Znehodnocování plnohodnotných peněz emisemi

Co vše je možné zahrnout pod pojem „finanční svět", je možná sporné. Určitě to je fungování peněz jako důchodu, jako prostředku směny, jako peněžního kapitálu či různých veřejných a soukromých fondů, snad i jako měřítka cen. V užším pojetí se tímto výrazem rozumí znovurozdělování kupní síly subjektů určité společnosti, ať již jde o veřejnoprávní nebo soukromé subjekty.

Po dlouhá staletí byly v Evropě penězi stříbro a později zlato, resp. mince z těchto kovů ražené (a všelijak šizené). Právo razit mince (mincovní regál) poskytoval panovník za úplatu (např. za ražebné), takže měl zájem, aby se v jeho zemi razily mince nejen pro potřebu místního obchodu, ale aby se používaly i v cizině. Tím se vysvětluje např. Vedle stříbrných a zlatých mincí se od pozdního středověku dostávaly do oběhu papírové peníze, a to především jako depositní listy anglických zlatníků, které tito vydávali při složení drahého kovu do jejich úschovy.

Takto vznikající banky začaly vydávat směnky vlastní, které již od začátku první světové války za zlato směnitelné nejsou, i když se v první polovině 20. století na nich uvádělo, že jsou podloženy zlatem. I emise bankovek byla výnosnou a to byl jeden z důvodů, proč se jejich emise soustřeďovala do bank, jimž panovník udělil emisní právo.

Nedostatek zdrojů státních financí vedl v Evropě koncem 18. a v 19. století k emisi státovek, u nichž se stát zavazoval, že je bude přijímat k placení daní. To jsou hlavní formy peněz, které v hospodářství fyzicky obíhají - oběživa. Peněžní zásoba rodin i podniků je však daleko širší. Zastavíme se jen u jednoho fenoménu: peněz na účtech, které jsou kdykoliv k dispozici - vkladů na požádání. Říká se jim někdy žirové peníze. Jejich použití je prakticky stejné jako v případě oběživa. Proto se také při analýze množství peněz v oběhu řadí do stejné skupiny jako oběživo - M1.

Zatímco oběživo je emitováno ústřední bankou, vklady na účtech na požádání jsou penězi, které jsou vytvářeny nejen ústřední bankou, ale i všemi obchodními bankami. Vznikají samozřejmě tím, že je obchodním bankám poskytuje ústřední banka při odkupování zahraničních měn (případně zlata) a cenných papírů, nebo poskytováním krátkodobých úvěrů obchodním bankám.

Čtěte také: Inflace v České republice

Jak banky vytvářejí žirové peníze poskytováním úvěrů, když přece úvěry poskytují z prostředků, které jsou v nich uloženy? Představme si, že v zemi existuje jen jedna obchodní banka a že je země oddělena od ostatního světa. Když takováto abstraktní banka poskytne úvěr, vytvoří si zdroje na účtu toho, komu úvěr poskytla. Ten jimi např. uhradí fakturu, ale opět na účet svého partnera u této abstraktní banky. Poskytnutím úvěru vytvořené zdroje na účtech klientů se tedy v úhrnu nezmění. Je to abstraktní příklad „socialistické" monobanky (jediné banky v zemi).

To platí i za souhrn více bank, pokud se takto vytvořené peníze nepřevedou do ciziny. Banky si tedy vytvářejí žirové peníze a za ně si od cedulové banky v případě potřeby kupují oběživo, nebo naopak oběživo převádějí do centrální banky, která jim na jejich účet připisuje žirové peníze.

Inflace a znehodnocování peněz

S existencí peněz je spojován termín inflace, čímž se nejčastěji rozumí dlouhodobější snižování kupní síly měnové jednotky. Opakem inflace je deflace. Změna kupní síly se vždy musí porovnávat s tím, co je předmětem koupě či prodeje.

Znehodnocování (a stejně i zhodnocování) je vždy změnou poměru měnové jednotky a něčeho: např. libry chleba nebo libry šterlinků. Neexistuje jeden objektivní ukazatel znehodnocování či zhodnocování nějaké měny, jde vždy o nějakou mezinárodní zvyklost. Obyvatelé nějaké země obvykle hodnotí znehodnocování své měny podle toho, jak rostou ceny zboží, které obvykle (často, denně) nakupují.

Inflací tedy dnes rozumí růst indexu maloobchodních cen zboží a služeb, přičemž v mnoha zemích se okruh cen do indexu zahrnovaných liší. Znehodnocování peněz tedy znamená, že si za měnovou jednotku můžeme koupit méně než dříve.

Čtěte také: Emise peněz v České republice

Znehodnocování národní měny se projevuje rovněž v poklesu jejího směnného kurzu ve vztahu k měnám znehodnocujícím se pomaleji, což znamená nejenže dovolená v zahraničí přijde tuzemci dráže, ale především se v jeho důsledku zdražují všechny dovážené produkty a cizinci mohou za svoji měnu u nás nakupovat levněji - třeba i pozemky, továrny, pivo nebo přízeň lehkých děvčat.

V dobách zlatého standardu, kdy funkci peněz plnilo zlato, příp. zastoupené plnohodnotnými bankovkami (tj. směnitelnými za zlato), byla cenová hladina v podstatě stabilní - pouze s výkyvy v cenách zemědělské produkce způsobenými neúrodou. V obdobích zvýšené emise státovek (francouzská revoluce, napoleonské války) však ceny vyjádřené v oficiální měně prudce rostly, a to i cena zlatých mincí.

V zemích s papírovým peněžním oběhem zejména od roku 1914 byla inflace v některých zemích až zničující. Příkladem bylo Německo po první a po druhé světové válce. Zejména zkušenosti z druhé světové války vedly k hluboké změně názorů na to, jak má fungovat emise peněz v tržních ekonomikách a jak mají centrální banky bojovat proti inflaci.

Pod vlivem Mezinárodního měnového fondu, USA a Německé spolkové republiky se koncem 20. století ve většině zemí prosadil systém opírající se o vládu nezávislé centrální banky, která si bere za cíl své politiky stabilitu měny, a to stabilitu maloobchodních cen zboží a služeb. Je však současný způsob posuzování inflace, když se neberou v úvahu inflační či deflační pohyby cen aktiv (nemovitostí, cenných papírů apod.) teoreticky dokonalý?

Veřejné finance a měnová stabilita

Veřejné finance (státní rozpočet a rozpočty územních samosprávných celků, případně finance dalších státních fondů a institucí) mají v moderní společnosti stále větší váhu a zejména v minulém století jejich podíl na národním důchodu vyspělých zemí prudce vzrostl pod vlivem nákladů na zbrojení a po druhé světové válce prováděním politiky „sociálního státu". Vlády ovšem vždy dávaly přednost zvyšování výdajů před růstem daňových příjmů, takže již koncem 19. století německý profesor Adolf Wagner povýšil růst státních výdajů na zákonitost.

Čtěte také: Historický vývoj emise peněz

V předválečném Československu se často objevoval argument, že přece prospěch z veřejných investic bude mít ještě příští generace, takže je spravedlivé, aby se podílela i na jejich financování (rozuměj: splácením státního dluhu). Stoupenci cambridgeské školy a J. M. Za určitých okolností může být deficit veřejných financí měnově neutrální, za jiných působí na růst mezd a cen, tj. inflačně. Souvisí to s tím, zda veřejné finance deficitním financováním působí na velikost a strukturu poptávky na trhu zboží a služeb.

Deficit veřejných financí je zpravidla financován emisí dluhopisů, snižuje tedy rozsah úspor společnosti a zvyšuje zpravidla rychlost obratu peněžních fondů v ekonomice, tj. poptávku. Tato souvislost ovšem platí jen v měnově izolované ekonomice, neplatí např. Může však při velkém rozsahu veřejných financí a jejich deficitech odpovídat kterákoliv centrální banka za stabilitu své měny? Snad jen za předpokladu, že se ve světových strukturách nic nemění, což je však iluzorní.

Světový finanční systém i finanční systémy jednotlivých zemí jsou stále ohrožovány různými destabillizujícími faktory. Jsou to především faktory politické povahy. Snad není nutné rozvádět kulturní a náboženskou diferencovanost současného světa: od dob arabské expanze v severní Africe přes Španělsko až do jižní Francie, přes znovudobytí Španělska křesťany až po křižácké války na Blízkém východě a současné muslimské hnutí, které vyústilo ve válku s terorem bez jasné perspektivy, a to přesto, že v různých dobách se křesťanská a islámská kultura pozitivně ovlivňovaly a že v Evropě používáme arabské číslice.

Z lokálního hlediska ohrožují finanční stabilitu v každé zemi její vnitřní sociální pnutí, např. Technický pokrok a vědecké objevy vedly v minulosti a povedou i v budoucnosti ke změnám ve struktuře národních ekonomik i ke změnám v mezinárodní dělbě práce, k nerovnoměrnému vývoji životních podmínek v zemích, které si jsou geograficky i mentálně blízké.

Evropské národy hledají hospodářskou stabilitu již od počátku 50. let minulého století. Stabilitu pro všechny, protože dosud velké evropské války (turecké války, napoleonské války, obě světové války) rozvoji evropských národů rozhodně nepřispěly. Takováto hospodářská stabilita je však závislá kromě jiného na celkové situaci ve světě, protože evropské ekonomiky jsou s celým světem nějak propojeny.

V posledních desítiletích je hospodářská a finanční stabilita Evropy spojována především s propojením nejen zbožových, ale i finančních trhů a tomu má napomoci rozšíření stabilní evropské měny - eura. O výhodách rozšíření eurozóny do střední Evropy a na Balkán toho bylo již mnoho napsáno. Daleko méně již o předpokladech, které je k tomu nutné vytvořit, aby záměna koruny nebo zlotého za euro byla doopravdy pro národní státy přínosem, a ještě méně o rizicích, které takováto měnová revoluce může mít.

Mám na mysli především měnové riziko, které by např. pro českou ekonomiku mohlo znamenat několik let inflačního procesu spojeného se znehodnocením peněžních úspor, životních a penzijních pojištění, ale i se znehodnocením dlouhodobých dluhů, ale zároveň s výrazným zvýšením úrokové míry z úvěrů. Nové hospodářské investice by zdražily, asi by jich bylo méně. Asi tři čtvrtě bilionu korun měnových rezerv České národní banky by nemohlo sloužit české ekonomice, protože tato naše centrální banka by se stala pouze pobočkou Evropské centrální banky a prováděla by její měnovou politiku.

Vývoj peněz

Doba jde neustále kupředu a s ní i vývoj peněz a společnosti jako takové. Nové technologie, zahrnující i stále pokročilejší platební nástroje, nám každodenně ulehčují a zjednodušují život. V současných podmínkách rostoucích ekonomik se nabízejí nové možnosti v oblasti platebního styku a na oběživo je vyvíjen tlak.

Za historicky první peníze se považují plnohodnotné zlaté nebo stříbrné mince, neboli také komoditní peníze, které se objevily v 7. až 6. století př. n. 1. v Malé Asii. Nej starší mince - dumpy - byly vyrobeny z přírodní slitiny zlata a stříbra zvané „elektrum". Součástí těchto mincí byl obrazec, který potvrzoval jejich hmotnost a tím i hodnotu při placení - kupní sílu. Oblíbenost mincí zapříčinila rychlé rozšíření po celé Evropě i Asii.

Vzhledem k tomu, že mince v oběhu byly plnohodnotné, nedocházelo k dlouhodobějším inflačním či deflačním tlakům. Mince byly plně kryty existujícími hodnotami (zlatem a stříbrem) a tím obsahovaly jednu makroekonomickou výhodu -nebylo možné, aby v oběhu bylo více peněz, než jich bylo nutných k uskutečnění transakcí. Skutečné množství peněz v oběhu odpovídalo ekonomicky potřebnému množství peněz. Neexistovala žádná měnová politika, regulace se děla pouze prostřednictvím určování obsahu drahých kovů v mincích (Revenda et al, 2005, s. 22).

Avšak mince z drahých kovů měly kromě nesporných výhod i nevýhody. Hlavním problémem mincovního systému byly nedostatečné zásoby drahých kovů. Nedostatek peněz se tak stal brzdou vývoje směny i hospodářství vůbec. Častým používáním se navíc mince začaly opotřebovávat, zejména tehdy, byla-li jejich ražba nedokonalá. Nehledě na to, že docházelo k jejich úmyslnému mechanickému poškozování, což mělo za následek snižování váhového obsahu drahého kovu v minci, a tudíž i její znehodnocování - kupní síla mince však zůstala zachována. K úmyslnému kažení mincí dávali mnohdy příkaz i samotní panovníci a obsah drahých kovů v mincích se tak začal přibližovat k nule (Jílek, 2013, s.

Vzhledem k nedostatku drahých kovů pro výrobu mincí byli panovníci nuceni hledat jiné možnosti platby a začaly se tak objevovat papírové peníze v podobě státovek. Podle Revendy et al. (2005, s. 33) měly tyto peníze v porovnání s mincemi nesrovnatelnou výhodu - jejich oběh odstranil nákladovost a těžkopádnost spojenou s transakcemi v mincích. Poprvé se státovky objevily v 10. století v Číně.

Postupem času většina zemí zakázala krytí schodků rozpočtu státovkami a ty tak začaly zanikat (Revenda et al., 2005, s. Jejich vznik se podle Szkorupové (2013, s. 9) pojí s rozvojem kapitalismu. banky. Prvním způsobem emise bankovek byl eskont obchodních směnek. funkce peněz jako prostředku směny. mincí z drahých kovů, šperků apod. než skutečnou cenu a rozdíl představoval výnos pro banky (Revenda, 2011, s. transakcí ve srovnání s mincemi. zbožím. jejich přijímání v oběhu. zaměřené na ovlivňování vývoje množství peněz v oběhu.

Definice a funkce peněz

Doba jde neustále kupředu a s ní i vývoj peněz a společnosti jako takové. Nové technologie, zahrnující i stále pokročilejší platební nástroje, nám každodenně ulehčují a zjednodušují život. V současných podmínkách rostoucích ekonomik se nabízejí nové možnosti v oblasti platebního styku a na oběživo je vyvíjen tlak.

Mankiw (1998, s. 525) ve svých Zásadách ekonomie definuje oběživo jako součást peněžního oběhu. Dle jeho názoru můžeme za oběživo považovat veškeré bankovky a mince, které se nacházejí v rukou veřejnosti. Revenda et al. (2005, s. 222) považují za oběživo hotovostní peníze, centrální bankou emitované peníze, popřípadě i mince a bankovky v domácí měně. Dle zmíněných zdrojů můžeme tedy prohlásit, že oběživo je synonymem pro hotovostní peníze. Česká národní banka (dále ČNB, 2018) označuje hotovost, tedy bankovky a mince, za fenomén, který doprovází vývoj lidské společnosti již po několik tisíciletí.

Revenda et al. (2005, s. 22) vychází při definování peněz nejen z jejich podstaty, ale i z potřeb praktického měření jejich množství. Teoretická definice považuje za peníze v tom nej obecnějším vymezení jakékoliv aktivum, které je všeobecně přijímáno při placení zboží či služeb. Podmínkou však je, že jej akceptují všechny subjekty společnosti. Důvěryhodnost je nezbytnou podmínkou pro přijímání peněz. Je-li důvěryhodnost narušena, vzniká pak řada problémů při jejich oběhu, jako je např. preference naturálních transakcí nebo přijímání zahraničních měn.

Kupní síla peněz pak představuje podle Holmana (2005, s. 260) množství statků a služeb, které lze při aktuálních cenách za peníze získat. V případě této definice vymezují Soukup et al. (2018, s. 118) peníze v souvislosti s možností jejich dopadu na ekonomickou aktivitu. Stručněji řečeno - za peníze můžeme považovat to, co měnové instituce považují za nejvhodnější z hlediska jejich cíle, jímž je ovlivňování ekonomiky.

Měnové agregáty

Klíčový prvek této definice je vymezení tzv. měnových agregátů, které podle Revendy et al. (2005, s. 18) představují souhrn peněžních prostředků s určitým stupněm likvidity. Označují se písmenem M a číslicí. Je nutné si uvědomit, že měnové agregáty jsou produktem praktických potřeb měření vývoje množství peněz v oběhu, což znamená, že náplň různých agregátů může být v různých ekonomikách rozdílná.

Rozdíly jsou i v počtu agregátů, které jsou v dané zemi sestavovány a sledovány. V České republice se užívají tři měnové agregáty - úzké peníze Ml, střední peníze M2 a široké peníze M3. Úzké peníze (Ml) zahrnují oběživo, tj. bankovky a mince, a také zůstatky, které lze okamžitě převést na oběživo nebo použít k bezhotovostní platbě, např. Střední peníze (M2) zahrnují úzké peníze (Ml) a navíc vklady se splatností do dvou let a vklady s výpovědní lhůtou do tří měsíců. V závislosti na likvidnosti lze tyto vklady převést na složky úzkých peněz, ale v některých případech se mohou objevit určitá omezení, jako např. nutnost dát výpověď, prodlení, penále nebo poplatky. Široké peníze (M3) zahrnují M2 a obchodovatelné nástroje emitované sektorem měnových finančních institucí. Do tohoto agregátu patří některé nástroje peněžního trhu, zejména akcie či podílové listy fondů peněžního trhu a repo operace.

Revenda et al. (2005, s. 19) ve své knize uvádí termín peněžní zásoba. Jedná se o měnový agregát, který je chápán jako nej přesnější reprezentant množství peněz v oběhu. Peněžní zásoba je zprostředkujícím kritériem v postupu založeném na regulaci množství peněz v oběhu.

V souvislosti s měnovými agregáty je nutno zmínit termín „měnová báze". Jejím prostřednictvím totiž mohou centrální banky ovlivňovat právě zmíněné měnové agregáty. Pokud dochází k regulaci množství hotovosti v oběhu, označujeme měnovou bázi za operativní kritérium měnové politiky. Součástí měnové báze jsou peněžní prostředky té nej likvidnější formy, jako je např. obeživo v držbě nebankovních subjektů, v pokladnách komerčních bank a také povinné minimální a dobrovolné rezervy bank na účtech centrální banky (Revenda et al., 2005, s.

Funkce peněz

Jílek (2013, s. 27) uvádí, že peníze obecně plní dvě základní funkce - jsou prostředkem směny a prostředkem uchování hodnoty. Soukup et al. (2018, s. 120) přidává ještě jednu funkci, a to sice peníze jako účetní jednotku. Již od počátku věků vždy lidé respektovali pravidlo „něco za něco". druh zboží či služby za jiný druh. Proto muselo dojít ke stanovení jednotného směnného prostředku, jakémusi počátku plnohodnotných peněz. Došlo k částečnému vyčlenění určitého druhu zboží ze spotřeby a toto zboží se stalo všeobecně přijímaným platidlem - tzv. komoditními penězi. Máče a Rousek (2013, s.

• Prostředek směny: Podle Poloučka (2003, s. 40) je funkce prostředku směny klíčovou vlastností, která odlišuje peníze od všech ostatních aktiv a finančních statků. Schopnost zprostředkovat transakce mezi subjekty, které o ni mají zájem, je základním předpokladem k vnímání peněz jako součást finančního systému.
• Uchovatel hodnoty: Funkce peněz jakožto uchovatele hodnoty úzce souvisí s jejich budoucností. Pokud je jasné, že je nebude možno použít i za několik let, jejich význam jako platební instrument prudce klesá. Soukup et al. (2018, s. 121) chápou peníze zejména jako aktivum, ve kterém může ekonomický subjekt držet své bohatství.
• Účetní jednotka: Kromě uchování hodnot a prostředku směny mají peníze ještě další úkol - jsou i účetními jednotkami. Podle Poloučka (2009, s 41) můžeme cenu směňovaného zboží, popřípadě služeb, vyjádřit v peněžních jednotkách, a není tedy třeba dalších kvantitativních směnných poměrů a relativních cen. Díky peněžním jednotkám je vyjádření vzájemných směnných relací jednotlivých služeb jednoduché a rychlé.

Dnešní dobu si již neumíme představit bez klasické podoby peněz. Jsou nedílnou součástí jednoduché a přehledné směny zboží či služeb a bezpochyby patří mezi nej významnější vynálezy v historii lidstva. Postupem času se jejich existence stala neodmyslitelnou součástí každé společnosti. Szkorupová (2013, s. Umožňuje časové oddělení koupi a prodeje, tzn. Časové oddělení koupě a prodeje vede k vzniku samostatného pohybu peněz nezávisle na pohyb.

Současné úvahy o měnové politice

Nemělo by nás překvapit, že v době, kdy se mění - a s jakou dynamikou! - téměř vše kolem nás, od ekonomiky, politiky přes geopolitické uspořádání světa - se objevují úvahy, které by ještě před několika málo lety byly nepředstavitelné.

Kritika centrálních bank se objevila již v tzv. Stiglitzově zpráva z roku 2009. Jednak se centrálním bankám vyčítá, že pouhá orientace na inflační cíl (obvykle dvě procenta) je příliš úzká a nebere v úvahu širší národohospodářské souvislosti (např. systémové riziko finančních institucí typu „too big to fail“).

Diskuse o monetární politice se však v praxi pohříchu většinou týkají pouze dopadů politiky kvantitativního uvolňování, tzn. hlavně tvorby bublin, či přímo samotného kvantitativního uvolňování (jehož snižování ostatně potvrdila i nová šéfka FEDu). Jsou ale přece i další závažné otázky: jak opustit tyto extrémy monetární politiky a s jakými následky? Je žádoucí snižovat „nafouklé“ bilance centrálních bank - ať již hovoříme o FEDu nebo Bank of Japan?

tags: #co #je #znehodnocování #plnohodnotných #peněz #emisemi

Oblíbené příspěvky:

• Tipy pro ekologickou svačinu
• Průvodce výběrem čističe odpadu Golem
• Třídění odpadu v ČR: Problémy a řešení
• Vysvětlení přírodních jevů
• Informace o svozu odpadu Vejprnice