Fotografie přírody v Černobylu: Život v zóně

Nečekané? Poleská státní radiační-ekologická rezervace - oblast, která byla nejvíce zasažena radioaktivním spadem z jaderné elektrárny Černobyl - je pravděpodobně tím posledním místem na planetě Zemi, kde byste čekali život. V sobotu 26. dubna 1986 došlo na čtvrtém reaktorovém bloku Černobylské jaderné elektrárny k nechvalně proslulé havárii, rozsahem následků nejhorší v dějinách jaderné energetiky.

Černobyl, Pripjať a blízké okolí jsou dodnes symbolem zkázy, ale i připomínkou nebezpečí jaderné energie. I přes všechny hrůzy, které se zde odehrály, tato místa lákají svou tichou výmluvností a tragickou historií.

Již před několika lety proměnila Ukrajina svou část zóny na turistickou atrakci, takže nepřekvapí, že jen v loňském roce navštívilo zdejší „město duchů“ Pripjať na 50 tisíc odvážlivců. Zdaleka nejhojnějším zvířetem obývající oblast rezervace je dnes jelen wapiti, turisté však mohou narazit i na masožravce.

"Když se budete držet lesních cest, máte padesátiprocentní šanci, že narazíte na vlka. Jak se prostředí uzavřené oblasti za léta proměnilo, ví moc dobře i česká průvodkyně v Černobylu Kateřina Vršanovská. „V zóně je hlavně vidět síla přírody a vůle přežít. Je mylné si myslet, že je to kus mrtvé země," řekla Deníku Vršanovská. A proč v tamních lesích žijí ve velkém společenství zvířat, která jsou jinde v červené knize ohrožených druhů? Vysvětlení je podle průvodkyně jednoduché.

V samém středu rezervace se nachází přes třicet metrů vysoká pozorovací věž, jež nabízí výhled na blízké i vzdálené okolí. A to je vskutku mrazivé - většinu vesnic uzavřené zóny totiž během uplynulých 33 let zcela pohltila příroda. Navzdory radiaci.

Čtěte také: Radioaktivita v přírodě: případ Černobyl

„Během návštěvy, jejíž délka je omezena na sedm hodin, je člověk vystaven menšímu záření než během transatlantického letu,“ ubezpečil reportéry Jurko. Na otázku, zda a jak je radiace ovlivňuje, dosud neexistuje jednoznačná odpověď. „Stále nemáme dostatek důkazů pro to, abychom si mohli být jisti. Z rezervace by se samozřejmě mohla stát „ekologická past“ - zvířatům se zde daří, ale další generace budou mít zdravotní problémy.

Místa v okolí Černobylu

Černobylská uzavřená zóna je mrazivé, ale současně fascinující místo plné příběhů a vizuálních kontrastů. Tato oblast, zničená havárií jaderné elektrárny, dnes láká nejen urbex fotografy z celého světa. Navštívili jsme opuštěné město Pripjať postavené pro rodiny zaměstnanců Černobylské jaderné elektrárny. Naše putování by ale nebylo kompletní, kdybychom opomněli nejbližší okolí města Pripjať, které také stojí za návštěvu.

Kousek od elektrárny a města Pripjať je les, který byl po havárii zasažen radioaktivním mrakem. Radioaktivní spad byl tak silný, že způsobil odumření a zčervenání většiny lesa. Odtud název Rudý les.

Cestou z Pripjati k Rudému lesu projíždíte přes Most smrti. Své jméno získal díky tomu, že z něj byl velmi dobrý výhled a chvíli po výbuchu se zde scházely skupinky lidí, aby pozorovaly dění v hořící elektrárně. Bohužel v té chvíli nikdo z nich netušil, co se skutečně stalo, ani to, že jaderný spad není vidět.

Samotná elektrárna opuštěná není. I když byla odstavena v roce 2000, ale nelze ji nechat bez dozoru. Od brány si můžete prohlédnout obří kryt, nasunutý nad původní, chátrající sarkofág, který zakryl poškozený reaktor. Nedaleko odtud uvidíte na celý komplex elektrárny. Osudný čtvrtý blok nebyl posledním, který měl vyrábět elektřinu. Rozestavěné zůstaly bloky 5 a 6, včetně chladicích věží. K jejich dokončení však nikdy nedošlo. A tak zde stojí montážní jeřáby, které stejně jako zbytek komplexu, pomalu chátrají.

Čtěte také: Černobílá kamufláž

Navštivte také město Černobyl, kde jsou ubytováni zaměstnanci elektrárny a pracovníci, kteří udržují v chodu uzavřenou zónu. V Černobylu najdete pomník „Těm, co zachránili svět“. O kousek dál najdete další pietní místo - pomník zobrazující celou zónu a park se 94 cedulemi, na kterých jsou jména zaniklých obcí.

O několik kilometrů dál stojí nepřehlédnutelná ocelová konstrukce radaru Duga, známá také jako „Ruský datel“. Radar byl součástí protiraketové obrany a sloužil k odhalování balistických střel. Radar byl dokonce dražší než samotná elektrárna, protože odebíral elektřinu přímo z ní. Kvůli jeho rozměrům nebylo možné ho utajit - je bezpečně vidět i z Pripjati. Oficiální vysvětlení pro obyvatele bylo, že jde o zesilovač televizního signálu.

Obnovená příroda

Na zmutovaná zvířata jako z videohry zapomeňte. Ta, která žijí v blízkosti Černobylské jaderné elektrárny, vypadají a žijí úplně normálně. Obávaný Rudý les se stal radioaktivním útočištěm ohrožených zvířat.V souvislosti s ohroženými druhy živočichů a rostlin mnoho z nás trpí jakousi zvláštní „barvoslepostí“. Když jsou ohrožené, musí být velice křehké a k životu potřebují co nejčistší životní prostředí, nebo ne? Ne vždycky.

Rudý les je převážně borovicový porost, který těsně sousedí s Černobylskou jadernou elektrárnou. V prvních chvílích po její havárii v roce 1986 přes něj prošel radioaktivní mrak a dopadlo na něj velké množství radioaktivního prachu. Stromy radioaktivitu absorbovaly a rozzářily se červenou barvou - pravděpodobně v důsledku chemických reakcí uvnitř dřeva. Odtud jméno Rudý (také Červený) les. Krátce po výbuchu černobylského reaktoru se Rudý les změnil v prakticky mrtvou oblast.

Netrvalo však dlouho a stalo se to, co jeden z hrdinů filmu Jurský park stručně popsal slovy „život si vždycky najde cestu“. Rudý les se zazelenal, odumřelé stromy postupně nahradily nové borovice a břízy. A začala se do něj vracet zvířata, která v něm našla to, co mají už jen na málo místech Země - domov bez lidské přítomnosti.

Čtěte také: Srovnání přírodních katastrof a Černobylu

Vědecké studie, které v uzavřené zóně včetně Rudého lesa probíhají už dlouhá léta, ukazují, že příroda se s přetrvávající radioaktivitou srovnala lépe, než by kdo očekával. V místech, která měla být po tisíce let pustá, dnes - pouhých 36 let po havárii - hnízdí množství ptačích druhů. Žijí zde velcí kopytníci jako jeleni, losi, zubři nebo koně Převalského a také šelmy: vydry, lišky, rysi a vlci. Ti všichni zde našli něco jako přírodní rezervaci, ve které nejen přežívají, ale dokonce vzkvétají.

Poškozený blok elektrárny byl uzavřen do železobetonového sarkofágu a víc než sto tisíc lidí, kteří žili v okolí elektrárny, bylo trvale vysídleno ze svých domovů. V této oblasti o rozloze asi 2600 km2 vznikla takzvaná uzavřená zóna. Lidé do Rudého lesa od havárie téměř nevstupovali, až letos jeho klid narušila válka na Ukrajině.

Sloní noha

Roztavený pozůstatek radioaktivního materiálu, známý jako „sloní noha“, byl ještě nedávno dostatečně nebezpečný, aby zabil každého ve své blízkosti. Ona sloní noha je ve skutečnosti hrouda koria, tedy směs uranu, grafitu, betonu a písku, která vznikla během černobylské jaderné katastrofy.

V časných ranních hodinách 26. dubna 1986 byl reaktor číslo 4 v jaderné elektrárně V. I. Lenina poblíž ukrajinského města Pripjať během rutinního bezpečnostního testu vystaven prudkému přepětí. To způsobilo, že se uranové palivové tyče v chladicí vodě přehřály a generovaly obrovské množství páry a tlaku. Vzniklo při tom dost energie na to, aby se roztavila aktivní zóna reaktoru i tyče jaderného paliva. Vzniklé peklo produkovalo roztavený materiál, který proudil jako láva a emitoval smrtící úroveň ionizujícího záření.

Krátce po katastrofě hrouda chladnoucího koria vyzařovala přibližně 10 000 rentgenů ionizujícího záření za hodinu. Možná se ptáte, kdo je muž stojící na fotografii hned vedle sloní nohy? Jde o Artura Kornějeva, kazašského jaderného inspektora s černým smyslem pro humor, který přišel do Černobylu krátce po nehodě. Jeho nejslavnější snímek vedle sloní nohy byl pořízen v roce 1996, více než 10 let po katastrofě. V té době sloní noha emitovala přibližně 10 procent původní radiace. I tato úroveň by mohla způsobit těžkou nemoc z ozáření, pokud byste stáli poblíž déle než 5 minut.

Fotografie sloní nohy je zrnitá, zkreslená a zdánlivě přeexponovaná. Nemůže za to špatná kvalita fotoaparátu ani nějaký filtr, je to způsobeno vlivem radiace na vyvolávání filmu.

Evoluce v Černobylu

Evoluce umí být velmi rychlá, když je to nutné. Ukazuje to výzkum rosniček, který probíhal v těch nejradioaktivnějších oblastech černobylské elektrárny. I když se zkoumání zaměřilo na žáby, lidem by mohly poznatky z něj v budoucnu posloužit například při zkoumání vesmíru nebo nakládání s radioaktivním odpadem.

Havárie čtvrtého reaktoru černobylské jaderné elektrárny v roce 1986 způsobila největší únik radioaktivity do životního prostředí v historii lidstva. Ozáření vysokými dávkami radiace mělo závažné důsledky pro životní prostředí i lidskou populaci. Ale zároveň se více než tři desetiletí po havárii stal Černobyl jednou z největších přírodních rezervací v Evropě. V současné době tady nachází útočiště řada ohrožených druhů, včetně medvědů, vlků a rysů.

Melanin jako štít

Radiace může poškodit genetický materiál živých organismů a vyvolat nežádoucí mutace - a v černobylské oblasti je na mnoha místech radiace stále zvýšená. Jedním z nejzajímavějších témat výzkumu v Černobylu je proto snaha zjistit, jestli se některé druhy opravdu přizpůsobují životu s radiací.

Stejně jako v případě jiných škodlivin by totiž podle předpokladů evolučních biologů radiace mohla být velmi silným selektivním faktorem, který zvýhodňuje organismy vybavené mechanismy zvyšujícími jejich přežití.

„Naše práce v Černobylu začala v roce 2016. Toho roku jsme v blízkosti poškozeného jaderného reaktoru objevili několik rosniček druhu Hyla orientalis s neobvyklým černým zabarvením,“ popsali autoři nové studie. Obojživelník má přitom normálně světle zelené hřbetní zbarvení, i když se občas vyskytují i tmavší jedinci.

Za tmavé zbarvení mnoha organismů je zodpovědný melanin. Tento pigment může současně snižovat negativní účinky ultrafialového záření a jeho ochranná role se může vztahovat i na ionizující záření, jak bylo prokázáno zejména u hub. Melanin totiž absorbuje a rozptyluje část energie i tohoto záření.

Kromě toho může zachytávat a neutralizovat ionizované molekuly uvnitř buňky, jako jsou reaktivní formy kyslíku. Díky těmto účinkům je méně pravděpodobné, že tvorové vystavení radioaktivnímu záření budou trpět poškozením buněk. Zvyšují se tím jejich šance na přežití.

Melanin je označení pro hnědý až černý pigment, který se vyskytuje v tělech rostlin, živočichů i prvoků. Z chemického hlediska je odvozen z aminokyselin tyrosinu či tryptofanu, jež jsou oxidovány a zpolymerovány. Nejběžnější formou je hnědočerný polymer eumelanin. Další běžná forma je červenohnědý polymer feomelanin, který je zodpovědný za zrzavé vlasy a pihy. Oba mají mírně odlišnou chemickou strukturu.

V lidském těle se vyskytují nejen v kůži, ale například i ve vlasech, v duhovce či v sítnici. Mimo to se melanin nachází v peří ptáků, v pokožce plazů, ve hmyzí vnější kostře nebo dokonce v inkoustu hlavonožců.

Inkoustový plášť černobylských žab

„Po objevu prvních černých žab v roce 2016 jsme se rozhodli prozkoumat roli melaninového zbarvení u živočichů, kteří žijí volně v přírodě kolem Černobylu. V letech 2017 až 2019 jsme proto podrobně zkoumali zbarvení těchto rosniček v různých oblastech severní Ukrajiny,“ popsal tým vedený Pablem Burracem.

„Během těchto tří let jsme analyzovali hřbetní zbarvení kůže více než dvou stovek samců žab odchycených ve dvanácti různých chovných rybnících.“Vědci tato místa připomínající spíše louže rozmístili tak, že některá se nacházela v nejradioaktivnějších oblastech na planetě, jiná byla na okraji rizikové oblasti, ale čtyři lokality se nacházely úplně mimo černobylskou vyloučenou zónu, měly tedy zcela běžnou úroveň radiace.

„Naše práce, publikovaná v časopise Evolutionary Applications, ukazuje, že černobylské rosničky mají mnohem tmavší zbarvení než žáby zachycené v kontrolních oblastech mimo zónu. Jak jsme zjistili v roce 2016, některé jsou v podstatě smolně černé. Toto zbarvení ale nesouvisí s úrovní radiace, kterou dnes žáby zažívají a kterou můžeme u všech změřit. Tmavé zbarvení je typické pro žáby pocházející z oblastí, kde byla radiace extrémní v době havárie,“ upozorňují vědci.

Blesková evoluce v Černobylu

Výsledky studie podle autorů dost jasně naznačují, že černobylské žáby mohly projít procesem rychlé evoluce v reakci na radiaci. Podle tohoto scénáře by žáby s tmavším zbarvením v době havárie, které normálně představují v jejich populacích menšinu, byly zvýhodněny ochranným působením melaninu.

Tmavé žáby radiaci přežily lépe a úspěšněji se rozmnožovaly. Od havárie uplynulo více než deset žabích generací. Klasický, i když velmi rychlý, proces přírodního výběru může podle vědců dobře vysvětlit, proč jsou nyní tyto tmavé žáby dominantním typem druhu v černobylské vyloučené zóně.

Studium černobylských černých žab představuje první krok k lepšímu pochopení ochranné role melaninu v prostředí zasaženém radioaktivní kontaminací.

Výstava fotografií Antonína Kratochvíla

Letos v dubnu uplynulo čtvrt století od katastrofy v černobylské jaderné elektrárně. Do okolí Černobylu podnikl Kratochvíl fotografických výprav několik. V galerii Mánes je možné shlédnout výběr jeho zhruba šedesáti velkoplošných snímků. Starší návštěvníci si u doprovodného panelu s dobovými články mohou nostalgicky zavzpomínat na to, jak o události informoval tehdejší československý tisk.

Kratochvílův pohled na lidmi opuštěné město je podmanivý. Prázdný lunapark s chátrajícími atrakcemi. Škola marně čekající na školáky. Postel, ve které se pětadvacet let usazuje jen prach. Kde asi dnes spí ten člověk, co narychlo opustil svou postel?

Snímky ale nezachycují jen zmar a mrtvost vylidněného města. Ve vesnicích v okolí Černobylu dál žijí lidé. Staří, s lahví alkoholu, se kterou se dá snést snad všechna hořkost světa. Při pohledu na velkoformátové fotky si návštěvníci uvědomí, jak tenká je hranice mezi krásným, vzkvétajícím městem a „zapomenutou oblastí“. Kvůli jaderné havárii tuto tenkou hranici Černobyl překročil…

Pokud se stane jakákoliv přírodní katastrofa, lidé se obvykle do postižené oblasti vrátí a s nimi se vrátí i život. Kratochvíl nejezdí do Černobylu sám. V letech 2009 a 2010 uspořádal v místě několik workshopů, díky kterým vznikly stovky studentských fotografií, které Kratochvílovu výstavu doprovází formou videoprojekce. Autoři snímků pocházející z celého světa.

Zachytili jak utrápené pohledy lidí z okolních vesnic, smutné obrazy prázdných místností, ale také lidi veselé a plné naděje, dokazující, že i v okolí Černobylu není věčně jen smutek a beznaděj.

tags: #černobyl #fotografie #přírody

Oblíbené příspěvky:

• Metody environmentální výchovy
• Efektivní nakládání s odpady
• Ochrana přírody v České republice
• Inspirace od Thoreaua
• O Krysácích