Zásahy člověka do ekosystému

Každý den děláme věci, kterými přispíváme ke zhoršování životního prostředí. Potřeby naší velké a často přespříliš konzumní společnosti jsou obrovské. Mnoho lidí považuje za neodmyslitelný standard i věci a služby, které ke spokojenému životu vlastně nepotřebujeme. To vše se logicky odráží na stavu přírody kolem nás. Je pravda, že vliv jednoho obyčejného člověka není velký - ovšem vliv lidské populace, která se právě z těchto obyčejných lidí skládá, je v porovnání s jinými organismy nedozírný. Každý z nás by proto měl své chování uvědomovat a snažit se životní prostředí zatěžovat co nejméně.

Negativní vlivy člověka na životní prostředí

Negativní vlivy člověka lze rámcově rozdělit do tří skupin. Kde se dopouštíme největších chyb? Přečtěte si, co si o tom myslí studenti Přírodovědecké fakulty UK.

Plýtvání vodou

Je běžným a příjemným rituálem dát si ranní sprchu, aby člověk vyrazil svěží do nového dne. Pět minut si postojíte pod příjemným proudem teplé vody. Za tu dobu kolem vás proteče 60 až 80 litrů pitné vody. Dál je potřeba si vyčistit zuby. Proč vypínat vodu, když to zabere jen chvilku? Za minutu to máme dalších zhruba 10 litrů. Vynásobme to všemi členy domácnosti, 365 rány v roce. Připočítejme ještě praní (pokaždé 40 až 80 litrů), splachování toalety (po deseti litrech), umývání rukou, vaření i další činnosti.

Plýtvání energií

Dalším palčivým problémem je energie. Elektrická energie je všude, dnešní život bez ní není možný. Mobilní telefony, televize, počítače, osvětlení, sporák… Není zas tak výjimečné svítit po celém bytě, mít puštěnou televizi i počítač a u toho všeho spát. Tyto naše samozřejmosti jsou však vykoupeny drahou mincí v podobě uhlí, které je v naší republice hlavním zdrojem energie. Slabou náplast na tyto rány pak představují ohrožené druhy vázané na vytěžená místa s odkrytou půdou nebo na výsypky. I kdybychom od spalování uhlí ihned upustili, tak větrné elektrárny a solární panely současný luxus nikdy neutáhnou. Okamžité utažení našich opasků však může alespoň ušetřit uhlí do dalších let.

Plýtvání potravinami

Čím umíme také bezvadně plýtvat, jsou potraviny. Je tolik možností, co nakoupit. A jak je to snadné, naplnit koš rozmanitým jídlem! Ovoce či zelenina z dalekých koutů světa jsou tak krásné a dokonalé!

Čtěte také: Člověk a příroda: Konflikt a důsledky

Tvorba odpadu

Když už se ráno vypravíte z domova a nezapomenete s sebou vzít páchnoucí odpadky, vyhodíte je do obyčejné popelnice při cestě, nebo si popojdete až k barevným kontejnerům na tříděný odpad? Mnoho lidí ve spěchu volí rychlejší, jednodušší variantu. Odpadky netvoříme jen doma, ale i venku na procházce, třeba když sníme sušenku, dopijeme láhev a podobně. Pokud není nikde v pohodlné blízkosti koš… co uděláte vy? Příroda si s tímto špatně rozložitelným odpadem poradí až za velmi dlouhou dobu, v řádu desítek i stovek let!

Znečišťování vody

Znovu tady dostává zabrat voda. Když ji totiž tak bohatě využíváme, obohatíme ji snad při každé činnosti o nespočet chemických látek. Čím agresivnější prostředek, tím líp pro úklid. Pak s tím pryč do odpadu - problém vyřešen. Účinné čisticí prostředky, které mají málem charakter žíraviny, prací prášky s fosfáty, oleje ze smažení a mnoho dalších pikantností odchází z našich domácností.

Znečištění ovzduší

Patří sem třeba známý smog, který souvisí s oxidem siřičitým vznikajícím hlavně při spalování a s oxidy dusíku, které jsou produkty dopravy. Automobily jsou významnými „dodavateli“ těchto látek. Kvůli oxidům dusíku vzniká přízemní ozón, oxid siřičitý dává vzniknout kyselině sírové. Tyto látky způsobují úhyn rostlin a v minulosti zavinily odumírání lesů na rozsáhlých plochách našich severních pohraničních pohoří. S rostoucí dopravou čím dál více sytíme vzduch sloučeninami dusíku. Jsou tu však i další škodliviny, které souvisejí s dopravou - velmi jemné částečky prachu, tvořící se ... 21. 5.

Ztráta biodiverzity ovlivňuje život celé lidské společnosti, neboť ekosystémy s vyšší mírou biologické rozmanitosti poskytují jídlo, léky, nenahraditelnou čistou vodu, přispívají k ochraně proti povodním či zvýšené erozi, přináší dobré podmínky pro zajištění zdraví, kvality života či možnosti pro rekreaci. Dochází-li ke zhoršování stavu ekosystémů v důsledku lidské činnosti, nevyhnutelně se to projeví i postupnou ztrátou těchto, pro člověka zásadních, ekosystémových služeb.

Příklady pozitivních zásahů do krajiny

V Česku je možné nalézt i příklady pozitivních zásahů do krajiny, které zlepšují stav životního prostředí a podporují biodiverzitu.

Čtěte také: Člověk a příroda

Ptačí park Josefovské louky

Když se na Náchodsku přiblížíte rovinaté krajině nivy Metuje, magneticky přitahováni siluetou pevnosti Josefov, podmáčené louky kolem ní jen tak nepřehlédnete. Nabízí totiž scenérii, která k sobě poutá pozornost. Jsou na první pohled mimořádné. Pestré a bohaté. Takhle podivuhodnou lokalitou přitom nebyly Josefovské louky vždy. Staly se jí až poté, co tu vznikl tzv. ptačí park. V Česku vůbec první opravdu velká soukromá nevládní rezervace. Zřídila ji tu Česká společnost ornitologická jako místo určené k ochraně ptáků.

Vytváření podmáčených ploch a hloubení tůní, řízené zaplavování luk, mělké odstraňování drnu a vypásání vegetace, celý ten soubor zde realizovaných opatření výtečně prospívá ale i jiným živočichům. Obojživelníkům, plazům, savcům, bezobratlým. V neposlední řadě taky rostlinám. Příroda se tu nechrání jen formou vlastnictví pozemků. Nedochází tu k zakonzervování lokality, ale k aktivní obnově hodnotného přírodního prostředí. V ptačím parku Josefovské louky přivedla Česká společnost ornitologická k životu sto let starý závlahový systém, který fungoval na Metuji na počátku 20. století pro zvýšení výnosu tehdejších luk. Dnes je ale hlavním cílem podpora výskytu mokřadních ptáků.

Je to model, se kterým se tu a tam setkáváme v zahraničí, třeba u ochranářských pozemkových trustů, potažmo u Královské společnosti pro ochranu ptáků (RPSB) nebo německé Naturschutzbund Deutschland (NABU). Ale pro Česko a rok 2006, kdy byl „otevřen“ první Ptačí park Josefovské louky, to bylo rozhodně neobvyklé. Po překonání skepse a naplnění ambic a po záplavě argumentů a pozitivních výsledků se totiž idea zřizování Ptačích parků rozšířila po celém Česku. Ptačí parky zřizované ČSO zkrátka vypadají jako velmi slibné řešení pro ochranu území i biodiverzity, vynikající příklad dobré praxe z Česka. Něco, co má smysl podporovat. Ovšem najít někoho, kdo zastává vyloženě kritické stanovisko vůči ptačím parkům, se nám nepodařilo. Reference mimo ČSO jsou na tento projekt až obdivuhodně pozitivní. Všechny ty parky jsou naprosto super i na hmyz a kytky. Ptačí parky chválí i entomologové, kteří vidí pozitiva utvářených biotopů, přítomnost rozkládajícího se dřeva a otevřených stanovišť.

Lesní hospodářství a ochrana přírody

Lesy jsou i přes mnohasetleté ovlivňování člověkem nejzachovalejší složkou přírody a krajiny, i proto je na ně zaměřena značná pozornost ochrany přírody. Význam lesa pro společnost tedy nemůže primárně spočívat jenom v produkci dřeva, přestože se jedná o významný obnovitelný zdroj ekologicky šetrného materiálu. Ze současného poznání u nás i v okolních státech s podobnými přírodními podmínkami a zkušenostmi při hospodaření v lesích vyplývá, že produkce dřeva i ostatních materiálně-ekonomických funkcí lesa lze dosahovat přístupy, které budou respektovat polyfunkčnost lesa jako klíčového ekosystému naší krajiny.

Nejvýznamnější problémy, které snižují ekologickou stabilitu lesů, přírodní hodnoty včetně druhové rozmanitosti a nakonec i jejich dlouhodobou produkční schopnost, mají původ především ve značném zjednodušení druhové skladby zavedením smrkových a borových monokultur v minulých stoletích a jejich vysokým zastoupením do současnosti. Spolu s uplatňováním pasečného hospodářství vedlo pěstování těchto monokultur i ke zjednodušení prostorové struktury lesů. Významně se na stavu zejména horských lesních ekosystémů podepsal dodnes přetrvávající vliv imisí chemických látek z průmyslu a dopravy. Na mnoha místech stav lesa negativně ovlivňují nadměrné stavy spárkaté zvěře a narůstající rekreační využívání.

Čtěte také: Dopady lidské činnosti

V současné době je zhruba 25 % lesů součástí zvláště chráněných území a v souvislosti s vytvářením soustavy Natura 2000 se během následujících šesti let jejich rozsah ještě poněkud zvýší. Intenzita ochrany přírody je zde však velmi různorodá. Podle současného zákona o ochraně přírody a krajiny je všem lesům navíc zajištěna obecná ochrana jako významným krajinným prvkům, což ovšem pro lesnickou praxi neskýtá žádné zvláštní požadavky. V lesích je lokalizován i významný podíl biocenter územního systému ekologické stability krajiny.

Záměrné pěstování lesa, vyvolané sílící poptávkou po dřevě v době nástupu průmyslové revoluce, vedlo při nedostatečných ekologických znalostech k masovému zakládání jehličnatých, převážně smrkových a borových monokultur, nahrazujících porosty s převahou buku a dubu. Lesní hospodářství se orientovalo na holosečný způsob obnovy lesa ve snaze maximalizovat produkci dřeva. Oproti přirozenému, zhruba třetinovému zastoupení jehličnatých dřevin se zvýšil jejich podíl na téměř 80 % a věková i prostorová struktura porostu byla značně zjednodušena.

Rozdílné názory na zásahy do lesních ekosystémů

V pojetí kvality a kvantity intervence do lesních ekosystémů ve zvláště chráněných územích existují doposud značně rozdílné názory jak mezi samotnými ochránci přírody, tak zejména mezi ochránci přírody a lesními hospodáři. Na jedné straně razantnější skupina ochránců přírody prosazuje požadavky na ponechání všech lesů ve zvláště chráněných územích samovolnému vývoji bez ohledu na to, že předmět ochrany je často výsledkem rozumného dlouhodobého hospodaření. Na druhé straně tržně jednající vlastníci a majetkoví správci lesů odmítají jakákoliv omezení svých hospodářských aktivit.

Důsledná asanace všech odumírajících stromů v národních parcích a přírodních rezervacích obou kategorií by zničila hlavní hodnotu nejcennějších lesů pro vědu, kterou je poskytování dynamického obrazu spontánního vývoje lesních ekosystémů jako jediného měřítka toho, co příroda dokáže sama bez lidské pomoci. Stejně závažnou překážkou realistického přístupu k lidské intervenci v lesích chráněných území je opačné extrémní stanovisko, že v nich nemá být účast hmyzu na selekci přestárlých nebo nemocných stromů nikde nijak omezována. Oba přístupy se vylučují navzájem a jsou-li uplatňovány kategoricky, nabízejí jednostranné východisko, které neumožňuje realizovat management přiměřený široké stupnici případů.

Zařazení lesů do chráněných území, zejména maloplošných, může vyvolávat některá omezení práv vlastníků a uživatelů těchto lesů. Obavy z možných omezení i rozdíly v názorech na potřebu a rozsah speciálních přístupů mohou být a také jsou zdrojem diskusí a někdy i rozporů, kterými vážně trpí úroveň péče o ohroženou přírodu.

Potřeba racionálního ovlivňování lesů je dnes běžně uznávána v ochranářské teorii i praxi. Nezbytnost určitých zásahů do lesů či požadavek ponechání jejich části samovolnému vývoji byly většinou zjevné už při stanovení jejich ochranného režimu, často však nebyly uplatněny včas a dostatečně srozumitelně. Rozhodnutí o ponechání lesů samovolnému vývoji musí být součástí dlouhodobě promyšlené ochranářské strategie managementu a musí být provedeno i s ohledem na charakter porostů či kategorii chráněného území. Nemělo by to být ani chvályhodné a ani odsuzované rozhodnutí, ale nedílná součást uceleného přístupu k managementu lesních chráněných území.

Významný nástroj, který dal orgánům ochrany přírody zákon o ochraně přírody a krajiny, jsou plány péče, které se teprve v posledních letech naučili ochránci přírody pořizovat a využívat. Opatření v nich obsažená nejsou sice závazná, ale jsou v případě péče o lesy v chráněných územích podkladem pro obnovu lesních hospodářských plánů. Důležité je, že návrhy plánů péče je nutné s vlastníky a majetkovými správci lesů projednat, což vytváří prostor pro komunikaci, při které je možné hledat vzájemně uspokojivá řešení.

V jednotlivých kategoriích zvláště chráněných území je péče o lesní ekosystémy uplatňována diferencovaně na základě plánů péče. V národních parcích je v souladu se zákonem o ochraně přírody a krajiny vyloučeno hospodářské využívání lesů. Podle míry přirozenosti a dalších faktorů jsou lesy zařazeny do I. a II. Ochrana přírody 3/2010 - 22. 6.

Ekologická stabilita krajiny

Člověk a krajina jsou dvě spojené nádoby. Pokud se ublíží jednomu, zákonitě se to negativně projeví u toho druhého. Jakkoliv můžeme být přesvědčeni o tom, že určitý stavební zásah v území je pro člověka a jeho aktuální potřeby tím nejlepším řešením, pokud si nepoložíme otázku, zda je to také správné řešení pro krajinu, může se lehce stát, že to, co se nám zpočátku zdálo být pro člověka dobrým řešením, se v kontextu s devastujícím zásahem pro krajinu najednou ukáže ve zcela jiném světle.

Krajina má pro lidskou společnost řadu nezastupitelných funkcí, přičemž tyto funkce se s rozvojem lidské společnosti mění svými prioritami. Vycházíme z přírodních podmínek, jejich vhodnosti pro tu či onu potřebu a možnosti využití. Funkce výrobní a obytná, jsou od sebe neoddělitelné, např. zemědělská výroba a vesnická sídla dávají krajině určitý vzhled, obdobně koncentrace průmyslu podmiňuje vznik městských aglomerací resp. i konurbací.

Při těchto funkčních propojeních je hodnota krajiny technicky pozměňována, budují se v ní komunikační systémy, v zemědělské krajině se realizují různé meliorační zásahy atp. Člověk využívá krajinu vícenásobně, např. horské krajiny mohou mít funkci vodohospodářskou, produkční a zdravotně - rekreační aj. Jsou skupiny druhotných funkcí krajiny: kulturní (ochrana přírody a historických cenností např. UNESCO, estetická funkce, psychologická funkce - "duch místa", folklór ...Nicméně i z hlediska činnosti veřejného ochránce práv lze jisté negativní modely v "chování satelitů a jejich obyvatel" vysledovat. Podle poznatků ochránce v uvedených územích selhává územní plánování, a to zřejmě z vícerých příčin (absence územních plánů venkovských obcí, popřípadě jejich nekvalitní podoba, nerespektování regulativů funkčního využití území). Je zřetelné, že ochrana zemědělské půdy potažmo krajiny je v takových případech odsunuta na druhou kolej.

Koncepce krajinného potenciálu byla rozpracována v 70. letech německou geoekologickou školou (Neff, Haase, Jäger, Mannsfeld), v 80. letech na ně navázala slovenská fyzickogeografická škola (Drdoš, Mazúr, Huba). Vyjadřuje vhodnost krajiny k určitému využívání, ale zároveň i míru tohoto využívání, která pak vyplývá z poznání stability krajiny. Ta vyjadřuje schopnost krajinného systému snášet určité zatížení antropogenní činností, aniž by se nevratně rušila jeho stabilita. Vyjadřuje míru tohoto využívání - určuje přijatelnou míru intenzity využívání, při níž nedochází k poškozování přírodního prostředí, nebo vyjadřuje limity rozvoje, který v území probíhá. V různém stupni přeměny. Tj. krajiny trvale využívané a ovlivňované člověkem, spadá na území ČR do období neolitu, kdy neolitičtí zemědělci osídlili nejsušší, nejteplejší a nejúrodnější, převážně sprašové a terasové oblasti do 300 m. n m. Postupem času přírodní složky krajiny byly činností člověka ovlivněny, změněny, původní rostlinná společenstva nahradila kulturní plodiny - vznikla krajina kulturní.

Je takový typ krajiny, který se sestává ze vzájemně působících přírodních a antropogenních složek, utvářející se pod vlivem lidské činnosti a přírodních procesů a splňující určité socioekonomické funkce. V zemědělské nebo lesohospodářské krajině zpravidla převládají plochy, naopak v urbanizované nebo průmyslové krajině zabírají většinu ploch uzly a velký důraz se klade i na sítě, spojující jednotlivé plochy. Pro kulturní krajinu je příznačným rysem vytvoření antropogenních bariér a problematika izolovanosti ploch (izolace tvoří problém při difůzi organismů a redukuje schopnost přežití, když počet organismů klesne pod určitou hranici).

Krajina je v současnosti převážně kombinací přírody a kultury. Nejvýznamnější faktory, které způsobily přeměnu přírodní krajiny na kulturní, jsou zemědělství a lesnictví. Proces přeměny přírodní krajiny směrem ke zcela urbanizované krajině je plynulý. U přírodní krajiny (na rozdíl od krajiny kulturní) je podstatná absence kulturního faktoru. V kulturní krajině dochází k velkému úbytku některých přírodních společenstev, a tím i např. k mizení živočichů v ní žijících a na ní závislých. Ochrana vodních toků ploch (resp. lesnického plánování např. Limity využití území omezují, vylučují, případně podmiňují umisťování staveb, využití území a opatření v území.

V rámci metodiky LANDEP, jejíž nedílnou součástí je evaluace (hodnocení), se podle požadavků společnosti. Krajinnoekologické limity vyplývají z vlastností krajinných prvků sledovaných v zájmovém území. Při hodnocení se stanovuje abiotické, biotické (ekologické) a socioekonomické (ekosozologické a hygienické) limity. Vhodnost využívání území (tj. vyplývají z reálných typů abiotických komplexů tvořených reliéfově-geologicko-substrátově-půdně-hydrologicko-klimatickými prvky krajiny. V další fázi se doplní ekologickými a hygienickými limity. Plynou z ekologické významnosti prvků krajiny resp. ekosystémů. Jsou dány různými ekologickými funkcemi důležitými pro zachování a udržení bioty, genofondu, biodiverzity a ekologické stability území.

Ekologická významnost se promítá do souboru nelegislativních limitů a omezení pro vybrané aktivity a využívání území. Vyplývají z výskytu kulturně-historických památek a z jejich kulturně-historické významnosti. Vylučují, či usměrňují aktivity narušující existující ráz památek, nebo území s jejich kulturními a estetickými, ale i přírodními hodnotami. Tyto limity podporují biotické (ekologické), ale i kulturně-historické hodnoty a představují významný argument při návrzích na lokalizaci aktivit v krajině. Jsou dané různými normami a předpisy, které určují přípustný obsah škodlivé látky v jednotlivých složkách životního prostředí (resp. přípustnou intenzitu působení stresového faktoru) např. CO2 v ovzduší, fenolů ve vodě, hluku v prostředí apod. Jde o jevy provázející mnohé výrobní aktivity. Je stav, ve kterém se nachází živý systém při mobilizaci obranných nebo nápravných procesů vůči podnětům přesahující obvyklé rozpětí homeostázy (které je připraven hladce zvládat a na něž je dokonale adaptován).

Velmi různorodé podněty vyvolávají v organismu tzv. "nespecifický" soubor reakcí. Organismus je ve stresu pod vlivem podnětů přesahujících svou velikostí nebo trváním kapacitu homeostatických mechanismů. Stres je projevem pokusů organismu o obnovení homeostázy za mimořádného působení vnějších podnětů - stresorů. Stresorem se pro ekosystém (jako pro živé organismy obecně) může stát jakákoli látka, energie, organismus nebo lidská činnost, jakmile svou velikostí anebo trváním svého působení překročí kapacitu jeho homeostatických mechanismů. Dle doby jejich trvání na působí dlouhodobě, spolu s přirozenými podmínkami ekotopu vytváří jeho novou podobu, které odpovídá nový typ biocenózy (např.Působí krátkodobě, neumožňují biotě vytvoření nového, jim odpovídajícího ekosystému (např. (typy kompenzačních reakcí). Dochází k neočekávaně velké, relativně krátkodobě velké odezvě v systému, která je pomíjivá. Odezva systému je relativně malá i při setrvalém působení stresoru. Systém si zdánlivě vyvinul rezistenci vůči stresoru, který vyvolal poplachovou reakci. Dochází k překročení adaptačních schopností systému. Jsou na úrovni místních populací organismů a jejich společenstev běžné v důsledku lidské činnosti, ale i v důsledku přírodních jevů.

Je situace, v níž se adaptační schopnosti živého systému přibližují dosažitelným mezím. Je situace, v níž nejsou splněny elementární potřeby živého systému a jeho ekologická valence je překročena do té míry, že podmínky biologické reprodukce systému zanikají. K tomu může dojít jednorázovým extrémním zásahem (např. Vzhledem k problémům ekologické stability člověkem využívané krajiny je žádoucí účelově modifikovat tyto pojmy jako. Při pokusech prognózování reakcí krajiny na působení civilizačních stresorů je třeba mít na paměti.

Vytvoří-li systém rezistenci vůči jednomu stresoru, snižuje se obvykle současně jeho rezistence vůči ostatním stresorům. Lineární extrapolace reakcí geosystémů na dlouhodobé působení stresových faktorů v čase dává nesprávné výsledky. Udržení ekologické stability krajiny pak předpokládá. (Dočasná změna podnebí, výbuch sopky, lesní požár aj.). Disturbance je tedy narušování, znepokojování jakýchkoli systémů, zejména ekosystémů. V rostlinné ekologii disturbance znamená ničení (destrukci) vytvořené biomasy (pastvou, hmyzem, člověkem, erozí, ohněm záplavami...). Přírodní disturbance jsou ovlivněny heterogenitou krajiny, ale také tuto heterogenitu vytvářejí. Mírné disturbance značně zvyšují heterogenitu krajiny, silné ji mohou zvyšovat i snižovat. Krajinná heterogenita obvykle působí proti šíření disturbancí, propojenost v krajině šíření disturbance propojuje.

V současnosti je hlavním původcem disturbance člověk. Lidské činnosti, které působí v krajině jako disturbance, jsou z hlediska geologického i fylogenetického vývoje změnami náhlými, ostatní druhy neměly dost času na přizpůsobení, což má za následek snižování popřípadě úplné vymizení druhů. Dle STORCHA (1998) je existence disturbancí pro přírodu nejen typická, ale i dokonce nezbytná a nepostradatelná. Disturbance mohou pozitivně ovlivňovat přírodu.

Základní princip spočívá v tom, že přímo likvidují jednotlivé organizmy a snižují tak populační početnosti těch druhů (nebo životních forem), které by jinak ve společenstvech převládly a zatlačily ty ostatní. Typický vzhled právě díky disturbancím. Jedním z těchto důležitých typů disturbancí jsou požáry. Požárová dynamika je typická pro severský jehličnatý les (tajgu), pro trnité křovinaté porosty na různých místech Země (Středomoří, Kalifornie, Chile, jižní Afrika a Austrálie), buše, stepy a savany.

Některé příbřežní a nížinné oblasti jsou zase závislé na občasných záplavách. Další typy prostředí, jako je les mírného pásma anebo tropický prales, "potřebují" alespoň drobné disturbance vytvářené do jisté míry "zevnitř". To znamená např. občasné pády jednotlivých stromů anebo destruktivní činnost živočichů. Když jsou disturbance příliš malé (anebo málo četné), nestačí na to, aby dostatečně omezovaly rozpínavost dominantních druhů, když jsou zase příliš velké nebo příliš časté, zničí všechno.

Pro každý typ prostředí existuje určitý optimální rozsah disturbancí. Oboustranný vztah mezi intenzitou disturbancí a velikostí postižených ploch někdy vede k jakési rovnováze mezi intenzitou disturbancí a mozaikovitostí prostředí. Je-li krajina složena z malých různorodých plošek, lze předpokládat, že disturbance nebudou mít velkou intenzitu a zasáhnou právě jen určité malé plošky a zároveň díky malé velikosti plošek nikdy nedosáhnou ničivé intenzity.

Tato rovnováha se ovšem může zvrátit zvětšením "velikosti zrna" dané krajiny, anebo disturbancí o mnohem větší intenzitě. - biotické/abiotické (přemnožení škůdců, rozpad společenstva, šíření invazních druhů. Jsou těžba, výstavba a budování "umělých" objektů v krajině a tvorba "umělého" prostředí sídel, selektivní podpora některých nepůvodních druhů organismů a masivní introdukce nepůvodních druhů (pěstování vybraných zemědělských a lesních ekosystémů), fosilní (paliva, pohonné hmoty) a chemické energie (hnojiva) do zemědělských a lesních ekosystémů. Typickou pro kulturní krajiny.

Patří určení disturbačního činitele, ovlivňujícího typ (druh) disturbance, její frekvenci, intenzitu a plošný rozsah. Významnou vlastností disturbance je její šíření v prostoru a čase. Poškozování vzhledu krajiny a její znečišťování (např.

tags: #zasahy #cloveka #do #ekosystemu #prirodoveda

Oblíbené příspěvky:

• Test odpadkových košů 50 litrů
• Ekologické strany v České republice a volby do EP
• Příroda Patagonské tabule
• Odolné odpadkové koše pro parky a ulice
• Průvodce výběrem odpadkových košů