Zoufalost z klimatické situace: fakta a statistiky

Velké klimatické změny na Zemi nejsou nic nového. Planeta Země za svou asi 4,5 mld. let dlouhou historii, z toho asi 3,5 mld. let s vyvíjejícím se životem, prožila mnohem drastičtější klimatické změny, než jaké zažíváme v současné době.

Planeta Země dostává mimořádně stálý (velmi málo kolísající) příkon slunečního světla a tepla, který se velmi zvolna zvyšuje, asi o 25 % za 4,5 miliardy let existence planety Země, přičemž tento trend bude ještě několik miliard let pokračovat. Planeta Země začíná jako shluk prachu, který se postupně formuje do koule a taví se na tekutou kouli.

Dochází k utuhnutí povrchu Země a jeho postupnému ochlazování. Dostatečné ochlazení povrchu Země umožňuje vznik tekuté vody na Zemi a časem i vznik světového praoceánu, dílčích pramoří (na rozdíl od dneška nebyly slané), na pevninách též řek a jezer. Energeticky náročné odpařování tekuté vody a mnohem později i tání sněhu a ledu na tekutou vodu spotřebuje množství tepla.

Kondenzace vodní páry na vodu a tuhnutí tekuté vody na sníh a led provází naopak uvolňování velkého množství tepla. Změna skupenství vody se tak stává velmi důležitým regulátorem teploty povrchu Země a velmi stabilních průměrných teplot povrchu Země. V hlubších vrstvách praoceánu vzniká za příznivých okolností život.

Nejprve vznikají jednoduché organické látky, později aminokyseliny, ještě později se z nich vyvíjí nejjednodušší mikroorganismy živočišného charakteru, viz teorie ruského učence Oparina o vzniku života. Vznik nejjednodušších organismů v praoceánu možná spustil dopad velkého meteoritu, ale celkem vzato to dnes není podstatné. Rostoucí nedostatek živočišné potravy časem způsobuje, že se část primitivních mikroorganismů učí v praoceánu asimilovat CO2 s vodou v procesu fotosyntézy na cukry a vytvářet tak primární zdroje rostlinné potravy.

Čtěte také: Klimatické podmínky

Vznikají tak prasinice, které produkují vzdušný kyslík O2. Kyslík se nejprve rozpouští v praoceánu, později se uvolňuje i do atmosféry. Současně se snižuje koncentrace oxidu uhličitého CO2 v praoceánu a později i v ovzduší. S rostoucím množstvím kyslíku v ovzduší se dostává i do stratosféry, kde kosmické paprsky jeho molekuly štěpí a vzniká stratosférický ozón.

Časem vzniká ve stratosféře ochranný ozónový štít, chránící povrch Země před kosmickým zářením. Umožňuje tehdejším organismům osídlit nejprve vrchní vrstvy praoceánu, po té mělká pramoře, řeky, jezera a nakonec i pevninskou souš. Nedávno prošla zpráva, že se podařilo prokázat asi 810 miliónů let staré mořské houby (Fungi).

Po rozmrznutí povrchu Země před asi 600 milióny let začínají prvohory a rychlý rozvoj života v moři. Teprve později (silur, devon) život začíná osídlovat také pevniny, nejprve řeky a na nich ležící jezera ve směru od moře, později i jejich okolí. Podstatné je, že část těl odumřelých rostlin a živočichů vypadává z přírodního koloběhu a časem se mění na ložiska uhlí a snad i ropy a zemního plynu.

Zejména o vzniku ropy a zemního plynu toho nevíme zdaleka dost. Jisté je, že vázání CO2 na fosilní paliva vede ke snižování jeho koncentrace v ovzduší. Stejným směrem působí i hromadění vápnitých skořápek tehdejších živočichů na dně moří, z kterých se časem stávají ložiska vápenců a dolomitů.

Současně se zvyšuje koncentrace kyslíku v ovzduší až na obvyklých 21 %. Přinejmenším od rozmrznutí planety, ale zřejmě i dříve, se s životem rozvíjejí i globální životodárné ekosystémy, které svou činností do jisté míry spoluvytváří příznivé podmínky pro život na Zemi.

Čtěte také: Změny v jet streamu v důsledku klimatu

Doplňují již existující složky spoluvytvářející příznivé podmínky pro život, jako je ochranný stratosférický štít. Stále složitější vazby mezi množstvím živočišných a rostlinných organismů tyto globální životodárné ekosystémy posilují. Přední vědci mají za to, že těžiště globálních životodárných ekosystémů je v tropických deštných pralesích a mělkých tropických mořích. Obojí intenzivně ničí lidé.

Další vývoj probíhá relativně stabilně, byť rozhraní jednotlivých geologických útvarů je vesměs primárně vyvoláno velkými změnami klimatu, spojenými s masovým vymíráním nedostatečně přizpůsobivých druhů rostlin, živočichů a ekosystémů. Svou roli hrají i pohyby kontinentů (relativně nedávný přesun Antarktidy k nehostinnému jižnímu pólu Země znamenal až na výjimky zánik života na ní, spojení Střední a Jižní Ameriky před asi 2 miliónu let vedlo k vyhubení jihoamerických vačnatců vyššími savci tam migrující ze severu), vrásnění pohoří a jejich postupná eroze, velké sopečné výbuchy či dopady větších kosmických těles způsobovaly nemalé katastrofy.

Byly jistě místně a často i regionálně velice pustošivé, ale i meteorit o průměru 10 km, dopadnuvší na okraj Mexického zálivu před 65 milióny let, dinosaury nezničil, jak se často uvádí, neboť velká část dinosaurů už byla vyhynulá a zbytky afrických dinosaurů po této katastrofě ještě nějaký čas v Africe přežívaly. Následky jeho dopadu meteoritu jen dorazily zbytky severoamerických dinosaurů.

V mladších třetihorách dochází k ochlazování klimatu až k nástupu delších dob ledových, střídaných kratšími dobami meziledovými, kdy u nás bylo někdy i teplejší klima než dnes. Začátek čtvrtohor a současně dob ledových a meziledových se udává před 3-2,5 milióny let.

Střídání dob ledových a meziledových trvá dodnes, byť žijeme již 10-15 000 let v době po poslední době ledové, poledové, která by podle zkušeností s minulými meziledovými dobami měla končit. V rámci něho zaznamenáváme „malé doby ledové“ (v Evropě 16. - 18. století) a „malá teplá období“ (v Evropě 10. - 13. století). Samozřejmě, je nutné striktně rozlišovat vývoj počasí (může se měnit i několikrát za den) od vývoje klimatu, který by měl být dlouhodobě stabilní a jeho případné změny by měly být spíše pozvolné.

Čtěte také: Luboše Motla o klimatické změně

Ano, planeta Země zažila a život na ní přežil mnohem drastičtější změny klimatu, než které probíhají dnes a na které je zaděláno do budoucna. Jsou tu ale dva velké rozdíly. Předně ony minulé drastické klimatické změny provázelo masové vymírání tehdejších rostlinných a živočišných druhů a ekosystémů, odhady se pohybují kolem 80 %.

Druhou skutečností je, že tyto drastické klimatické změny obvykle probíhaly nesrovnatelně pomaleji (výjimkou je rozhraní druhohor a třetihor, vyvolané primárně dopadem většího kosmického tělesa), a zbylý život se byl schopen na ně adaptovat. Zhýčkaná sobecká lidská společnost, vedená často zhýralou elitou a zrůdnými ideologiemi, se nebude s to na ně adaptovat. Lidstvo se pobije o mizející přírodní zdroje.

Skleníkový efekt a jeho zesilování

V diskusích o změnách klimatu dominuje tzv. velký panel předních odborníků na klima (IPCC), pracujících na objednávku Organizace spojených národů, na základě dat shromážděných zejména národními meteorologickými ústavy a jiným výzkumem klimatu. Skleníkový efekt je přírodní jev, který objevil a pospal Svante Arrbenies roku 1896, daný zákony fyziky.

Skleníkový efekt říká, že v ovzduší Země existují tzv. skleníkové plyny (GHG), které, když na povrch Země dopadají sluneční paprsky a odráží se zpět do vesmíru, tyto plyny je odráží zpět na povrch Země, čímž oteplují její povrch. V konkrétních podmínkách Země je její povrch skleníkovým efektem aktuálně oteplován asi o 35oCelsia.

Kdyby nebyl skleníkový efekt na Zemi, planeta Země by se vší pravděpodobností zamrzla a život na ní by zaniknul, popř. živořil v blízkém okolí moří oteplených aktivními sopkami a výrony horkých vod či plynů z nitra Země. Velmi silný skleníkový efekt má planeta Venuše. Udržuje tam enormní teploty snad 480oC na povrchu, o obrovském tlaku vzduchu nemluvě, značka život vyloučen.

Naopak Mars v důsledku slabšího gravitačního pole postupně pozbyl velkou část svého ovzduší a po té i svá moře. Má jen velmi slabý skleníkový efekt. Marsovské dny jsou i na rovníku velmi chladné, marsovské noci těžce zmrzlé. O prudkém kolísání teplot ve dne a v noci na našem Měsíci, který nemá ovzduší a tím ani skleníkový efekt, se netřeba zmiňovat.

Problémem jsou změny velikosti skleníkového efektu, jeho velmi rychlého zesilování, jež se aktuálně navenek projevují mimořádně rychlým oteplování klimatu. Provází je četné jevy, lidově zvané rozval klimatu: zvyšování průměrných teplot, tání ledovců, stoupání hladiny moří a zatápění nízko položených území mořem, prudký nárůst extrémů počasí, způsobující přírodně ekologické katastrofy (ničivé vichřice, velké povodně, velká sucha, nejednou se střídajících v rychlém sledu atd.).

Sekundárním efektem rostoucích veder a such je množství často velmi ničivých požárů, byť část jich zakládají lidé a lidé také nejednou napomáhají jejich šíření a ničivosti. Do přírodně ekologických katastrof ale nelze zahrnovat sopečné výbuchy, sopečná a tektonická zemětřesení, pohyby kontinentů apod. Ty člověk zatím citelněji neovlivňuje.

Skleníkových plynů (GHG) je řada. Nejvýznamnějším je vodní pára, jejíž koncentrace se ale v ovzduší Země podle klimatologů dlouhodobě nemění, což je zdrojem řady dohadů. Druhý základní GHG je oxid uhličitý CO2. Třetí základní GHG je metan CH4. Čtvrtý základní GHG je oxid dusný N2O (nikoliv oxidy dusíku - NO a NO2, jak se občas můžeme dočíst). Pátým významným GHG jsou freóny, které známe hlavně v souvislosti s ničením ochranného ozónového štítu Země ve stratosféře.

Sami o sobě se v přírodě nevyskytují. Vyrábí je a o ovzduší vypouští neodpovědná lidská činnost. Známe i řadu dalších GHG, které se ale na Zemi až na výjimky vyskytují ve velmi malém množství, takže i velmi silný skleníkový efekt některých z nich nehraje v úhrnu větší roli.

Dopad GHG na klima (radiační potenciál) se přepočítává na tzv. CO2ekv., tj. radiační potenciál CO2. Aktuálně CO2 = 1, CH4 = 25, N2O = 298 CO2ekv. Ožehavou otázkou je, jak se vyvíjely koncentrace GHG v ovzduší v minulosti. Současná, značně přesná měření jsou krátká, od roku 1990. Starší údaje nejsou dostatečně přesné a reprezentativní. O podstatně starších údajích jsou dohady.

Relativně přesně jsou získávány koncentrace CO2 hlubokými vrty do ledovců v Grónsku a v Antarktidě. V ledových bublinkách se vyskytuje tehdejší vzduch. Spolu s datováním jednotlivých vrstev ledovců bylo možné zmapovat výskyt CO2 asi 800 000 let nazpět poměrně spolehlivě. Vznikl tak základní graf (č. 2), kdy zvyšování koncentrací CO2 v ovzduší následuje zvyšování průměrných teplot povrchu Země a obráceně, včetně vzniku dob ledových a dob meziledových. Existují i další metody, jak určit minulé koncentrace CO2 v ovzduší Země, ale jsou méně spolehlivé.

Z výše uvedeného se odvozuje, že prudký růst antropogenních emisí GHG, v prvé řadě CO2, které generuje stále masovější spalování fosilních paliv, dále snižování rozsahu lesů, nešetrné obdělávání zemědělské půdy, velkochovy dobytka, skládky odpadů apod., způsobuje růst koncentrace CO2 v ovzduší a následně oteplování klimatu.

Emise GHG příroda do jisté míry zachycuje a odstraňuje. Činí tak fotosyntetickou činností rostlin, dále odbouráváním metanu a ukládáním CO2 v geologických vrstvách (časem vznikají ložiska fosilních paliv, vápenců a dolomitů). Asi polovina antropogenních emisí CO2 se dosud rozpouští v mořské vodě za cenu negativního okyselování moří (mění se na roztok slabé kyseliny uhličité, čímž se podmínky pro život v mořích zhoršují).

Mnohé druhy emisí GHG (freóny) příroda neprodukuje. Příroda „skladuje“ velké množství metanu ve věčně zmrzlé půdě a na dně moří vysokých zeměpisných šířek. Oteplování klimatu spouští jejich uvolňování ve velkém a tím další zesilování skleníkového efektu (přímá pozitivní zpětná vazba). Stejným směrem působí zhoršování albeda (ubývání bílých ledových a sněhových ploch, odrážejících sluneční paprsky) a odlesňování.

Antropogenní emise GHG lze snižovat zejména snižováním spalování fosilních paliv, snižováním jejich těžby (podmínkou je ale jejich náhrada vhodným mixem tří skupin opatření - úspor paliv a energie, využíváním šetrných druhů obnovitelných zdrojů energie, využíváním jaderné energie), ochranou a rozšiřováním lesů, zachycováním a spalováním emisí metanu (za vzniku vody a CO2, který má mnohem slabší radiační potenciál než CH4), snižováním chovu dobytka, regulací dalších výrob produkujících významné emise GHG.

Antropogenní emise GHG v ČR v roce 2017 činily 128,7 mil. t CO2ekv. Po zohlednění propadů emisí CO2ekv. ze změn využívání krajiny šlo o čistý příspěvek k zesilování skleníkového efektu ve výši 126,5 mil. t. CO2ekv. Emise CO2 se na tom podílely 81,7 %, emise CH4 10,7 %, emise N2O 4,6 %, emise freónů 2,9 % a mezinárodní letecká doprava 0,9 % CO2ekv.

Ze sektorového hlediska na spalování ve stacionárních zdrojích připadalo 59,6 %, na dopravu 14,5 %, na fugitivní emise 2,8 %, na průmyslové procesy a použití produktů 12,2 %, na zemědělství včetně lesnictví a vodního hospodářství 6,6 %, na změny ve využívání krajiny minus 1,7 % (masové hynutí našich lesů ale způsobuje, že od roku 2018 či 2019 změny ve využívání krajiny zvyšují emise CO2ekv., nikoliv snižují, jako dosud) a na odpady 4,4 % CO2ekv.

Zjevná nepřesnost těchto čísel spočívá ve skutečnosti, že zde nejsou zahrnuty emise CO2ekv., zejména CH4, který provází zejména těžbu dovážené ropy a zemního plynu, resp. reálný příspěvek ČR ke klimatickým změnám je ještě vyšší. Stranou nechávám četné války o ropu, které její bilanci dál výrazně zhoršují. V jiných státech jsou tyto poměry odlišné.

Podstatné je, že ČR s emisemi CO2ekv. ve výši asi 12 t na obyvatele a rok patří dlouhodobě mezi 20 států s nejvyššími měrnými emisemi CO2ekv. na obyvatele a rok. Ač ČR své klimatické závazky v zásadě plní, mezinárodní nepříjemnosti v této souvislosti jí hrozí. Argument snižování náročnosti ekonomiky, náročnosti tvorby hrubého domácího produktu na emise CO2ekv. je lichý, protože hrubě lichý je indikátor HDP.

Dopady klimatické krize na zdraví a psychiku

Jako lékařka vím, že člověkem způsobená změna klimatu bude mít negativní vliv na zdraví lidí. Nejhůře dopadne na ty nejslabší, tedy děti, staré lidi, těhotné a pacienty trpícími chronickými onemocněními. Častější bude extrémní počasí a z toho vyplývající vyšší riziko zranění při orkánech, požárech, povodních.

Původci infekčních onemocnění se mohou rozšířit z tropických oblastí do našich končin (například malárie, průjmová onemocnění, horečka dengue), hrozí zvýšený výskyt alergií kvůli přesunu druhů kvetoucích rostlin, hrozí podvýživa z neúrody, snadnější šíření škůdců, nedostatek vody, eroze půdy, častější extrémní jevy počasí jako sucha, silný déšť.

Ukazuje se, že klimatická krize má vliv i na lidskou psychiku. Lidé mají při extrémním horku tendenci reagovat podrážděně až agresivně. Už dnes se ve svém okolí setkávám s lidmi trpícími takzvaným enviromentálním žalem. S lidmi, kteří mají z katastrofických klimatických scénářů obavy. Někteří mají pocity bezmoci a viny, prožívají strach, paniku, bolest, mají potíže se spánkem, jsou depresivní. Tento stav zažívají jednotlivci, ale i vědci, kteří se klimatickou krizí zabývají.

Na klimatické krizi mě asi nejvíc děsí to, že fakta jsou jasná a známá. Pokud do pár let dramaticky nesnížíme emise skleníkových plynů, dojde k takovému přehřátí planety, ze kterého už nebude návratu. A i přesto vlády jako ta naše nepodnikají dostatečné změny. Jako jednotlivci se můžeme ujíst veganské stravy a jezdit na kole za sněhu a deště, ale dokud budou lítat tuny CO2 komínem hnědouhelné elektrárny v Počeradech a jiných podobně zoufale neúčinných, přijde veškerá naše snaha nazmar.

Ačkoliv často propadám zoufalství při představě klimatické katastrofy, pořád doufám, že máme ještě možnost zabránit nejhoršímu, tedy tomu, že naše planeta bude neobyvatelná. Tahle možnost ale existuje jen tehdy, pokud uděláme radikální reformy v energetice, dopravě a podobně. Takže cesta je. Ale musí být i vůle je prosadit.

Osobní angažmá a snaha o změnu

Ke spolku Klimatická žaloba jsem se přidala, protože pro mě představuje smysluplnou cestu ke změně. Inspirovaly mě skupinové žaloby ochránců klimatu v Evropě, jako úspěšná žaloba proti holandské vládě, i úspěšná opozice Londýňanů proti stavbě třetí letištní dráhy v Heathrow. Díky nim existuje naděje, že se při budoucím plánování budou brát větší ohledy na klimatickou zátěž a rychleji snižovat emise skleníkových plynů.

Což je předpoklad k tomu, aby se změna klimatu nedostala za hranici, za kterou už nebude možné ji zastavit. A přesně to čekám a požaduji i od české vlády. Přeji si, aby konečně začala jednat a iniciovala změny, které povedou k účinnému snižování emisí skleníkových plynů a které už dávno měly být učiněny.

Bill Gates a jeho pohled na klimatickou krizi

V souvislosti se změnou klimatu je třeba znát dva číselné údaje. Padesát jedna miliard tun skleníkových plynů totiž každoročně vypouštíme do atmosféry. Rok od roku se toto číslo může nepatrně lišit, z dlouhodobého hlediska však neustále roste. Nula je cílem, o nějž musíme usilovat. Zní to složitě, a náročné to taky bude. Ještě nikdy jsme nestáli před výzvou takových rozměrů.

Každá země bude muset přehodnotit své zažité chování. K vypouštění skleníkových plynů dochází téměř při všech běžných činnostech současného životního stylu - pěstování plodin, výrobě zboží, cestování z místa na místo - a lidí, kteří chtějí takový způsob života vést, neustále přibývá. Dostupnější energie neznamená jen noční osvětlení, ale také levnější hnojivo pro zemědělské plodiny a cement na stavbu domu.

Důsledky změny klimatu nejhůře dopadají právě na chudé lidi. Na konci roku 2006 jsem po setkání se dvěma bývalými kolegy z Microsoftu, kteří rozjížděli neziskovky zaměřené na energetiku a klima, změnil názor. Věděl jsem, že skleníkové plyny zvyšují teplotu, ale domníval jsem se, že cyklické změny nebo další faktory skutečné klimatické katastrofě přirozeně zabrání. A nakonec mi to došlo. Celý problém se najednou zdál ještě těžší. Nestačilo jen poskytnout levnou a spolehlivou energii chudým.

Nastudoval jsem si o změně klimatu vše, co se dalo. Setkával jsem se s odborníky na klima a energetiku, zemědělství, oceány, vzestup hladiny moří, ledovce, elektrické přenosové soustavy a další témata. Pročítal jsem si zprávy vydané Mezivládním panelem pro změnu klimatu (IPCC), orgánem OSN, který se tématem vědecky zabývá. Zároveň bylo jasné proč; samy o sobě nás totiž na nulu nedostanou.

Vítr nefouká neustále a slunce také nesvítí pořád, a my nemáme k dispozici finančně dostupné elektrické baterie, které by dokázaly dostatečně dlouho skladovat energii v množství potřebném pro celé město. Při výrobě elektřiny navíc vzniká pouze sedmadvacet procent všech emisí skleníkových plynů. Fakt, že opravdu musíme dosáhnout nuly, byl a je bez debat. Jestliže nepřestaneme do atmosféry vypouštět skleníkové plyny, teplota dál poroste.

Napadá mě skvělé přirovnání: Klima je jako vana, která se pomalu napouští vodou. I když z kohoutku poteče jen drobný čůrek vody, vana se stejně nakonec naplní a voda přeteče na podlahu. Takové katastrofě musíme zabránit. Snahy o pouhé omezování emisí - nikoliv o úplné zastavení - nám nepomohou. Jediným rozumným cílem jsou nulové emise.

Na jaře roku 2015 jsem dospěl k rozhodnutí, že se do toho musím pustit s větší vervou a vystupovat na veřejnosti mnohem častěji. Chápal jsem, proč si The Guardian vybral právě naši nadaci a mě. Také jsem obdivoval zanícení aktivistů; v minulosti jsem viděl studenty protestovat proti válce ve Vietnamu a pak proti apartheidu v Jihoafrické republice a věděl jsem, co takové protesty dokážou.

Uvědomil jsem si však, že nechci vlastnit akcie těžařských firem z jiných důvodů - nechci totiž vydělávat na stoupající ceně akcií, která je dána tím, že nehledáme bezuhlíkové alternativy. Z peněz vydělaných na oddalování nulových emisí bych měl špatné svědomí. V roce 2019 jsem se tedy zbavil všech svých přímých kapitálových investic do ropných a plynárenských společností, to samé učinila i naše nadace. Je to má osobní volba, luxus, který si mohu dovolit.

V listopadu a prosinci se na půdě OSN v Paříži konala největší konference o změně klimatu COP 21. Na ní jsem se potkal s tehdejším francouzským prezidentem Françoisem Hollandem. Hollande chtěl, aby se konference zúčastnili soukromí investoři a aby se inovace staly jedním z bodů programu. Jejich reakce mě příjemně překvapila.

tags: #zoufalost #z #klimatické #situace #fakta #a

Oblíbené příspěvky:

• STK Chomutov
• Městský odpad Chomutov
• Dopad OZE na emise CO2
• Udržitelné reklamní bannery
• Sucho v Krnově: Ochrana životního prostředí