Po téměř třiceti letech od premiéry vydala letos společnost Deutsche Grammophon legendární inscenaci Wagnerova Prstenu Nibelungova na DVD. Tento Ring dostal přídomek, který bychom v češtině nejspíš vyjádřili jako „stoletý Prsten století“, abychom postihli (trochu kostrbatě) základní fenomény tohoto nastudování: Kompletní provedení se uskutečnilo sto let od první bayreuthské premiéry cyklu v roce 1876.
Kongeniální Realizační Tým
Kongeniální realizační tým vytvořil do nejmenších detailů propracovanou koncepci, v níž zúročili nejen inscenační zkušenosti uplynulého neklidného století (které zásadním způsobem proměnilo tvář světa), ale která dokázala reagovat i na politické (nedivadelní) společenské aspekty Ringu z pohledu pozorovatele poučeného děsivými důsledky krachu ideologií. Nad základním principem rovnoprávného vztahu hudby, slova, pohybu, gesta, mimiky a výpravy včetně světla se klene velkolepý jednolitý oblouk celku, který se z hlediska historického ukotvení posouvá od průmyslové revoluce druhé poloviny 19. století po nástup nacismu ve sjednocujícím Peduzziho výtvarném gestu.
Inscenace se přiblížila vskutku wagnerovskému ideálu „gesamtkunstwerku“ měrou předtím nebývalou a rozšířila prostor pro další hledání cest k takto vytčenému ideálu vrcholného umění.
Výběr Dirigenta a Očištění Bayreuthu
Pro jubilejní oslavy Prstenu si Wagnerův vnuk Wolfgang, který od roku 1966 převzal rodinnou pozici pořadatele každoročních operních slavností, vybral francouzského dirigenta Pierra Bouleze. Udělal tak další krok pro to, aby bayreuthské slavnosti očistil od skvrn, které na Wagnerově odkazu zanechala Hitlerova fascinace Mistrovým dílem, podporovaná ostatně snachou Winifred, která se s Hitlerem důvěrně přátelila.
Tuto očistu zahájil od roku 1951 nejprve Wieland, když vyházel z Festspielhausu historizující harampádí. Nastolil koncepci „osvětleného prostoru“ s appiovskou a craigovskou inspirací. Oproštěnou prázdnou scénu formovalo světlo. Jednoduché unifikované kostýmy měly nadčasový střih. Od romantického patosu se výklady soustředily na mysteria vnitřních konfliktů. Wolfgang pokročil dále - nastolil politiku zvaní hostů mimo okruh rodiny a dal jim interpretační volnost - i za cenu ztráty jednotného „bayreuthského“ interpretačního stylu.
Čtěte také: Gaussova křivka a příroda
Boulez si sám mohl vybrat tým: po neúspěšných námluvách s Bergmanem, Brookem a Steinem mu kývl Patrice Chéreau, tehdy mladý a v opeře pramálo zkušený režisér, scénograf Richard Peduzzi a kostýmní výtvarník Jacques Schmidt. Byli potěšeni, že Němcům nevadí, že jejich prestižní dílo budou dělat Francouzi.
„Prsten století“ byl navíc nahrán nejen na audionosiče, ale díky novým technologiím zdokumentován i na video a DVD.
Přístup k Wagnerovu Dílu
Boulez k východiskům přístupu k Ringu napsal, že se jejich tým nesnažil zastřít, ale naopak ponechal protiklady, rozpory Wagnerova díla, které kolísá mezi mytologizací a socialistickou utopií, mezi pohádkovou neskutečností a realismem dobového měšťanského dramatu. Chtěli vyjádřit gigantickou kontrukci a zároveň rysy Prstenu jako Wagnerova intimního deníku.
Boulezovo a Chérauovo studium Ringu a jejich hloubková analýza, připomínají derridovskou metodu dekonstrukce s vyvázáním pojmů a věcí z jejich sebeinterpretace při vzniku otevřených a nejednoznačných souvislostí. Podařilo se jim nově nasvítit dílo, které ční v operní tvorbě (stejně jako jeho tvůrce) jako obrovitý obelisk, popsaný znaky, o jejichž interpretaci se vedou a povedou spory nekončící a nekonečné stejně jako temný příběh Nibelungův o algoritmu nástrah moci, jehož ničivá sebedestruktivní síla provází lidské pokolení jako věrný a všudypřítomný stín.
Inscenace a její nahrávka připomíná, že celou historií civilizace se táhnou temné obrysy tohoto stínu a jeho „plynutí v nehybnosti“, lhostejné k tomu, jak se která ideologie snaží svou touhu/chamtivost po moci zamaskovat.
Čtěte také: Objevte Zázraky Přírody
Inscenátoři si uvědomovali, že Prsten, přes jeho jasnou monumentalitu, nelze od ostatního Wagnerova díla a živoda separovat a posuzovat izolovaně - takové pokusy vedou jen ke stejným omylům, které zplodily Frankensteina nebo „nadčlověka“. I bývalý revolucionář na sklonku života „přilezl ke křížku“ (Parsifal), mohli bychom říci škodolibě, abychom si sami dřeli kolena, až přijde náš čas.
Wagnerova atonalita rozkolísala nejen hudební kánon, ale i černobílé vnímání dobra a zla; Ring rozvolnil mravní hranice natolik, že nelze stanovit „morální“ diagnózu aktérů dramatu jednoznačně - ať již jde o bohy, skřety, lidi nebo jinou havěť. Dráždivá nejednoznačnost postav Ringu v tomto nastudování, rozvolňující hranice dobrého a zlého, neposkytuje prostor pro rozhřešení, soucit nebo odpuštění.
Soumrak bohů zhodnocuje celou tetralogii do fascinujícího účinku, podobného zneklidňujícímu chvění, který provází oštěp vbodnutý přesně do cíle. Prsten rezonuje celou naší myslí, upoutává pozornost beze zbytku - hodiny hudby plynou mimo čas. Vyplatí se jít Boulezovou a Chérauovou cestou a důsledně sledovat libreto (o partituře nemluvě) - s překvapením zjistíme, jak rychle nás lenivá únava z konvenčních nastudování Ringu opustí.
Srovnání s Produkci Metropolitní Opery
Ve škále režijních přístupů od pietně doslovného naplnění hudebních i textových informací uložených v partituře až po jejich záměrné ignorování je ten Chéreaův k Wagnerovi mnohem loajálnější, než bychom si zpočátku mohli myslet. A stejně tak překvapí, že je v tomto výchozím principu vlastně velice blízko až „hyperrealisticky“ romantické produkci Prstenu, kterou pro Metropolitní operu nastudovali deset let po bayreuthském Prstenu století v letech 1986 - - 1989 německý režisér Otto Schenk a dirigent James Levine.
Nabízí se proto srovnání. Pokud bychom neznali vročení jednotlivých nastudování, asi bychom odhadli vznik inscenací obráceně - respektive tu Schenkovu (s výpravou Günthera Schneidera-Siemssena v kostýmech Rolfa Langenfasse a světelném designu Gila Wechslera) bychom vrátili hluboko zpět do 60. let, kdy byl tento tradicionalista reinhardtovské režijní školy na vrcholu svých sil a setrval ve svých pozicích, aniž se nechal v 70. letech vyrušit nástupem drsně politizujících a modernistických vizí Götze Friedricha, Harryho Kupfera či Ruth Berghaus.
Čtěte také: Jan Přeučil: Rozhovor o kariéře
Zatímco Otto Schenk s precizností detailního vypracování, kterou dosahují právě produkce v MET, naplňuje v monumentálních kašírovaných stavbách a pseudopohádkové výtvarné stylizaci Wagnerovy představy o podobě lokalit, Chéreau se svým týmem je až úzkostlivě důsledný při „zviditelňování“ popisů určujících rozmístění postav, vyzývajících k činnosti, navozujících gesta, mimiku. A navíc k tomu Chéreau na scéně po celou tetralogii zviditelňuje domyšlené předpoklady i důsledků těchto činností. Schenk tyto akce, popsané v textu i ve scénických poznámkách, jen neurčitě naznačuje, nebo dokonce přehlíží.
Ve výsledku se sólisté ve vznešené uměřenosti procházejí po jevišti a své partnery jsou ochotni zaregistrovat povšechným pokývnutím či máchnutím rukou pouze ve chvíli, kdy nezpívají. V Chéreauově koncepci vznikla neuvěřitelně hybná inscenace, v níž se musíme pokorně sklánět už jen před uměním sólistů skloubit pěvecké nároky partu (včetně délky) s hereckou akcí (včetně mrštného vylézání na stromy, plazení se po propustích přehrady i divokých honiček a do detailu vypracovanou mimikou včetně přesně načasovaných pohledů, pousmání, zakabonění, přivření očí… (Musíme přiznat, že díky detailním záběrům jsme oproti divákům v tvrdých bayreuthských lavicích ve výhodě, ale zase jsme ochuzeni o „zázraky“ přestaveb, které záznam vypouští či překrývá dozníváním předchozích záběrů.)
„Délky“ monologů a znovu a znovu opakovaných líčení téhož už neexistují, jsou tajuplně spletitým kořenovým systémem, z něhož vyrůstá napínavé psychodrama vršících se různých pohledů téže příhody či příběhu interpretovaných jejich aktéry i těmi, na které mají dopad, až z protikladných pozic. Těžko vybrat, na čem doložit tuto závrať, do níž nás představitelé Chéreauova Prstenu uvrhují tak, že ani nedýcháme.
Tak třeba velká více než půlhodinová scéna Wotana a Brünnhildy na konci Valkýry je nabita ambivalencí jemnosti a křehkosti i drsnosti a pevnosti, energií něžných, až bojácných doteků i brutální sexuality, přelévá se dominance a podřízenost, prolíná se vztah otce, laskavě milujícího i nesmlouvavě trestajícího, a dcery, uctivě pokorné i svéhlavě tvrdohlavé, vymaňující se z rodičovské závislosti.
Srovnání Chéreauova a Schenkova nastudování je pak zvláště markantní tam, kde byl do téže role obsazen stejný sólista: Heinz Zednik jako Mime je u Schenka neohrabanou pohádkovou nestvůrou, která se sice notně lekne chlupáče, kterého přivleče Siegfried, ale pak už jen povšechně reaguje na Siegfriedovo vyptávání i jeho kovářské počínání a na Wotanovy hádanky. První dějství Siegfrieda se vleče k nepřečkání. Zedník u Chéreaua je mrštný protřelý židáček v potrhaném ušpiněném županu, ostražitě číhá na každý sebemenší náznak ohrožení, je komický ve své servilní podlézavosti i nabubřelém chvástání se, zdráhavě vytáhne rozbitý meč ze starých zmačkaných novin, hbitě popadne stále připravený kufr ve snaze utéct, když se Wotanovo naléhaní pro něho stane nesnesitelné, zmítán pochybnostmi a touhou po moci prstenu, až zvítězí triumfální představa pána světa na vrcholu štaflí s kastrolem na hlavě a vařečkou jako žezlem, jimiž ještě před chvílí klohnil smrtící nápoj pro Siegfrieda.
Jiné srovnání nabízí obsazení téhož umělce do různých rolí - Jeannine Altmeyer jako Brünnhilda je v MET u Levina nevýraznou dívenkou, které chybí formát ztělesnění Wotanovy vůle. Obsazena do Sieglindy a Gutruny v Bayreuthu je fascinující v obou figurách i přesto, že si Chéreau původně zásadně nepřál obsazení těchto rolí stejnou zpěvačkou, neboť třebaže se to v Prstenu incestními vztahy jen hemží, zde Wagner neměl na mysli, aby se Siegfriedova matka stala posléze jeho milenkou a manželkou.
Hudební a Inscenační Přístup
Koexistence monumentální dimenze a vypracování detailů, které si podle svých slov tolik cenil Boulez na Wagnerově partituře, se tak promítla ve vší důslednosti do hudebního a inscenačního přístupu.
Kvalita DVD Nahrávky
Televizní nahrávka Boulezova-Chéreauova Ringu vyšla již v roce 1988 na videu. Převedení celkem 832 minut záznamu do digitální podoby na sedm kusů DVD přináší novou kvalitu a uživatelský komfort hned v několika ohledech. Zvuková „stopa“ přináší vysoké rozlišení barev i hlasitosti, takže ve výsledku (při dobrém reprodukčním zařízení) dosahuje nahrávka mimořádné plastičnosti v bohaté struktuře zvukových vztahů orchestrálních nástrojů i sólistů. Ve zvuku se blíží kvalitě studiové nahrávky.
Ne vždy si chceme pustit nahrávku jednoduše od začátku do konce. Rozsah jednotlivých částí tetralogie činil vyhledávání na videu téměř nemožné o zdlouhavosti přetáčení nemluvě. Logicky členěné tracky se stručnou synopsí obsahu jednotlivých úseků v angličtině, němčině a francouzštině (včetně citací z Chéreauových článků, které vyšly v programové brožuře k inscenaci pod titulem Mytologie a ideologie) nabízí vedle kontinuálního sledování výběry podle momentální nálady a chuti.
Loajalita k Tvůrci
Hodnotíme-li Boulezovu a Chéreaovu inscenaci Ringu století jako přelomovou, rozhodně tím nemáme na mysli nějaké obrazoborectví a tlusté čáry za minulostí, ale právě naopak - inscenátoři se zcela „dali do služeb“ tvůrce, vyvarovali se pokusů o „vlastní“ interpretaci Ringu a pečlivým studiem dochovaných dokumentů trpělivě, krok za krokem, rekonstruovali co možno nejvěrněji Wagnerovy scénické poznámky. To rozhodně neznamená, že by rezignovali na vlastní názor - dokázali však nalézt vnitřní sílu respektovat a hájit vlastní důstojnost a pozici způsobem, který je zcela podřízen službě autorovi a jeho dílu.
Takový přístup vyžaduje vysokou míru sebekázně, pramenící z osobnostní noblesy a sebedůvěry inscenátorů - z tohoto pohledu jsou poznámky skvělým dokladem „putování inscenátorů Ringem“, které Boulez i Chéreau laskavě poskytli veřejnosti po ukončení práce na Prstenu století a které mají nedocenitelnou hodnotu pro pochopení celého projektu. Ohromují hlavně mírou upřímnosti, ba bezelstnosti, s níž nás nechávají nahlédnout do uzlových bodů svého úkolu, kterému se oddali s pokorou a „naprosto“ - připomínajíce intenzitou a opravdovostí své služby středověký rytířský kodex.
Patří dodnes k jasnozřivým zásluhám Divadelního ústavu, redaktorky Věry Ptáčkové a odborné poradkyně Evy Herrmannové, že v roce 1984 pod titulem Týmová práce vydaly (třebas s nedokonalými černobílými reprodukcemi fotografií) český překlad podstatných částí rozsáhlé, původně francouzské obrazově bohaté publikace Historie jednoho Ringu.
Doprovodné Materiály
Jakkoli i sada DVD obsahuje hodinový dokument „Making of “ (který mnohdy bývá pohříchu zajímavější než umělecký produkt sám), v tomto případě jde však pouze o stručnou reportáž z televizního natáčení, základní informace o Wagnerovi, vzniku Prstenu a historii bayreuthských slavností a několik málo stručných rozhovorů s protagonisty. Kombinace DVD a publikace, která je v tomto případě oním „making of“, je napínavým příběhem o dobývání a zdolání mimořádného úkolu.
A s odstupem a chladnou hlavou se nabízí ohlédnutí za letošním premiérovým uvedením kompletní tetralogie v pražském Národním divadle. Těm, které uchvátila hudební stránka pražského nastudování, může DVD s Chéreauovým Ringem otevřít i svět divadelní imaginace.
„Dílo je tím větší, čím více do něj vnikneme; rozvětvuje se, rozrůstá, vede paměť správným směrem i po falešných stopách „, říká Chéreau. Prsten století je drogou, která začne působit nepozorovaně a než si stačíme uvědomit ony vysmívané wagnerovské délky, stanou se nebeskými dálkami, jsme omámeni a lapeni. Zvláštní alchymie této drogy prosvěcuje místa mysli jinak nedostupná. Čas přestává být důležitý.
tags: #zázraky #přírody #dvd #recenze
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]