Všestrannou environmentální politiku lze definovat jako široce koordinovanou činnost institucí a občanů, vládních a nevládních organizací, veřejné správy, obecní samosprávy a výrobních organizací, zaměřenou na nastolování vztahů rovnováhy mezi lidskými činnostmi, uspokojováním potřeb současných a budoucích generací a schopností přírody se trvale obnovovat.
Naproti tomu rezortní environmentální politika je zaměřena na konkrétní způsoby předcházení, snižování, a případné vyloučení škod na prostředí.
Zásady environmentální politiky jsou klíčovými prvky ovlivňujícími environmentální politiku, určující její směr. Jsou zásadní pro tvorbu environmentální politiky i pro její uskutečňování.
Klíčovým dokumentem státní účasti při zabezpečování ochrany životního prostředí je Státní politika životního prostředí. V přijaté politice se promítají požadavky programových dokumentů OSN, OECD a EU, zaměřené na ochranu životního prostředí.
Politika stanovuje jednak průřezové prioritní oblasti - ochrana přírody, krajiny a biologické rozmanitosti, udržitelné využívání přírodních zdrojů, materiálové toky a nakládán s odpady, životní prostředí a kvalita života, ochrana klimatického systému Země a omezení dálkového přenosu znečištění ovzduší, kdy pro každou oblast je určena řada prioritních a dílčích cílů.
Čtěte také: Více o vztahu člověka a přírody
Dále obsahuje sektorové politiky, tzn. Státní regulace životního prostředí ve vztahu k mikrosféře by měla prosazovat zásadu ekologické odpovědnosti za škody na životním prostředí, tzn. že negativní efekty by měly být přičteny tam, kde je to možné, a v rozsahu, v jakém je to možné, k tíži jejich původce.
Činnosti škodící životnímu prostředí musí být ekonomicky znevýhodněny vzhledem k činnostem škodícím méně nebo neškodícím vůbec.
Environmentální legislativa má letitou tradici a postupně se rozrostla do obsáhlého souboru veřejnoprávních předpisů. Na webové stránce ministerstva životního prostředí (www.env.cz) mohou zájemci najít kompletní a aktualizovaný přehled těchto dokumentů, včetně jejich plných textů.
Také skupina norem ISO 14 000 nabízí řadu podpůrných norem. Směrodatná pro zavedení a certifikaci EMS je zejména norma ISO 14 001. Podle této normy bývá zpravidla strukturován EMS popsaný v environmentální příručce.
1. milníkem ve vývoji udržitelného rozvoje bylo vydání publikace Meze růstu (známá jako První zpráva Římského klubu) v roce 1972. V roce 1980 vypracovaly tři světové organizace (Mezinárodní svaz na ochranu přírody - IUCIN, Program OSN na ochranu životního prostředí - UNEP a Světový fond na ochranu přírody - WWF) dokument Světová strategie ochrany životního prostředí (WSC).
Čtěte také: Úvod do krajinné ekologie
V roce 1987 byla přijata zpráva Naše společná budoucnost Valným shromážděním OSN. Důležitým přelomem se stala v roce 1992 v Rio de Janeiru schválená Deklarace o životním prostředí a rozvoji (Charta Země) obsahující 27 principů trvale udržitelného rozvoje a ustanovení Agendy 21, což je podrobný akční plán v oblasti ochrany životního prostředí. V roce 1992 byl v ČR definován trvale udržitelný rozvoj zákonem č.
Existují různé koncepty udržitelného rozvoje:
Definice udržitelného rozvoje:
3. „Udržitelný rozvoj znamená integraci ekonomických, sociálních a environmentálních cílů, vytvořit takový rozvoj, který je sociálně žádoucí, ekonomicky životaschopný a ekologicky udržitelný.“ (Hens, in B. Nath, L. Hens, and D.
4. „Udržitelný rozvoj společnosti je takový rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů.“ (Václav Hála, zákon č.
Čtěte také: Úvod do tropické ekologie
6. „Udržitelný rozvoj je takovým způsobem rozvoje lidské společnosti, který uvádí v soulad hospodářský a společenský pokrok s plnohodnotným zachováním životního prostředí.
tags: #zakladni #zasady #environmentalni #politiky #definice