Protesty proti obvinění aktivistů Greenpeace

Gigantický spor o 300 milionů dolarů (přibližně 6,8 miliardy korun), vedený ropnou společností Energy Transfer Partners, ohrožuje americkou pobočku neziskové organizace Greenpeace. Soudní proces v Severní Dakotě se týká protestů proti ropovodu Dakota Access Pipeline (DAPL). Podle představitelů organizace ji může finančně zdevastovat a vytvořit precedens pro protestní hnutí ve Spojených státech amerických.

Právní bitva trvá už osm let, rozhodnutí poroty přitom může padnout už tento týden. V malé soudní síni v Severní Dakotě se odehrává bitva, jež může mít dalekosáhlé důsledky pro ekologický aktivismus v celých Spojených státech amerických.

Ropná společnost Energy Transfer Partners žaluje organizaci Greenpeace o 300 milionů dolarů. Protesty začaly v roce 2016. Severoamerický indiánský národ Siouxů z rezervace Standing Rock se tehdy postavil proti výstavbě ropovodu Dakota Access Pipeline. Demonstranti se báli znečištění řeky Missouri, která je jejich zdrojem vody, a poškození posvátných kmenových míst. Do protestů se nakonec zapojily tisíce lidí, včetně zástupců více než sta kmenů a desítek neziskových organizací.

Společnost Energy Transfer Partners s protesty nesouhlasila a obvinila Greenpeace International z jejich organizování. Firmě podle jejího vyjádření způsobily nemalé finanční ztráty. Po Greenpeace proto požaduje 300 milionů dolarů a navíc dvojnásobek této částky jako náhradu škody.

„Protestující se dopustili řady protiprávních činů, včetně poškozování majetku a šíření dezinformací. Společnost Greenpeace se proti obvinění společnosti ohradila. „Soudní spor je pokusem umlčet kritiky a potlačit svobodu projevu.

Čtěte také: Protesty za klima: Pohled na děti

Česká pobočka Greenpeace na svých stránkách většinu obvinění odmítla. „Žaloba je vedená nejen proti pobočce Greenpeace USA, ale i proti naší mateřské organizaci Greenpeace International. Případný neúspěch u soudu v Americe by tak měl dopad i na Greenpeace v Česku.

Už proto, že peníze, kterými disponuje Greenpeace International, jsou tvořeny příspěvky od jednotlivých národních či regionálních kanceláří. Případné zaplacení vysoké částky by podle něj činnost Greenpeace International ochromilo. Omezilo by to její služby, včetně správy IT systémů či globálního archivu fotek. Česká pobočka chce také pomoci v boji proti takzvaným SLAPP žalobám.

Na svých internetových stránkách vybírá peníze na soudní náklady, právní poplatky na ochranu aktivistů. Takzvané strategické žaloby proti účasti veřejnosti (anglicky Strategic lawsuit against public participation), někdy se používá kratší označení zastrašovací žaloby, jsou žaloby určené k cenzuře, zastrašování a umlčování kritiků tím, že je zatíží náklady na právní obranu, dokud nepřestanou s kritikou či protesty. Řada států už má proti SLAPP zákony.

Nevládní environmentální organizace nyní podala na Energy Transfer protižalobu v Nizozemsku. Odvolává se v něm na evropskou legislativu proti takzvaným SLAPP žalobám (Strategic lawsuit against public participation - česky strategická žaloba proti účasti veřejnosti). Případ má totiž podle některých právníků znaky žaloby proti účasti veřejnosti s cílem umlčet kritiky a odradit protestující.

Greenpeace zdůvodňuje podání protižaloby v Nizozemsku i tím, že se někteří experti obávají neobjektivnosti americké poroty. Soud se odehrává v Severní Dakotě, v srdci energetického průmyslu, kde drtivá většina voličů podpořila Donalda Trumpa, známého svým chladným postojem k environmentální politice. Právník Marty Garbus prohlásil, že mnoho porotců je také přímo napojeno na ropný a plynárenský průmysl.

Čtěte také: České studentské klima protesty

Soudní proces v Severní Dakotě pokračuje a očekává se, že verdikt porota vynese v následujících týdnech. Pro případ, že prohraje, Greenpeace už předem avizovalo, že se odvolá. Rozsudek ukládající povinnost finančního odškodnění by podle něj pro pobočku neziskovky v USA znamenal likvidační ránu a ochromil by aktivity na ochranu životního prostředí v celé zemi.

Někteří právníci varují, že případná prohra Greenpeace by mohla mít negativní dopad na všechna protestní hnutí v USA.

Ekoterorismus v České republice

V domácí mírumilovné tradici zeleného hnutí působí tyto činy - ve srovnání s výše zmíněnými blokádami (viz Blokády jako záchranná brzda?) - jaksi kontraproduktivně a zbytečně agresivně. I pokud těmto činům jisté opodstatnění přiznáme, musíme vzít v potaz jejich společenské důsledky. Radikálnější environmentalisté či stoupenci zvířecích práv (či potřeb) jsou totiž často šmahem vyřízeni jako „(eko)teroristé“.

Je to snadné, řízné a populární. A navíc v tuzemsku beztrestné, jak se mohli u soudu přesvědčit i umírněnější aktivisté. Nutno dodat, že se ale - zvlášť v kontextu probíhající „války proti terorismu“ - jedná o nezodpovědný zlozvyk, který neobstojí ani před důslednými definicemi terorismu ani před reálnými ekoteroristickými činy v zahraničí, zahrnujícími infikování masa v supermarketech, vyhrožování smrtí nebo (před)loňské pokládání bomb před dveře lidí napojených na největší britskou laboratoř testující zvířata Huntingdon Life Science.

Hlavami mnoha zdejších politiků, úředníků, podnikatelů či novinářů strašidlo ekoterorismu obchází mnoho let. Je to ovšem strašidlo dost mlhavé a vzniklo nejspíš jako slovní fixace obav z přílišné moci environmentálních organizací.

Čtěte také: Historie klimatických protestů

„Potkat skutečného ekoteroristu je svátek. Takoví lidé v přírodě téměř neexistují anebo se vyskytují výhradně v televizním zpravodajství,“ podotkl v červencovém Respektu Václav Cílek, podle nějž k terorismu netíhnou ani zdejší ekologické špičky: „Nezdá se mi, že by Martin Bursík potají připravoval internační tábory pro příliš liberální ekonomy, podobně ani Vojtěch Kotecký z Hnutí DUHA nemá v garáži (kdo ví, jestli má vůbec garáž!) dílnu na výrobu Molotovových koktejlů a Jakub Patočka určitě neumí za sedm vteřin rozložit a složit samopal.“

Existuje vůbec nějaký reálný český ekoterorismus? Z anketních odpovědí vyplývá, že význam pojmu ekoterorismus není ustálený ani mezi zasvěcenými. Politolog Martin Bastl dosud u nás nezaznamenal žádný akt ekoterorismu, jeho konzervativnější kolega Miroslav Mareš zato hned čtyři a podle jinak benevolentního Pavla Šaradína by mohl být za ekoteroristu označen až slepičí zbojník Michal Kolesár.

Jedna z mála domácích odborných studií o ekoterorismu z pera brněnského experta na extremismus Miroslava Mareše Ekoterorismus v České republice (Rexter 1/2004; přepracovaně v knize Terorismus v ČR) zmiňuje tři různá pojetí ekoterorismu z knihy Eco-Terrorism & Eco-Extremism Against Agriculture Josepha a Roberta Millerových: za prvé jako teroristickou činnost ve jménu životního prostředí, přírody či alespoň její součásti, například zvířat; dále jako teroristické metody zaměřené na poškození životního prostředí s cílem zasáhnout či zastrašit nějakého protivníka; a do třetice ve smyslu poškozování životního prostředí anebo útoků proti příslušníkům „zeleného hnutí“.

Druhé ze tří pojetí ekoterorismu bývá v odborné literatuře nahrazováno termínem „environmentální terorismus“, pod který můžeme řadit třeba válečné zapalování ropných vrtů či používání defoliantu Agent Orange.

Je symptomatické, že Mareš odkládá stranou i pojetí třetí a dále v textu spojuje ekoterorismus jen s činy environmentálních aktivistů. Autor studie tak hází do stejného pytle pojmy, které by měl pečlivě rozlišovat. Uveďme si příklad, k čemu taková mlhavost vede.

Mezi nejvýznamnější akce českého ekoterorismu Miroslav Mareš řadí dva zmíněné útoky skupiny Animal Liberation Front (ALF) proti firmě BioTest, provádějící pokusy na zvířatech: při prvním útoku byla zničena část majetku a odcizeny věci i finanční hotovost, druhý útok následujícího roku skončil zničením majetku a odcizením počítačů v celkové škodě přes dva miliony korun.

Zařazení těchto akcí pod ekoterorismus je sice formálně v souladu s definicí terorismu v USA, jelikož při ní byl násilně poškozen majetek firmy podnikající se zvířaty. Můžeme ji ale také srovnat s vymezením terorismu v knihách Introduction to Political Terrorism L. Weinberga a P. Davise („teroristický čin není, jak se někdy má za to… sabotáž veřejného či soukromého majetku“) či tzv. akademickým konsensem OSN z pera Alexe P. Schmida, hovořícím o „bezprostředních obětech násilí“; podle Schmidova pozdějšího návrhu máme pojímat teroristické činy jako ekvivalent válečných zločinů v mírové době.

Předloňský panel OSN pak terorismus popisuje jako „čin uzpůsobený usmrtit či těžce zranit civilisty či nebojovníky“. Jistě, definicí terorismu je přes sto a vejde se do nich leccos včetně současné strategie USA v Iráku. Vyjděme proto z paragrafu 95 platného trestního zákona, v němž je podrobná definice teroristického útoku inspirována příslušným dokumentem Rady EU.

Lze úspěšně pochybovat, že u zmíněných činů ALF došlo k násilí proti lidem, poškození veřejného zařízení nebo jiného důležitého majetku či k poškození cizího majetku způsobeném požárem, povodní nebo výbuchem, to vše s úmyslem zničit základní hospodářskou či sociální strukturu republiky nebo závažným způsobem zastrašit obyvatelstvo.

V praxi jsou ovšem za „ekoteroristy“ hanlivě označováni často už ti, kteří umírněnými prostředky kazí hladký průběh nějakého obchodu či administrace. Přestože nevládní eko-organizace obvykle úzkostlivě dodržují zákony, aby si nepokazily už tak počmáraný mediální obraz, jejich oponenti z řad státní správy, samosprávy či stavebních firem jim neváhají nadávat do „ekoteroristů“ - a není divu, nic se jim totiž nestane.

Soudce Alois Svoboda v roce 2000 zamítl žalobu Jana Beránka, Jana Kellera, Stanislava Mirvalda a Jindřicha Petrlíka proti plzeňskému radnímu Marcelu Hájkovi, který dotyčné označil za ekoteroristy v souvislosti s blokováním výstavby dálničního obchvatu Plzně.

Podle předloňského sdělení státního zástupce Jiřího Bednáře pak není obviňování z ekoterorismu ani šířením poplašné zprávy. Senátor a primátor Teplic Jaroslav Kubera totiž v souvislosti s výstavbou dálnice D8 přes České středohoří řekl, že „až se ekoteroristé oklepou, začnou možná znovu útočit. Myslím, si ale, že už nebudou tolik zlobit“.

Bednář v reakci na podnět k trestnímu stíhání Kubery pak napsal, že „takovýto výrok však není způsobilý vyvolat vážné znepokojení obyvatel… Označení ,ekoteroristé‘ je v mediálních přestřelkách běžně užívané pejorativní označení ekologických aktivistů, které však není veřejností vnímáno tak, že by ekologové ohrožovali životy lidí a nepochybně tak není ani míněno“.

V této situaci se nabízejí dvě alternativy: buď se s inflací pojmu ekoterorismus, neoznačujícího „skutečné teroristy“, smířit a v duchu strategie „na hrubý pytel hrubá záplata“ si ukázat na svého ekoteroristu; nebo termín podrobně definovat, aby jeho stávající vágní výklad nenahrával nesmyslným soudním výrokům i paušalizujícímu osočování na veřejnosti.

Zejména ale zkusme navrhnout, prosadit a dodržovat zákony, které by přispěly k šetrnějšímu vztahu k životnímu prostředí nebo by „hospodářským“ zvířatům umožnily žít. Například ve Švýcarsku referendem zrušili klecové chovy slepic a v Nizozemí, Švédsku či Horním Rakousku omezili či znemožnili chov „kožešinových“ zvířat.

Výskyt radikálnějších přímých eko-akcí totiž zřejmě souvisí s úrovní environmentálních zákonů a státní ochrany přírody. Například v USA dochází k nárůstu sabotáží během republikánských vlád, kdy i umírnění eko-bojovníci ztrácejí naději v úspěšnost lobbování a volí cestu přímého poškozování „špinavých“ podniků.

Otevřené přímé akce Michala Kolesára konané i v řadě jiných zemí jdou naštěstí opačným směrem. „Možná se budou častěji objevovat lidi jako Michal Kolesár, kteří půjdou touto cestou. Zatím se mi spíš zdá, že proud lidí, kteří si myslí, že v rámci systému je možné prosadit aspoň nějaké dílčí věci, je stále stejný. Ale ubývá těch, kteří si myslí, že je možná změna vně systému,“ domnívá se Milan Štefanec.

Letos v létě skončil v USA soudní proces se členy skupiny „The Family“ svázanými s organizací Earth Liberation Front, kteří v boji proti dřevařskému, masnému či lyžařskému průmyslu mimo jiné založili požár na koňských jatkách, v lesní firmě, lyžařské chatě nebo prodejně SUV automobilů, a způsobili celkovou škodu za desítky milionů dolarů.

Ačkoliv při jejich akcích nebyl zraněn ani zabit žádný člověk, státní žalobci poprvé v historii požadovali navýšit tresty o obvinění z terorismu proti federální vládě. Tvrdili přitom, že i když obvinění neútočili proti vládě přímo, tlačili ji svými akcemi ke změně politiky.

Podle stávající federální antiteroristické legislativy vzniklé po událostech 11. září 2001 hrozilo každému členu „Rodiny“ až dvacet let s nejvyšším stupněm ostrahy. Soudkyně nakonec letos v červnu uznala, že jejich akce „teroristické prvky“ obsahovaly a udělila nejvyšší trest 13 let.

„Když je teroristou každý, není jím pak nikdo,“ konstatovala v květnu pro deník Christian Science Monitor Lauren Reganová z Centra pro obranu občanských svobod v Eugene a dodala: „Čím více rozšiřujeme pojetí opravdového teroristy, tím méně bezpečí skutečně máme.

Vloni na podzim mezitím prošel Kongresem, přes protesty liberálního křídla, Animal Enterprise Terrorism Act, který jako teroristické činy považuje poškozování majetku i krádeže zvířat z laboratoří, velkochovů či zoologických zahrad. Michal Kolesár vypouštějící byť jedinou slepici na svobodu by tak byl od letoška v USA považován za teroristu.

Nepochybně. Jako důkaz nějakého antiekologického činu či záměru a k získání zájmu či podpory veřejnosti. Ale nesmí jít o izolovaný a skrytý čin, který není součástí kampaně, ve které byly vyčerpány mnohé demokratické prostředky. Musí být jasné, co je cílem a nutná je i srozumitelnost.

V západních společnostech, kde existuje rozsáhlá tradice občanské neposlušnosti, jsou přímé akce překračující zákon přijímány odlišným způsobem než v Česku. Domnívám se, že u nás jsou takové akce v naprosté většině případů kontraproduktivní a význam by mohly mít jedině tehdy, pokud by prokazatelně vedly k zabránění větší škodě.

Obecně jsem toho názoru, že když už někdo do podobné akce jde, měl by předem zvážit, zda kauze spíše neublíží, a předem se rozhodnout, že přijme všechny následné sankce (pokuty apod.).

Vždy ovšem platí, že smysl mohou mít jen takové přímé akce, které vyjadřují nesouhlas neagresivní formou v tom smyslu, že neohrožují na zdraví a životě ty, proti nimž jsou namířeny. Ekologické hnutí musí být pacifistické. Účel nelze oddělit od prostředků a každé narušení zákona je prostředek závažný.

Zákon je jedinou obranou slabšího - a ve sporu s nadspotřební strategií nadnárodních společností budou ochránci vždy slabším partnerem. Proto nestačí posoudit jen záhodnost přímé akce, ale celý balíček, dopad akce plus narušení zákonnosti.

Pokud bude ekoterorismus chápán jako boj teroristickými prostředky za subjektivně pojatou ochranu životního prostředí (se subtypem boje za zvířecí práva), byl to především útok na velín lanovky v Moravském krasu u propasti Macocha v únoru 1995.

Podle dostupných informací se vzhledem ke způsobu provedení jednalo o snahu nejenom přímo zničit technické zařízení, ale s ohledem na podpis „Mc Bastards ALF“ i o přihlášení se k širší zastrašovací kampani. Prvky závažnějšího ekonomického zastrašování vůči širšímu publiku, které lze rovněž řadit do oblasti ekoterorismu, byly patrné i v akcích ALF proti BioTestu v září 2002 v Konárovicích u Pardubic a v březnu 2003 v Pardubicích-Rosicích.

Tyto akty je ovšem potřeba pojímat jako součást širší transnacionální kampaně mající za cíl zastrašení subjektů realizujících vivisekci a potencionálních zájemců o tuto oblast. S ohledem na zveřejněné prohlášení ALF (pokud je pravdivé) bych zařadil mezi ekoterorismus i akci proti farmě ve Vítějevsi v říjnu 2005, i když zde je to „na hraně“.

Terorismus ve stručnosti chápu jako násilnou metodu prosazování zájmů, u níž je primárním cílem zastrašit závažným způsobem širší počet lidí než pouze primární oběti poškození (mrtvé, zraněné, ekonomicky poškozené). Všechny výše uvedené akce však spadají spíše do oblasti mikroterorismu (snad jen akce proti lanovce u Macochy má i určité rysy mesoterorismu).

Odpověď musí vycházet z definice ekoterorismu. Z logiky věci vyplývá, že se jedná o násilnou akci, která má upozornit na možné ekologické poškozování našeho prostředí, popřípadě mu zabránit. Z tohoto pohledu u nás k žádným ekoteroristickým činům nedochází.

Výraznější protesty, které si pamatujeme zejména z 90. let 20. století, kdy se mladí lidé připoutávali ke stromům či aktivně bránili vjezdu těžařů či stavařů, také nelze zahrnout pod pojem ekoterorismu. Jediné, co by mohlo být považováno za ekoterorismus, jsou některé tzv. přímé akce, které provádí například Michal Kolesár.

Jde totiž o násilné proniknutí na soukromý pozemek a násilné zcizení části soukromého majetku. Jako v ostatních případech, kdy se občané snaží zabránit výstavbě chemičky či supermarketu v bezprostředním okolí svého bydliště, se však i zde nabízí otázka, zda Michal Kolesár spíše nedělá to, nač nestačí stát samotný.

Za „ekoteroristický“ považuji každý počin, který ohrožuje (= terorizuje) ekos (osvětí čili životní prostředí), zvlášť pokud činite...

tags: #1 #a #2 #prosince #protesty #proti

Oblíbené příspěvky:

• Ekologické důsledky bojů v Dukle
• Odpadkový koš Heidrun Althea 60 l
• Rozhodnutí Ústavního soudu – ochrana ovzduší
• TORO 270275 - 12l koš: Recenze
• Recyklujte a tvořte: Obrazy z odpadu