Člověk a příroda v sociologickém kontextu

Vzdělávací oblast Člověk a příroda hraje klíčovou roli v poznávání přírody a světa kolem nás. Navazuje na vzdělávací oblast Člověk a jeho svět, která na elementární úrovni přibližuje přírodovědné poznávání žákům 1. stupně. Obsah vzdělávací oblasti je na 2. stupni základního vzdělávání rozdělený do vzdělávacích oborů Fyzika, Chemie a Přírodopis, které se dále člení na tematické okruhy představující klíčová témata přírodovědného vzdělávání.

Cílem výuky je to, aby byl žák schopný klást otázky a formulovat hypotézy k pojmenování a objasňování vztahů mezi zkoumanými přírodními jevy. Výuka vede žáka k porozumění světu kolem sebe s důrazem na propojení s běžným životem, na provázanost přírody a člověka a na uvědomění si a přijetí spoluzodpovědnosti za stav přírody v nejbližším okolí i na celé planetě. Vzdělávací oblast Člověk a příroda směřuje především k rozvoji přírodovědné gramotnosti a technického myšlení, a to ve všech aspektech osobnosti žáka - kognitivním, afektivním a psychomotorickém.

Žák se učí vyhodnocovat a interpretovat svá zjištění a vyvozovat z nich závěry, které poskytují důkazy pro vysvětlení nebo řešení zkoumaných jevů. Je veden k pochopení základních přírodních dějů a jejich zákonitostí a k využívání těchto znalostí. Používá při tom především empirické metody a postupy poznávání světa, jako jsou pozorování, měření, experimentování, ověřování hypotéz a využívání modelů.

Žák je podporován v tom, aby navrhoval řešení na základě využívání více zdrojů v souladu s vědeckými principy a postupy. Učí se argumentovat na základě důkazů, kterými podporuje nebo vyvrací daná tvrzení či řešení zkoumaných jevů. Učí se také využívat a propojovat poznatky z oblasti přírodních věd a technologií s dalšími oblastmi lidského poznávání a jejich praktickými aplikacemi v každodenním životě.

Vztah společnosti a přírody podle M. Petruska

Východiskem Petruskova uvažování o tomto vztahu jsou tři tvrzení (skutečnosti):

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

1. Lidé v minulosti vůbec a dnes jen v malé míře respektují limitující působení přírody. Chovají se tak, jako by přírodní zdroje, které jsou podmínkou lidské civilizace, byly nevyčerpatelné.
2. Člověk si v minulosti při překonávání závislosti na přírodě málokdy uvědomoval varování, které k němu příroda vysílala. I dnes člověk čeká na zázrak, který přinese věda a technika.
3. Lidský vliv na přírodu měl díky růstu populace neperspektivní charakter, protože nebyly domýšleny budoucí důsledky současného využívání přírodních zdrojů.

Z tohoto pohledu můžeme identifikovat tři základní etapy vývoje vztahu člověka a přírody:

1. vztah primární závislosti - člověk a společnost jsou na přírodě jednoznačně závislí. Přírodní činitelé v člověku i mimo něj výrazně převládají, ale člověk se postupně učí přírodu ovládat.
2. stadium relativní nezávislosti - přináší ho teprve moderní tržní společnost na počátku 19. století. Příroda se jeví jako nevyčerpatelný zdroj, který je člověk schopen stále aktivněji ovládat. Člověk se domnívá, že vše je tu pro něho a bude sloužit jen jemu. Neuvědomuje si dopady v budoucnosti.
3. stadium negativní závislosti - začíná v 70. letech 20. století. Některé přírodní zdroje jsou téměř vyčerpány. Člověk už méně přírodu ovládá než je jí ovládán (hurikány, rozšiřování pouští). Člověk začíná být na přírodě opět závislý. Toto stadium je důsledkem prohlubující se sociální nerovnosti, třídního rozdělení světa na bohaté a chudé, mocné a bezmocné.

Rozličné soudy o tom, co se v přírodě právě nyní odehrává, dokládají, jak málo rozumíme planetární biosféře. Příroda funguje jako projekční plátno téměř jakéhokoli světonázoru: přírodní svět je v ohrožení a neumí se bránit, zároveň vrací úder v podobě hurikánů; lidstvo ji zásadně ovlivňuje, ale příroda si dělá co chce; je křehká a živá, a ve stejné chvíli funguje mechanicky a bezchybně; příroda je chemický stroj i inteligentní Gaia - a tak dále a tak dál.

Tato nepolapitelnost přírody, naše neschopnost ji s konečnou platností definovat, pramení také ze zcela konkrétního procesu, kterým se vyznačovala modernita - rozpolcení reality na „lidský svět“ a „přírodu“. Vynalezení „přírody“ jako sféry „mimo“ člověka je výsledkem dlouhodobého snažení. Sociolog Bruno Latour popsal ve své knize Nikdy jsme nebyli moderní nejrůznější vědecké i filosofické projekty moderny, které „očistily“ lidský svět od přírodních prvků.

Zkonstruovaná dichotomie, člověk jako subjekt, příroda v roli objektu, lidské dějiny - ó, slávo - na pozadí mlčících přírodních kulis: příroda je „tam venku“. Ničit a mučit, kontrolovat a kolonizovat „vnější“ přírodu - právo člověka, který jako by žil v abstraktním a nedotknutelném království racia, nezávisle na hmatatelných ekosystémech.

Jak by vypadala současnost bez tohoto násilného a uměle vytvořeného rozkolu lidí a přírody? Bylo by tak samozřejmé vytěžit každý kopec? Tahat černé zlato ze zemských útrob? Bylo by tak snadné obhájit kolonizaci zemí, jejichž obyvatele Evropa překřtila na „přírodní národy“, tedy méně lidské? Kdo by ničil planetární bytost, k jejímž údům a výtvorům bytostně patří?

Čtěte také: Dopady lidské činnosti na vodní zdroje

Jenže takové představy dál kopírují modernistické pojetí přírody - pasivní, do sebe zahleděná, pudová a navzájem se požírající. Současné tisíciletí, které čelí zániku, potřebuje vrátit člověka do přírody, ale zároveň přírodě znovu přiznat její sílu, subjektivitu, inteligenci, schopnost emancipovat se a vyvíjet, žít v plném rozsahu. Neovládat - a nebýt napospas. Co tedy jsem, pokud nesouhlasím s drancováním planety? Jsem příroda, která se ozývá. Jsem příroda, která se brání.

Sociologie životního prostředí

Sociologie životního prostředí se zabývá socio-environmentálními vztahy. Zabývá se vlivem sociálních faktorů na životní prostředí a jejich vliv na problémy životního prostředí a snaží se je řešit. Zájem akademiků o životní prostředí a environmentální problémy se začal prohlubovat až v 70. letech 20. století. O životní prostředí se díky vzrůstající popularitě tohoto tématu začali ve stejné době zajímat i sociologové, kteří se snažili porozumět vztahu mezi společností a životním prostředím. Zjistili však, že jim k tomu chybí teorie i výzkumy.

Důvodem byla především ztráta převahy geografické a biologické teorie sociálního vývoje a sociální změny, ke které došlo na počátku 20. Geografická teorie se zabývala vlivem geografického prostředí na lidský stav. Hlavním představitelem tohoto směru byl Thomas Buckle, který věřil, že lidská společnost je produktem přírodních sil a tím pádem také podléhá přírodnímu vysvětlení. Dalším výrazným geografickým deterministou byl Elisworth Huntington, který se zabýval myšlenkou korelace mezi klimatem a zdravím, energií a mentálními procesy, mezi něž patří například inteligence, genialita nebo odhodlání.

Moderní myšlení obklopující vztahy mezi člověkem a životním prostředím vychází z myšlenek Charlese Darwina. Díky Darwinově koncepci přirozeného výběru víme, že specifické charakteristiky mohou hrát klíčovou roli v přežití skupin v životním prostředí. Sociologičtí myslitelé se pokoušeli darwinistické principy aplikovat na lidskou společnost, díky čemuž vznikl sociální darwinismus. Jedním ze zastánců sociálního darwinismu byl Herbert Spencer, který byl zcela proti myšlence, že by společnost mohla proměnit nějaká vzdělávací nebo sociální reforma.

Obě dvě teorie, geografický determinismus i sociální darwinismus však byly v mainstreamové sociologii odmítnuty. Koncem 19. Od 70. let 20. století se sociologie znatelně proměnila, aby mohla zahrnout environmentální síly do sociálních vysvětlení. Po ekologickém hnutí z 60. a počátku 70. let 20. století se environmentální sociologie objevila jako koherentní obor.

Čtěte také: Více o vztahu člověka a přírody

Dualismus obecně označuje dvojitost, jedná se o speciální druh pluralismu. Existenciální dualismus u lidí spočívá v jedinečných kulturních a evolučních rysech. Na jednu stranu jsou lidé součástí ekosféry a vyvíjeli se společně s ostatními druhy. Stejně jako ostatní obyvatelé přírody mají lidé základní ekologickou závislost. Nicméně na druhou stranu lidé jako jediný druh prokázali značnou inovační schopnost.

V širším smyslu je neomalthusianismus synonymem termínu malthusianismus. Malthusianismus je směr v demografii, ekonomii a sociologii iniciovaný anglickým ekonomem a pastorem, reverendem Thomasem Robertem Malthusem. Malthus kritizoval zaostávání výroby potravin za populačním přírůstkem a doporučoval, aby byl omezen populační růst.

Sociologové v 60. letech 20. století, chtěli rozšířit marxistické myšlenky sociálního konfliktu na analýzu ekologických sociálních hnutí. Důležitým milníkem pro eko-marxismus byla práce Johna Bellamyho Fostera, který se v 80. letech rozhodl více zabývat ekologií. K popisu vztahu mezi lidmi a přírodním světem používá Marx termín „Metabolismus“. Do jeho práce pronikají aspekty materialistické a dialektické filozofie, skrze niž Marx chápe tuto materiálovou výměnu a transformaci mezi lidmi a přírodním světem. Lidé jsou hmotnými, fyzickými a přírodními bytostmi, svět je materiální, fyzický a přírodní a tyto dvě složky se vzájemně neustále ovlivňují. Pokaždé, když měníme životní prostředí, měníme podmínky, ve kterých žijeme. Marx chápal nevyhnutelnost devastace životního prostředí, pokud neuspějeme v recyklaci přírodních materiálů.

Sociálně- environmentální dialektika je myšlenka Allana Schnaiberga, kterou rozpracoval v 70. letech. Jedná se o rámec, díky němuž bychom mohli pochopit vtah mezi životním prostředím a věcmi, které dělají lidé. Ukazuje na to, že ekonomická expanze je důležitější než ekologické zájmy. A poukazuje na to, že vláda se bude snažit zabránit jen těm největším ekologickým katastrofám, aby ochránila zdraví lidí a zároveň nedošlo k ekonomické krizi. Významná myšlenka Allana Schnaiberga, vydaná v jeho knize The Environment: From Surplus to Scarcity z roku 1980.

Po druhé světové válce došlo k rozvoji ekonomiky, což vedlo k navýšení využívání přírodních zdrojů. V kapitalistické společnosti, továrny, firmy, ale i jednotlivci usilují o maximalizaci zisku. Peníze často investují do nových technologií a postupů, které nahrazují lidskou práci a také jsou náročnější na suroviny, chemikálie. Dochází tak ke zhoršení životního prostředí. Každá další investice vede ke zhoršení životního prostředí a ke znevýhodnění pracujících ve výrobě.

Nové environmentální paradigma (z angl. New Environmental Paradigm, NEP) je teoreticko-empirický koncept, který se začal formovat na konci 70. let 20. století a významně se podílel na vzniku sociologie životního prostředí. Jeho autory jsou američtí sociologové William R. Catton a Riley E. NEP vzniklo v reakci na nový pohled na postavení člověka ve světě a v přírodě, který se začal ve společnosti rozšiřovat. „Nové“ se NEP nazývá proto, že má nahradit tzv. Paradigma lidské výlučnosti (z angl. Human Exceptionalism Paradigm, HEP), jehož základem je antropocentrický pohled na svět. Spolu s hrozbou environmentálních problémů, které by mohly zásadně negativním způsobem lidskou existenci ovlivnit, však začal antropologický pohled na svět ztrácet na síle.

Teorie ekologické modernizace (z angl. Ecological Modernisation, EM) úzce souvisí s nárůstem zájmu společnosti o otázky životního prostředí. Vznikla v 80. letech 20. století v původně malé skupině států Západní Evropy - Německu, Nizozemsku a Spojeném království. V průběhu 90. let 20. Předmětem prvních studií EM byly zejména technologické preventivní environmentální inovace. EM se snaží dosáhnout svých stanovených cílů, které rozlišuje na krátkodobé a dlouhodobé. Mezi krátkodobé cíle EM patří redukce a eliminace vzniku odpadů, využívání obnovitelných zdrojů, recyklace neobnovitelných a dematerializace (tj. redukce zdrojových vstupů do výrobního procesu).

Postmaterialistická teorie připisuje rostoucí zájem o životní prostředí ekonomickému růstu. Tento termín byl poprvé ve spojitosti s životním prostředím použit americkým sociologem Ronaldem Inglehartem v knize The Silent Revolution. Inglehart a jeho pracovníci shromáždili širokou škálu na průzkumech založených důkazů podporující jejich tvrzení, že v zemích po celém světě probíhá posun od materiálních k postmaterialistickým hodnotám.

V rámci těchto výzkumů Inglehart také prokázal korelaci mezi postmateriálními hodnotami a podporou environmentalizace. Například v jednom průzkumu z roku 1986 provedeném ve 12 evropských zemích silně podpořilo ekologické hnutí 53 % postmaterialistů, ale pouze 37 % materialistů. Přesto existují pochybnosti o Inglehartově interpretaci souvislosti posunu hodnot se vzrůstajícím zájmem o životní prostředí. Ty pramení zejména v nemožnosti postmaterialismu zohlednit ekologismus chudých, jak zdůrazňují Guha, Steven Brechin, Williet Kempron a další kritici.

John Bellamy Foster je považován za předního environmentálního sociologa první poloviny 21. století. Mimo to je také redaktorem Monthly Review a učitelem sociologie na univerzitě v Oregonu. Mimo jiné zkoumá Marxovy zanedbané spisy o kapitalistickém zemědělství a půdní ekologii, evoluční teorii a filozofickém naturalismu.

John Foran je profesorem sociologie na Kalifornské univerzitě ve městě Santa Barbara. Zaměřuje se na klimatickou krizi, „ budování lepší budoucnosti“ nebo hnutí 21. Je profesorkou sociologie na univerzitě v Oregonu. Vandana Shiva je ekoložka a indická spisovatelka. Bojuje za globální spravedlnost a zabývá se mimo jiné problematikou ekologického zemědělství a biodiverzitou.

Vztah člověka k přírodě a životnímu prostředí

Pokud chceme porozumět vztahům lidí k přírodě a životnímu prostředí, pomůže nám k tomu pět základních charakteristik: potřeba kontaktu s přírodou, adaptace na přírodní podmínky, estetický postoj k přírodě, etický postoj k přírodě a environmentální vědomí.

• Potřeba kontaktu s přírodou: Člověk s vyšší potřebou kontaktu s přírodou hledá způsoby, jak být co nejvíce v přírodě a jak být co nejvíce s přírodou. Přírodní svět ho přitahuje a láká, a pokud v jeho blízkosti nemůže žít, vyráží do něj, kdy může. S přírodninami a přírodními materiály se setkáme u něj doma, s přírodní tematikou v jeho knihovně a s přírodními scenériemi na zdech jeho bytu nebo na pozadí počítače. Pokud se takovému člověku nedostává potřebného kontaktu s přírodou, bývá neklidný a nesoustředěný, a ve svých fantaziích utíká do chvil, kdy v přírodě byl nebo kdy do ní opět vyrazí. Člověk s nižší potřebou kontaktu je vůči pobývání v přírodě lhostejný.
• Adaptace na přírodní podmínky: Člověk s vyšší úrovní adaptace na přírodní podmínky si v přírodě (a s přírodou) umí poradit. Umí se dobře pohybovat přírodním terénem (což dnes není u mnoha lidí zdaleka samozřejmostí), umí v přírodě pobývat několik dní, rozdělá oheň, ví, co jíst a co ne, co dělat za bouřky a kde si nachystat nocleh. Je zvyklý na různé druhy počasí a různé venkovní teploty. Pro kontakt s přírodou je vybavený tělesně (pohybově, smyslově, fyziologicky), emočně i intelektově - svými schopnostmi, dovednostmi i poznatky. Umí si v ní odpočinout a ví, na co si dát pozor.
• Estetický postoj k přírodě: Zatímco adaptace na přírodní podmínky je výkonově zaměřená a spojená se schopnostmi a dovednostmi, estetický postoj k přírodě vystihuje rozdíl mezi lidmi v hloubce jejich estetického prožívání kontaktu s přírodou. Jako charakteristika vyjadřuje různou míru estetické vnímavosti a všímavosti k okolní přírodě. Pozornost člověka s rozvinutým estetickým postojem k přírodě přitahuje okolní příroda, zajímá ho, někdy až pohlcuje. Spatří a uslyší to, co mnozí míjejí, ucítí a pocítí to, o čem druzí nemají ponětí. Zatímco strom bude pro méně esteticky vnímavého člověka jen obyčejným stromem, pro člověka s rozvinutým estetickým postojem k přírodě představuje celou řadu podnětů a vjemů: přírodovědně postřehne celou řadu detailů, těší se škálami barev a světel, unáší se symfonií šumění listů nebo třeba pociťuje ježení vlasů v zátylku prouděním „energie“. Člověk s nízkou úrovní estetického postoje k přírodě si ze svého okolí vybaví jen málo přírodních detailů.
• Etický postoj k přírodě: Všímejme si, jak se lidé chovají k přírodě kolem sebe, kde začíná a končí jejich soucit s živou přírodou. Poslouchejme, jak by řešili situace, kde se střetávají zájmy člověka se zájmy přírody. Na rozdíl od ostatních čtyř charakteristik vztahu k přírodě a životnímu prostředí potřebujeme pro vystižení etického postoje k přírodě dvě škály: škálu submise a dominance vůči přírodě a škálu afiliace (přátelství) a hostility (nepřátelství) k přírodě.
• Environmentální vědomí: Ne každý, kdo je ohleduplný k přírodě ve svém bezprostředním okolí („mouše by neublížil“), se jako občan a spotřebitel chová odpovědně k životnímu prostředí. Člověk s vyšším environmentálním vědomím má vnitřní motivaci chránit životní prostředí. Neuslyšíte ho zlehčovat environmentální problémy - znečištění, vymírání druhů a ohrožení přírodních cyklů planety vnímá jako vážné hrozby. Sám si uvědomuje environmentální souvislosti svého života a hledá způsoby, jak se chovat k přírodě ohleduplněji. Osvojuje si celou řadu proenvironmentálních návyků - například třídí odpad, omezuje svoji spotřebu vody a energie, a ve svých potřebách se umí se zřetelem k ochraně životního prostředí uskromnit. Člověk s nízkým environmentálním vědomím je k ochraně přírody lhostejný.

Pět charakteristik vztahu k přírodě a životnímu prostředí ukazuje, že skutečnost není černobílá ani jednorozměrná. Nemá smysl potřebu kontaktu s přírodou, adaptaci na přírodní podmínky, estetický postoj k přírodě, etický postoj k přírodě a environmentální vědomí vtěsnávat do jednoho slova, jednoho termínu, jedné škály. Nejen, že vztahy k přírodě a životnímu prostředí nelze smysluplně zredukovat do jedné charakteristiky, ale příznačná je pro ně naopak vnitřní nevyváženost a rozpornost.

Přírodou rozumím mimolidský svět spojený především s biosférou. Ve vztahu k přírodě a životnímu prostředí však nemá smysl vymezovat přírodu prostorově, tedy řešit, jaké místo ještě přírodou je a které už přírodou není. Přírodu chápu jako princip (fenomén), který vystupuje ve vztahu k přírodě a životnímu prostředí v různých rolích. Životní prostředí je všude kolem nás, zahrnuje přírodní i člověkem vytvořený hmotný svět. Ve vztahu k přírodě a životnímu prostředí se k životnímu prostředí nejvíce váže environmentální vědomí, tedy „ochranářská“ charakteristika - neboť spotřeba surovin, produkce odpadů a znečištění, změny klimatu ovlivňují nejen mimolidský svět, ale i svět lidí. Pokud tedy nechceme věnovat pozornost jen poškozování přírody, ale také například smogu ve městech nebo toxinům v domácnostech, je vhodnější spojovat environmentální vědomí s ochranou životního prostředí.

Když se nad pěti charakteristikami vztahu k přírodě a životnímu prostředí zamyslíme, napadne nás, že bychom jej mohli rozdělit na vztah k přírodě a vztah k životnímu prostředí. Vztah k přírodě by obsahoval charakteristiky, které jsou spojeny s bezprostředním kontaktem s přírodou, tedy potřebu kontaktu s přírodou, adaptaci na přírodní podmínky a estetický postoj k přírodě. Vztah k životnímu prostředí by obsahoval environmentální vědomí.

Protože se oba vztahy prolínají, rozhodl jsem se je zastřešit jedním termínem. Přírodu má rád kdekdo, ale důležité je podívat se na vztahy k přírodě a životnímu prostředí zblízka. Uvidíme pět charakteristik, ve kterých se mezi sebou lidé významně liší: potřeba kontaktu s přírodou, adaptace na přírodní podmínky, estetické vnímání přírody, etický postoj k přírodě a environmentální vědomí.

Pro dnešní dobu je přitom příznačné, že vztahy lidí k přírodě a životnímu prostředí jsou nevyvážené a plné rozporů - například kdo rád chodí do přírody, nemusí ji chránit, a kdo v ní nalézá estetická uspokojení, nemusí být zdatný zálesák. Proto je problematické snažit se vtěsnat rozmanitost a různorodost vztahů lidí k přírodě do jednoho termínu nebo jedné škály.

Vliv člověka na přírodu v průběhu historie

Lidé si přírodu a prostředí upravovali desítky tisíc let. Lidská přítomnost měla vliv na všechno, od mamutů po mikroby. Již stovky let lidstvo svou přítomností ovlivňovalo stav přírody kolem sebe. Lidé si přizpůsobovali nejen plodiny, které pěstovali, ale také zvěř, kterou lovili, škůdce, které vyháněli nebo nemoci, které s sebou přinášeli.

Dřívější rozšířenou představou bylo, že člověk začal jiné kontinenty ovlivňovat až v 15.století, ve “století objevů”, s rozšířením zámořského dobývání a se zdokonalením lodní dopravy. Ale není to tak. “Panenská příroda neexistuje. A podle všeho neexistuje již několik století.” prohlásila Melinda Zeder, antropoložka Národního Muzea Přírodní historie na Smithsonském institutu.

S rozšířením lidstva po zeměkouli byly vynalezeny luk a šíp, rybářské sítě, keramika a zemědělské stroje, které jim ulehčily život, ale také ovlivňovaly svět kolem nich. Na základě zkoumání a syntézy archeologických dat DNA se vědci domnívají, že lidé začali dramaticky měnit své okolí před více než 12 000 lety. V tu dobu se člověk z Afriky dostal do zbytku světa, který postupně kolonizoval.

Dokonce před 50 000 až 100 000 lety naši předci pravděpodobně napomohli k vyhynutí některé z megafauny Austrálie a Tasmánie a to ať už přímo nebo nepřímo, díky lovu a zabíjení, jak potvrzuje výzkum. Člověkem byly vybírány, pěstovány a šířeny druhy zvířat a rostlin vhodné pro člověka. Oblíbenými zvířaty se stali především přežvýkavci - krávy, ovce, kozy. Je jasné, že zemědělství mělo rozsáhlé důsledky pro přírodu na velkých úsecích půdy.

Asi největší dopad mělo lidstvo na evolučně jedinečné ostrovní ekosystémy ve chvíli, kdy mořské národy našly způsob, jak se k nim dostat. Například Polynésané s sebou přinesli nejen zvířata, která jim v zemědělství měla pomáhat, ale omylem s nimi přivedli i škůdce. Čím byly dopravní a obchodní systémy člověka pokročilejší, tím větší byl jeho dopad na krajinu.

Pro lepší představivost vezměte v úvahu, že nyní i jediný kontinent, kde lidstvo trvale nežije - Antarktida, vykazuje jasný dopad lidské aktivity. Co se týče vlivu změny člověka na přírodu a klima, mezi vědci existuje (probíhá) rozsáhlá debata.

Někteří z vědců se domnívají, že se nacházíme v nové geologické epoše, v tzv. „antropocénu“ označující, kdy lidstvo svou činností globálně ovlivňuje zemský ekosystém. Mnoho vědců věří, že změna atmosféry prostřednictvím velkých infuzí průmyslových skleníkových plynů znamená začátek antropocénu, tudíž se začátek této éry zařazuje do posledních několika set let.

Dalším z provokativnějších názorů je, že všudypřítomní lidé mění přírodu stejně dlouho, jako lidstvo samo, ale že to není vždy špatné. Domnívají se, že v mnoha případech staří lidé narazili také na inovativní a udržitelné způsoby obdělávání půdy a krajiny.

Návrh k rozuzlení tohoto problému má Nicole Bovin z Oxfordské univerzity. “Tato zjištění ukazují, že musíme přejít od paradigma ochrany Země před změnou k vytvoření nového paradigma pozitivního a aktivního ovlivňování druhů probíhajících změn, které se dějí. To zní děsivě a velmi samoúčelně. Realita je však taková, že na již silně pozměněné planetě žije 7 miliard lidí.

tags: #člověk #a #příroda #sociologie

Oblíbené příspěvky:

• Portfolio Innogy v oblasti obnovitelných zdrojů
• Kovový odpad a jeho sběr
• Posílení zdraví ekosystému
• Vyjádřete lásku ke zvířatům
• Recenze odpadkových košů