Změna myšlení ke změně klimatu: Studie a strategie

Stále více mladých lidí podle psychologických studií trpí úzkostí z klimatické krize. Terapeutka Zdeňka Voštová vysvětluje, jak s těmito stavy bojovat, v čem jsou obohacující a jak mohou rodiče a prarodiče svým potomkům pomoci.

„Změna klimatu, zánik ekosystémů a stupňující se množství přírodních katastrof mohou mít na člověka zásadní vliv. Prožitky strachu, vzteku, smutku i viny jsou přirozenou reakcí na situaci, ve které se jako lidstvo nacházíme. Říkáme jim souhrnně environmentální žal nebo také klimatická úzkost,“ vysvětluje terapeutka Zdeňka Voštová.

Podle ní je tento problém čím dál častější i u dětí a dospívajících. Uvedla, že tyto pocity jsou reálné - a je nutné s nimi pracovat, a to i ve škole, kde děti tráví podstatnou část dne.

O tom, že je nezdravé potlačovat a odsouvat stranou vlastní emoce, se v psychologii ví dlouhodobě. Člověk tím škodí své vlastní psychické a fyzické kondici, v případě environmentálního žalu se k tomu kromě poškozování vlastního těla i duše připojuje další problém - pasivita, kterou tyto stavy přinášejí, snižuje šanci se změnám jako společnost postavit. Proto je přínosné naučit se s těmito emocemi vhodně nakládat.

Znepokojení mezi mladými lidmi

„Mladí lidé se stali v mnoha zemích nejhlasitějšími aktéry v boji proti změnám klimatu. Upozorňují na neaktivitu politiků, nespravedlivý globalizovaný světový řád i temnou budoucnost dalších generací. Mnozí z tzv. generace Z se rozhodují zůstat bezdětnými, trpí depresemi a úzkostmi,“ popisuje Voštová.

Čtěte také: Evropské problémy s klimatem

Odborný časopis The Lancet Planetary Health přinesl v roce 2021 rozsáhlou studii o dopadech změny klimatu na psychiku mladých lidí ve věku 16-25 let. Většina z deseti tisíc respondentů a respondentek se vývojem souvisejícím se změnou klimatu cítila znepokojena.

• 84 % mladých lidí cítilo přinejmenším mírné obavy
• 59 % dotázaných uvedlo, že pociťuje zásadní obavy
• 50 % respondentů a respondentek v souvislosti se stavem klimatu pociťovalo smutek, úzkost, hněv, bezmoc či vinu
• 45 % dotázaných sdělilo, že pocity související se změnou klimatu negativně ovlivňují jejich každodenní život a fungování

Reakci na klimatickou krizi ze strany vlád hodnotí mladí lidé také převážně negativně. Nad pocitem uklidnění převažuje pocit zrady. V České republice to popisuje studie provedená v roce 2021 Masarykovou univerzitou ve spolupráci s platformou Green Dock.

V kategorii 15-20 let mají dotazovaní za to, že děti, které se rodí v těchto letech, budou žít v horším světě, než ve kterém žijeme nyní. Myslí si to 67 % z oslovených. Mladí lidé prožívají tváří v tvář změně klimatu silněji než starší generace pocity bezmoci, strachu nebo smutku.

Zanedbávaná úzkost

„Jako jedna z prvních popsala environmentální žal v roce 2004 thanatoložka Kriss Kevorkianová při dlouholetém výzkumu kytovců a přinesla nový rozměr vnímání žalu coby legitimní reakce na jiné než lidské ztráty,“ říká Voštová.

V naší kultuře nejsme podle ní příliš zvyklí mluvit o svých prožitcích, zejména jsou-li to prožitky spjaté s ohrožením či obavou ze zániku přírody. „Důvodů k tomuto je celá řada, nicméně tato zablokovaná komunikace otupuje naši schopnost s emocemi pracovat a adekvátně reagovat. Ekopsycholožka Leslie Davenport tak označuje environmentální žal za tzv. zanedbávaný smutek, neboť emoce spjaté s ohrožením či zánikem přírody zatím nejsou v západní kultuře vnímané jako legitimní,“ doplňuje.

Čtěte také: Řešení klimatických rizik

Člověk, na jehož emoce situace doléhá, pak může podle Voštové narážet na nepochopení a odmítání, což jen prohlubuje jeho pocit osamělosti a izolace. „I to může být jedním z důvodů, proč se mladí lidé sdružují do klimatických hnutí jako Fridays for Future,“ poznamenává.

Zcela jiný pohled na emoce spjaté s environmentální krizí podle ní můžeme najít ve filozofii některých domorodých kultur, buddhismu, gestalt psychologii i v systémovém myšlení. Tyto přístupy nenahlížejí na utrpení spojené se stavem světa jako na symptom, ale jako na zdravou reakci, nezbytnou pro přežití lidstva jako celku.

Smutek, strach, ale i flygskam nebo terrafurie

Psychologové popisují nejčastější emoční projevy environmentálního žalu či klimatické úzkosti takto:

• Smutek je součástí procesu truchlení nad ztrátou něčeho pro člověka hodnotného. Jedná se například o smutek z vymírání ekosystémů a ze ztracené budoucností dalších generací.
• Dalším typickým projevem je úzkost. Ve slabší formě je to znepokojení, kam environmentální krize vede a jaké přinese důsledky. V silnější formě má podobu úzkosti z ohrožení, kterému lidstvo čelí, jako jsou sucha, války, hladomory.
• Vztek je často viditelnou emocí. Vzniká jako reakce na ohrožení či nebezpečí, případně překročení hranic. Zde jde o vztek na politiky, rodiče nebo příbuzné, kteří krizi nebo emoce s ní spjaté neuznávají.
• Pocit viny, souvztažná emoce, může pramenit například z pocitu, že sám/sama nedělám dost pro zlepšení situace.
• Bezmoc z toho, že není v silách jednoho člověka situaci významně ovlivnit či zvrátit, je obzvláště silná u dětí.
• Zmar, beznaděj a ztráta smyslu výčet doplňují. Ve světle masivního ohrožení a nevratných klimatických změn je pro některé lidi těžké vidět smysl jakéhokoliv počínání. Úvahy jdou směrem otázky: „K čemu bude vysoká škola, když nebude voda a bude válka?“

S klimatickou úzkostí se také pojí i některé nové termíny jako solastalgia (stesk po domově, zatímco jste stále doma), terrafurie (vztek kvůli bezduché destrukci přírody), talvisuru (zimní smutek kvůli ztrátě tradičních zim) nebo flygskam (stud z létání).

Rozvoj „aktivní naděje“ ve škole

„Některé symptomy environmentální úzkosti můžeme přirovnat k posttraumatické stresové poruše - s tím, že zde mluvíme o poruše pre-traumatické: očekávání děsivé budoucnosti může mít na lidi podobný dopad jako to, když nějakou traumatickou událost skutečně zažijí,“ vysvětluje terapeutka.

Čtěte také: Změna klimatu ohrožuje Afriku

„Moderní psychologie je stále převážně individualistická a nezaměřuje se na systémové příčiny, které mají vliv na prožívání člověka. Za duševním utrpením se tak dosud hledala spíše patologie na úrovni jedince. Dnes se do zájmu psychologického výzkumu traumatický potenciál klimatické krize postupně dostává a stává se i tématem pro učitele, kteří o klimatické krizi s žáky čím dál častěji hovoří.“ I proto vznikají metodiky pro pedagogy.

Postupy v nich se liší i podle věku dětí. Například děti do deseti let častěji trpí strachy, proto je lepší neseznamovat je s drastickými detaily. U dospívajících žáků se dá čekat celá škála měnících se pocitů. Zásadní pro všechny věkové skupiny je utvářet vědomí, že v tom nejsou sami, a vize světa, jaký by si přáli spoluutvářet pro sebe a své děti. To vede k posílení odolnosti zároveň a rozvoji takzvané „aktivní naděje“, o které píší ve stejnojmenné knize například ekofilozofka Joanna Macyová a lékař Chris Johnsotne.

Praktické rady pro rodiče i učitele

V jádru metodiky pro učitele je několik dalších praktických rad, které ale mohou využít i rodiče, prarodiče a všichni, kdo častěji pracují s dětmi:

• Sdílejte a naslouchejte.
• Diskutujte a nezlehčujte ničí prožitky.
• Předávejte myšlenku, že emoce dítěte jsou legitimní.
• Zdůrazněte příběhy s dobrým koncem kdysi zavrhované jako beznadějné sny (zrušení otroctví, volební právo žen atd.).
• Ukazujte na příkladech, že se lidé pokoušejí problém aktivně řešit.

Před samotným otevřením tématu s dětmi je podle Voštové užitečné reflektovat vlastní prožitky a emoce, které se dospělému člověku v souvislosti s tématem vynořují. Stejně důležité je na závěr aktivit společně zhodnotit, co zúčastněným přinesly a jak se cítí. Zde jsou doporučení činností, které se dají uskutečnit jak na oddílové schůzce, tak při vyučování ve škole:

• Kruh vděčnosti

  S dětmi si sedněte do kroužku a postupně s „mluvícím předmětem“ sdílejte, za co jste vděční. Každý řekne jednu věc a poté pošle předmět dál. Poté kolečko ještě jednou zopakujte. Doříkávejte nedokončené věty na téma vděčnost:

  • Na přírodě mám nejradši…
  • Místo, které je pro mě magické, je…
  • Moje oblíbené činnosti zahrnují…
  • Člověk, co mi nejvíc pomáhá, je…
  • Vážím si na sobě… / Oceňuji se za…
• Pojmenování emocí v prostoru a vytvoření společného plánu

  Prožívané emoce lze také prostorově odlišit, například tak, že člověk, který se cítí ze všeho nejvíc naštvaně, sedne na jedno místo, u koho převažuje smutek, na druhé. Prostorová blízkost ostatních, kteří zažívají podobné emoce, podporuje pocit, že v tom osoba není sama.

  „Reflektujte, z jakého důvodu mohou děti i ostatní ve světě zažívat právě tuto emoci, jak se s ní mohou vypořádat, co mohou udělat. Jednotlivé skupiny mohou tyto náměty vypracovat na velký papír a následně je vyvěsit ve třídě. Diskutujte o problému: Co mohu já konkrétně sám za sebe udělat pro zmírnění změn klimatu? Co můžeme dělat společně / jako kolektiv?“ doporučuje terapeutka.

  Celý kolektiv se může vzájemným konsensem dohodnout, co by jako třída chtěli společně daný týden dělat. Případně lze každému dítěti nechat individuální volbu. Každý si vybere jednu věc, která podporuje zmírnění změny klimatu, a tu bude týden dodržovat.

Smysluplná vize

Podobnými aktivitami dochází ke kombinaci utváření smysluplné vize a angažovanosti s technikami duševní hygieny, což je ta nejlepší kombinace předcházející pocitům bezmoci a úzkosti. Samozřejmě spolu s pobytem v přírodě, pohybem a dostatečnou hygienou co se týče přísunu informací a sociálních sítí.

„Vystavení psychické zátěži z environmentálního žalu může být u dětí i dospělých nejen příčinou utrpení, ale také potenciálním zdrojem růstu a zrání, a to jak na individuální, tak na komunitní a celospolečenské úrovni. Povědomí o závažnosti klimatické krize mezi Čechy rok od roku roste. To, s jakou ochotou se chce česká populace zapojit do jejího řešení, je ale podle sociálního a environmentálního psychologa Jana Krajhanzla komplikovanější.

Řady těch, kteří považují změnu klimatu za závažný problém, jenž způsobil člověk, se rozrůstají. „Je to zřejmé - třeba při porovnání nejnovějších dat studie České klima s těmi, která jsme sebrali v roce 2015,“ uvedl v rozhovoru pro komunikační agenturu Co bude dál sociální a environmentální psycholog Jan Krajhanzl.

„Ptali jsme se lidí, jak moc si všímají změn klimatu kolem sebe - u této otázky vidíme při porovnání loňských dat s těmi před sedmi lety rozdíl v desítkách procent. Dnes lidé zmiňují, že ji pozorují a že se to děje. Ve studii najdete jen jednotky procent těch, kteří klimatickou změnu popírají,“ odkázal se odborník na výsledky studie České klima 2021. Na její přípravě se podílel spolu s dalšími výzkumníky z brněnské Masarykovy univerzity a organizace Green Dock.

Ačkoliv čím dál více lidí odpovídá, že kolem sebe změnu klimatu vidí, nemusí to být jediný důvod, co je k takové odpovědi vede. „Z faktorů, které v posledních letech sehrály roli, stojí za zmínku třeba série pěti poměrně dost suchých let v období 2015 až 2020,“ uvedl Krajhanzl příklad. Svůj vliv na proměnu vnímání klimatické změny měl podle něj i fenomén švédské aktivistky Grety Thunbergové, který rozvířil mediální vody a nakonec, byť možná nepřímo, ovlivnil i českou debatu.

„Ta témata se prostě začala více skloňovat. Koneckonců tu máme i výrazný politický posun, třeba kroky Evropské unie kolem dohody Green Deal nebo balíčku Fit for 55. Otázka, jež dříve stála spíše na okraji společenského zájmu, se stává společenským mainstreamem,“ míní sociální psycholog.

Kdo hraje prim v produkci skleníkových emisí?

Studie České klima 2021 vyšla loni v létě. Na sto patnácti stranách například ukázala, že si Češi sice klimatické změny více všímají, k jejímu řešení mají ale komplikovaný vztah. Ve výsledcích k otázkám, jestli si lidé myslí, že by měl český stát řešit změnu klimatu, a zda jsou oni sami připraveni tuto krizi řešit, je podle Jana Krajhanzla velký rozdíl.

„Častý způsob interpretace je takový, že jde o alibismus - že něco chtějí po státu, ale sami nic nedělají. To podle mě není úplně fér, v české produkci emisí skleníkových plynů domácnosti nehrají prim, možná ani druhé housle. Na prvním místě jsou skutečně energetika, průmysl, zemědělství apod. A ty se výrazně podepisují do uhlíkové stopy každého z nás,“ říká Krajhanzl.

Podle rozsáhlého šetření, které rozebírá odpovědi 2762 respondentů a respondentek, se také Češi výrazně vymezují vůči potenciálnímu snižování své životní úrovně či například placení vyšších daní a cen v zájmu ochrany klimatu.

„Více než polovina dotázaných ale zároveň uvedla, že je ochotná kvůli této věci nějakým způsobem změnit svůj životní styl. Vytváří to zajímavé napětí a prostor pro komunikaci o tom, jak lze žít jinak a šetrněji k životnímu prostředí, aniž by to pro lidi znamenalo zhoršení života. Což je něco, čeho se lidé obávají, změně jsou ale otevření,“ podotkl Jan Krajhanzl.

Změnit způsob uvažování o klimakrizi

Při uvažování o možných klimatických řešeních je podle odborníka důležité si uvědomit, že velkou roli pro jejich vnímání hraje i to, že je lidé nemají zcela ve svých rukou. Na rozdíl třeba od řešení koronavirové pandemie.

„Pro zvládnutí covidu-19 máme všechny předpoklady. Omezíme-li šíření nákazy pomocí testování, trasování, očkování a dalších nástrojů, počty nakažených i úmrtí půjdou dolů. A přijde zasloužená odměna v podobě otevřených podniků nebo škol. A i tak je to pro nás problém,“ myslí si Krajhanzl.

V otázce klimatu je to ale složitější: i kdyby Češi vedli klimatickou politiku naprosto příkladně, výsledky by se dostavily za dvacet až třicet let. A to ještě v případě, že by se k České republice připojil i zbytek světa.

„O problémech jsme zvyklí komunikovat tak, jako by stačilo upozornit na hrozbu - doufáme, že lidé pak napnou síly a vyřeší ji. V případě klimakrize to ale nefunguje, nemáme pod kontrolou to, jak rychle bude změna klimatu postupovat. A to lidi demotivuje. Je proto potřeba změnit obecné paradigma komunikace ochrany klimatu. Víc než další a další katastrofy a topící se lední medvědy bychom se měli zaměřit na jednotlivá opatření, jež často lidé ani neznají. Tedy ukazovat to, co se dá v České republice dělat a jaké přínosy - evidentní a neoddiskutovatelné - to pro Čechy a Češky, nejlépe tady a teď, bude mít,“ uvedl psycholog.

Přínosů, které z přechodu na zelenou politiku i ekonomiku mohou plynout, je podle Krajhanzla celá řada. Ať už jde o lepší život ve městech, zdravější práci nebo zachovalejší a živější krajinu. „Hořící pralesy, bangladéšské děti nebo tající ledové kry? Je to smutné, ale ty jsou bohužel pro mnoho lidí příliš vzdáleným obrázkem,” podotkl.

Čeští ochránci přírody

Češi a Češky jsou podle sociálního psychologa Krajhanzla ze své podstaty velmi proenvironmentálně zaměření. Skoro tři čtvrtiny české veřejnosti se ve zmiňovaném výzkumu vyjádřily, že jsou jim myšlenky ochrany přírody a životního prostředí blízké. Mediální i politická debata o klimatických otázkách je podle něj ale povrchní, a česká společnost si tak uchovává spíše romantickou představu o ochraně přírody a životního prostředí.

„Lidé skoro vůbec nevědí, co to reálně obnáší. Jaký druh politiky je potřeba přijmout, co to znamená pro zemědělství, energetiku nebo i průmysl. Pro konkrétní vládní opatření, která by mohla přijít na stůl, se pak proto hůře shání podpora,“ poznamenal expert. Dosud téma klimatické změny opanovalo zejména (a také nanejvýš) česká zpravodajská média. Podle Krajhanzla by ale mělo prostoupit i do jiných mediálních sfér - třeba do lifestyleových magazínů či hobby časopisů, které by klimatickou krizi přiblížily ze svého vlastního úhlu. A informace by se tak dostaly k širší části veřejnosti.

„Opustit bychom měli tu linku, že když se Češi podívají na tající kry, vzdají se svých aut, zavřou své fabriky a všichni budeme žít šťastně až do smrti. To prostě nefunguje. Je naopak potřeba říci: na stole je Green Deal, co to znamená a jaké příležitosti to přinese třeba pro Ostravsko?,“ shrnul sociální psycholog s tím, že může jít třeba o nové - z hlediska zdraví přijatelnější - pracovní pozice.

O klimatické změně lze mluvit i jinak

Protože je téma klimatické změny tak komplexní a pro mnoho lidí abstraktní, snáze se kolem něj šíří i různé dezinformace či nepřesnosti. I proto vznikla komunikační agentura Co bude dál, který si dala za cíl českou veřejnost informovat a vzdělávat - lidsky a skrze srozumitelná, ověřená fakta.

Jak ostatně ukázaly výsledky studie České klima 2021: Češi nejvíce důvěřují vědeckým a výzkumným institucím a ekologickým sdružením. Co bude dál chce proto jejich poznatky o dopadech klimatické změny i příležitostech, které pro Česko představuje, předat co největší části české veřejnosti.

Text vznikl ve spolupráci s projektem Co bude dál.

V posledních letech se stalo klima a jeho změny jedním z nejdiskutovanějších témat. Názory se různí, ale vědecký konsensus je jasný: lidská aktivita přispívá ke globálnímu oteplování a jeho negativním dopadům.

Přesto stále existují skeptické názory, které zpochybňují vědecké poznatky a tvrdí, že klimatická změna není tak závažná. Jak je možné, že se tyto názory, i přes množství důkazů, stále drží při životě? Nový výzkum ukazuje, že jednou z klíčových příčin je opakování informací.

Představte si, že se posadíte k sociálním sítím a vidíte příspěvek, který tvrdí, že změny klimatu nejsou tak vážné, jak tvrdí vědci. Odfiltrujete jej jako nesmysl, protože jste přesvědčeni o opaku. O pár dní později ale narazíte na stejný názor znovu. Podle vědeckého výzkumu by vás to mohlo zaskočit - opakování těchto skeptických názorů totiž může způsobit, že je začnete vnímat jako věrohodnější, i když jste zastáncem vědeckého pohledu.

Když se opakovaná lež stává pravdou

Tento jev se nazývá efekt iluzorní pravdy (illusory truth effect) a zjednodušeně se dá parafrázovat slovy, že opakovaná lež se stává pravdou. Výzkumy ukazují, že čím častěji slyšíme nějaké tvrzení, tím více máme tendenci považovat ho za pravdivé, bez ohledu na jeho obsah.

Nejnovější studie vedená Mary Jiang z Australské národní univerzity zkoumala, jak tento efekt funguje v souvislosti s klimatickou změnou. Byli do ní zapojeni účastníci, kteří byli přesvědčeni o realitě klimatických změn, a i přesto, že některá tvrzení odporovala jejich názorům, je začali po opakovaném vystavení vyhodnocovat jako pravdivější.

Jiang a její tým uskutečnili dva experimenty, ve kterých se zaměřili na to, jak opakování ovlivňuje vnímání pravdy. Do první studie bylo zapojeno 52 účastníků, do druhé pak 120. V obou případech účastníci četli různá tvrzení o klimatu - některá byla v souladu s vědeckými poznatky, zatímco jiná odrážela skeptický pohled.

Přesvědčili i přesvědčené

Poté, co účastníci několikrát viděli tato tvrzení, měli za úkol hodnotit jejich pravdivost na šestibodové škále (rozhodně nepravdivé, spíše nepravdivé, možná nepravdivé, možná pravdivé, spíše pravdivé a rozhodně pravdivé). Výsledky ukázaly, že opakovaná tvrzení, včetně těch, která byla v rozporu s původními názory účastníků, považovali za pravdivější než ta, která viděli poprvé.

tags: #změna #myšlení #ke #změně #klimatu #studie

Oblíbené příspěvky:

• Harmonogram Dubče
• Udržitelné zahradničení v Červeném Újezdě
• Projekt Pomáhám přírodě
• Emise Konice – Průvodce
• Učebnice krajinné ekologie