Škola v přírodě: Netradiční výuka v českém školství

Škola v přírodě patří k velmi oblíbeným metodám netradiční výuky, která kromě vzdělání zlepšuje zdraví a fyzickou kondici dětí. Během pobytu žáci tráví mnoho času venku - na čerstvém vzduchu a také v pohybu.

Wikipedie o škole v přírodě (ŠVP) říká, že je to zotavovací pobyt dětí z mateřských a základních škol ve zdravotně příznivém prostředí, který se koná v rámci vyučování. Tento vzdělávací model má tři významy: zdravotní (pobyt v přírodě, na čerstvém vzduchu, zlepšení fyzické kondice), vzdělávací a výchovný (např. zvýšení samostatnosti).

Alternativní přístupy ke vzdělávání v přírodě

Lesní mateřská škola (ve zkratce LMŠ, v běžném jazyce lesní školka, ale již ne lesní klub) je typ plnohodnotného předškolního vzdělávání pro děti od 3 do 6 let.

Nejvýraznějším znakem LMŠ je, že výuka probíhá povětšinou venku za každého počasí. Lesní mateřské školy jsou založeny na mottu „s dětmi venku za každého počasí bez zdí a plotů“.

Je zde kladen důraz na rozvoj dovedností dětí vlastními silami v přímém kontaktu s přírodou, jsou podporovány při hraní, zkoumání a učení se v lese.

Čtěte také: Přečtěte si o ochraně přírody

LMŠ vzdělává děti v prostředí přírody na základě Školního vzdělávacího programu (ŠVP), který je v souladu s Rámcovým vzdělávacím programem (RVP). Plnění ŠVP kontroluje Česká školní inspekce.

Mateřská škola musí být zapsána v Rejstříku škol a školských zařízení. Je možné v ní proto plnit tzv. povinnou předškolní docházku. Na chod MŠ přispívá stát a rodiče formou školkovného, kteří si jej mohou odečíst ze základu daně.

Lesní mateřská škola V Závětří

Naše lesní mateřská školka pro děti od 3 do 7 let nabízí každodenní provoz od 8:00 do 17:00. Vaše dítě můžete zapsat do lesní mateřské školy V Závětří zpravidla od tří let věku k celotýdenní docházce.

Než budete podávat přihlášku, důkladně se prosím obeznamte s obsahem webu a důležitými dokumenty, zejména s provozními informacemi, školním a provozním řádem, pedagogickou koncepcí a vybavením dítěte.

Vždy na jaře otevíráme adaptační kroužek Kulíšků pro děti s dopolední docházkou, důrazně ji doporučujeme dětem, které byste rádi přihlásili k pravidelné docházce od září.

Čtěte také: Země vycházejícího slunce: Kontrasty a pestrost

Ekologické aktivity škol

„Věř mi, sám jsem to zažil, v lesích se dozvíš více než v knihách.

Ukliďme Česko je celorepubliková dobrovolnická úklidová akce s cílem uklidit černé skládky a nepořádek po celé České republice. Akce je závislá na aktivní účasti veřejnosti, do které se v roli místního organizátora zapojuje naše škola pod vedení paní učitelky Karpíškové.

Zkušenosti učitelů s normalizačním školstvím

Ivana Málková se za katedru poprvé postavila roku 1983 a brzy pochopila, že učitelské povolání je jí souzeno. Čekal ji ale střet s mašinérií normalizačního školství: známkování, autoritativní přístup a všudypřítomná ideologie.

„Byl to takový opak vřelosti - neosobnost, ponižování žáků před ostatními, s dětmi se zacházelo z pozice mocenské authority,“ vzpomíná Ivana Málková na své roky strávené ve třídách základní školy na samém počátku normalizace.

„Soudružka učitelka už od první třídy děti oslovovala příjmením.“ „Později v dospělosti jsem si s hrůzou uvědomila, že si nepamatuji křestní jména některých spolužáků. Možná jsem je nikdy neslyšela,“ pokračuje Ivana Málková. Sama proto učitelkou nikdy být nechtěla. Ke svému osudovému povolání se dostala vlastně náhodou.

Čtěte také: Více o obnovitelných zdrojích

Zklamání z pedagogické fakulty

Po maturitě se dostala na Vysokou školu ekonomickou, ale během pár měsíců pochopila, že to není nic pro ni. Dva roky strávila v různých manuální profesích a pak odpověděla na inzerát základní školy v Ďáblicích, která hledala učitelku na záskok.

„Během týdne jsem zjistila, že to je úžasná práce a že mi to s dětmi funguje.“ Ředitelka jí doporučila jít na pedagogickou fakultu. Napodruhé se tam Ivana Málková skutečně dostala, začala studovat učitelství pro první stupeň.

Učební náplň na fakultě ji ale velmi zklamala: „Čekala jsem, že se dozvím věci, které budu moci využít v praxi. Místo toho jsme se učili vědecký komunismus, dějiny mezinárodního dělnického hnutí, politickou ekonomii… Politický tlak tam byl ze všech vysokých škol snad největší. Důležité bylo znát rozdíl mezi XIV. a XV. sjezdem KSČ a jaké svaly dítě zapojuje, když skáče přes kozu. Ale jak mám dítě chytit, když skáče přes kozu, to jsem se nedozvěděla.“

Ve druhém ročníku vysoké školy probíhal nábor studentů do KSČ. Ze čtrnácti studentek v jejich studijním kruhu oslovili všechny kromě Ivany, jejíž otec totiž měl politický škraloup - při normalizačních prověrkách ho vyhodili z práce. Mnoho z jejích spolužaček podlehlo zastrašování, že bez vstupu do KSČ je nechají propadnout u státnic.

Svoboda ve třídě a sympatie rodičů

Po dokončení vysoké školy nastoupila jako učitelka v základní škole Na Smetance na pražských Vinohradech, pár kroků do kopce od Václavského náměstí. „Měla jsem pocit, že s dětmi ve třídě jsem svobodná, protože tam se mnou nikdo není. Můžu dětem říkat, co chci, jen musím počítat s tím, že to doma budou vyprávět a nějak interpretovat. Ale ve třídě nejsem pod přímou kontrolou,“ uvažuje Ivana Málková.

Cítila i sympatie ze strany rodičů. Věděla, že před některými rodiči a žáky může odložit neustálou ostražitost: „Jedno z dětí si na škole v přírodě začalo zpívat písničku od Karla Kryla. „Hned jsem si ji zazpívala s ním a věděla jsem, že mám ve třídě spojence.”

Nicméně školní život mimo chvíle strávené se žáky tak svobodný nebyl. Ve všech třídách musely viset nástěnky k politickým výročím. Ivana si ve třídě nesměla pověsit plakát s fotografií vodopádu, před Vánoci roku 1988 jí bylo zakázáno koupit do třídy vánoční stromeček, protože „vánoce se za komunismu neslaví“.

Vyvolala pohoršení, když odmítala ředitelku oslovovat „soudružko ředitelko“. Velké potíže jí také dělal odpor ke známkování: „Známky jsou podle mě nátlakovým mocenským nástrojem.“

Ve škole se hodnotilo podle jednoduchého, velmi přísného systému - za každou chybu o jeden stupeň dolů. „Ve třídě jsem měla romského chlapečka Davida, který když napsal tři řádky, byl schopen udělat třicet chyb. Po pár týdnech jsem dospěla k závěru, že tohle dítě nikdy nemůže dostat lepší známku než pětku. A když mi to došlo, nad hromadou sešitů jsem se rozplakala, cítila jsem naprostou bezmoc.”

Vytvořila si tedy svůj vlastní systém, jak žáky upozorňovat na chyby: každou chybu označila růžovou hvězdičkou. „Záměrem bylo, aby dítě chybu našlo a opravilo, třeba i s mojí pomocí. Když se mu to podařilo, brala jsem to tak, že úkol je bez chyby. Díky tomuto systému se Davidovi podařilo získat první dvojku v životě.”

Otevřený dopis a demonstrace

Ještě více si proti sobě vedení školy popudila, když napsala otevřený dopis, ve kterém kritizovala některé nešvary ve školním provozu: „Jedna družinářka byla notorická alkoholička, měla schovanou láhev rumu a když odpoledne přebírala děti, ani o sobě nevěděla.“

„Další družinářka byla stará nervózní paní, která si děti přitahovala za krk držadlem deštníku. Proti tomu jsem se vymezila. Ale otočilo se to proti mně,” vzpomíná Ivana Málková. Když v lednu 1989 během Palachova týdne začalay demonstrace na Václavském náměstí, děti z její třídy, které bydlely v bezprostředním okolí, si toho nemohly nevšimnout a bezprostředně reagovaly.

„Vnímaly to jako atrakci, neměly z toho strach,” vzpomíná Ivana Málková. V létě 1989 se mezi svými kolegyněmi ze školy snažila šířit prohlášení Několik vět. „Měla jsem doma psací stroj, a protože maminka pracovala jako sekretářka, měla jsem velkou zásobu kopíráků, takže jsem text prohlášení opisovala a rozdávala,“ vzpomíná. „Se dvěma kolegyněmi jsem to probírala v soukromí a nabídla jsem jim text k podpisu. Obě si ho přečetly a odmítly ho podepsat, měly strach.“

Nečekaný zázrak a založení soukromé školy

Ani listopad 1989 ve škole Na Smetance nepřinesl rychlé uvolnění poměrů. Atmosféra naopak zůstala stejně rigidní, jako byla předtím. Když Ivana Málková v prosinci 1989 připíchla na nástěnku podpisový arch na podporu volby Václava Havla prezidentem, třikrát ho někdo strhl. „Postupně se to ale začalo obracet a podepisovali i lidé, kteří se předtím tvářili, že jsem nepřítel státu,” říká.

Ředitelka kontrolovala, kdo přijde do školy s trikolórou. V podnicích i školách po celém Československu v té době probíhalo vyslovování důvěry, či nedůvěry vedoucím pracovníkům. Ve škole Na Smetance to ale dopadlo jinak, než by se dalo očekávat. Komunistická ředitelka Jarmila Pachlová v tajném hlasování získala důvěru téměř všech zaměstnanců.

„Jediný hlas vyslovující nedůvěru byl ode mě.“ Pro ni osobně to pak znamenalo stupňující se potíže, začátkem roku 1990 na ni dokonce někdo zavolal školní inspekci. Sílící tlak vyvrcholil tím, že měla být přeložena na jinou školu. „Zachránil mě nečekaný zázrak,” říká Ivana Málková.

„V únoru 1991 se mi ozvala spolužačka z gymnázia. Byla se synem u zápisu do školy, a když viděla chování učitelek, pochopila, že do takové školy svého syna dát nechce. Rozhodla se založit soukromou školu a vyzvala mě, abych do toho šla s ní.”

V září 1991 se tak Ivana Málková podílela na založení Školy hrou, jedné z prvních soukromých základních škol v tehdejším Československu, v níž měla možnost realizovat své pedagogické vize. „Chtěla jsem jen dělat svou práci s pocitem svobody a beze strachu, v přátelské atmosféře důvěry. Chtěla jsem přestat učit podle nalinkovaných mantinelů. Ve státních školách trvalo velmi dlouho, než se tohle uvolnilo.”

tags: #škola #v #přírodě #wikipedie

Oblíbené příspěvky:

• Metodika monitoringu ohrožených lokalit
• Jan Amos Komenský a vzdělání
• Pobřeží Uruguay: flora a fauna
• Legislativa týkající se výluhů
• Ekologické arašídy: Proč je zařadit do jídelníčku?