Důvody pro Impeachment Billa Clintona

Když se řekne impeachment, většina lidí si vzpomene buďto na Richarda Nixona, nebo na Billa Clintona. V historii Spojených států je Donald Trump zatím třetí prezident, jehož impeachment Sněmovna odhlasovala. Odvolaný nebyl žádný.

Bill Clinton a Aféra s Monikou Lewinskou

Posledním výrazným zlomem v pojetí impeachmentu byl pokus o odvolání Billa Clintona, který mají mnozí v živé paměti. Klíčovou osobou procesu byl zvláštní vyšetřovatel Kenneth Starr. Jestli u Nixona mělo vyšetřování široký záběr, tak oproti práci Kena Starra o nic nešlo. Jeho zvláštní vyšetřování začalo už v roce 1994 a původně se zaměřovalo na kontroverzní obchod s pozemky manželů Clintonových. Postupně však ujelo k propírání potenciálních a reálných nevěr Billa Clintona. Starr za celou dobu neodhalil žádné zneužití výkonné moci.

Na konci roku 1998 pak dolní komora Kongresu odhlasovala impeachment Billa Clintona. Obvinění se zakládalo čistě na jeho křivé výpovědi ve věci milostné aféry s Monikou Lewinskou. Senát toto provinění neshledal dostačujícím a Clintona neodvolal.

Fakta v případu prezidenta Clintona jsou zajímavá sama o sobě a neškodí si je krátce připomenout. V říjnu roku 1995 začala milostná aféra mezi prezidentem a jeho stážistkou - Monicou Lewinski, která pokračovala až do roku 1997. V mezidobí se Lewinská svěřila své kamarádce Lindě Trippové, která si vše podrobně zapisovala do svého deníku a některé rozhovory dokonce nahrávala.

Na to konto se tito právníci rozhodli zařadit Lewinskou na seznam svědků, který v prosinci roku 1997 prezident Clinton obdržel, neprodleně o tom Lewinskou informoval a navrhnul další společný postup, včetně sepsání místopřísežného prohlášení. 19. 12. Lewinská o všem prezidenta informovala a navrhla, že dary předá Curriové, u které je uloží - s tím, že je prezident daroval jí, nikoliv Lewinské. 7. 1. 1998 také Lewinská podepsala čestné prohlášení o tom, že nikdy neměla poměr s prezidentem, což Clinton potvrdil nepřímo i ve své výpovědi 17. 1.

Čtěte také: Ekologické investice Billa Gatese

Den před výpovědí prezidenta Clintona Starr rozšířil své vyšetřování i na věc týkající se údajného obtěžování P. Jonesové. Lewinská později s úřadem vyšetřovatele podepsala dohodu o imunitě a začala s ním spolupracovat - a to včetně toho, že vyšetřovatelům předávala forenzní důkazy. V září roku 1998 Starr předal Sněmovně reprezentantů své závěry, ve kterých prezentoval důkazy, které podle něj zakládaly minimálně 11 přečinů, pro které by bylo vhodné prezidenta zbavit úřadu. 8. 10. téhož roku pak plénum Sněmovny pověřilo Výbor pro spravedlnost zahájením vyšetřování.

Výbor na prezidenta směřoval 81 dotazů, ke kterým se písemně vyjádřil. V prosinci se pak Výbor usnesl, že plénu Sněmovny přednese čtyři důvody pro impeachment prezidenta Clintona, které vesměs spočívaly v křivém vypovídání v různých formách a vůči různým orgánům vyšetřujícím jak žalobu Jonesové, tak i vůči samotnému Výboru a v bránění spravedlnosti. Senátoři pak hlasováním 12. 2.

Poté byl celý případ ještě nezávazně zrevidován ze strany nevládních organizací, které došly ve své zprávě k závěru, že se prezident Clinton dopustil několika trestněprávních přečinů, za které by mu hrozil trest odnětí svobody v délce 30 až 37 měsíců, ale to samozřejmě nebylo předmětem procesu. I zastánci prezidenta vesměs uznávali, že se dopustil nečestného jednání, které podkopalo důvěru veřejnosti nejen v něj osobně, ale i v úřad, který zastával.

Dopad Impeachmentu na Clintona a Ameriku

Paradox je, že proces Billa Clintona během druhého volebního období natolik zaměstnal a vysílil, že neměl příliš času na jinou agendu. Je velmi pravděpodobné, že nebýt impeachmentu, Bill Clinton by zrušil nebo zásadně reformoval systém sociálního zabezpečení, za což by mu dnes mnozí republikáni i opatrně zatleskali.

Impeachment Billa Clintona je důležitý proto, od té doby z něj je jeden ze základních stavebních kamenů americké stranické politiky. Jak naznačuje i tento výčet, dvě století s hrozbou odvolání Kongres nakládal poměrně opatrně. Od Billa Clintona až po Donalda Trumpa se ho musel obávat každý prezident. Jak u George W. Bushe, tak u Baracka Obamy se o možnosti impeachmentu během jejich úřadování mluvilo vcelku kontinuálně.

Čtěte také: Hudební poselství přírody

Historické Souvislosti a Další Případy Impeachmentu

Sněmovna reprezentantů se usnesla na celkem 11 proviněních prezidenta Andrewa Johnsona, pro které by měl být zbaven své funkce. 9 z těchto článků se věnovalo problematice odvolání ministra obrany (tehdy ministra války - Secretary of War) Edwina M. Stantona, které mělo ze strany prezidenta proběhnout v rozporu se Zákonem o funkčním období ve státní službě (Tenure of Office Act).

Na počátku občanské války Severu proti Jihu v roce 1861 se Andrew Johnson, senátor z Tennessee, stal jediným senátorem ze států Konfederace, který se nevzdal svého úřadu a zůstal loajální k Unii. V roce 1862 jej prezident Abraham Lincoln jmenoval vojenským správcem Tennessee a v roce 1864 byl zvolen viceprezidentem USA. Po atentátu na prezidenta Lincolna v dubnu roku 1865 (mimochodem částí plánu organizátorů atentátu byla zřejmě i smrt viceprezidenta) převzal úřad prezidenta USA.

Prezident Johnson v rozporu s míněním některých ostatních představitelů Unie podnikal po ukončení války vůči poraženým povstalcům až příliš vstřícné kroky, včetně poskytnutí téměř absolutní amnestie všem vzbouřencům. Stejně tak podnikal kroky k ukončení vojenské přítomnosti unijních vojsk ve státech bývalé Konfederace a chtěl, aby těmto státům byla co nejdříve navrácena všechna práva členských států Unie. Za jeho působení a bez výrazných protestů docházelo na jihu také k obnově vlády bílé menšiny a utlačování osvobozených otroků skrze tzv. Republikány ovládaný Kongres proti krokům Johnsonovi Rekonstrukce Jihu protestoval a v březnu roku 1867 přes prezidentovo veto schválil zmíněný Tenure of Office Act.

Tento zákon prezidentovi zakazoval odvolávat úředníky z funkcí, do kterých je potvrdil Senát, právě bez předchozího souhlasu Senátu. Tento zákon měl jednoznačně chránit představitele Republikánské strany ve vládě prezidenta Johnsona, kteří s jeho postupem veřejně nesouhlasili - jmenovitě především Edwina M.

Na podzim roku 1867 se prezident Johnson rozhodl „otestovat“ ústavnost této úpravy a na místo Stantona jmenoval generála a pozdějšího prezidenta Ulyssese S. Granta. 21. 2. 1868 se Johnson rozhodl zbavit Stantona politicky provždy - na jeho místo se rozhodl nanominovat generála Lorenza Thomase, který však zdaleka neměl tak průřezovou podporu veřejnosti ani Senátu, jaké se těšil Grant. Stanton se vzdát postu odmítnul a dokonce se zabarikádoval ve své kanceláři. Sněmovna reprezentantů, která o možnosti impeachmentu debatovala již po prvním pokusu o výměnu ministrů, rozhodla o oficiálním zahájení tohoto procesu.

Čtěte také: Novela zákona o ochraně přírody - analýza

Hlasování ve Sněmovně proběhlo 24. 2. a 13. 3. začal pod vedením nejvyššího soudce USA Salmona Chase proces v Senátu. Proces skončil hlasováním 26. 5. Samotný proces v Senátu byl zajímavý i z několika ryze právních důvodů a politických kliček, kdy předsedající soudce Chase například navrhoval, aby prezident směl Senátu předložit důkazy, že chtěl opět pouze umožnit soudům přezkum ústavnosti Tenure of Office Act. Senátor Benjamin Wade z Ohia zase navrhoval urychlené přijetí Colorada jakožto dalšího členského státu Unie, aby zastánci odvolání získali potřebnou většinu. Stejně tak byly směřovány tomuto senátorovi výzvy, aby se vzdal svého hlasovacího práva, neboť jakožto prozatímní předseda Senátu byl první na řadě k převzetí úřadu prezidenta USA, pokud by byl Johnson z funkce odvolán.

Z procesního hlediska je také zajímavé to, že hlasování o první z 11 bodů obžaloby proběhlo poměrem 35-19 již 16. 5., načež bylo jednání na 10 dní přerušeno (aby obě strany měly prostor změnit názor hlasujících) - i hlasování o zbytku usnesení však proběhlo stejným poměrem. Po „neprohraném” hlasování prezident Johnson dokončil svůj mandát, i přestože třeba skupinka obyvatel sepsala petici k odstranění celé funkce prezidenta USA z ústavy. Dokonce mu dal Nejvyšší soud později v roce 1926 i částečně za pravdu, když v rozhodnutí Myers v.

Impeachment Donalda Trumpa

Sněmovna reprezentantů amerického Kongresu schválila text ústavní žaloby proti prezidentu Donaldu Trumpovi. Z republikánů takzvaný impeachment nepodpořil nikdo. Sněmovna viní prezidenta ze zneužití úřadu a obstrukcí vůči Kongresu. Konečné rozhodnutí o případném odvolání hlavy státu teď náleží Senátu, kde ovšem mají převahu Trumpovi republikáni. Hlasování se očekává v lednu.

Sněmovnu reprezentantů po posledních volbách ovládají demokraté. O obvinění ze zneužití moci rozhodli poslanci poměrem hlasů 230 ku 197, o obstrukcích poměrem 229 ku 198.

Trumpa bude v Senátu pravděpodobně zastupovat právní poradce Bílého domu Pat Cipollone. Třiapadesátiletý právník se hlásí k republikánům. V říjnu odeslal Kongresu dopis, ve kterém zdůvodnil, proč Bílý dům odmítá spolupracovat na impeachmentovém vyšetřování, které ve Sněmovně reprezentantů vedli demokratičtí kongresmani. Samotné vyšetřování pak Cipollone označil za šarádu.

Ústavní žalobu, tedy takzvaný impeachment, se demokraté rozhodli vůči prezidentovi spustit kvůli takzvané ukrajinské kauze. Žaloba se opírá o červencový telefonát Trumpa s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským. Trump v něm svého partnera žádal, aby mu dodal informace poškozující bývalého viceprezidenta Joea Bidena, který se zřejmě Trumpovi napřesrok ve volbách postaví. Podle demokratů jde o pokus zatáhnout cizí stát do volební kampaně v USA, což zákon výslovně zakazuje.

Trump se tak stal teprve třetím americkým prezidentem v dějinách USA, proti němuž Sněmovna reprezentantů impeachment schválila. Prezident Andrew Johnson byl zažalován v roce 1868 a Bill Clinton v roce 1998. V obou případech Senát žalobu neschválil. Republikánský prezident Richard Nixon v roce 1974 ještě před ústavní žalobou sám rezignoval kvůli aféře Watergate.

Během následujících týdnů a měsíců budeme moci sledovat další kapitolu ve vývoji impeachmentu. Velká šance na to, aby to skončilo odvoláním Donalda Trumpa, tu není. To ale neznamená, že trendy, které jsem tu popsal, v tomto neúspěšném pokusu nedojdou svého završení a nepromění uvažování budoucích Američanů nad tím, co to znamená odvolávat prezidenta.

Polarizace a Prezidentská Moc

Jedním z důvodů nárůstu impeachmentů je polarizace americké společnosti a politiky. Ještě před půlstoletím byly obě dominantní strany namíchány z daleko pestřejší mozaiky místních pragmatických koalic. Obzvláště v posledních 20 letech se z obou stávají ideologické monolity. Umocněno je to i proměnou mediální scény. Ještě v 80. letech jí dominovaly tři televizní stanice, které se víceméně snažily oslovit co nejširší publikum. S rozmachem nejprve politických rozhlasových pořadů, následně kabelové televize a pak internetu je americká společnost čím dál ostřeji rozdělena do táborů, které se navzájem nenávidí víc než kdy dřív.

Dalším důvodem je nárůst prezidentské moci. V představách amerických otců zakladatelů se měly tři složky moci navzájem pečlivě hlídat. Od té doby síla prezidentů výrazně narostla. O konsolidaci prezidentské moci se pokusil Richard Nixon a dobře to nedopadlo. Co Nixon neúspěšně načal, Reagan dotáhl. Už v 60. letech mluvil historik Arthur Schlesinger o tomto nárůstu jako o takzvaném „imperiálním prezidenství“. Od té doby byli postupně takřka všichni prezidenti schopni pro sebe urvat ještě větší pravomoci.

Jak naznačuje i tento výčet, dvě století s hrozbou odvolání Kongres nakládal poměrně opatrně. Od Billa Clintona až po Donalda Trumpa se ho musel obávat každý prezident. Jak u George W. Bushe, tak u Baracka Obamy se o možnosti impeachmentu během jejich úřadování mluvilo vcelku kontinuálně.

Závěr

Je zřejmé, že impeachment je krokem, který se má pečlivě zvažovat, ne samozřejmým trestáním, do kterého se Kongres musí nahrnout, ať už to pro budoucnost znamená cokoliv. Ať už je výsledek jakýkoliv, impeachment Billa Clintona zůstává klíčovým momentem v americké politické historii, který formoval budoucí debaty o odpovědnosti prezidenta a rozdělení moci.

tags: #Bill #Clinton #impeachment #důvody

Oblíbené příspěvky:

• Emise Státní symboly od Milana Hegara
• Zápach a znečištění ovzduší v ČR
• Postupy měření emisí
• Měření benzo[a]pyrenu ve vzduchu
• Problémy se sběrem odpadků u sousedů