Zdravý ekosystém: Odolnost a pružnost v definicích

V praxi české ochrany přírody a krajiny je pojem ekologická stabilita, jinak velmi frekventovaný, poměrně mladý a odborníky ne vždy přijímaný.

Definování ekologické stability v ČR - ruku v ruce s rozvíjením teorie územních systémů ekologické stability (ÚSES) - vyústilo v zařazení pojmu do zákona o životním prostředí č. 17/1992 Sb.

Jde nebo má jít o „schopnost ekosystému vyrovnávat změny způsobené vnějšími činiteli a zachovávat své přirozené vlastnosti a funkce“.

Podrobněji také „schopnost ekologického systému přetrvávat i za působení rušivého vlivu a reprodukovat své podstatné charakteristiky v podmínkách narušování zvenčí. Tato schopnost se projevuje minimální změnou za působení rušivého vlivu nebo spontánním návratem do výchozího stavu“ (Míchal 1994).

Protikladem ekologické stability je ekologická labilita (nestabilita), tj. neschopnost ekosystému přetrvat působení vnějšího vlivu nebo se vrátit po případné změně do výchozího nebo mu obdobného stavu.

Čtěte také: Prevence ohrožení zdraví dětí

Přiblížit nelinearitu ekosystémů můžeme pomocí dvou z pěti charakteristik stability každého systému, kterými jsou rezistence (odolnost) a resilience (pružnost).

Právě na základě těchto poznatků se v poslední době zejména v USA prosazuje pojetí, v němž nehovoříme o dlouhodobé stabilitě ekosystémů, ale o jejich zdraví.

Mají-li ekosystémy a krajinné systémy trvale plnit své produkční a mimoprodukční funkce, je třeba znát hranici, po kterou je možné je zatěžovat, aniž bychom narušili jejich funkčnost, ať už ji budeme označovat jako nosnou kapacitu prostředí, posun stavu (regimeshift) nebo bod zlomu (tipping point).

Hlavním projevem ekologické stability zůstává ekologická (přírodní) rovnováha. Ekologickou rovnováhou rozumíme dynamický stav ekosystému, který se trvale udržuje s malým kolísáním nebo do něhož se ekosystém opět spontánně navrací.

Popisujeme jí stav, který se zachovává jako konstantní nebo v přibližně pravidelných cyklech. O krajině lze prohlásit, že se v každém okamžiku nachází ve stavu dynamické rovnováhy, tj. je objektem dvou proti sobě působících sil - vývoje a disturbancí.

Čtěte také: Vliv odpadu na lidské zdraví

V závěru obou definic najdeme suché konstatování, že podrobnosti stanoví Ministerstvo životního prostředí obecně závazným právním předpisem. Nedávno jsme si připomněli 20. výročí přijetí ZOPK a zmiňované předpisy stále neexistují.

Důraz, který byl při politických a společenských změnách na přelomu 80. a 90. let kladen na péči o krajinu, výmluvně dokládá výše uvedená skutečnost, že se jak VKP, tak ÚSES staly součástí ZOPK.

Významné krajinné prvky (VKP)

Významné krajinné prvky představují podle ZOPK kategorii obecně chráněných území krajiny. VKP se v zákoně ocitají ve dvou polohách:

• skupina taxativně vyjmenovaná, označovaná jako VKP ex lege (ze zákona) - zahrnuje vybrané typy krajinných složek, jmenovitě lesy, vodní toky a jejich údolní nivy, jezera a rybníky a rašeliniště (viz rámeček na str. 44).
• skupina fakultativně vyjmenovaná - jiné části krajiny, které zaregistruje po správním řízení orgán ochrany přírody jako významný krajinný prvek, „zejména mokřady, stepní trávníky, remízy, meze, trvalé travní plochy, naleziště nerostů a zkamenělin, umělé i přirozené skalní útvary, výchozy a odkryvy“ a dále i „cenné plochy porostů sídelních útvarů včetně historických zahrad a parků“.

Není nutné podrobněji rozebírat jednotlivé jmenovité kategorie, „zejména“ proto, že výčet je fakultativní čili nezávazný, nepovinný, volitelný, možný.

VKP byly v době vzniku, resp. jejich kodifikace, celkově přijaty odborníky i veřejností příznivě, občas až s nadšením. Musíme nicméně připustit, že pokud jde o registrované VKP, bývá dosavadní naplňování litery ZOPK v praxi z nejrůznějších důvodů často složité.

Čtěte také: Udržitelný Životní Styl

Další úvahy o funkci VKP se v tomto příspěvku budou týkat VKP obou typů stejně jako velkého množství dalších, z pohledu vývoje přírody a krajiny stabilních segmentů, které v krajině existují a tuto funkci plní. Všechny souhrnně tvoří kostru ekologické stability.

Z pohledu krajinné ekologie VKP nejčastěji představují plošky (patches), které se vzhledem liší od svého okolí, v kulturní krajině obvykle plošně silně převažující a ekologicky labilní matrice (matrix).

Nakonec ploškou může být i registrovaný VKP - geomorfologický útvar jako skála, polní kaz apod. I ty jsou často přírodním biotopem a dokonce ekologicky stabilním. Ploškou jsou samozřejmě i koridory.

Některé jsou přirozené (vodní toky, horské hřebeny apod.) nebo i umělé (větrolamy, zásakovací travní pásy apod.).

Významné krajinné prvky a ÚSES

Už jenom společný cíl - zvyšování ekologické stability v krajině - je staví vedle sebe jako dvě strany jedné mince. Pro silně lesnaté oblasti, kde les je VKP ze zákona, je charakteristický vysoký index ekologické stability. Naopak v silně zemědělských oblastech nízký index vzájemně izolované ostrůvky VKP obou typů podstatně zvýšit nemohou, zvláště pokud bývá jejich hustota v krajině nízká.

Uvedenou úlohu má plnit ÚSES, v tomto případě obvykle lokální, jestliže budou realizovány čili „vytvořeny, založeny“ chybějící skladebné části, jako jsou biocentra a biokoridory. „Zesíťováním“ byť minimálních ploch se jejich ekostabilizační efekt podstatně zvýší.

Ekostabilizační funkce krajinných prvků

Ekostabilizační úloha VKP je sice teoreticky definovatelná, ale v praxi ochrany krajiny zůstává tvrdým oříškem. „Působení na okolní méně stabilní ekosystémy“ v některých případech nemůže prakticky fungovat: ostrůvek lesa v matrici orné půdy bude významný ještě tak pro metapopulace některých taxonů či ekologických/funkčních skupin volně žijících živočichů. Jinak se zde vesměs projevuje negativně ostrovní efekt.

Čím menší bývá plocha ekologicky VKP, byť s nejvyšším stupněm stability, tím menší vliv je jejího „exportu“ do okolní krajiny.

Nicméně popsaný efekt se posílí nejen zvětšením plošek, ale propojením biokoridory - opět modelově účinné pro faunu a v lepším případě pro zoochorní typy rostlin. Někdy naopak dřevinný biokoridor, zvláště „čerstvě“ založený, spolehlivě podporuje propagaci segetálních nebo i ruderálních prvků flóry.

Efekt ale téměř vždy spočívá ve zvýšení, byť mírném, indexu ekologické stability, a to především při takové hustotě prvků - plošek, kdy matrice nevytváří ekologické bariéry anebo kdy jsou tyto překážky omezeny nebo odstraněny příslušnými koridory.

A jsme logicky u efektu ekologické sítě.

VKP ze zákona je třeba vnímat i jako potenciál ploch, kde lze vyšší ekologické stability dosáhnout nejefektivněji (např. v lese). Při hodnocení ekologicko-stabilizační funkce VKP je nutné přihlížet nejen k vlastní ploše VKP, ale také k funkci, kterou plní v rámci ekologické sítě.

Zásadním podkladem při hodnocení významu a funkce konkrétního VKP může mít podrobné mapování biotopů v ČR (uskutečněné v letech 1999-2006 v souvislosti s vytvářením soustavy Natura 2000 a postupně aktualizované). Množina segmentů přírodních a přírodě blízkých biotopů totiž nejspolehlivěji vymezuje kostru ekologické stability krajiny.

Vývoj krajinných prvků

Struktura množiny prvků kostry ekologické stability se neustále mění v prostoru a čase. Tyto změny mohou navíc být ekologicky pozitivní i negativní a kromě působení člověka je mohou vyvolávat i přírodní procesy, jako je sukcese. Praxe ukazuje, že se to týká i podmnožiny významných krajinných prvků.

Pokud by tyto změny neměnily alespoň výchozí stav ekologické kostry v krajině, dalo by se mluvit s jistým uspokojením o „stabilitě“. Bohužel, dlouhodobý trend je ve znamení zhoršování tohoto stavu a naopak se zvyšuje neprůchodnost krajiny pro organismy. Naštěstí existují projekty, které zajišťují aktivní péči o VKP.

tags: #zdravý #ekosystém #odolnost #pružnost #definice

Oblíbené příspěvky:

• SEZ v ČR
• Inovace v českém zemědělství
• Procesy recyklace textilu
• Ochrana ovzduší v ČR
• Legislativa klimatizace v ČR