než 300 000 jedinců (nejvíce od 60. let 20.

tags: #význam #v #přírodě #srnec #obecný

Oblíbené příspěvky:

• Hlavní oblasti EZ
• Definice ochrany přírody v českém právu
• Jak připojit myčku k sifonu
• Likvidace zeminy Frýdek-Místek
• Jak odstoupit od smlouvy na kontejner