Čína: Problémy a snahy o ochranu přírody

Čína, země mnoha "nej", se mění z rozvojové země v planetární velmoc. S rostoucí životní úrovní obyvatel jde ruku v ruce zvyšující se tlak na zbývající přírodu, která samozřejmě trpí.

Pekingský režim si uvědomuje, že ekologické problémy mu mohou zlomit vaz. Pro komunistickou zemi představují obrovskou finanční zátěž a tlak zelených organizací roste.

„Největší hrozbu neskrývá hospodářství. Nejvážnější problémy čínskému režimu může způsobit ekologie - zejména přírodní katastrofy a s nimi související nemoci,“ tvrdí Harry Harding. Jim Rogers, legenda mezi investory, například ekologii považuje za dominantní překážku dalšího hospodářského růstu: „Jediné, co mě na úspěšném příběhu Číny děsí, je situace s vodou. Třetina nejlidnatější země světa v tuto chvíli nemá k vodě přístup. To přes veškeré úspěchy při zlepšování životní úrovně znamená, že v tomto zásadním ukazateli Čína dosahuje na pouhou čtvrtinu celosvětového průměru.

Voda není ani zdaleka jediným problémem, kterým obyvatelé čínského venkova trpí. Orná půda stále více padá za oběť postupující poušti, která pokrývá bezmála už třetinu země, a také erozi, jež postihuje devadesát procent oblastí považovaných za čínskou obilnici. Města trpí bezprecedentní mírou znečištění vzduchu. Lidské oběti a ekonomické škody způsobené znečištěním přírody vyvolávají stále více protestů.

Komunistický režim přiznává, že číslo od roku 2002 pravidelně nabývá každým rokem téměř o třetinu. Vedle těchto signálů nespokojenosti ekologické škody vedou také k rostoucímu počtu otevřených konfliktů. Peking se obává opakování situace ze střední a východní Evropy, kde se havárie jaderné elektrárny v Černobylu stala jedním z důvodů revoluce proti komunistickému režimu. Právě proto se od druhé půle devadesátých let vláda snaží na ochraně přírody pracovat.

Čtěte také: Řešení klimatických změn v Číně

Už nyní je tak možné při pozorném pohledu nalézt jednotlivá rozhodnutí, v nichž ekologie sehrála klíčovou roli. Nedostatek státních institucí, nezkušenost hlavního zeleného orgánu vlády a také korupce na nižších úrovních státní správy prozatím brání plošnému zavedení ekologicky šetrných standardů. Na jedné straně je hospodářský růst, který je Pekingem obecně uznáván jako mechanismus, jenž udržuje přízeň mas během pokračující ekonomické transformace. Ohrozit jej - a tudíž trend rostoucí životní úrovně, na který si Číňané navykli - může přinést otevřenou revoltu proti režimu. Na straně druhé v této pro komunismus zásadní volbě figuruje případná ekologická katastrofa celonárodního dosahu, která může přijít v případě, že se zásadní ekologické problémy nezačnou řešit. I to, jak mnozí včetně úzkého vedení země předpokládají, může způsobit revoluci.

Od roku 1996 lidová Čína snižuje emise oxidu siřičitého, uzavřela továrny patřící mezi nejhorší znečišťovatele a průběžně přijímá zákony, jež mají zabránit další degradaci přírody. Zároveň představuje velkolepé závazky, jako je zdvojnásobení produkce elektrické energie z obnovitelných zdrojů do roku 2020. Přes podobné optimistické zprávy mnozí varují, že nedostatečná koordinace a neznalost problému mohou vést k opakování megalomanských projektů s tragickým koncem, jaké už Čína zažila v období, kdy zemi řídil předseda Mao. Vysychající zdroje podzemní vody jako přímý důsledek honby za alternativními palivy jsou důkazem podobného nebezpečí.

Pro režim jde o prestižní záležitost, kvůli níž se město má přeměnit ve výkladní skříň čínských úspěchů. Zelenání Pekingu ostře kontrastuje s problémy drtivé většiny zbytku země. Například Ta-tchung (Datong), populární výletní místo nedaleko hlavního města, se už po léta potýká s vodní krizí. Tamní továrny znečistily povrchové vody natolik, že už je ani ony samy nemohou využívat. Městští radní si jsou této situace vědomi, ale z důvodu vysoké nezaměstnanosti nejsou schopni na původce zla dostatečně zatlačit. Jiné efektivní páky přitom režim nenabízí.

Environmentální autoritářství a rozvojový model

Základem čínského přístupu jsou inovace a investice se snahou dosáhnout modernizace přátelské k životnímu prostředí. Současné environmentální problémy poté mají být vyřešeny bez dopadu na ekonomický výkon. Přístup čínského státu je označován jako environmentální autoritářství, které mu umožňuje urychlené změny. Lze ho považovat za variaci toho, co můžeme označit jako čínský developmentalismus (rozvojový model).

Současné heslo a program „ekologické civilizace“ navazuje na Chu Ťin-tchaa a tvoří obecný (a také poněkud vágní) rámec pro ochranu přírody. Je součástí Si Ťin-pchingova „čínského snu“ o znovuobnovení velikosti čínského národa, který je spojen se snahou vyrovnat se s dřívějším čínským ponížením a vybudovat silný stát. I v oblasti ekologie má Čína demonstrovat svoji vyspělost a schopnost přizpůsobit se. Podle Si Ťin-pchinga má Čína nejdříve inovovat a až budou inovace dostatečně vyspělé a rozsáhlé, tak teprve poté se má zbavit starých neekologických technologií. Čína tedy zatím odmítá odstavit uhelné elektrárny, a dokonce zvažuje i jejich rozšíření.

Čtěte také: Environmentální problémy Číny

Kolaborativní vládnutí a zapojení společnosti

Do lokální politicko-společenské situace se promítají dvěma základními způsoby. Zaprvé, lokální vlády dostávají z vyšších pater politiky cíle, které musí zohledňovat. Dobré výsledky jsou pak důležité pro potenciální povýšení lokálních politiků ve státo-stranické hierarchii. Zadruhé, v Číně můžeme pozorovat rozšiřování tzv. kolaborativního vládnutí, a to hlavně v městských oblastech a často také ve vztahu k environmentálním otázkám. Dokonce ho mnohdy podporuje. Nicméně příklad metropolitní oblasti v deltě řeky Jang-c’-ťiang ukazuje, že role veřejné sféry má své limity.

Čínská společnost má s dopady klimatické změny přímé zkušenosti. Zvyšuje se počet záplav i období sucha. V létě 2022 Čína zažila rekordní vlnu veder, která trvala téměř tři měsíce. Rekordní sucha vedla k frustraci společnosti, jež se stále vzpamatovávala z covidové pandemie. Nicméně je otázkou, jak moc tyto konkrétní problémy lidé spojovali přímo s klimatickou změnou. Na to není jasná odpověď.

Toto se týká chování. V praktické rovině se ale také ukazuje, že v mnoha ohledech mají ženy znevýhodněnou pozici. To ilustruje např. otázka správy vodních zdrojů ve venkovských oblastech. V ní zastávají významnější pozice muži. Praktické zajištění vody pro potřeby domácnosti často přitom přebírají ženy. Muži se často v těchto případech nemohou operativně vrátit domů. Zapojení žen do rozhodovacích mechanismů či společenských aktivit v environmentální oblasti je patrně vyšší v městských oblastech, i když v tomto pohledu bychom potřebovali ucelenější data a studie.

Klimatický aktivismus a ekologická civilizace

Éru klimatického aktivismu zničil, jak to hodnotí Noubel, příchod čínského prezidenta Si Ťin-pchinga k moci. Mezi jeho první kroky po nástupu v roce 2012 patřilo zrušení neziskových organizací a médií, dále mohly fungovat jen ty oficiálně povolené. Mnoho lidí, kteří se v těchto sektorech pohybovali, skončilo ve vězení nebo zemi opustilo. Si Ťin-pching otevřeně a veřejně prohlašuje změnu směřování čínské společnosti a oznamuje příchod takzvané ekologické civilizace, což je další stupeň vývoje čínské společnosti, kdy se ekonomický rozvoj dá skloubit s ochranou životního prostředí a klimatu.

Přesto lidé ve velkém do ulic nevychází. Důvodem je nejen všudypřítomný dohled a možné dopady, které by kritika strany v autoritářském státě mohla mít, ale také způsob čínského aktivismu, který se liší od toho evropského. Místo vyjádření nespokojenosti v ulicích ale řeší lidé problémy spíš po vlastní ose, například přesunem v rámci země nebo do zahraničí.

Čtěte také: Globální klima a Čína

Přesto analytik nevylučuje, že by nějaký velký protest mohl v Číně nastat a mohl by ohrozit legitimitu komunistické strany. V roce 2022, kdy se země snažila vyhnout šíření koronaviru politikou nulového covidu začaly protesty, pro které se vžil název revoluce bílých papírů.

Dovoz potravin a dopad na životní prostředí

Rostoucí životní úroveň v Číně se odráží na vyšší spotřebě potravin, kterou tato země ve zvyšující se míře pokrývá dovozem ze zahraničí. S ekonomickým růstem se neodlučně pojí i zvýšená spotřeba, a miliarda Číňanů si teď do svých životů a domácností může pustit věci, které si dříve dost dobře nemohli dovolit. Celkový úhrn dovozu poživatin narostl ze 14 miliard dolarů (v roce 2003) na 104,6 miliard (v roce 2017) a roste stále.

Uspokojení poptávky Číny, zajištění její potravní bezpečnosti bez poškození životního prostředí, je jednou z největších výzev udržitelnosti do dalších dekád, které bude celý svět čelit. Dílem proto, že se čínská poptávka už nyní citelně propisuje do životního prostředí v jiných zemích. Příkladem může být zakládání sójových plantáží v Brazílii, kde 43 % emisí spojených s odlesňováním pralesů „vede“ až do Pekingu. A podobě pak 17 % celkových emisí skleníkových plynů, spojených s produkcí hovězího masa na Novém Zélandu, má svůj původ v poptávce v Číně.

V roce 2050 by Čína mohla podle projekcí dovážet ve formě zemědělských produktů téměř dvounásobek ekvivalentu zemědělské půdy, než kolik bude vykrývat z domácích zdrojů. Státy, které budou odbytem trhu navázány na Čínu, mohou v průměru počítat s tím, že 30 % jejich vlastní environmentální bilance a k tomu navázaných výzev bude spojeno právě s exportem do asijské ekonomické velmoci.

Ochrana přírody v praxi: Soutěska tygřího skoku a Si-šuang-pan-na

Zajímavou ukázkou toho, jak se čínská společnost mění také žádoucím směrem, se stal příběh Soutěsky tygřího skoku, který dokazuje, jak zde narůstá i ochranářské povědomí a s ním spojené aktivity. Na konci minulého desetiletí se totiž podařilo zabránit výstavbě přehrady na horním toku Dlouhé řeky (Jang-c´-ťiang), a pro lidstvo zachovat jednu z nejúžasnějších přírodních scenérií. Plány na výstavbu přehrady byly skutečně na konci roku 2007 opuštěny a jedinečná Soutěska tygřího skoku zůstala zachována.

Pod dlouhým a neproniknutelným jménem Si-šuang-pan-na se skrývá krajina, která vyniká mimořádnou diverzitou jak biologickou, tak kulturní. Tato ospalá oblast kolem řeky Mekong leží na klimatické hranici tropů a subtropů a je jediným místem, kde lze v Číně dodnes najít tropický deštný les. Poslední tropické a subtropické pralesy v oblasti jsou chráněny jako národní přírodní rezervace Si-šuang-pan-na, která byla vyhlášena již v roce 1958 a dnes zaujímá v pěti samostatných částech rozlohu celkem 2 070 km2.

Ekologická města a obnovitelné zdroje

Jeden z nejzajímavějších nápadů je plán na výstavbu ekologických měst. Půjde o nový typ lidských sídel, která nebudou myslet hlavně na levné a pohodlné ubytování svých obyvatel, ale i na přírodní svět okolo. První vlaštovkou je Lesní město v provincii Kuang-si na jihu země nedaleko hranic s Vietnamem. Veškerou energii bude Lesní město čerpat z obnovitelných zdrojů. Elektřinu získá ze solárních panelů na střechách, vytápění či chlazení zajistí geotermální čerpadla.

Čína to myslí se zelenou energií vážně. Dokazuje to mimo jiné zájem o elektřinu ze slunce, které se tu dnes vyrobí desetkrát víc než před pěti lety. Podpořit ji má i nová solární elektrárna u města Ta-tchung. Nabídne kapacitu 50 MW a pokryje spotřebu energie pro polovinu města. Co je ale důležité - panely má poskládané tak, že při pohledu z letadla vypadají jako medvěd panda.

Snižování znečištění a nadějné vyhlídky

Úroveň znečištění v Číně kopírovala po desítky let ekonomický růst. V posledních letech se to ale rychle mění a i asijský hospodářský gigant začíná být citlivější k životnímu prostředí. Celkově se znečištění v Číně snižuje, ale naopak stoupají emise skleníkových plynů.

„Větší ohleduplnost vůči životnímu prostředí a investice v Číně v poslední dekádě začínají přinášet výsledky,“ konstatuje Chen. „Čínský ekonomický růst se neobešel bez velkých obětí a negativních důsledků pro přírodu i klima. Ale je velmi povzbudivé vidět tato zlepšení.“

tags: #Čína #ochrana #přírody #problémy

Oblíbené příspěvky:

• Chytrá domácnost Xiaomi
• Fakta o ekologickém spotřebním chování
• Materiály pro koupelnové koše
• Malajsie a znečištění ostrovů
• Země s udržitelným životním stylem