Příčiny a dopady změny klimatu

13.03.2026

Klima se za dobu existence Země v různých geologických dobách přirozeně měnilo. V současné době se však mění nebývalou rychlostí, a to zejména vlivem činnosti člověka. Dochází ke stoupání koncentrace skleníkových plynů, což má za následek pozvolné zvyšování průměrné teploty.

Trocha přírodovědy

Každý objekt kolem nás vydává tepelné záření. To ze Slunce dokáže snadno proniknout naší atmosférou a ohřívá zemský povrch. Protože zahřátá Země má oproti Slunci teplotu o dost nižší, i záření, které vydává zpět, je jiné (má nižší frekvenci). A na rozdíl od toho slunečního se od skleníkových plynů v atmosféře odráží zpět, takže neunikne jen tak zpět do vesmíru, ale jeho část dál ohřívá planetu. Nebýt skleníkového efektu, jak se tento jev nazývá, byla by naše Země neobyvatelně chladným místem.

Skleníkové plyny, jako jsou oxid uhličitý, metan nebo oxid dusný, mají v přírodě své koloběhy, jsou do atmosféry neustále uvolňovány řadou přírodních procesů a během jiných pohlcovány. Takto byly přirozenými mechanismy poslední stovky tisíc let udržovány na poměrně stálých hladinách. To víme díky analýzám vzduchových bublin uchovaných v ledovcích. V současnosti jsou koncentrace těchto plynů vlivem lidské činnosti, především masového spalování fosilních paliv, značně nad touto úrovní a dál rostou, což má svou odezvu - změny klimatu.

Změny klimatu v praxi

Rok 2019 byl jak globálně, tak u nás druhým nejteplejším v historii měření. Rostoucí teploty mají dopady v prvé řadě na ekosystémy. Řada druhů je vystavena stresovým faktorům a jejich areály se posouvají do teplotně vhodnějších, tedy vyšších a severnějších poloh, kde pro ně mohou být nepříznivé ostatní podmínky. A pokud druh obývá vrcholové pásmo hor, může to být vůbec dost obtížné. Zvláštní kapitolou jsou mořské ekosystémy. Oceány se oteplují a okyselují (absorpcí CO2 z atmosféry) a zdaleka ne všechny druhy se zvládají přizpůsobit, jak je možné sledovat na hynoucích korálových útesech. Předpokládá se ale, že při globálním oteplení o 2 °C oproti preindustriálním hodnotám může celosvětově vymizet 8 % všech druhů. Momentálně jsme globálně na oteplení o 1 °C.

Změny klimatu s sebou nenesou jen samotné zvýšení teploty, ale také změny atmosférických procesů. V některých oblastech je nižší úhrn srážek, jiné jsou častěji a silněji než dříve zasahovány náhlými přívalovými dešti a povodněmi. Objevují se častější a ničivější hurikány nebo delší a intenzivnější období sucha a extrémních veder, snižující výnosy zemědělské produkce a dostupnost vody nebo zvyšující rizika rozsáhlých požárů.

Čtěte také: Dopad znečištění na ekosystémy Labe

Zasaženi jsou, ať už ztrátou domova, neúrodou, nebo jiným zhoršením životních podmínek, lidé v mnoha zemích světa. Nejvíce pak znevýhodněné skupiny obyvatelstva a obyvatelé zemí globálního Jihu, kteří přitom mají jen malý podíl na globálních emisích. Podle vyjádření Červeného kříže kvůli dopadům změn klimatu potřebovalo v roce 2019 každý týden humanitární pomoc 2 miliony lidí a jde o nejméně mediálně reflektovanou humanitární krizi. Mezinárodní organizace pro migraci předpokládá, že půjdou-li dál změny současným tempem, v roce 2050 se desítky až stovky milionů lidí, v závislosti na konkrétním scénáři a míře mezinárodní pomoci, stanou „klimatickými migranty“.

Budoucí scénáře závisí především na míře omezení emisí. Zmiňované projevy se s vyššími emisemi a tudíž větším oteplením budou zhoršovat, a to nelineárně, tedy už mezi globálním oteplením o 1‚5 °C a 2 °C bude zásadní rozdíl. Nejhorším dopadům by mělo předejít udržení oteplení na hranici 1‚5 °C, což vyžaduje značné omezení emisí během následující dekády. V současnosti objem vypouštěných emisí globálně stále roste.

Při oteplování nad hranicí 1‚5 °C také významně stoupá pravděpodobnost překročení bodů zvratu, což jsou prahy oteplení pro řadu klíčových oblastí na Zemi, při jejichž překonání nezvratně dojde ke změně dále urychlující oteplování či zhoršující další dopady. Příkladem je situace, kdy se vývoj Země při určitém oteplení „přehoupne“ na trajektorii k úplnému roztání Grónského ledovce, což by trvalo sto až několik set let, nicméně by již nebylo možné tento proces zastavit snížením emisí. Úbytek plochy pokryté ledem by totiž zároveň snižoval odrazivost povrchu Země a ten by tudíž absorboval více tepla ze Slunce. Dál hrozí mimo jiné narušení mořského koloběhu uhlíku, zodpovědného za pohlcování velkého množství oxidu uhličitého z atmosféry, změny mořských a atmosférických proudů, zodpovědných za specifické podnebí různých oblastí či tání permafrostu zadržujícího množství CO2 a metanu.

A co u nás?

V České republice nejsou dopady tak drastické, ale i tady se změny klimatu projevují. Za posledních 60 let u nás vzrostla průměrná teplota o 2 °C, tedy dvakrát víc, než je světový průměr. Při vyšších teplotách se rychleji odpařuje voda a srážek je přes teplejší měsíce podprůměrně, takže krajina trpí větším suchem. Minulý rok byl šestým zvlášť suchým v řadě.

Je to také dostatek vody, který potřebuje smrk ke tvorbě pryskyřice, schopné v případě napadení stromu zalepit vetřelce, jako je lýkožrout. Při dlouhodobém vystavení suchu ale schopnost efektivně se jim bránit ztrácí. Suchem a kůrovcovou kalamitou je zasažena značná část našich jehličnatých porostů. A nejde pouze o lesy hospodářské, Lesy ČR v souvislosti s kalamitou žádají o povolení kácet například i v bezzásahové zóně Boubínského pralesa. Kůrovec do lesa patří, nebýt několika extrémně suchých let, velmi pravděpodobně by k jeho takto drastickému přemnožení nedošlo.

Čtěte také: Guinejský záliv a Kongo

Nejenom lesníkům, ale i zemědělcům dělají změny klimatu v podobě sucha starosti. Působí přímé škody a spolu s brzkým jarem vytváří příznivé podmínky pro škůdce, jako jsou například hraboši.

Kde se berou skleníkové plyny?

Nejvýznamnější skleníkový plyn vznikající činností člověka, oxid uhličitý, se uvolňuje při spalování fosilních paliv jako je uhlí, ropa a zemní plyn. Světově je za největší množství emisí zodpovědná Čína (27‚5 %), následovaná Spojenými státy (14‚8 %). Čína má ale také nesrovnatelně více obyvatel než menší země, jako ta naše. Když vztáhneme množství emisí na jednoho obyvatele, předhoní Česká republika Čínu a v EU obsadí čtvrté místo, jde tedy o významného emitora.

Nejvíce emisí má v České republice na svědomí energetika (41‚5 %), kde emise pocházejí především ze spalování hnědého uhlí, které se s dalšími fosilními zdroji podílí na více než polovině tuzemského energetického mixu. V Česku se elektrické energie vyrábí značně víc než spotřebovává a zhruba jedna její pětina, což odpovídá množství, které vyrobí dohromady dvě největší hnědouhelné elektrárny (Prunéřov a Počerady), se prodává do zahraničí. Dále za energetikou, co do množství emisí, následuje průmysl (18‚8 %) a doprava (14‚8 %) - zejména osobní (8‚3 %), nákladní a autobusová (5‚5 %) a letecká (0‚7 %). Svůj podíl má také přímý provoz institucí a domácností (10‚3 %), jako ohřev vody a topení, a dále zemědělství (6‚5 %), kde jde zejména o emise metanu z chovu skotu a o využívání velkého množství hnojiv energeticky náročných na výrobu.

Značný podíl emisí tedy závisí na nastaveních systémové a ekonomické povahy, jako například jakými způsoby je vyráběna energie, kolik se jí exportuje či kterým směrem je rozvíjen dopravní sektor. Světově více než 70 % emisí skleníkových plynů pochází z činností pouze stovky velkých společností.

Skleníkové plyny a jejich vliv

Skleníkové plyny jsou zodpovědné za skleníkový efekt. Brání úniku infračerveného záření (tepla) z atmosféry (Země) do vesmíru.

Čtěte také: Zpráva o stavu Bečvy

Oxid uhličitý (CO2): Jeho množství v atmosféře rychle stoupá zejména vlivem spalování fosilních paliv.
Methan (CH4): Vzniká rozkladem biomasy za nepřístupu kyslíku, např. v mokřadech či žaludcích zvířat. Také se uvolňuje při těžbě.

Oxid uhličitý se do atmosféry uvolňuje přirozeně při sopečné činnosti a buněčném dýchání živých organismů. Naopak fotosyntéza CO2 zabudovává jej do organických sloučenin a tím jej z atmosféry odstraňuje. Část atmosferického CO2 se také rozpouští v mořské vodě. Tím přispívá k jejímu okyselování (snižování pH, acidifikace), které má negativní vliv na mořské ekosystémy (např.

Spalováním fosilních paliv se uvolňuje uhlík, který byl v zemské kůře uložen po miliony let. S oteplováním planety se zvětšuje míra tání permafrostu (trvale zmrzlé půdy), z něj se uvolňuje methan a CO2. Jde se o tzv. zpětnou vazbu, která klimatickou změnu dále zesiluje. Pro jednotlivé plyny se udává tzv. GWP (global warming potential), neboli schopnost ovlivňovat skleníkový efekt za určitý čas ve srovnání s oxidem uhličitým.

Skleníkové plyny vytvořené člověkem vznikají při výrobě, transportu i odstraňování statků (např. Uhlíková stopa přeneseně popisuje množství skleníkových plynů, které vznikly při produkci určitého výrobku, nebo které jsou produkované jedincem či společností. Nejde o jediný ukazatel vlivu na životní prostředí (např. postupy s nízkými emisemi skleníkových plynů mohou uvolňovat jiné škodlivé látky aj.).

Mitigační opatření

Opatření s cílem snížení emisí skleníkových plynů (či zmenšení je čijich množství v atmosféře) se označují jako mitigace. Mitigace se tedy zaměřuje na příčiny klimatické změny.

Výroba elektřiny a tepla patří celosvětově k největším zdrojům emisí. Skleníkové plyny přímo vytvářejí hlavně tepelné elektrárny spalující uhlí či zemní plyn. Mezi obnovitelné zdroje energie se řadí sluneční záření, vítr či tekoucí voda. Nevýhodou získávání energie z větru či slunce je závislost na počasí, proto je nutné rozvíjet ukládání energie (bateriová úložiště, přečerpávací elektrárny) a možnosti sdílení dostupné elektřiny přes hranice států. Jaderné, solární či větrné elektrárny při provozu CO2 přímo nevypouštějí, emise však vznikají při jejich výstavbě.

V EU tvoří největší podíl emisí v dopravě osobní automobilová doprava. Obecně platí, že hromadná doprava produkuje méně skleníkových plynů než doprava individuální. Emise dále snižuje přechod na elektromobilitu - dopravní prostředky využívající elektřinu CO2 nevypouštějí přímo při provozu, mohou ho však produkovat nepřímo v rámci výroby elektrické energie. Vyvíjen je též vodíkový pohon, který má potenciální využití v těžké dopravě. Určitou roli v rámci snižování emisí z dopravy hraje i dostupnost cyklistické a pěší infrastruktury ve městech.

Co se týká zemědělství, živočišná produkce (maso, mléko…) produkuje daleko větší emise skleníkových plynů než produkce rostlinná. Zvířata sama spotřebovávají rostliny jakožto krmivo a prostor pro chov dobytka je získáván např. odlesňováním. V zemědělství lze emise snižovat i změnami hospodářských postupů, např. regenerativním zemědělstvím, které zvyšuje obsah uhlíku v půdě.

Dlouhodobé zmenšení množství skleníkových plynů v atmosféře přirozenými či průmyslovými procesy se nazývá sekvestrace. Přirozené zásobníky uhlíku představují lesy, oceány a půda. Průmyslová varianta, zachycování a ukládání uhlíku (CCS, carbon capture and storage), má za cíl zachytit CO2 přímo u zdroje emisí (elektráren, cementáren) a uložit jej do zemské kůry.

Mezi ekonomická mitigační opatření patří např. uhlíková daň či prodej emisních povolenek (v rámci EU ETS). Společnosti omezující emise či přecházející na šetrnější/pokročilejší technologie by díky tomu neměly být tak finančně zatíženy. Důležitou roli hrají také tzv. zelené investice a fondy EU (např. Fond pro spravedlivou transformaci), které mají pomoci regionům závislým na fosilních palivech s přechodem na čistší ekonomiku. Širší systémový přístup představuje cirkulární ekonomika. Opětovné využívání materiálů a prodlužování životnosti výrobků (např. Informovaní občané dokáží lépe rozlišit, která opatření potenciálně zlepší stav klimatu (či životího prostředí celkově). Mohou efektivněji činit politická rozhodnutí (např.

Adaptace na změny klimatu

Přizpůsobení se probíhajícím (či předpokládaným) změnám klimatu se označuje jako adaptace. Na rozdíl od mitigace neodstraňuje příčiny, ale omezuje následky. Patří sem např. protipovodňová opatření a včasné varování před extrémním počasím, zlepšování hospodaření s vodou nebo šlechtění odolnějších odrůd plodin. Součástí adaptace může být i vhodné městské plánování (např.

Mezinárodní jednání o změnách klimatu

Mezinárodní koordinaci klimatické politiky zajišťuje hlavně UNFCCC (United Nations Framework Convention on Climate Change - Rámcová úmluva OSN o změně klimatu) přijatá v roce 1992.

Kjótský protokol (1997): První závazná mezinárodní smlouva ukládající průmyslovým zemím konkrétní cíle snižování emisí.
Pařížská dohoda (2015, COP21): Přijata 196 státy, jejichž cílem je udržet nárůst průměrné globální teploty výrazně pod 2 °C oproti úrovni před průmyslovou revolucí, optimální limit je 1,5 °C. Současně nastavená opatření s největší pravděpodobností nepovedou k naplnění cílů Pařížské dohody.

Současně nastavená opatření s největší pravděpodobností nepovedou k naplnění cílů Pařížské dohody.

Výzkum klimatu

V souvislosti s klimatem dlouhodobě probíhá jeho výzkum, který je výchozím bodem k podloženému rozhodování. Výzkum klimatu stojí na přesném měření současných teplot (díky meteostanicím či satelitům) napříč Zemí. Teploty naměřené teploměry jsou k dispozici asi 150 let do minulosti. Pro určení teploty ve starších obdobích se využívají tzv. proxy měření. Jedním ze způsobů je zkoumání obsahu izotopů kyslíku ve vzorcích z hloubkových vrtů (mořské sedimenty, ledovce). Na základě dostupných dat lze pak tvořit počítačové modely vývoje klimatu. S informacemi se pracuje v kontextu fyzikálních skutečností (např.

IPCC (Intergovernmental Panel on Climate Change = Mezivládní panel pro změnu klimatu) je mezivládní orgán OSN. Předkládá vědecké posouzení klimatické změny a navrhuje adaptační či mitigační opatření. IPCC neprovádí vlastní výzkum, ale systematicky shrnuje publikované vědecké práce. Zhruba jednou za 6-7 let vydává obsáhlé hodnotící zprávy (Assessment Reports), průběžně pak zvláštní zprávy k dílčím tématům (např. zpráva o oteplení o 1,5 °C z roku 2018).