Biodiverzita v zemědělství a krajině

Od období neolitu (v Evropě asi před 8000-6000 lety) je naše společnost životně závislá na zemědělství a jeho produktech. Tento nezpochybnitelný a lze říci i „primitivní“ výrok není, bohužel, obecně přijímán a správně chápán. Na pozadí neobyčejně rychlého rozvoje moderních technologií ve výrobě energie, dopravy, chemie nebo komunikací začal moderní člověk postupně zapomínat na svou životní závislost na zemědělské produkci potravin.

Přes veškerý technologický pokrok jsou základní principy zemědělství neměnné po celá tisíciletí a stále podléhají základním a stále stejným ekologickým zákonitostem. Bez ohledu na to, zda budeme umět využívat internet, družicovou navigaci, cestovat letadly nebo jinými moderními dopravními prostředky, neobejdeme se bez jednoho jednoduchého, ale zásadního zdroje - a tím jsou potraviny vyprodukované v zemědělských ekosystémech za přispění energie slunečního svitu, dostatku vody, přiměřené teploty a v neposlední řadě - kvalitní půdy. Ve spojení se zmíněnými moderními technologiemi je příznačné, že v zemědělství je dnes zaměstnáno pouze 2,19 % práceschopných obyvatel České republiky.

Málokdo si dnes uvědomuje, že jsme dosud nedokázali vyvinout technologie, které by nahradily přirozený proces vzniku pro nás jediné přístupné energie, vzniklé na základě slunečního záření z vody a oxidu uhličitého v procesu růstu rostlin, a že jsme stále stejně závislí na zemědělské produkci jako naši předkové na sklonku doby kamenné.

Vztah zemědělství a krajiny

Zemědělství nezávisí jen na klimatu, jak se často domníváme, ale úzce souvisí především se stavem krajiny, jehož součástí jsou nejen pole, louky a pastviny, ale i stáje, hnojiště a sklady zemědělských produktů. Není to „jen“ závislost, jde zde o vztah k místu hospodaření, tedy o jakousi reciprocitu. Každá potravina, která vznikla v procesu zemědělské výroby, v sobě nese stopy krajiny, ve které vznikala. Proto například kvalitu masa skotu z pastvin s bohatou druhovou rozmanitostí nelze dosáhnout u zvířat chovaných v kravínech intenzivní zemědělské výroby.

Vysokou produkci polních plodin je možno zajistit intenzivním hnojením a používáním pesticidů. Tyto postupy jsou, kromě energetické a materiálové náročnosti, většinou také trvale neudržitelné. Půda je složitý živý organismus, který dokáže do značné míry obnovovat zásoby živin jak z podloží, tak z ovzduší, a proto lze ze zemědělských ploch každoročně odebírat určité množství živin v podobě pěstovaných plodin pro výživu lidí i krmiv pro hospodářská zvířata, a současně živiny do půd dodávat, aniž by tato rovnováha byla výrazně porušena.

Čtěte také: Vzájemné vazby ekosystémů a biodiverzity

Lidí v posledním století ovšem přibývá tempem nesrovnatelně vyšším, než tomu bylo kdykoliv předtím, a nároky na produkci potravin rostou. S tím se také zvyšují dávky živin v podobě průmyslových hnojiv i syntetických přípravků na ochranu rostlin, které jsou aplikovány na pole a louky. To ovšem často znamená zvýšení počtu pojezdů techniky po polích, a tedy utužování půdy; nehledě na nedostatečné znalosti týkající se kumulativního účinku při použití více druhů pesticidů, tzv. koktejlový efekt.

Zemědělství tak sice zvyšuje produkci potravin, ale je to jen krátkodobé zvýšení, protože půdy současně ztrácejí své biologické vlastnosti. Mění se jejich struktura a tím se i snižuje schopnost zadržovat vodu v suchých obdobích. K těmto nežádoucím procesům se přidružují další důsledky nešetrného využívání krajiny. Velké souvislé plochy polí ve spojení s nedostatečným organickým hnojením, se zjednodušenými osevními postupy a s používáním těžké mechanizace urychlují odtok vody a spolu s ní i půdních částic včetně živin v nich obsažených.

Podobně jako voda, odnáší půdní částice z rozsáhlých souvislých ploch i vítr v období sucha. Oba tyto procesy jsou nazývány erozí a probíhají všude a neustále. Ale v přirozených podmínkách se množství erozí odnesených částic průběžně doplňuje zvětráváním podloží a rozkladem odumřelých rostlin i živočichů.

Ekologická stabilita krajiny

Často slýcháme nebo používáme pojem „ekologická stabilita krajiny“, aniž bychom si pod ním dokázali představit něco konkrétního. A právě výše zmíněné ztráty půdy, živin nebo vody jsou poměrně dobře a snadno měřitelnými projevy nestability. Vstupy a výstupy, které by měly být vyrovnány (stabilita), se přestávají sobě rovnat a krajina je postupně ochuzována. Konečným důsledkem této nestability bude nevratné snížení schopnosti půd vyživovat rostliny, a tedy pokles zemědělské produkce.

Přestože si to nechceme připustit, tento jev ohrožuje budoucnost lidstva přinejmenším stejně jako zbrojení, produkce odpadů nebo změny klimatu. Destrukce zemědělské krajiny a ztráta úrodnosti půd v důsledku jejich nadměrného zatěžování již v historii způsobily zánik několika tzv. vyspělých kultur v Asii, severní Africe, Střední Americe i naší „staré dobré“ Evropě.

Čtěte také: Závislost biodiverzity na zeměpisné šířce

Možnosti péče o zemědělskou půdu

Způsobů, jak pečovat o zemědělskou půdu, jak zamezovat snižování její schopnosti poskytovat rostlinám potřebné živiny a současně odolávat erozi, je mnoho. Patří k nim - s ohledem na půdně klimatické podmínky - přiměřená velikost pozemků, pestré osevní postupy, péče o krajinné prvky, organické hnojení. V této souvislosti stojí za zmínku doposud opomíjené využívání kompostů. Nakládání s biologickými odpady se dostává do popředí ve většině našich obcí a decentralizované kompostování je jednou z cest, jak je smysluplně zpracovat a využít - ve prospěch půdy, jejím prostřednictvím ve prospěch zadržení vody v krajině, ale i produkce potravin a tak i potravinové soběstačnosti obyvatel regionu.

Takovéto řešení má jistě větší význam a své místo v šetrném hospodaření se zemědělskou půdou než pěstování kukuřice nebo řepky olejné pro „krmení“ bioplynových stanic, resp. Zemědělská krajina nemůže být tvořena jen ornou půdou a pastvinami. Středoevropská zemědělská krajina vznikla z převážně zalesněného území, nikoliv z bezlesé stepi, a proto je svými základními funkcemi založena na dřevinách.

Již před začátkem zemědělství nebyl tento les zcela souvislý a první zemědělci jen rozšiřovali přirozené bezlesí, které vytvořily a udržovaly takové prvky, jako jsou oheň, vichřice a býložravci (zubři, pratuři, bobři, jeleni a další). Krajina, ve které převládá zemědělská půda nad lesní, pokud je v podobě mozaiky s lesem, může fungovat velice dobře a produkovat dostatečné množství kvalitních potravin, současně zadržovat vodu a poskytovat prostředí pro většinu původních druhů rostlin a živočichů.

Takové prostředí vyhovuje i řadě druhů živočichů, především hmyzu, ptákům a drobným savcům - zejména letounům (netopýři a vrápenci). Tito živočichové pak často žijí právě ve výsadbách dřevin spjatých s kulturně-historickými událostmi. Solitérní dřeviny nebo malé skupinky dřevin u božích muk, křížků, kapliček nebo studánek, stromořadí podél cest, historické parky - to vše mohou být při správné údržbě vhodné biotopy pro mnoho druhů živočichů.

Někteří z těchto živočichů dokonce z dnešních hospodářských lesů, ve kterých chybí věková a druhová rozrůzněnost, přestárlé a odumírající dřeviny a přirozené plošky bezlesí, zcela vymizely a jejich posledním útočištěm jsou právě staré stromy v parcích a stromořadích.

Čtěte také: O biodiverzitě štěrkopískovny Hulín

Hospodaření v krajině je velice komplexní činností, ať už si to zemědělec, lesní hospodář, urbanista, krajinný ekolog a další uvědomují, nebo ne. Proto mohou být důsledky nesprávných a neuvážených aktivit jen těžce předvídatelné a každá změna využívání krajiny přináší řadu předem jen špatně hodnotitelných rizik. Současně - zejména v souvislosti se zemědělským hospodařením - mnohé ovlivňují spotřebitelé.

Už tím, jestli dají při nákupu potravin přednost místním produktům, nebo potravinám dovezeným zdaleka, jestli dají přednost šetrně vypěstovaným - ekologickým - potravinám, nebo produktům vyrobeným pomocí nejrůznějších chemických „berliček“, se vyjadřují k tomu, jestli vnímají, odkud jídlo pochází a za jakých podmínek bylo vyrobeno.

Regenerativní zemědělství jako alternativa

Současný způsob, jakým funguje zemědělství, má v globálním měřítku negativní dopady na životní prostředí. Naše metody produkce potravin je třeba změnit a alternativou může být takzvané regenerativní zemědělství. Současné zemědělství do značné míry narušuje stabilitu klimatu a druhovou rozmanitost. Vedle toho, že nabourává některé důležité prvky krajiny také ohrožuje základní funkce v ekosystému: opylování je kvůli němu obtížnější, dochází k odlesňování, úrodnost půdy klesá, její eroze naopak stoupá.

Zásadní problém je také narušení schopnosti půdy i celé krajiny zadržovat vodu. Ohrožena je také biodiverzita, a to nejen na obdělávaných polích, ale v korytech řek, na pobřežích a v hloubi oceánů. Zemědělství je navíc zodpovědné za víc než třetinu všech globálně vyprodukovaných skleníkových plynů. Monokulturní zemědělství, kde velké lány pokrývá jeden druh plodin, má za následek snížení biodiverzity a narušení ekologických funkcí krajiny.

Základem myšlenky regenerativního zemědělství je co možná nejpřesnější nápodoba přirozených procesů, které probíhají v přírodě. Jde o metodu, která vyžaduje podrobné sledování ekologických a biologických procesů v krajině. Zároveň předpokládá co nejmenší zásahy člověka. Minimalizuje se například mechanické i chemické narušování půdy. Již nejde o agrikulturu založenou na maximalizaci výnosů.

Podle studie EASAC by ale taková transformace nemusela narušit produkci a moderní zemědělské metody jsou s ní kompatibilní. Regenerativní zemědělství má potenciál z atmosféry odčerpat velké množství oxidu uhličitého (CO2) a navázat ho zpět do půdy. Vyřešily by se tak hned dva ekologické problémy: sníží se hladina skleníkových plynů v ovzduší a zároveň se plyny využijí k výživě rostlin.

Procesem fotosyntézy vážou nadzemní zelené části rostlin oxid uhličitý. V agrikultuře je podle vědců třeba využívat rozmanitější škálu plodin a soustředit se na víceleté rostliny. Je nutné investovat do udržení ekosystémů na pomezích lesů a polí. Také by bylo vhodné zabezpečit, aby byla pole pokrytá trávou či rostlinami během celého roku, nejen v době pěstitelské sezóny.

Dle kritiků by takové změny současnou průmyslově-zemědělskou produkci zpomalily a znemožnily jí uživit rostoucí světovou populaci. Zdali se najde k takové změně vůle, je však nejisté. „Do budoucna je regenerativní zemědělství jediná rozumná cesta,“ říká Karel Prach.

Příklady z praxe

Dne 7. května 1975 byl podán pracovníky Okresního vlastivědného muzea v Novém Jičíně návrh na vy­hlášení chráněné krajinné oblasti Poodří. Do doby, než se záměr stal skutečností, uběhlo 16 let zpracovávání odborných podkladů, a především dlouhé řady často nelehkých jednání. K vyhlášení CHKO Poodří došlo v květnu 1991. V roce 2021 si tak připomínáme kulaté výročí jejího vzniku.

Chráněná krajinná oblast Poodří zahrnuje především nivu řeky Odry, která si zde na většině své délky zachovala přirozený charakter meandrujícího nížinného toku. Její přítoky byly naopak v minulosti až na výjimky různým způsobem vodohospodářsky upraveny. Není proto divu, že revitalizace některých přítoků Odry byla zařazena do Plánu dílčího povodí Horní Odry, který je postupně naplňován od roku 2010.

tags: #bioinstitut #jarosek #biodiverzita

Oblíbené příspěvky:

• Ubytování v přírodě Šumavy
• Využití vody v pasivním domě
• Škoda Felicia a její emisní standardy
• Recenze Volvo Průhonice
• Dopad počasí na smlouvu o dílo