Rorýs obecný (Apus apus) je tak „obecný“, že je běžný nejen ve Švédsku, ale i v celé Evropě a na většině území Asie. Tam všude totiž hnízdí. I jeho zbarvení je obecně fádní, je téměř černý.
Nepříjemné a hlasité skřehotání, podobající se zvukům zadřeného ložiska je na hony vzdáleno libozvučnému čiřikání jiřiček a švitoření vlaštovek. Proto si je při jejich akrobatických vystoupeních na podvečerní obloze nemůže splést ani laik. V našich končinách jsou k vidění ale jen krátce. Přilétají jako hosté v květnu a jen na nezbytné hnízdění.
Spíš než nějaký přeborník v aerodynamice působí dojmem „baculky“. Tělo má krátké (16-17 cm) a stejně tak zobák. Zato rozpětí křídel má úctyhodné, bez několika centimetrů, půl metru.
Silueta vlaštovky (vlevo) a rorýse.
Naši rorýsi (můžeme jim říkat "naši", protože se za teplých večerů s pronikavým skřípavým voláním, prohánějí i nad ulicemi našich měst), jakmile opustí hnízdo, vydávají se do světa a jejich místem pobytu je prakticky už jen obloha. Někteří rorýsi svůj vzdušný oceán opustí, ale je to jen na krátké chvilky. Ze záznamů rorýsích "černých skříněk" švédští výzkumníci vyčetli, že i ti z ptáků, kteří svůj let na nějaké zdi, nebo skalním převisu občas přerušovali, trávili více než 99,5 % doby své migrace v oblacích. Největším překvapením pokusu bylo, když čipy některých ptáků vydaly svědectví, že po dobu oněch deseti měsíců, nepřistáli na zemi ani jednou. I namlouvání a několikavteřinové páření si dopřávali pouze za letu.
Čtěte také: Vlastnosti ekosystému louka
Když vědci ptáky, po jejich tři sta dnů trvajícím letu a příletu do hnízdiště, prohlédli, konstatovali, že těm, kteří ani jednou nepřistáli, narostly nové letky. To znamená, že v letu jim nezabránil ani hendikep přepeřování. Ptáci, kteří během svého putování se občas přece jen zavěsili k odpočinku, se vraceli do hnízdišť nepřepeření. Podle profesora Hedenströma by za jejich zastávkami mohl být právě jejich horší zdravotní stav, nebo napadení parazity.
Několik dat z rorýsích baťůžků nám nejen poskytlo nový pohled na tyto neobyčejně obyčejné ptáky, ale nastolilo mnoho nových otázek. Tak třeba, jaká je fyziologie mláďat, která po opuštění z hnízda už jen řadu měsíců letí a letí a letí... Jak se jim daří pokrývat energetické výdaje, jak hospodaří s rezervami při déle trvajícím čase nevlídna. Proč u rorýsů neplatí obecně uznávané pravidlo, že extrémně zatěžovaný organismus se rychle opotřebuje. Dožívají se titiž požehnaného věku. Z ověřených pramenů je známo, že žijí i dvacet let. Spolu s tím, že za život tito ptáčci zvládají trasu na Měsíc a zpět sedmkrát, jak jistě uznáte, je docela slušný výkon.
Denní režim rorýsů při jejich putování, je poměrně stereotypní. Za svítání a za soumraku si v duchu hesla „ve zdravém těle zdravý duch“, zasportují. Dávají si tříkilometrový výstup, aby si pak klouzavým letem dopřáli šlofíka a nabrali síly před celodenním sháněním něčeho do zobáku. Možná, že se časem prokáže, že si i během dne dávají „voraz“. Není totiž vyloučeno, že umí totéž, co vědci prokázali například u drozdů. Ti, kteří překonávají americký kontinent z Hondurasu do Aljašky se naučili „vypínat“ polovinu mozku a upadají do zvláštního stavu při němž přivírají jedno oko. Trvá to ale jen pár sekund, načež se pták ze „sleep modu" zase rychle probere. Vědcům to prozradilo měření aktivit ptačích mozků. Během „slabých chvilek“ příslušná polovina mozku vykazuje charakteristickou aktivitu pro spánek. Zatímco ta druhá půlka, vysílá signály stavu bdělosti.
Grafické znázornění, jak tráví svůj čas během roku rorýs obecný. Žlutě je vyznačena doba, kdy pták není v pohybu, modře doba kdy letí. Nahoře je doba kdy pobývá na severu a hnízdí. Pouze tři malé žluté čárky na siluetě Afriky ukazují na tři zastávky v letu.
Ze Skandinávie rorýsi odlétají zimovat koncem července. Jejich zimovištěm jsou rozlehlé oblasti jižní a jihovýchodní Afriky. Běžná cestovní rychlost rorýsího letu je okolo 35km/h, ale když je třeba, nebo nám navečer chtějí ukázat co umí, předvedou akrobacii ve dvoustovce.
Čtěte také: Vývoj obnovitelných zdrojů
Hnízdiště (červeně) a zimoviště (modře) rorýsa obecného.
Švédští biologové pod vedením profesora Anderse Hedenströma, některým rorýsům přilepili na záda záznamová zařízení, která sledovala nadmořskou výšku, zrychlení a souřadnice místa. Z nasnímaných dat se tak dalo vyčíst, kdy pták letěl kdy a kde přistál a jak dlouho byl v klidu.
Momentka hejna ukazuje, jaké divy rorýsům dovoluje s křídly dělat jejich hrudní pletenec.
Anders Hedenström et al. Annual 10-Month Aerial Life Phase in the Common Swift Apus apus.
Rorýsi milují socialismus, zvláště jeho toleranci. Dopřávala jim řadu vhodných štěrbin ke hnízdění a dodnes se mezi paneláky prohánějí jejich hejna. Spolu s dotacemi na zateplování už ale nejsou tak početná, jako dříve.
Čtěte také: Dopady znečištění plasty
Mladý rorýs obecný. Víte, že mladí rorýsi v hnízdě jsou schopni snížit svou tělesnou teplotu, zpomalit metabolismus a ve stavu strnulosti přežít několik dní bez potravy?
Mnozí připodobňují rorýse k albatrosům. Nejspíš proto, že s výjimkou hnízdění se na zemi také nezdržují. Moc šťastné přirovnání to ale není. Albatrosi jsou spíš létající monstra s rozpětím přes 3 metry a ani jejich let není tomu rorýsímu nijak podobný. Využívají totiž techniku „dynamic soaring“. Albatrosi energii získávají letem po větru ve větší výšce aby se vzápětí vraceli v mírnějším protivětru těsně nad hladinou a nebo dokonce v závětří brázdy mezi velkými vlnami. Opakováním takových cyklů se pak bez nutnosti mávat křídly a velké námahy, dostanou bočním posunem i ve směru proti větru. U jiných ptáků tuto techniku zatím nikdo nepozoroval. Nejen, že to, co albatrosům dovoluje překonávat dlouhé vzdálenosti, rorýsi nedělají, ale rozdíl mezi nimi je i v tom, že albatrosi se odpočinku nebrání ale svůj let přerušují přestávkami na hladině.
tags: #tri #ohrozeni #ptaci #wikipedia