Příroda Západních Karpat: Charakteristika

Západní Karpaty jsou geomorfologická provincie geomorfologického subsystému Karpat. Táhnou se v délce asi 500 km od Dolního Rakouska (Niederösterreich) po Kurovské neboli Tyličské sedlo (Przełęcz Tylicka) na slovensko-polských hranicích. Rozprostírají se na území Česka, Slovenska (největší část), Rakouska, Polska a Maďarska. Jsou součástí alpsko-himalájské vrásově-příkrovové soustavy, hlavně její severní větve, které jsou označovanány jako alpidy.

Existuje několik interpretací tektonické stavby Západních Karpat. Už delší dobu je používano trojité členění na Vnější, Centrální a Vnitřní Západní Karpaty, i když někteří geologové upřednostňují klasické dvojdílné členění na externidy a internidy. Tři hlavní oblasti - Vnitřní, Centrální a Vnější Západní Karpaty jsou odděleny dvěma suturami.

Geomorfologická charakteristika

Geomorfologická soustava Vnější Západní Karpaty je součástí karpatského pásemného horstva táhnoucího se od Rakouska přes širší prostor moravsko(slezsko)-slovenského pomezí až do Polska. Soustava Vnějších Západních Karpat je vymezena na území s rozlohou 6 966 km², a to ve třech nesouvislých prostorech. První a největší část (skládající se z podsoustav Slovensko-moravské Karpaty, Západobeskydské podhůří a Západní Beskydy) se rozkládá podél hranic České republiky se Slovenskem a Polskem mezi městy Strážnice a Český Těšín. Více ve vnitrozemí Moravy ležící Středomoravské Karpaty tvoří druhou samostatnou část. Nejmenší, třetí část představují Jihomoravské Karpaty na hranici s Rakouskem.

Georeliéf Vnějších Západních Karpat je členitý, převážně však se zaoblenými tvary. Svahy jsou postihovány svahovými pohyby, kromě sesuvů se projevují též jevy hlubinného ploužení. Několika fázemi zarovnání v neogénu vznikaly zarovnané povrchy. Po tektonickém rozrušení se nyní jejich zbytky v různých výškách. Značné rozšíření mají pedimenty. V horských polohách se vyskytují pleistocenní kryogenní tvary. Zvláštními tvary jsou vápencové a dolomitové skály a skalky zvané bradla.

Geologický vývoj

Horniny se neusadily v tomto prostoru, nýbrž byly do současných pozic nasunuty od JV formou příkrovů během fází alpinského vrásnění v neogénu. Příkrovy se přesouvaly i přes sebe. Spodní patro příkrovů se označuje jako magurská skupina příkrovů a svrchní patro jako vnější skupina příkrovů. Koncem neogénu byly příkrovy rozlámány podle zlomů a neotektonické kerné pohyby vytvořily i zde hlavní rysy georeliéfu.

Čtěte také: Výzvy pro západoafrickou přírodu

Krajina se zde vyvíjela po dlouhá období, z nichž nejvýznamnější bylo alpínské vrásnění, kdy na původní Český masív byly nasunuty sedimentární horniny z pravěkého moře Thétys, které leželo mezi africkým a evropským kontinentem. Před náporem pevninského ledovce byla oblast postižena tektonickým pohybem a rozrušena hloubkovou erozí předchůdců dnešní Olše, Stonávky a Chotěbuzky. Poslední zalednění, které zasáhlo oblast našeho území v období před 15 000 lety.

Vliv lidské činnosti a vegetace

Ledovcová činnost ovlivnila tvorbu krajinného reliéfu a zejména tvorbu půd a vegetaci. Nejvýznamnějším činitelem ovlivňujícím krajinu v posledním tisíciletí byl člověk. Před příchodem člověka - zemědělce bylo celé Těšínsko velmi pravděpodobně pokryto souvislým lesem. Pylové analýzy říkají, že původní pralesy, které tvořily hlavní krajinný pokryv, byly převážně listnaté s menší příměsí jehličnatých dřevin. V hlavní dřevinné skladbě převládal dub letní, lípa srdčitá, habr obecný, javor klen, ale zastoupen byl i javor mleč, ve vyšších nebo chladnějších polohách se zvyšovalo zastoupení buku lesního a jedle bělokoré.

Na celém území se nacházely četné mokřady, kde byla významně zastoupena olše lepkavá a kolem vodních toků byly zastoupeny vrby jako např. vrba křehká, vrba nachová, které krom olší doprovázel jasan ztepilý a topol. Původní lesní porosty byly postupně člověkem prakticky na celém území vykáceny a přeměny na ornou půdu, louky a pastviny. Lesy, které zůstaly, byly využívány k pastvě dobytka a jako zdroj dřeva. S rozvojem průmyslu v 20. století byly přeměněny na hospodářské lesy s často odlišnou dřevinou, věkovou i prostorovou skladbou. Z různověkých a druhově bohatých lesů hospodářská činnost člověka zaměřená na maximální dřevní produkci udělala druhově chudé a zpravidla stejnověké monokultury.

Zvýšil se podíl stanovištně nepůvodního smrku ztepilého, ale objevily se zde i geograficky nepůvodní dřeviny jako je jírovec maďal, dub červený, trnovník akát, javor jasnolistý nebo douglaska tisolistá či borovice vejmutovka. Zemědělská půda byla nejvíce využívána pro pastvu dobytka, měně byly zastoupeny louky a pole. V souvislosti se změnou způsobu života obyvatel dochází v posledních desetiletích k rychlé urbanizaci krajiny, v níž přibývá zastavěných ploch především rodinných domů. Lidské činnosti neunikly ani vodní toky. Většina jejich délky byla zregulována a napřímena. S rozvojem průmyslu a osídlení území narůstalo i jejich znečištění. Tento stav se na některých tocích začíná postupně zlepšovat.

Území Těšína patří mezi silně ovlivněné krajiny, kde se dochoval jen malé fragmenty přírodě cenných lokalit. Jedná se o doubravu, která je chráněna v přírodní rezervaci Velké Doly, a některé drobné vodní toky přirozeného charakteru.

Čtěte také: Balkon a petúnie

Bílé Karpaty

Bílé Karpaty patří mezi horské erozně-denudační krajiny mírného pásma s nejvyšším bodem Veľkou Javorinou (970 m n. m.). Jejich základním znakem je členitost povrchu s velmi kolísavou amplitudou reliéfu, sklonitostních poměrů území a nadmořských výšek. Celkově dominují vypuklé tvary nad vhloubenými. Dalším výrazným znakem je zpravidla bystřinný charakter toků se značným spádem a převahou erozních procesů nad akumulační činností. Reliéf je tvořen převážně plochými, širokými a nepříliš dlouhými hřbety, které jsou rozčleněny či od sebe odděleny strmými 50-250 m hlubokými otevřenými údolími.

Různá odolnost flyšových hornin se promítá do celkového reliéfu terénu. Geomorfologicky se výrazněji uplatňují pouze odolnější pískovce, které budují nejvyšší horské partie, např. Velká Javořina a Velký Lopeník. V místech s méně odolnými horninami jsou převážně mírné, dlouhé svahy, oblé, měkce modelované hřbety a rozsáhlé pedimenty.

Chráněná krajinná oblast Bílé Karpaty leží ve třech orografických celcích. Bílé Karpaty a Vizovická vrchovina náležícím do provincie Západní Karpaty, podsoustavy Moravsko-slovenské Karpaty. Osu tvoří pohraniční pohoří Bílé Karpaty, protažené podél hranice od jihozápadu k severovýchodu. Moravská část má plochu 575 km² a střední výšku 473 m. Pohoří začíná za Strážnicí a končí u Lyského průsmyku.

Květnaté louky

Rozsáhlá historická odlesnění v Bílých Karpatech měla velmi často charakter krajinářských úprav citlivě využívajících zdejších přírodních podmínek. Výsledkem jsou tisíce hektarů jedinečných květnatých luk s roztroušenými dřevinami, představující dnes typický krajinný ráz Bílých Karpat. Z přírodovědného hlediska jsou tyto květnaté karpatské louky pozoruhodné především bohatostí rostlinných společenstev s vysokým zastoupením kriticky ohrožených druhů rostlin. Díky tomu patří k nejcennějším lučním biotopům Evropy a jsou studijní plochou světového významu.

Čtěte také: Zajímavosti v Západních Čechách

tags: #Západní #Karpaty #příroda #charakteristika

Oblíbené příspěvky:

• Hostivařský park: průřez historií
• Kontejnery na tříděný odpad
• Koše do koupelny - Moebelix recenze
• Ohrožený medvěd baribal
• Jedle vs. Svízel: Porovnání