Československý státní podnik a měření emisí v socialismu

Hospodářská reforma připravovaná v druhé polovině 60. let byla zřejmě poslední, a navíc jen hypotetickou šancí, jak by se inovovaný socialismus mohl ekonomicky vyrovnat rostoucímu západnímu světu. Nestalo se, plány rozbily v srpnu 1968 sovětské tanky. Ekonomové i politici se dodnes dohadují, zda šlo o experiment, který mohl pozvednout hospodářství a životní úroveň, či o nerealistickou iluzi. Dnes převažuje názor, že by reformy buď musely přerůst v obnovení kapitalistických poměrů - což s ohledem na odpor Sovětského svazu jako lídra východního bloku nebylo možné -, nebo by se kvůli vnitřním hospodářským a sociálním rozporům zhroutily.

Architekti reforem kolem komunistického ekonoma a šéfa Ekonomického ústavu ČSAV Oty Šika si ale věřili a velké naděje si dělaly i miliony Čechů a Slováků. Nadvláda ideologie z 50. let v té době už byla pryč a prosazoval se spotřební způsob života. I když se zlepšilo zásobování potravinami a v obchodech byly televizory, pračky a uprostřed šedesátek se prodávalo ročně 60 tisíc osobních aut, veřejnost chtěla víc. Čechoslováci navíc už nebyli izolováni od vyspělého Západu. Šik se počátkem roku 1968 stal populárním díky článkům a vystoupením v rádiu a televizi.

V článku namířeném proti odpůrcům rozbíhajících se reforem Šik vytáhl těžký kalibr a začal srovnávat kupní sílu českých a západoněmeckých dělníků. Zatímco na televizor se muselo doma vydělávat 470 hodin, za západní hranicí jen 133. Na balík hovězího a vepřového masa, jaký se prodával v západoněmeckých obchodních domech, se tam pracovalo 27 hodin. V Československu by k jeho pořízení bylo potřeba dvakrát více práce. Dál se přerozdělovaly peníze od prosperujících podniků ke slabým. Pokud jde o výši HDP na osobu, podle odhadů z počátku 21.

Šikův spolupracovník Otakar Turek v dřívějším rozhovoru pro Ekonom označil za jádro chystaných reforem osamostatnění státních podniků, které se měly vyvázat ze závislosti na centrálním plánu a nahodilých intervencí komunistického vedení. Jejich prosperita se nově měla odvíjet od spokojenosti zákazníků, od peněz, které lidé budou ochotni utratit za nabízenou produkci. Firmy ovšem měly zůstat ve vlastnictví Fondu národního majetku a v jejich čele by stála podniková rada. Třetinu z ní měli volit sami zaměstnanci, třetinu by dosadil zmíněný fond a zbylá místa by za­ujali externí odborníci. Menší firmy orientované na služby by postupně získaly družstevní podobu, zatímco pro řemesla se počítalo s oživením soukromého podnikání.

Povoleno by ale bylo jen zaměstnávání rodinných příslušníků. V tomto případě šlo o nezávazné úvahy, zákon o malých soukromých podnicích nebyl nikdy předložen. Měl tedy vzniknout socialistický trh, v němž by začaly rozhodovat ceny, ideálně vytvářené na základě nabídky a poptávky. Národohospodářský plán měl být postupně postaven na vedlejší kolej, od počátku roku 1966 klesl počet závazných parametrů stanovovaných centrem z 1122 na 48. Plán nicméně byl zachován a měl postupně nabýt podoby indikativních prognóz užívaných tehdy ve Francii či Nizozemsku. Role státu by zůstala důležitá při rozhodování o strategických investicích a při prosazování strukturálních měn typu utlumení těžkého průmyslu a snižování materiální a energetické náročnosti výroby.

Čtěte také: Environmentální studia - témata ke státnicím

Energetika v Československu za socialismu

Je elektřina spíše obchodovatelná komodita, nebo je to něco, na co by měl mít každý právo? Tedy je lepší nechat její výrobu a distribuci spíše na tržním prostředí, nebo se o to má postarat stát? To jsou základní otázky, které v minulosti formovaly úvahy o elektroenergetice a jsou stejně aktuální i dnes. Každá varianta má své výhody a nevýhody, stát umí lépe něco jiného než trh (a naopak). Pro pochopení aktuálních českých i evropských debat o možných změnách na trhu s elektřinou je užitečné si trochu přiblížit dlouhý vývoj, kterým systém výroby a distribuce elektřiny prošel.

Kdo má elektřinu dodávat, komu, s jakým cílem a za jakých podmínek? Má hrát hlavní roli stát? Nebo trh? To, zda je dominantní stát, anebo trh, jsou dvě různé situace, z nichž každá má své důsledky. Elektřina je obchodovatelným zbožím a trh vytváří konkurenční prostředí, do kterého může vstupovat více výrobců či dodavatelů. Možnost volby dodavatele a vzájemná konkurence tlačí na efektivitu firem a také snižuje cenu elektřiny. O rozvoj a dodávky elektřiny se stará hlavně stát, případně města. Stát může na její výrobu a distribuci vyčlenit určité prostředky z rozpočtu (například zavést tzv. cenový strop), proto její cena nemusí nutně odpovídat reálným systémovým nákladům.

Pro tento přístup je typická vertikální propojenost: jedné firmě (kde bývá stát majoritním vlastníkem) patří elektrárny, uhelné doly, ale také přenosová a distribuční soustava. Největší rozvoj jaderných elektráren po celém světě probíhal a probíhá v obdobích, kdy má nad energetikou i nad daným jaderným projektem velkou míru kontroly stát. S výstavbou jsou spojeny obrovské kapitálové náklady. Výstavba se také často značně prodlužuje a prodražuje oproti původním plánům, což významně zvyšuje riziko pro soukromé investory. Pro stát je naopak běžné plánovat a realizovat projekty na celé dekády (např. dálniční a železniční síť).

V počátcích elektrifikace nic jako národní elektrická síť neexistovalo, spíše šlo o jakousi směsici vzájemně nekompatibilních systémů, jež se nacházely v největších městech a průmyslových podnicích. Jejich sjednocování začalo systematicky probíhat až v meziválečném období, kdy si státy uvědomily, jaký význam má elektřina pro jejich rozvoj a hospodářství, a zároveň začaly usilovat o to, aby byla dostupná co největšímu počtu domácností. Konkrétně v Československu se decentralizované elektrizační systémy začaly systematičtěji sjednocovat po první světové válce - v roce 1919 byl přijat zákon o elektrifikaci. Postupem času vyvíjel stát tlak na větší standardizaci a sjednocování, například u napětí a frekvence v síti.

Toto období se vyznačuje dominantní rolí státu - výrobu a distribuci elektřiny mívá zpravidla na starost státem vlastněná energetická firma (často se jedná o monopol). Jaké zdroje elektřiny budou při výrobě převažovat, je především otázka národní strategie, jejíž prioritou je zajistit energetickou bezpečnost země. Na území Československa v roce 1945 dochází ke znárodnění velké části energetické infrastruktury (elektrárny, doly apod.). V dalším roce jsou založeny Československé energetické závody (ČEZ), jež mají zastřešovat jednotlivé energetické podniky a pomoci překonat dosavadní roztříštěnost. V roce 1950 dochází ke sjednocení přenosových soustav do jednoho celku.

Čtěte také: Obnovitelné zdroje a státní podpora v ČR

Zároveň se v 50. letech projevuje strategická priorita státu podporovat průmysl - aby měla průmyslová výroba elektřiny dost, dochází k občasnému zastavení dodávek pro domácnosti. Geopolitické směřování naší země v tomto období také vede ke snahám o větší propojení elektrizačních soustav se státy východního bloku. Pro státní politiku v socialistickém Československu není ochrana životního prostředí příliš velkou prioritou a energetický systém tomu do velké míry odpovídá.

Chemický průmysl v ČSSR

Předlistopadový režim, který se opíral o komunistickou ideologii, soukromé vlastnictví potíral a odmítal uznávat a respektovat mezinárodní patenty. Pojem duševního vlastnictví byl Moskvě i jejím satelitům cizí a mechanismy, které Západ implementoval na ochranu svých technologií, dokázaly komunistické režimy obcházet. Technologické plagiátorství a kolektivní vlastnictví bylo integrální součástí pokřivené mentality komunistů bez absence jakékoli morálky.

Duslo Šaľa, původně komunistický závod na výrobu dusíkatých hnojiv založený v roce 1955 v rámci n. Kvůli přísnějším emisním limitům spotřeba AdBlue v Evropě narůstá. Od února 1948 utekla řada našich odborníků do zahraničí. Je zatím těžko rozhodnout, zda je lépe, že zde nejsou, nebo zda je jich škoda. V odvětví ovšem zůstala působit řada „bývalých lidí“ a Němců, ke kterým komunisté neměli žádnou důvěru a StB je intenzivně sledovala. Do vedení chemických podniků se pak často dostávali odborně nekompetentní lidé.

V letech 1954 až 1965 byl československým ministrem chemického průmyslu Slovák Ing. V tomto období investovala komunistická vláda značné prostředky do urychleného rozvoje chemického průmyslu a budování nových závodů. „Průmysl není schopen řešit technický převrat v mnoha odvětvích bez pomoci chemie. Jestliže právem u nás poukazujeme např. na technickou zaostalost spotřebního průmyslu, pak velikou vinu na tom nese zaostávání chemického průmyslu...,“ uvedl Púčik pro Rudé Právo.

Zákulisních jednání na konferenci pracovníků chemického průmyslu se účastnili i pracovníci rozvědky VTR, kteří pro ministerstvo chemického průmyslu obstarávali požadované technologie. Záhy po jejím vzniku jako 11. odboru I. správy MV v r. „Zkušenosti (...) ukazují, že osoby, které vyhovují požadavkům ministerstva vnitra po politické, odborné a jazykové stránce, jsou většinou zaměstnány na odpovědných místech a mají vyšší platy, než které by měly po nastoupení na ministerstvo vnitra.

Čtěte také: Význam a cíle ochrany přírody

Právě v tomto období padlo definitivní rozhodnutí, že stát vybuduje nový chemický kombinát na Slovensku. Část nejmodernějších technologií, například výroby čpavku, se podařilo rozvědce pro domácí projektanty získat včas. V dubnu 1956 přinesl Jozef Púčik na poradu s ministrem vnitra Rudolfem Barákem požadavky ministerstva chemického průmyslu pro vědeckotechnickou rozvědku. Dále od VTR požadoval „kompletní výpočty a výkresy celého strojního zařízení“ k úpravě zemního plynu. K výrobě krystalické močoviny z upraveného zemního plynu ministr Púčik požadoval „kompletní výkresy a výpočty nejmodernějšího zařízení celého závodu“ jako i další západní poznatky a technologie pro výrobu dalších surovin.

Získání technologie nezbytné pro agrochemický průmysl pomocí výzvědných aktivit se zmiňuje i ve zprávě o činnosti VTR pro politbyro. Vědeckotechnická rozvědka obratem prověřila své možnosti a většinu požadavků ministerstva chemického průmyslu byla schopná splnit. Prakticky to znamená, že vědecko-technická rozvědka bude muset počítat s vydáním odměn pro své agenty, ale i se značnými částkami, které náš agent použije k podplácení vyhlédnutých odborníků…,“ uvedl v informační zprávě pro ministra vnitra R. Baráka náčelník VTR kpt.

Ekonomická situace Československa před rokem 1989

Jedním z mýtů, které souvisejí se změnami po listopadu 1989, je to, že fungovaly podniky a ekonomika šlapala. Profesor Ota Šik ve své vzpomínkové knize nazvané Jarní probuzení - iluze a skutečnost píše: „Když jsem studentům Vysoké škole ekonomické, kteří by přece jenom k hospodářství měli mít nejblíže, ve své přednášce 15. prosince 1989 vypočítával ekonomické zaostávání Československa pomocí objektivních faktů, viděl jsem překvapení a úžas na jejich obličejích. Jistě už slyšeli o zaostalosti, ale že je tak strašná, to si neuměli představit.“

Takový byl pohled ekonoma spjatého s pokusy o ekonomickou reformu pražského jara, který poté v exilu působil na západních zahraničních univerzitách. „Ekonomové to věděli. Věděli to ze studií, jak zahraničních, tak domácích. Vzpomeňme třeba na tým ekonoma Valtra Komárka. Naše ztráta na ekonomiky RVHP nebyla tak veliká jako ztráta v rámci západních trhů. A důsledky této situace pociťujeme dodnes, přinejmenším na našich výplatních páskách,“ soudí host pořadu, ekonomka Hana Lipovská.

O tehdejších problémech ale věděli i vedoucí komunisté ve státě, ovšem problémy nacházeli jinde, než kde ve skutečnosti byly. „Kořeny problémů socialistické ekonomiky, nebo chceme-li plánované centrální ekonomiky, byly dva: zrušení tržních cenových signálů a zrušení soukromého vlastnictví. S tím souvisela i ona tzv. měnová reforma z roku 1953,“ konstatuje Lipovská.

Znárodňování začalo už po roce 1945. Během čtyřiceti let komunistického vedení státu došlo i na likvidaci soukromého vlastnictví, nedocházelo k investicím do průmyslu, vědy a výzkumu a tudíž se Československo stále hlouběji propadalo až k naprosté nekonkurenceschopnosti především na západních trzích. Připomeňme, že důsledky pociťovali občané každodenně.

Centrální plány byly údajně slepou uličkou. „Výsledkem je de facto stagnace, protože statistický hospodářský růst je beze zbytku pohlcován růstem nadbytečných a neužitečných zásob a růstem rozestavěnosti. Dříve či později přijde čas zúčtování, který ukáže, že nynější režim udržoval snesitelnou životní úroveň pouze za cenu žití z podstaty a na úkor budoucnosti,“ píše Karel Kühnl v exilovém Tigridově Svědectví v roce 1989.

Československo tak čekala nezbytná zásadní ekonomická transformace v 90. letech. Do současnosti nám ale jako jisté neblahé dědictví zůstává ne zcela optimální struktura průmyslu a mzdy, které zdaleka nedosahují mezd třeba v sousedním Rakousku nebo Německu. Na otázku, jestli byla Československá socialistická republika v listopadu 1989 v dobré kondici, Lipovská odpovídá: „Nebyla, byla dlouhodobě nemocná. Ale přece jenom neumírala. Byla naděje, že při dobré léčbě může vstát skoro z mrtvých, a to se podařilo. Tento mýtus, který přetrvává, je zřejmě živen těmi, kteří chtěli vést ekonomiku jinak a po svém.“

tags: #československý #státní #podnik #měření #emisí #socialismus

Oblíbené příspěvky:

• Příklady managementových opatření v ochraně přírody
• Summit o životním prostředí v ČR
• Kontejnery Jablonec nad Nisou
• Ochrana budov před lesem
• Likvidace nebezpečného odpadu