Vývoj přírody a krajiny s ohledem na bioforu

Ve druhé polovině 20. století převládl v České republice trend destabilizace a destrukce krajinných systémů. Ve snaze přizpůsobit krajinu unifikovaným technologickým postupům zemědělské a lesní výroby a potřebám urbanizace vznikaly co největší bloky orné půdy, co nejdelší úseky napřímených, vybetonovaných nebo dokonce zatrubněných koryt potoků, v lesích byly vytvářeny rozsáhlé, ekologicky labilní smrkové a borové monokultury. Během relativně krátkého období tak byl narušen staletý a v pravěkých nížinných sídelních oblastech i tisíciletý vývoj venkovské krajiny, směřující k postupnému dosahování rovnováhy přírodních a člověkem podmíněných krajinotvorných složek.

Kulturní krajina nemůže být harmonická bez trvalého zachování biodiverzity, biologické rozmanitosti, která je v současné době chápána jako rozmanitost druhů živých organismů, jejich populací i jako rozmanitost celých společenstev planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů, jejich abiotického prostředí a život podporujících procesů. Trvale zajistit biodiverzitu v současné kulturní krajině není možné pouze prostřednictvím pasivní konzervační ochrany přírody, je potřeba promýšlet účelnou aktivní péči o stávající přírodní hodnoty krajiny a také vytvářet podmínky pro jejich další rozvoj. Proto byla od konce 70. let 20. století v České republice rozvíjena koncepce územního zajištění ekologické stability (Buček 2002, 2009, Buček & Lacina 1984, 1993, Buček et al.1986, 1996, Míchal 1991, 1994, Löw et al.1995).

Koncepce územního zajištění ekologické stability krajiny od počátku vycházela ze dvou základních operací:

• vymezování kostry ekologické stability jako souboru existujících relativně ekologicky stabilních segmentů krajiny významných z hlediska biodiverzity bez ohledu na jejich prostorové a funkční vztahy,
• navrhování územních systémů ekologické stability jako soustavy existujících i navrhovaných, účelně prostorově propojených segmentů krajiny.

Obě operace na sebe logicky navazují, jsou při nich využívána shodná přírodovědná východiska a geoekologické podklady, ale výrazně se odlišují jak nároky na zajištění adekvátní péče, tak i nároky na kvalifikaci zpracovatelů projektů. Výsledkem obou operací je návrh ekologické sítě v krajině, tvořené všemi existujícími a navrhovanými relativně ekologicky stabilními segmenty, které přispívají nebo budou přispívat k zachování biologické rozmanitosti krajiny. Ekologicky významné segmenty krajiny jsou členěny podle prostorově strukturních kritérií na ekologicky významné krajinné prvky, celky, oblasti a liniová společenstva. Podle funkce v územních systémech ekologické stability krajiny se rozlišují biocentra, biokoridory a interakční prvky. Podle biogeografického významu jsou ekologické sítě a jejich skladebné části členěny na místní, regionální, nadregionální, provinciální a biosférické (Buček & Lacina 1995).

Základ pro přírodovědná východiska při koncipování metodiky ÚSES poskytovala aplikace biogeografické teorie ostrovů (Mac Arthur & Wilson 1967) v podmínkách kulturní krajiny, vycházející z analogie mezi ostrovy v moři a „ostrovy“ ponechanými přirozenému vývoji v „moři“ ekologicky nestabilní agroindustriálně přeměněné krajiny (Buček & Lacina 1984). Biogeografická teorie ostrovů upozornila na význam prostorových aspektů pro biodiverzitu, konkrétně jak velikost a vzdálenost ostrovů ovlivňuje složení bioty. Z toho vyplynula možnost jejího využití při návrhu sítě chráněných území (viz např. Balser et al.1981). Tvůrci koncepce si dobře uvědomovali, že někteří autoři upozorňují, že v podmínkách kulturní krajiny není biogeografická teorie ostrovů dostatečně rozpracována, při nesprávné aplikaci poskytuje kontroverzní závěry (Gilbert 1980, Higgs 1981) a její základní slabinou je, že nepřihlíží k diverzitě ekotopů (v dnešní terminologii geodiverzitě), i když právě ta výrazně ovlivňuje diverzitu organismů a jejich společenstev v krajině (Maarel 1981). Přesto pojetí ekologicky stabilních segmentů krajiny jako specifických „ostrovů“ vystupujících z ekologicky méně stabilního základu kulturní krajiny inspirovalo k analýze prostorových vztahů mezi různými ekosystémy v krajině a k hledání kritérií a parametrů pro takové uspořádání, které by co možná nejlépe zajistilo uchování genofondu populací organismů a také příznivě působilo na ekologickou stabilitu celé krajiny (Buček & Lacina 1984).

Čtěte také: Vývoj znečištění moří v Evropě

Krajina představuje podle definice OSN životní prostor skládající se z přírodních prvků a výtvorů.

Vymezování kostry ekologické stability

Kostru ekologické stability tvoří v současné době existující ekologicky významné segmenty krajiny, což jsou jednoznačně vymezené a ohraničené krajinné prostory různé velikosti, ve kterých převažují přírodní nebo člověkem podmíněná přirozená společenstva. Přírodní společenstva se dlouhodobě vyvíjela v závislosti na přírodních podmínkách bez podstatného vlivu lidské činnosti. V krajině ČR mezi ně patří především vzácně zachované zbytky pralesních, skalních a rašeliništních společenstev. Člověkem podmíněná přirozená společenstva (man made natural ecosystemssensu; Maarel 1975) buď vznikla, nebo jsou udržována lidskými zásahy. Patří k nim např. louky, pastviny, staré vysokokmenné sady, lada, výmladkové lesy, rybníky a některé mokřady, vyznačující se vysokou druhovou rozmanitostí planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů, a tedy i vysokou ekologickou stabilitou. Člověkem podmíněná přirozená společenstva jsou výslednicí staletého harmonického využívání krajiny.

Kostra ekologické stability je vymezována na základě celoplošného průzkumu krajiny v katastrech obcí, nejlépe pomocí mapování biotopů v krajině. Jsou do ní zařazována především přírodní a přirozená společenstva, např. zbytky lesů s dřevinnou skladbou odpovídající přírodní, louky s převahou přirozeně rostoucích druhů, mokřady, úseky vodních toků s přirozeným řečištěm a břehovými porosty, rybníky s druhově bohatými pobřežními lemy, skalní společenstva a druhově bohatá postagrární lada, především stepní a lesostepní. V intenzivně využívané zemědělské krajině, v zemědělsko-lesní krajině s převahou jehličnatých monokultur a v urbanizované krajině je takových zbytků přirozených společenstev obvykle velmi málo. Proto je třeba uplatnit princip relativního výběru a do kostry ekologické stability zařadit i území z hlediska biodiverzity méně hodnotná. Součástí kostry ekologické stability se tak může stát např. polní lesík v bezlesé zemědělské krajině, sloužící jako útočiště některých druhů živočichů, nebo starý zatravněný vysokokmenný sad, poskytující hnízdní a potravní podmínky ptactvu, či opuštěný lom zarůstající keři a stromy. Ve venkovských sídlech jsou významnou součástí kostry ekologické stability zámecké parky, především jejich části se vzrostlými domácími dřevinami a květnatými loukami, obdobně ve městech náležejí do kostry ekologické stability významné parky s přírodě blízkou úpravou.

Zachování území tvořících kostru ekologické stability má pro biodiverzitu a ekologickou stabilitu krajiny zásadní význam. Příznivé stabilizační působení těchto území se totiž projevuje již v současnosti. I nejdokonaleji vyprojektovaná navrhovaná biocentra, biokoridory a interakční prvky, které je třeba v krajině teprve vytvořit, začnou fungovat až po mnoha letech od svého založení. Trvalou existenci území tvořících kostru ekologické stability zajišťuje jejich zákonná ochrana. Z hlediska biodiverzity jsou nejcennější lokality zpravidla vyhlašovány podle zákona ­č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, jako maloplošná zvláště chráněná území. Další ekologicky významná území mohou orgány ochrany přírody registrovat podle ZOPK jako významné krajinné prvky. Jejich registrace vytváří podmínky k zachování relativně ekologicky cenných území tvořících ekologickou síť v katastru každé obce. Na území České republiky bylo v roce 2006 registrováno více než 5 600 významných krajinných prvků na správním území 183 obcí s rozšířenou působností. Pouze v 11 % obcí s rozšířenou působností nebyl registrován žádný významný krajinný prvek (Petříček 2007).

Hodnocení dynamiky vývoje území zařazených do kostry ekologické stability ukázalo, že ve všech případech se stav ekologické sítě ve sledovaných obdobích mírně zhoršil. V okolí energetické soustavy Dukovany-Dalešice bylo v letech 1974-1978 vymezeno a charakterizováno 61 ekologicky významných segmentů krajiny. Opakované šetření po dvaceti letech (1993-1996) potvrdilo, že podstatné zlepšení nenastalo v žádném z nich: v 6 segmentech došlo k mírnému zlepšení, ve 23 byl stav označen jako setrvalý, ve 25 se mírně zhoršil, v 6 došlo k podstatnému zhoršení stavu a jeden segment postihla destrukce (Buček & Lacina 1997). Obdobné výsledky poskytlo i po 15 letech opakované šetření stavu ekologicky významných segmentů krajiny na území CHKO Žďárské vrchy, kde se zlepšení stavu projevilo pouze u malé části území, vesměs byl hodnocen jako setrvalý a u poloviny segmentů se projevilo zhoršení stavu působením různých negativních vlivů (Lacina 1993). Hodnocení vývoje ekologické sítě ve správním obvodu města Brna v letech 1998-2009 ukázalo, že stav 25 ekologicky významných segmentů se zlepšil, u 139 segmentů byl hodnocen jako setrvalý, u 29 se zhoršil a dva segmenty podlehly destrukci (Buček & Holcnerová 2010). Vývoj kostry ekologické stability byl hodnocen v oblastech s různými přírodními a socioekonomickými podmínkami. Mírné zhoršení stavu těchto tří hodnocených ekologických sítí tedy ukazuje celkový trend vývoje současné kulturní krajiny na převážné části území ČR v posledních desetiletích.

Čtěte také: Český dluhopisový trh: Přehled

Za nejdůležitější kroky při vymezování ekologické sítě lze považovat vymezení kostry ekologické stability a následnou evidenci a registraci významných krajinných prvků, případně vyhlášení maloplošných zvláště chráněných území v nejcennějších, dosud nechráněných lokalitách. Přehled stávajících skladebných součástí ekologické sítě tvořících kostru ekologické stability je vhodné zpracovat formou generelů, sestavených podle jednotlivých katastrálních území a pověřených obcí. Tento oborový dokument by měl být projednán v orgánech státní správy i samosprávy a měl by se stát podkladem pro územní plánování, komplexní pozemkové úpravy i pro lesní hospodářské plány, ale i základem pro soustavnou péči o ekologicky významné segmenty krajiny. Zastavit trend zhoršování stavu skladebných částí kostry ekologické stability lze pouze zajištěním soustavné péče o všechny ekologicky významné segmenty krajiny. Finanční prostředky, které jsou v současné době k dispozici v rámci vládních krajinotvorných programů, jsou ovšem dlouhodobě nedostatečné.

Projektování územních systémů ekologické stability krajiny

Ve venkovské krajině Čech, Moravy a Slezska je jen málo oblastí, kde kostra ekologické stability funguje jako optimálně propojený územní systém. Ekologicky významné segmenty krajiny tvořící kostru ekologické stability, které zůstaly zachovány zpravidla v místech zemědělsky a lesnicky obtížněji využitelných, jsou obvykle prostorově izolovány, nepravidelně rozloženy a velmi často mají nedostatečnou rozlohu. Proto je třeba kostru ekologické stability doplnit nově navrhovanými skladebnými prvky, účelně rozmístěnými na základě prostorových a funkčních kritérií tak, aby vznikl optimálně fungující územní systém ekologické stability krajiny. Cílem vytváření územních systémů ekologické stability krajiny je zachování přirozeného genofondu krajiny a unikátních krajinných fenoménů, zajištění příznivého působení na zemědělsky a lesnicky využívané části krajiny a na urbanizovaná území a podpora možnosti mnohostranného funkčního využívání krajiny.

Při projektování územních systémů ekologické stability krajiny v ČR je používán metodický postup založený na uplatnění pěti základních kritérií: rozmanitost potenciálních přírodních ekosystémů, prostorové vztahy ekosystémů v krajině, aktuální stav krajiny, prostorové parametry biocenter a biokoridorů, společenské limity a záměry (Löw et al. 1995, Maděra & Zimová 2005).

Kritérium rozmanitosti potenciálních přírodních ekosystémů slouží především pro lokalizaci biocenter. Jeho správné uplatnění zaručuje, že v ekologické síti budou zastoupeny všechny typy ekosystémů určité krajiny. Při projektování ÚSES se vychází z rozmanitosti potenciálních přírodních ekosystémů, tedy takových, které by v krajině vznikly, kdyby zde nepůsobily vlivy činnosti člověka. Pestrost přírodních ekosystémů v určité krajině je závislá na geografické poloze a na pestrosti trvalých ekologických podmínek, především na charakteru geologického podloží, reliéfu, půd a klimatu. Rozmanitost potenciálních přírodních ekosystémů v krajině vystihují výsledky biogeografické diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí (Buček 2005, Buček & Lacina 2006), především individuální biogeografické členění (Culek 1996) a typologické geobiocenologické členění krajiny (Buček & Lacina 2007). Vyhodnocením zastoupení současných společenstev v kostře ekologické stability lze zjistit, jsou-li v biocentrech v určitém biogeografickém regionu a biochoře (Culek 2005) zastoupeny všechny charakteristické skupiny typů geobiocénů a jaká společenstva a co je případně nutno na konkrétních lokalitách v územním systému doplnit a nově vytvořit.

Kritérium prostorových vztahů potenciálních ekosystémů v krajině slouží především pro navrhování tras biokoridorů (viz též Anděl et al. 2012). Podkladem pro jeho aplikaci jsou mapy skupin typů geobiocénů a poznatky o ekologických nikách, kontaktech, šíření a migracích organismů v krajině. Jednoznačná je lokalizace biokoridorů vodní, mokřadní a nivní bioty, určovaná hydrografickou sítí. Proto biokoridory vodních toků a jejich lemových společenstev vždy tvoří v podmínkách naší krajiny základní osu ekologické sítě. U terestrických ekosystémů není lokalizace biokoridorů tak jednoznačná, závisí jednak na mozaice potenciálních geobiocenóz v krajině, jednak na individuálních nárocích jednotlivých populací tvořících společenstva. Pro přesuny jedinců a kontakty populací rostlin jsou nejvýznamnější modální biokoridory, které spojují stejná nebo podobná společenstva. Význam biokoridorů pro jednotlivé populace je závislý na způsobu jejich šíření, je odlišný u anemochorních a zoochorních druhů. Pro ty druhy živočichů, jejichž ekologickou niku tvoří společenstva výrazně rozdílných biotopů, jsou nezbytné kontrastní biokoridory.

Čtěte také: Vliv prostředí na vývoj

Kritérium prostorových parametrů biocenter a biokoridorů. Jen ty součásti ÚSES, které vyhovují alespoň minimálním prostorovým parametrům, mohou plnit své poslání. U existujících biocenter s menší plochou je třeba navrhnout zvětšení, chybějící biocentra bude nutno postupně vytvářet. Ještě častěji než biocentra chybí v kulturní krajině jejich spojnice - fungující biokoridory.

Hlavním smyslem ÚSES je působit jako základní prvek ekologické sítě, posílit ekologickou stabilitu krajiny zachováním nebo obnovením stabilních ekosystémů a jejich vzájemných vazeb. Jinými slovy, jeho účelem je zachování existence volně žijících organizmů v krajině v areálu jejich přirozeného rozšíření.

ÚSES je tedy sítí skladebných částí - biocenter, biokoridorů, interakčních prvků, (ochranných zón), účelně rozmístěných na základě funkčních a prostorových kritérií.

Biocentra, biokoridory a interakční prvky jsou skladebné části ÚSES tvořené účelně vybranými EVSK na základě převažujících funkčních kritérií tj. převažující funkce, kterou jim v ÚSES přisoudíme. Je skladebnou částí ÚSES, která propojuje biocentra a umožňuje migraci, šíření a vzájemné kontakty organismů. Biokoridory zprostředkovávají tok biotických informací v krajině. Na rozdíl od biocenter nemusí umožňovat trvalou existenci všech druhů zastoupených společenstev.

Interakční prvky jsou hierarchicky na nejnižší úrovni a nemusí být propojeny s ostatními skladebnými částmi ÚSES. Jedná se o krajinný segment, který na lokální úrovni zprostředkovává příznivé působení základních skladebných částí ÚSES (biocenter a biokoridorů) na okolní méně stabilní krajinu do větší vzdálenosti. Interakční prvky často umožňují trvalou existenci určitých druhů organismů, majících menší prostorové nároky (vedle řady druhů rostlin některé druhy hmyzu, drobných hlodavců, hmyzožravců, ptáků, obojživelníků atd.).

V místním systému ekologické stability zprostředkovávají interakční prvky příznivé působení biocenter a biokoridorů na okolní ekologicky méně stabilní krajinu. Jsou součástí ekologické niky různých druhů organismů, které jsou zapojeny do potravních řetězců i okolních ekologicky méně stabilních společenstev. Slouží jim jako potravní základna, místo úkrytu, místo rozmnožování a pro orientaci. Přispívají ke vzniku bohatší a rozmanitější sítě potravních řetězců. skupiny stromů i solitery v polích.

Ochranná zóna biocenter a biokoridorů zabraňuje, nebo co nejvíce omezuje pronikání negativních antropogenních vlivů z okolí. Všechny EVSK by měli mít tuto kompromisně využívanou zónu. Opatření ochranných zón může být technické (záchytný příkop proti splachům), biotechnické (zatravnění), organizační (vyhlášení ochranného pásma - např. zákaz letecké aplikace chemikálií).

Jen ty součásti ÚSES, které vyhovují minimálním prostorovým parametrům, mohou plnit své poslání. Menší biocentrum, užší či delší biokoridor rozhodně nebudou plnit své požadované funkce. U současně existujících biocenter s menší plochou se musíme snažit o jejich postupné zvětšení, chybějící je třeba vytvářet. Ještě častěji chybí v kulturní krajině biokoridory. Nově založená biocentra a biokoridory nejsou od počátku plně funkční.

Prostorové parametry pro biocentra (BC) a biokoridory (BK):

Ekologicky významné segmenty krajiny (EVSK) se dle prostorově strukturních kritérií (velikost a tvar, stupeň stejnorodosti ekologických podmínek a současný stav biocenóz) dělí na:

• malé území (1ar-10ha), stejnorodé ekologické podmínky zahrnující obvykle jeden typ společenstva např.
• rozsáhlejší (10-1000 ha), rozmanité ekologické podmínky umožňují více společenstev, např.
• rozlehlé území (>1000 ha), rozmanité ekologické podmínky, tedy i rozmanitá společenstva. Patří sem většina CHKO, rozsáhlé lesy s přirozenou vegetací. V rámci oblasti je účelné vymezovat menší území s výrazně odlišnými společenstvy jako ekologicky významné krajinné prvky, popř.
• mají úzký protáhlý tvar, typická je pro ně převaha ekotonů.

Plošně méně rozsáhlé 5-10 ha --> ekologicky významné krajinné prvky a ekologicky významná liniová společenstva s funkcí interakčních prvků, biokoridorů a biocenter. Jejich síť reprezentuje rozmanitost skupin typů geobiocénů (STG) v rámci určité biochory [často obsahují druhy nezařazené mezi chráněné a ohrožené a nejsou považovány za vzácné (MÍCHAL, 1994, s. 238)]. Rozlehlejší EVSK s min plochou od 10-50 ha dle společenstva. Jedná se obvykle o ekologicky významné krajinné celky a ekologicky významná liniová společenstva. Jejich síť musí prezentovat rozmanitost typů biochor v rámci biogeografického regionu [tj. jsou v nich zastoupena společenstva reprezentující rostlinstvo a zvířenu určitého biogeografického regionu - (MÍCHAL, 1994, s. 238)]. Přispívají k udržení podstatné části druhového bohatství.

Jedná se obvykle o ekologicky významné krajinné celky a oblasti, ve kterých je souvislá plocha ekologicky stabilních společenstev alespoň 1000 ha. Nadregionální EVSK by měly zajistit podmínky existence charakteristických společenstev s úplnou druhovou rozmanitostí v rámci určitého biogeografického regionu [měly by tedy zajistit podmínky existence charakteristických společenstev určitého regionu se všemi druhy přirozeně se vyskytujících rostlin a živočichů (MÍCHAL, 1994, s. 238)]. Význam mají rozsáhlé ekologicky významné krajinné oblasti, reprezentující bohatství naší bioty v rámci biogeografických provincií a celé planety. Jádrová území s přírodním vývojem mají mít u těchto segmentů plochu >10 000 ha. MÍCHAL (1994, s. 238) uvádí plochu jádrového území s přírodním vývojem >1000 ha, resp. >10 000ha).

Při realizacích a údržbě skladebných částí ÚSES lze využít dotačních programů MŽP, MZe a MMR.

tags: #bioforu #vývoj #přírody #a #krajiny

Oblíbené příspěvky:

• Socialistická solidarita: Co to je?
• Test lahví na vodu do přírody
• Metody snižování emisí vznětových motorů
• Svoz odpadu Pardubice - harmonogram
• Obnovitelné zdroje a dodavatelé v Česku