Arktická Zvířata a Volná Příroda

Arktida je stále téměř neprozkoumaná oblast rozléhající se kolem severního pólu, která zabírá celou šestinu zemského povrchu. Většinu její plochy tvoří led zamrzlého Severního ledového oceánu. Pevninu najdeme pouze na ostrovech a v nejsevernějších oblastech různých států na několika kontinentech. Polární oblasti představují specifický biotop.

Arktida nabízí milovníkům drsné přírody možnost sledovat zvířata v jejich přirozeném prostředí, z nichž mnohá se nikde jinde na světě nevyskytují.

◉ Slovo Arktida pochází z řečtiny (αρκτος) a znamená „medvěd“. Není to však kvůli ledním medvědům.

◉ Zemská osa se mírně kývá. Přesnou a jedinou polohu severního pólu tedy nelze určit.

◉ Arktida nebyla vždy celoročně zamrzlá. Mořský led se objevoval a mizel. Mořský led se prvně objevil na Arktidě asi před 47 milióny let a v průběhu historie se buď zvětšoval nebo naopak zcela zmizel.

Čtěte také: Srovnání ekosystémů Arktidy a Antarktidy

Antarktida je kontinent s nejvyšší průměrnou výškou 2000 metrů nad mořem, a to kvůli jednolitému ledovci, který obsahuje 90% všeho ledu na Zemi. Jen části pobřeží a vrcholky hor nejsou trvale zaledněné.

Antarktidu rozdělujeme na východní část a západní část. Obě oblasti odděluje Transantarktické pohoří vedoucí přes jižní pól. Východní Antarktidu tvoří obrovská náhorní plošina. Západní Antarktida je ve skutečnosti řetěz členitých hornatých ostrovů. Na hornatém západě se nachází i nejvyšší hora Antarktidy, 4892 metrů vysoký Mount Vinson.

Obrovská masa Antarktického ledu se pomalu, ale jistě sune k pobřeží. Během letního oteplení se do moře odlamují kry. Říkáme, že ledovec se telí. Každého návštěvníka Antarktidy zaujme modrá barva ledovců. Výrazně modré jsou i sebemenší trhliny v ledu, dokonce i lidská stopa. Modrost ledu není žádná specialita Antarktického ledovce, je to barva každého čistého ledu. Díky absorpci žlutého a červeného světla je nasvícený čistý led modrý. Na povrchu sněhu nebo tajícího ledu převažuje bílé světlo, odražené od vzduchových bublin. Na ledovcích často vidíme šedočerně zbarvené vrstvy. Tato barva pochází z vrstev ledovce znečištěných prachem a usazeninami obrušovaných hornin. Rezavé zbarvení plujícího ledu je nejčastěji z pigmentů řas.

Když na polární končiny svítí slunce, ale mořský led ještě není roztátý, slouží jako jakýsi „skleník“ pro jednoduché řasy (rozsivky) a velká společenství mořských korýšů. Nejdůležitější je 6 cm velká krunýřovka Euphausia superba, kterou nejčastěji nazýváme kril. Když led roztaje, vytváří tento kril obrovská hejna, která přímo či nepřímo živí prakticky všechny organismy v polárních mořích i na pevnině.

Na souši existuje jen 50 druhů mechů a lišejníků a pouhé 3 kvetoucí rostliny. Lišejníky narůstají pouze 1 mm za rok. Proto je zakázáno chodit po rostlinách, protože jeden krok může zničit staletou rostlinku. Nízká produkce suchozemské biomasy neumožňuje existenci fauny nezávislé na moři.

Čtěte také: Ochrana Arktidy: Aktuality a pokuty

Antarktická mezinárodní dohoda z roku 1959 stanovuje zákaz vojenského a hospodářského využití. Kontinent a okolí pod 60° jižní šířky lze využívat pouze k vědeckým účelům. Dosud nebyly mezinárodní dohody o Antarktidě příliš významně porušené. Zatím se tu nikomu nevyplatilo těžit nerostné bohatství ani válčit.

Velmi podobné antarktické dohody mají i zdejší živočichové už milióny let. Špatný pohyb po souši a slabý zrak zjevně limituje možnost lovit mimo moře. Téměř všechny útoky mezi většími živočichy (ploutvonožci a tučňáky) probíhají ve vodě. Jediný, kdo nedodržuje tuto „mezidruhovou antarktickou dohodu“, jsou dobře létající dravci, jako chaluha jižní (Catharacta antarctica), nazývaná též hnědý jestřáb. Mohutný dravec přelétá nad kolonií tučňáků, aby ulovil nehlídané mládě. Mezi hnízdy pobíhá hbitý štítonos světlezobý (Chionis alba). Malý pták většinou požírá trus a zdechliny tučňáků. Jen občas uchvátí i mládě.

Největší počet těchto mrchožroutů jsem viděl u stanice Fort Lockroy. Tučňáci tu táboří doslova na zápraží stanice. Celý Goudierův ostrůvek, kde stanice leží, je rozdělen na dvě poloviny. V jedné chodí lidé mezi tučňáky a do druhé poloviny nikdo nesmí. Výsledky tohoto výzkumu ukázaly, že se lépe daří tučňákům v té druhé části. Žádný polárník tučňáky ani štítonosy nijak neohrožuje. Větší pohyb lidí však vnáší velký zmatek. Tučňáci se nemohou soustředit na hbité štítonosy, kteří tak častěji uchvátí živá mláďata.

Mořští savci a ptáci Antarktidy

Kromě polárníků kdysi bývali na Antarktidě jen velrybáři a lovci tuleňů. Řada vědeckých stanic má velrybářský původ. Například Paradise bay sloužila jako bezpečný přístav pro velrybářské lodě. V bouřlivých vodách to byla skutečná rajská zátoka. Účinné zbraně umožnily téměř vyhladit skoro všechny druhy. Jen v období 1904-1965 bylo u Antarktidy uloveno 1,5 miliónu velryb, z toho 175 tisíc kolem samotné základny v Jižní Georgii. Konec velrybářství nakonec způsobil až pokles počtu lovených kytovců pod rentabilní meze. Dnes jej už téměř nikdo neprovozuje.

Například kril se vůbec nehodí jako přímá strava pro lidi. Pokud se ihned nezpracuje, fluoridy obsažené v krunýři nám mohou způsobit lámavost kostí.

Čtěte také: Ochrana životního prostředí v Arktidě

Dnešní zákaz lovu velryb platí prakticky jen v pobřežních vodách Antarktidy. Právě tam jsem viděl plejtváky (Balaenoptera) a dravé kosatky (Orcinus orca). Už od Pliniových časů je všeobecně známo, že kytovci (Cetacea) nejsou studenokrevné ryby ale teplokrevní savci. Plejtváci (a velryby obecně) patří do podřádu kosticovci (Mysticeti). Místo zubů mají v horní čelisti jakýsi „cedník“ z pružných keratinových kostic, kterým filtrují drobné tvory, především hejna krilu. Většina velryb filtruje vodu přes kostice jazykem, ale plejtváci mají efektivnější vak z kožních záhybů.

Kosatka není velryba, ale je největším delfínem (Delphinidae) na světě. Spolu s vorvani patří delfíni do podřádu ozubení (Odontoceti). Zuby nepoužívají k lovu malých korýšů, ale velkých tvorů. Jako všichni z čeledi delfínovitých je i kosatka rychlé, inteligentní a společenské zvíře. Asi o žádném zvířeti neexistuje tolik zcela protichůdných domněnek a teorií. Přitom jsou kosatky relativně dobře pozorovatelným a popsaným kytovcem.

Známe mnoho skupin zcela odlišných jazykem, potravou, způsoby lovu a složitým chováním. Biologové různých škol nevědí, nakolik jsou tyto změny chování vrozené a nakolik naučená kultura s tradicí. Anglický název Killer Whale (velryba zabiják) je nahrazován korektnější Orkou. Na druhou stranu prý nebyl zaznamenán žádný nevyprovokovaný útok zdravého jedince na člověka, alespoň ne ve volné přírodě. Celkově kosatky loví řadu jiných tvorů: ryby, žraloky, rejnoky, hlavonožce, ptáky, ploutvonožce a velryby. Některé skupiny kosatek jedí jen určité ryby nebo jen ploutvonožce, ačkoliv by mohly lovit cokoliv. V mořském potravním řetězci nad nimi nikdo nestojí.

Tučňáci - symbol Antarktidy

Erbovním zvířetem Antarktidy jsou tučňáci (Sphenisciformes). Většinu života tráví ve vodě, kde loví drobné ryby, hlavonožce a kril. Jejich svrchní konturové peří připomíná pletenou tkaninu. O jeho nepromokavost pečují pravidelným roztíráním mazu z kostrčové žlázy. Pod ním ještě mají jemné prachové peří. Před chladem chrání tučňáky také tlustá vrstva tuku, podle které získaly své jméno. Tělesná teplota tučňáků je 38°C. Univerzální zbarvení je bílé břicho a černý hřbet. Díky tomu jsou pod vodou téměř neviditelní, seshora i zezdola. Podobně maskovaní jsou i další tvorové lovící v osvětlených vrstvách moře. Na zemi černý hřbet tučňáků navíc lépe pohlcuje světlo a teplo ze slunce.

Všech 17 druhů žije pouze na jižní polokouli, kromě zoologických zahrad. Pouze z východu Severní Ameriky známe fosilní nálezy. V samotné Antarktidě žije 8 druhů tučňáků, v celkovém počtu 7,5 miliónů kusů. Nejčastěji jsem viděl tučňáka oslího (Pygoscelis papua), nazývaného tučňák gentú. Je to nejrychlejší tučňák, dokáže plavat až 24 km/h. Skupiny tučňáků loví koordinovaně. Když se všichni nasytí, tak společně vyrazí ke svým hnízdům. Ta mohou být desítky metrů nad mořem, na každé přístupné skále, kde sníh roztaje do poloviny prosince. Nakladená vejce i vylíhlá mláďata musí být v teple a suchu. Proto si tučňáci staví vysoká okrouhlá hnízda z kamínků, bláta a řas. Kamínků vhodné velikosti a tvaru je nedostatek, proto je stále kradou ze sousedních hnízd. Pokud je ukradených kamínků moc, tak se hnízdo sesype a mláďata zahynou.

Doba sezení na vejcích je okolo 5-6 týdnů. V okolí hnízd je většinou vlhko, často potoky a jezírka tající vody nebo deště. Sníh mezi hnízdišti a pobřežím je pokryt poměrně hustou sítí cestiček. Jsou dobře vyšlapané a na tajícím sněhu snadno unesou i člověka. Tučňáci se pohybují ve skupinách asi 5 až 10 jedinců. Do moře vyrážejí v plné sestavě, ale zpět se mohou vracet i osamoceni, to když se sami nasytí a nechtějí nahánět ryby dalším kamarádům. Protože jeden z páru musí být na hnízdě, bývají tyto skupiny dvojnásobné. Na jednom hnízdišti bývá hnízd víc- až desetitisíce. Lovící a cestující skupinky jsou zřejmě tvořené bližšími sousedy nebo příbuznými. Vlastní obrana hnízd je výhradní záležitostí páru, pouze speciální „školky“ pro odrostlejší mláďata jsou hájené kolektivně. Tučňáci oslí dospívají 14 týdnů.

Tučňáci oslí vytváří trvalé páry na několik hnízdních sezón. Asi 300 tisíc hnízdních párů žije v severní části Antarktického poloostrova a okolních ostrovech. Nejjižnější kolonie tohoto druhu je na Petermannově ostrově.

Nejmenším antarktickým druhem je 50 cm tučňák kroužkový (Pygoscelis adeliae). Přímo v Antarktidě je to zároveň nejpočetnější druh tučňáků- odhadem asi 2,5 miliónů hnízdících párů. Je nazýván tučňák adélinin podle manželky francouzského mořeplavce Dumonta d´Urvillle, který pronikl roku 1837 podél Antarktického poloostrova na jih. Jejich kolonie jsou nejpočetnější, na jihu mohou být stotisícové. V zahřívání vajec se střídají po 11-17 dnech, jejich mláďata dospějí rychleji - už za 7 týdnů. Jejich hnízda snadno poznáme podle výrazných hvězdicových kontur okolo kamenné hromady. Tyto „kresby“ jsou vytvářené prudkým vystřelováním trusu, až půl metru od okraje hnízda. Trus tučňáků je natolik tuhý a lepkavý, že jej voda neodstraní. Tak jako žvýkačky na dlažbě našich měst. Z ptačího trusu, ale vzniká užitečná hornina guáno.

80% stravy tučňáka kroužkového tvoří tzv. ledovcový kril odborně nazývaný Euphausia crystallorophias. Tento kril žije na spodní straně celoročně zamrzlého moře. Kvůli němu v Antarktidě přezimují asi 600 km od pobřeží, kam až sahá zimní zalednění.

Proč tučňáci nežijí v Arktidě?

Antarktida a Arktida jsou si podobné nejen názvy, ale také nehostinným klimatem. Zatímco by se tak dalo předpokládat, že obě polární oblasti mohou být domovem tučňáků, na severu by vůbec nepřežili.

Naše planeta je nerovnoměrně rozložená. Příkladným paradoxem je, že zatímco většina pevniny se nachází na severní polokouli, samotný severní pól pokrývá oceán. Přes klimatickou podobnost se ale obě polární oblasti vyvíjely v geologické minulosti natolik odděleně, že si vypěstovaly vlastní zvířecí niky.

Sever je říší polárních šelem. Jih je oproti tomu domovem těch, kdo tam mohou žít, protože tu šelmy nejsou. Lední medvědi, vlci a lišky se nikdy nedostaly na jih, aby ohrozily tamní tučňáky.

Hnízdění v blízkosti ledních medvědů by bylo jednoduše řečeno katastrofální. V krajních případech má tučňák problém s nemotorným tuleněm na souši v Antarktidě, jak by se pak měl vyrovnat rychlému pohybu medvědů? Tučňáci by byli snadno dopadeni (na souši jsou neobratní a uletět nemohou) při jejich těžkém rozmnožování na pevnině, při kterém potřebují klid a prostor (a to právě tučňáci žijící v chladných oblastech - např. tučňák císařský).

Ovšem nejen lední medvěd by byl nemilosrdnou překážkou, dále to může být i vlk či polární liška, kteří by si i s těžkopádným dospělcem určitě poradili. Na protipólu, tedy v Antarktidě, takové predátory nemají.

Důvodem toho, proč žijí lední medvědi a tučňáci na opačných pólech země, je pravděpodobně odlišné rozšíření předků z nichž se oba druhy vyvinuly. V době, kdy se medvědi vyvinuli z malých savců, byla Antarktida již oddělena od jiných kontinentů a medvědi lední nikdy nevstoupili na jižní pól (předci ledního medvěda se nevyskytovali v oblastech, které tučňáci nyní obývají nebo kdysi obývali).

⇒ Tučňáci a lední medvědi se mohou tváří v tvář střetnout leda v zoologické zahradě. Leckteří umělci a ilustrátoři (obzvláště knih pro děti) však skutečnost, že tato zvířata žijí odděleně na opačných pólech zeměkoule, velmi rádi popírají a tučňáky si s oblibou spojují s Arktidou a ledními medvědy.

tags: #arktida #zvirata #ve #volne #prirode

Oblíbené příspěvky:

• Jak vybrat správný koš na odpad?
• Německé ovzduší: aktuální stav
• Parametry nádob na medicinální odpad
• Vliv znečištění ovzduší
• Vyhláška o komunálním odpadu v Brně