Způsoby, jak vyvolat pocit ohrožení

Emoce (pocity) jsou naše reakce na události, vzpomínky nebo myšlenky. Základní emoce jsou: radost, smutek, strach, hněv, překvapení a odpor. Emoce se projevují v našem těle. Emoce nám ukazují, co se nám líbí nebo nelíbí. Emoce si nevybíráme.

Potřeby a emoce

Abychom pochopili, co všechno potřebujeme k tomu, aby nám bylo dobře, můžeme si představit pyramidu. Každé patro pyramidy představuje jeden druh potřeb.

1. Představme si, že stavíme dům z lega. První, co potřebujeme, je silný základ. Stejně tak my potřebujeme základní věci jako jídlo, vodu a spánek. Bez nich bychom nemohli žít.
2. Jakmile máme uspokojené základní potřeby, potřebujeme se cítit v bezpečí. To zahrnuje místo, kde žijeme, a pocit, že jsme chráněni před nebezpečím. Pokud se necítíme bezpečně např. ve škole, může být těžké podávat dobrý výkon nebo budovat vztahy.
3. Když jsme najedení a v bezpečí, chceme být s lidmi, kteří nás mají rádi. Potřebujeme přátele, rodinu a pocit, že někam patříme. Tomu se říká sounáležitost.
4. Uznání: když něco dokážeme a ostatní nás za to pochválí, cítíme se skvěle. Autonomie: také chceme mít možnost rozhodovat se sami za sebe a mít kontrolu nad tím, co děláme.
5. Nakonec, když máme všechny ostatní potřeby splněny, chceme dosáhnout svých snů a být tím nejlepším možným já.

Vina a stud

Vina je pocit, když si uvědomíme, že jsme něco pokazili. Vinu si můžeme představit jako kontrolku v autě. Skutečná vina je, když opravdu uděláme chybu. Ale někdy cítíme vinu, i když jsme ve skutečnosti žádnou chybu neudělali, to je domnělá vina. Všichni děláme chyby.

Stud je intenzivní pocit nepřijetí sebe sama kvůli vnímání vlastních chyb. Ačkoliv je stud často nepříjemný, v evoluční historii měl svůj význam. Pomáhal nám zapadnout do skupiny a vyvarovat se chování, které by nás mohlo vystavit nebezpečí nebo vyloučení. V moderním světě ale často reagujeme studem i v situacích, kdy to není nutné. Pokud stud neumíme zpracovat a pořád se vrací, vede to k pochybnostem o sobě, stahování se a uzavírání, což dlouhodobě snižuje spokojenost. Stud často pramení ze zážitků, kdy jsme byli kritizováni, ponižováni nebo odmítnuti. Pokud si domýšlíme, že nás někdo negativně hodnotí, aniž bychom o tom měli jakýkoliv důkaz. Vina je spojena s konkrétním činem, zatímco stud je spojen s naším vnímáním sebe jako celku.

Emocionální bolest a trauma

Emocionální bolest nebo zranění je reakce na nepříjemnou nebo bolestnou událost či situaci. Osoby s traumatem často zápasí s řadou potíží. Mohou mít noční můry, problémy s navazováním důvěry v ostatní lidi nebo mohou trvale cítit, že jsou v ohrožení. Vnitřní rána, kterou trauma představuje, se u každého projevuje jinak. Zatímco běžné zranění či bolest obvykle s časem mohou odeznít, trauma může vyžadovat specializovanou pomoc pro jeho uzdravení.

Čtěte také: Jak se vypořádat s úzkostí

Abychom mohli zpracovat zranění, je důležité ho nejprve uznat a přijmout. Některá zranění mohou být výsledkem dávných událostí, ale stále ovlivňují náš současný život. Mnoho z nás nevědomky dělá věci, které brání uzdravení našich emocionálních zranění. Může to být tím, že se vyhýbáme svým pocitům, nebo se ponoříme do aktivit a emoce si nevšímáme. Můžeme také opakovat stejné nefunkční vzory chování v nových vztazích, protože jsme se nepoučili z minulých chyb.

Strach a úzkost

Strach je pocit, který máme, když si myslíme, že je něco nebezpečné. Strach je rychlý a může nám zachránit život. Úzkost spojená s negativními myšlenkami. Tento druh úzkosti je přirozenou součástí života a nabývání nových dovedností. Při potlačování emocí často začneme mělčeji dýchat (když méně dýcháme, méně cítíme). Spouštěče jsou vstupy z vnějšího světa, které v nás vyvolávají strach.

Regulace strachu znamená schopnost rozpoznat, vyjádřit a zvládat svůj strach. V první chvíli často reagujeme pomocí útoku, útěku nebo zamrznutí. Někdy ale máme strach z věcí, které ve skutečnosti nejsou nebezpečné, třeba z tmy pod postelí. Je dobré vědět, který strach je opravdový a který je výsledkem představ. Často se vyhýbáme situacím, které nás děsí, ale tím strach spíše jen narůstá. Pokud je úzkost spojená s určitou myšlenkou, změna v přemýšlení pomůže snížit úzkost.

K úzkosti mohou přispívat i tělesné vlivy (např. hormonální výkyvy, nemoci, užívání návykových látek), dědičné vlivy (někteří lidé mají větší danost cítit úzkost než jiní a mají to v tomto ohledu náročnější) a vlivy prostředí (např. většině z nás není dobře v přeplněném autobusu). Zážitky překonání strachu nám mohou pomoci v budování sebedůvěry a snížení strachu před neznámým.

Vztek a frustrace

Vztek je reakce na situace, kdy nás něco rozčílí nebo pociťujeme nespravedlnost. Je to varovný signál našeho těla, který nám dává vědět, že naše hranice byly překročeny, podobně jako když hlídací pes začne štěkat, když někdo vstoupí na naše území. Frustrace je pocit podobný vzteku.

Čtěte také: Klidný spánek jako v přírodě

Vztek může často vzniknout také tehdy, když někdo překročí naše osobní hranice. Osobní hranice jsou jakýmsi neviditelným ochranným kruhem kolem nás, který určuje, co je pro nás přijatelné a co nikoliv. Poznání toho, co nás rozčiluje, nám může pomoci předcházet výbuchům vzteku.

Smutek a lítost

Smutek můžeme pociťovat v situacích ztráty, zklamání nebo bolesti. Smutek je způsob, jak nám naše tělo říká, že jsme něco ztratili, něco nám chybí, nebo že potřebujeme útěchu. Když ukážeme svůj smutek, ostatní nás mohou podpořit, potěšit nebo s námi sdílet podobné pocity. Zatímco smutek může být reakcí na konkrétní událost, deprese je dlouhodobější, intenzivnější a může vyžadovat odbornou pomoc. Zvládání (regulace) smutku znamená rozpoznat, vyjádřit a zpracovat své pocity.

Lítost je přirozená emoce, která nám pomáhá uvědomit si, že naše jednání nebo rozhodnutí nebylo v souladu s našimi hodnotami. Pokud ji dokážeme zdravě zpracovat, může nás posunout k větší sebereflexi a osobnímu růstu. Lítost obvykle naznačuje, že jsme jednali v rozporu s hodnotou, která je pro nás důležitá.

Psychické obrany

Když zažíváme zklamání, stud, vztek nebo jiný tlak, naše psychika se někdy automaticky chrání. Místo otevřeného prožití emoce zvolíme způsob chování, který má snížit napětí. Potřebujeme nějak zvládnout situace, které jsou náročné nebo ohrožující. Každý z nás obrany používá. Potlačování emocí si můžeme představit jako sklenici, do které něco přiléváme. Může se stát, že když je toho hodně naráz, tak sklenice přeteče.

Psychické obrany jsou naše psychická „helma a chrániče“. Pomáhají, když padáme. Bez obran můžeme být zahlceni realitou a chaosem. Všimneme si: „Co se právě děje? Co cítím?

Čtěte také: Článek o ohrožení jazyka

Úzkostné poruchy

Úzkost je problém, o který se raději s ostatními nepodělíme. Tak se může stát, že nás úzkosti překvapí a najednou si s nimi nevíme rady. Počet osob, které se potýkají s úzkostnou poruchou je na vzestupu a jedná se o nejčastější duševní problém vůbec. Úzkost může způsobit nahromaděný stres, dlouhodobá únava s nedostatkem odpočinku. Úzkosti nepřijdou ze dne na den. Vždy tomu něco předchází. Většinou je to kombinace dlouhodobého stresu, nedostatečného odpočinku a obavy nejrůznějšího typu.

Pro úzkost jsou charakteristické pocity napětí, negativní myšlenky spolu s fyzickými projevy jako je zvýšený krevní tlak. Fyzicky se úzkosti mohou projevovat potížemi s dýcháním a pocit, že se nemůžete dostatečně nadechnout. To je doprovázeno tlakem na hrudi a napětím svalů.

Akutní stres v reálném světě vnímáme jako strach o život. V tuto chvíli začne amygdala mobilizovat ostatní centra v mozku, aby došlo k adekvátní reakci těla. Už víme, že akutní stres má v evolučním vývoji své důležité místo. Je to nepostradatelný a velmi důmyslný systém, který nám pomáhá přežít. Nicméně opak je CHRONICKÝ STRES. Nejedná se o akutní nebezpečí, ale je to nahromaděný stres, který v dlouhodobém horizontu udělá v těle nepříjemný koktejl pocitů. Pokud se úzkost dlouhodobě neřeší, mohou také vyústit v panickou ataku. Což je velmi nepříjemný stav, kdy má dotyčný pocit, že umírá.

Serotonin je neurotransmiter nejčastěji spojovaný s prožíváním příjemných pocitů, pohody a štěstí. Díky serotoninu se můžeme cítit uvolnění a také nám pomáhá regulovat spánek, tělesnou teplotu, paměť a chuť k jídlu. V důsledku nedostatku serotoninu můžeme být náchylnější k úzkostem nebo podléhat pocitům smutku.

Nyní přesně víme, co úzkost je a jak vzniká. Pokud trpíte na opakující se úzkosti, je rozumné vyřadit alkohol. Ve chvíli, kdy se napijeme, uvolní se v mozku serotonin, o kterém již byla řeč a můžeme mít dokonce pocit, že je nám lépe. To je sice pravda, ale průšvih je, když si na tuhle kompenzaci serotoninu mozek zvykne. A co více, časem může být právě alkohol spouštěč úzkostí! Můžeme se tak snadno ocitnout v začarovaném kruhu. Pro někoho to může být hudba, malování nebo třeba úklid. Jde o to, přeseknout stres, který se v nás během dne nahromadí.

Jednou ze zajímavých a stále oblíbenějších aktivit je Malování podle čísel. To podporuje mindfulness, kdy se při soustředění na vymalovávání odbourávají rušivé a úzkostné myšlenky. To působí podobně jako meditace.

V období, kdy nás trápí úzkosti, můžeme být na jednu stranu velmi unavení, ale na druhou stranu se nám nedaří usnout a navíc se ráno budíme unavení. Protože kvalitní spánek je alfa a omega všech procesů v těle, je dobré vědět, jak zkvalitnit spánek a co nám k tomu může pomoci.

Hořčík pomáhá regulovat hladiny neurotransmiterů v těle, včetně GABA (kyselina gama-aminomáselná), která je inhibiční neurotransmiter. GABA má uklidňující účinky na mozek a může pomoci snižovat pocit úzkosti a zlepšovat kvalitu spánku. Navíc snižuje úroveň stresových hormonů, jako je kortizol. Příliš vysoké hladiny kortizolu mohou vést k zvýšené úzkosti a dalším zdravotním problémům. Hořčík pomáhá udržovat tělesnou reakci na stres v rovnováze. Tryptofan je aminokyselina, která je jediným prekurzorem neurochemického serotoninu, což znamená, že pomáhá vytvářet serotonin. Jak už jsem zmínila, nízká hladina serotoninu se podílí na vzniku úzkostí. Optimální zdraví nervové soustavy je jedním z hlavních výhod vitamínu B6. Při jakékoliv zátěži nebo stresovém období nám vitamín B6 může pomoci zvládnout toto období s úsměvem. Pokud tedy procházíte náročným obdobím, měli byste zvážit jeho suplementaci.

Úzkosti jsou bezesporu velmi nepříjemné a dokážou nás opravdu potrápit. Výše uvedené tipy by měly sloužit pouze jako vodítko pro ty, které v poslední době pocity úzkosti překvapily.

Panická ataka

Panická ataka (jinak také panický záchvat) je zkušenost, která často přichází náhle a bez varování. Lidé ji popisují jako „záchvat smrti“, pocit dušení, bušení srdce, tlak na hrudi, třes, závratě a pocit naprosté ztráty kontroly nad sebou samým. Není divu, že první ataka mnohé přivede na pohotovost s podezřením na infarkt.

Panická ataka je náhlý, intenzivní záchvat úzkosti, který přichází bez zjevného varování a dosahuje svého vrcholu během několika minut. Z klinického hlediska jde o epizodu extrémního strachu doprovázenou výraznými tělesnými a psychickými příznaky, které mohou připomínat akutní somatický stav - například infarkt nebo kolaps. Charakteristické je, že záchvat nastává bez přímého nebezpečí - tělo i mysl však reagují tak, jako by šlo o skutečnou hrozbu.

Původ panických atak je obvykle multifaktoriální a kombinuje genetické, neurobiologické, psychologické a environmentální faktory. Kromě biologických predispozic se jako spouštěče mohou uplatnit i dlouhodobý stres, traumata z minulosti, nadměrné pracovní zatížení, ztráta blízkého člověka, nebo i zcela nenápadné životní změny, které překročí kapacitu člověka se s nimi vyrovnat. U některých jedinců mohou být záchvaty vázané na specifické situace (např. cestování, uzavřené prostory), u jiných přicházejí naprosto nečekaně.

Panická ataka se obvykle projevuje velmi náhle, nejsou neobvyklé ani panické ataky v noci a při usínání. Bývá doprovázena kombinací intenzivních psychických a tělesných příznaků. Člověk má často pocit, že „se s ním něco děje“ - může mít strach, že umírá, že se zblázní, nebo že nad sebou ztrácí kontrolu. Mezi psychické projevy panické ataky patří především intenzivní strach, že člověk ztratí kontrolu nad svým tělem či myslí, že zemře, nebo že „se zblázní“, zkrátka panika, podle které se také porucha nazývá. Často přetrvává i silná obava z toho, že se podobný stav může kdykoli vrátit, což vede k dalšímu zvýšení vnitřního napětí a vzniku tzv. anticipační úzkosti.

Tělesné projevy panické ataky jsou natolik výrazné, že si je mnoho lidí zprvu zamění za srdeční infarkt nebo jiný akutní stav. Typické jsou zrychlený tep a bušení srdce, tlak nebo bolest na hrudi, dušnost, nevolnost, pocit na omdlení, brnění v končetinách, třes, návaly horka nebo zimnice. Doba trvání panického záchvatu, se, stejně jako jeho intenzita či konkrétní příznaky, u každého jedince liší.

Z neurobiologického hlediska je panická ataka výsledkem aktivace sympatického nervového systému - části autonomního nervového systému, která tělo připravuje na útěk nebo boj. Tělo tedy reaguje „automaticky“, bez možnosti vědomé korekce.

Prevence panických atak spočívá v péči o psychickou i fyzickou rovnováhu. Klíčová je práce s dlouhodobým stresem, zpracování traumat a rozvoj dovedností pro zvládání úzkosti. Z dlouhodobého hlediska je nejčastěji využívanou metodou kognitivně-behaviorální terapie (KBT), která pomáhá měnit myšlenkové vzorce spojené s úzkostí a katastrofizací. Na panické ataky pomáhají také bylinky, jako je meduňka, kozlík lékařský nebo mučenka, které podporují zklidnění nervového systému.

Z hlediska podpůrných faktorů hraje významnou roli celkový životní styl. Nedostatek spánku, nadměrný příjem kofeinu, alkoholu nebo cukru, nepravidelná strava či dehydratace mohou zvyšovat podrážděnost nervového systému a tím i náchylnost k atakám. Velmi účinné jsou také techniky jako mindfulness, vědomé dýchání, progresivní svalová relaxace, jóga nebo například metoda TRE a jiné druhy somatické terapie.

Sebeobrana a psychologická příprava

Psychologická příprava má v sebeobraně zásadní význam. Psychická odolnost jedince se projevuje v sebeobraně jako schopnost asertivně vyjednávat, prosadit se a ochránit své zájmy, čelit nebezpečí, dělat rychlá a správná rozhodnutí pod stresem, mít odvahu a nebát se uskutečnit svůj úmysl až do konce, být schopen fyzicky ublížit útočníkovi apod.

Černý a Goetz (2004) uvádějí, že psychickým stavem je ovlivněn výsledek střetnutí z 80 %, zbylých 20 % připadá na techniku. Wagner (2006) dokonce tvrdí, že 90 % boje je mentální záležitostí, pouze 10 % fyzickou. Sebeobranná situace je konfliktem mezi dvěma a více účastníky, který je zpravidla doprovázen změnou emočního stavu. Stabilní osobnost schopná regulovat své emoce a nedělat ukvapená rozhodnutí je k sebeobraně lépe připravená než člověk, který o řešení konfliktů nikdy ani neuvažoval, není předem vybaven asertivními prostředky komunikace a nezná své reakce na náhlý střet. Podstatou sebeobrany je předcházení a řešení konfliktů.

Konflikt znamená střetnutí dvou nebo více zcela nebo do určité míry navzájem se vylučujících či protichůdných snah, sil a tendencí. Tento zevrubný výklad pojmu konflikt Křivohlavého (2002) přesně vyjadřuje podstatu sebeobranné situace.

V sebeobraně může nastat vnitřní konflikt např. mezi morálními či náboženskými hodnotami a nutností situace. Pro většinu civilizovaných, slušně vychovaných lidí, představuje právě tato nutnost problém. Ve všech konfliktech se každý z účastníků snaží prosadit své zájmy. Rozdíl bývá v tom, kdo konflikt vyvolal, jakou k tomu měl motivaci, zda k tomu byl oprávněn apod. V sebeobraně bychom měli tyto okolnosti umět posoudit a rozhodnout se, jaká rizika nám hrozí a jaký postup je pro řešení konfliktu vhodný. Přitom pamatujeme na to, že konfliktu je nejlepší se vždy vyhnout, protože jeho vývoj je nejistý.

Obránce by měl proto posoudit rizika a zhodnotit, zda je vhodný čas pro odpor nebo ústup. V mnoha případech je vhodnější taktické řešení kompromisem nebo úplné ustoupení ze svých zájmů. Jak praví lidové přísloví „hřbitovy jsou plné hrdinů“. Sebeobrana nás neučí bojovat, ale chránit se. Ochránit sebe, své blízké, svůj majetek znamená někdy boj, ale někdy také taktický ústup.

Stres a adaptace

Podle Selye je stres soubor regulačních mechanizmů nastupujících při ohrožení vnitřní homeostázy organismu. Tím může být např. tělesná zátěž, chlad, horko, hlad nebo také ohrožení organizmu útokem. Organismus odpovídá na každý pokus o vychýlení z klidového stavu a změnu vnitřního prostředí reakcí řady systémů. Celý soubor adaptačních mechanismů se nazývá adaptační syndrom. Jde o bezprostřední reakci při prvním setkání se stresorem nebo při opakovaném setkání s intenzivnějším podnětem. V této fázi jsou mobilizovány obranné prostředky organismu, aby se mohl vyhnout nebo bránit zevnímu prostředí. Tato reakce na stresor je označována jako „boj nebo útěk“ (angl. fight or flight). Organismus však ve skutečnosti volí mezi třemi reakcemi: boj, útěk nebo strnutí (angl. freeze).

Každý konflikt je zátěžovou situací, vyvolávají stres. Jen stěží může být přitom v sebeobraně řeč o pozitivní zátěži (eustresu). Z uvedené teorie mají pro výcvik sebeobrany zásadní význam především poznatky o poplachové reakci a adaptaci. Míra zvládnutelného stresu je značně individuální, stejně jako reakce na ohrožení. Modelové situace by měly být tou součástí tréninku sebeobrany, která vám umožní poznat sebe sama a vaše přirozené reakce na různé druhy ohrožení. Právě tak můžete zjistit, kde jsou vaše rezervy a kam směřovat trénink. Opakovaným tréninkem situací a postupným zvyšováním intenzity stresorů dochází k adaptaci.

V okamžiku ohrožení každý z nás cítí účinky sebezáchovné reakce. Ta je spuštěna činností mozkového centra (amygdala), které je zodpovědné za kontrolu bezpečnosti. Amygdala je v podstatě orgán mozku, který detekuje hrozbu. Díky tomuto omezení průtoku krve do mozku slábne význam neocortexu. Naopak roste význam limbického systému, který je částí mozku zodpovědnou za emoce, což opět znemožňuje činit všechna složitá rozhodnutí. Výsledkem toho je snížení naší „inteligence“ na úroveň inteligence psa. Navíc to, co je známo jako skladiště adrenalinu, uvolní endorfiny, což člověka posílí, zrychlí a učiní odolnějším vůči bolesti a šoku.

Reakce na nebezpečí a zvládání stresu

Pokud nepochopíte tento základní fakt, pak pravděpodobně prožijete reakci strnutí (freeze = „zamrznutí“). To se stane hlavně tehdy, když jste zaskočeni či překvapeni. Jediný způsob jak zmírnit účinek reflexivního úleku a zabránit zamrznutí, je skrze vnímavost (ta je zapnuta společně s důkladným pochopením a očekáváním této základní biochemie). Zaprvé očekávejte, že se budete bát. Nezáleží na tom, jak jste zkušení, prostě tak se budete cítit. Strach je přirozený pocit předcházející konfrontaci.

Zadruhé musíme pochopit, co se děje uvnitř naší mysli a našeho těla, když čelíme nebezpečí. Očekávejte pocity nervozity v břiše, dokonce i lehké pocity nevolnosti. To je způsob, jak vám tělo pomůže eliminovat jakoukoliv přebytečnou zátěž, kterou byste mohli nést z předchozího jídla, což vám má umožnit pohybovat se rychleji a účinněji. Z tohoto důvodu rovněž můžete pociťovat nutkání močit či vyprázdnit střeva. Možná se také začnete potit a zvýší se vám tepová frekvence. Běžným projevem je třes nohou, což se u některých projevuje silněji vzhledem k adrenalinu, který prostupuje krevním oběhem velkou rychlostí.

Aktivita jemné motoriky, stejně jako rozhodovací schopnosti, budou na nižší úrovni. To se děje díky tomu, že krev opouští mozek, aby mohla být využita jinde. Vaše vidění se zúží jako byste se dívali skrz roličku toaletního papíru. Pozitivní stránkou věci je, že adrenalin vás posílí. Budete rychlejší a odolnější vůči bolesti a bezprostředním účinkům ohrožení. Důvodem toho, že někteří jedinci jsou schopni čelit nebezpečí, je skutečnost, že předvídají a očekávají tyto pocity a jednají bez ohledu na ně.

Výzkum ukázal, že naše schopnost fungovat pod vlivem účinků adrenalinového stresu je přímo spojena se zvýšením tepové frekvence (TF). Klíčové je setrvat v tomto ideálním rozmezí. Toho může být dosaženo tréninkem drilů, které vám umožní stát se méně citlivým vůči účinkům adrenalinu. Tím rozumíme modelové situace s hraním rolí, agresivními rozhovory, v připraveném prostředí a s použitím ochranných pomůcek. Dalším důležitým faktorem v cestě za tímto cílem je důkladná kontrola vašeho dechu. V potenciálně násilné situaci je častá tendence povrchového dýchání následovaná buď zadržením dechu, nebo velmi povrchovým dýcháním. Obojí vede pouze ke zvýšení úzkosti ve vaší situaci. Dobrou metodou procvičování jsou tři hluboké nádechy. To opakujte do té doby, než se vám podaří zklidnit a kontrolovat váš stav.

Zvládání stresu a úzkosti

S mírnou úzkostí mohou pomoci techniky zaměřené na tělo. Různé relaxační metody, které nabuzený organismus opět uvedou do klidu, a tak uleví i napjaté mysli a emocím.

• Imaginace - zapojení své představivosti. Představte si nějaké bezpečné místo a nabídněte své mysli obrazy, ve kterých své starosti posíláte daleko od sebe jako loďku po řece.
• Kontrolované dýchání - vyzkoušejte různé dechové techniky. Právě koncentrace na náš dech nás odvede od úzkostných myšlenek a pomůže se zklidněním mysli.
• Meditace - meditace nám pomůže zaměřit se na přítomný okamžik a vnímat své tělo. Může nám tak pomoci odprostit se od obav z budoucnosti a zklidnit zaneprázdněnou mysl.

Další úrovní je sdílení svých obav s druhou osobou. Ideální je odborník, psychoterapeut, který vám kromě podpory pomůže pomoci pochopit i dynamiku úzkostí. Nejčastěji se úzkostné poruchy léčí psychoterapií, která může být dle závažnosti onemocnění podpořena léky (obvykle antidepresivy). Léčbu podporuje také pravidelný pohyb, který napomáhá k odbourávání stresu, dostatek spánku a zdravá strava.

Zjistěte, zda trpíte úzkostmi. Pokud na sobě pociťujete výše zmíněné příznaky, svěřte se svému lékaři nebo kontaktujte psychologa či psychoterapeuta. Pokud si nejste jistí, vyzkoušejte online test na úzkost.

Tipy pro zvládání stresu (5 minut)

1. Pohodlně se posaďte na židli s pokrčenými koleny a uvolněnými rameny, hlavou a krkem. Pomalu se nadechněte nosem tak, aby se žaludek vysunul proti vaší ruce. S výdechem zatněte břišní svaly a nechte je spadnout dovnitř, když vytlačíte vzduch sevřenými rty.
2. Vaše svaly se stresem napnou. Zkuste uvolnit toto napětí pomocí protažení. „Ať už sedíte nebo stojíte, nadechněte se, zvedněte ruce nad hlavu, sepněte prsty k sobě, protáhněte se, uvolněte prsty. Pak vydechněte a spusťte ruce na obě strany.
3. Hodně práce v časové tísni může někdy lidi přivést do spirály stresu a úzkosti. „Dostat své úkoly z hlavy na kus papíru může být pro lidi velmi užitečné,“ říká Michelle Dossettová.
4. Pobyt v přírodě je důležitým bojovníkem proti stresu. Ale co si počít, když je příroda daleko a stres blízko? Jedna studie zjistila, že lidé, kteří se pouze dívali na obrázky stromů, se cítili méně vystresovaní.
5. Podle odborníků pomáhá antistresový míček. Zkuste několikrát silně zmáčknout antistresový míček, abyste přerušili tok svých tíživých myšlenek. Podobně působí i antistresová pomůcka fidget spinner.
6. Zkoušeli jste meditovat? Meditace může navodit pocit klidu, míru a rovnováhy a odvést vaši pozornost od stresující změti myšlenek.

Mindfulness

Mindfulness je pojem hojně užívaný v moderních seberozvojových publikacích, které se záhy po svém vydání stávají bestsellery. Výraz mindfulness má poměrně širokou škálu významů, ale nejčastěji se překládá jako bdělá pozornost, všímavost nebo pozornost zaměřená na přítomný okamžik. S pojmem Mindfulness se neodmyslitelně pojí jméno Jon Kabat-Zinn. Kabat-Zinn definuje mindfulness jako „…uvědomování si, které vyvstává záměrným, nehodnotícím zaměřením pozornosti v přítomné chvíli na odvíjející se zkušenost okamžik za okamžikem.“ (2003). Při těchto zjištěních není divu, že s nácvikem mindfulness zaexperimentovali také na některých amerických školách.

tags: #způsoby #jak #vyvolat #pocit #ohrožení

Oblíbené příspěvky:

• Tipy pro čištění ucpaného odpadu
• Studium ekologie: Investice do budoucnosti
• Organizace ekologického zemědělství
• Hrušovany nad Jevišovkou - třídění
• Podzim v Alpách