Dopady skleníkového efektu na změny klimatu

11.04.2026

Současná klimatická změna je způsobena činností člověka. Tím se výrazně liší od změn klimatu v minulosti. Spalování uhlí, ropy a zemního plynu a některé další činnosti mění složení atmosféry a přidávají do ní skleníkové plyny.

Jaký význam má skleníkový efekt pro klima na Zemi?

Klima na všech planetách sluneční soustavy je určováno vzdáleností od Slunce, to znamená intenzitou slunečního záření. Nejdůležitější přímý efekt na klima má však skleníkový efekt. Dobře je to patrné na trojici planet Venuše, Země, Mars. Jejich vzdálenost od Slunce není tolik rozdílná, ovšem skleníkovým efektem se naprosto odlišují.

Na Venuši je skleníkový efekt mohutný do té míry, že je tam teplota při zemi nějakých čtyři sta stupňů Celsia, zatímco Mars, kde je skleníkový efekt velmi malý, má minusovou teplotu v řádech desítek až stovek stupňů Celsia.

Průměrná teplota našeho zemského povrchu se v současnosti pohybuje okolo 15 °C, jenže bez vlivu skleníkového efektu, tedy bez přítomnosti skleníkových plynů v atmosféře, by činila minus 33 stupňů. Všechno by tu bylo zamrzlé a život, jaký známe, by vůbec neexistoval.

Vznik skleníkového efektu

Sluneční záření ohřívá zemský povrch, který se následně tohoto záření potřebuje zbavit, protože kdyby se této energie nezbavil, došlo by postupně k roztavení Země. Hlavní podíl energie, jež odchází ze zemského povrchu, je ve formě infračerveného tepelného záření. To se v atmosféře zachycuje právě díky skleníkovým plynům, jejichž molekuly toto záření pohlcují. Tím dochází k ohřívání vzduchu.

Čtěte také: Jak změna klimatu ovlivňuje české zemědělství?

Ohřátý vzduch sám o sobě ale také vyzařuje infračervené záření, a to všemi směry. Můžeme si to představit tak, jako kdyby byly skleníkové plyny soustředěny do jedné vrstvy podobné sklu skleníku (odtud jejich název). A jak se to sklo zářením ze země ohřeje, zamíří přibližně polovina z této energie nahoru do kosmického prostoru, ovšem ta druhá jde dolů. Tím pádem je dole na zemském povrchu více energie, než by odpovídalo jen slunečnímu záření.

Vědci zjistili, že na teplotu na Zemi má koncentrace skleníkových plynů v atmosféře naprosto zásadní vliv. Byla dokonce prokázána lineární závislost mezi těmito veličinami, kdy platí, že čím vyšší je koncentrace skleníkových plynů, tím více roste teplota.

Takže s každým větším či menším množstvím emisí skleníkových plynů, zejména CO2, dochází k zesilování přirozeného skleníkového efektu. To má za následek, že se na zemský povrch dostává více tepla, více energie. Proto je základním rysem současné změny klimatu oteplení.

Příroda je velmi citlivě vyvážená. Jakákoliv změna teploty je zásahem do její křehké rovnováhy.

Antropocén a lidský vliv

Podle amerického biologa Stoermera a nizozemského chemika Crutzena se počátky nárůstu unikání skleníkových plynů do atmosféry následkem lidské činnosti datují do doby zdokonalení parních strojů a rozmachu průmyslové výroby. Od konce 18. století tak podle obou vědců začíná nové geologické období, tzv. antropocén. O antropocénu říkáme, že je epochou, v níž lidské síly přesáhly svým objemem a významem původní přírodní síly.

Čtěte také: Čad čelí klimatickým změnám

Uvedu příklad, který to dokazuje - a tím je kvalita složení mořské vody. Oceán se v důsledku zvýšené koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře okyseluje. Je to jev, o kterém se ví teprve deset, patnáct let, proto ještě není známý celý dopad na mořský ekosystém, nicméně je jisté, že bude významný. Předpokládá se, že to ,odnesou' korálové útesy, jež budou do konce století z velké části zničeny. Už dnes jich je poškozeno 50 procent.

Za vůbec nejvážnější považuji vymírání biologických druhů, u nás třeba ptáků zemědělské krajiny, jejichž počet dramaticky poklesl. Ještě o patro výše než samotnou změnu klimatu stavím celkový tlak lidské společnosti na celou planetu, v souvislosti s technologiemi, rostoucí populací a jejími materiálními nároky. Projevuje se to nejrůznějším způsobem. Pro mě je ale opravdu nehrozivější ztráta biologické rozmanitosti, říkám tomu „odpřírodnění“.

Odlesňování

Určitě sem spadá odlesňování. Ono ale stačí tropické lesy „jen“ degradovat tím, že se vyhubí určití živočichové, což nakonec ovlivní celý ekosystém včetně rostlin.

Dnes víme, že změna klimatu je složitý systém a propletenec, v němž kromě atmosféry figuruje oceán a vlastně celá živá příroda - pochopitelně včetně toho, jak se chová člověk.

Dopady klimatické změny

Velmi významná změna je spojená se zvyšováním hladiny oceánů. Důsledkem je kupříkladu ohrožení zdrojů pitné vody v přímořských oblastech. Obrovské nebezpečí pro zhruba miliardu lidí, kteří jsou přímo závislí na vodních zdrojích spojených s ledovci, se týká rozsáhlých oblastí pod Andami a Himalájem. Úplně nejzřetelnější to je v Jižní Americe, kde ledovce tají velkou rychlostí a zdroje vody zde zkrátka zmizí.

Čtěte také: Problémy spojené s palmovým olejem

Vyšší teploty a častější sucha nepříznivě ovlivňují zdraví lesů a pěstování potravin, vzestup hladin oceánů ohrožuje města na pobřeží a kvůli tání horských ledovců chybí voda v povodích, která jsou jimi napájena. To jsou příklady dopadů klimatické změny. Velikost dopadů, s nimiž se budeme setkávat v následujících desetiletích, přímo závisí na tom, kolik skleníkových plynů do atmosféry ještě vypustíme. Každý ekosystém má svůj „bod zlomu“, tedy moment, kdy začne být změna přírodních podmínek natolik významná, že už ji tento ekosystém není schopen dále zvládat a „zlomí se“ - podobně jako větev stromu při příliš velkém zatížení.

Energetika a globální oteplování

Prakticky celý svět se dnes shodne, že se budeme muset obejít bez fosilních paliv. A to dost rychle, máme-li dosáhnout vrcholu globálních emisí oxidu uhličitého před rokem 2030. Pak by emise měly postupně klesat až k nule.

V praxi to znamená, že energetika nebude založena na fosilních palivech. Bude to ohromná změna, která se dotkne každého člověka na světě. Proto, pokud mluvíme v souvislosti s klimatickými změnami o celé škále adaptačních opatření, energetika mezi ně patří na první místo.

Skleníkový efekt a skleníkové plyny

Skleníkový efekt je zažitý, byť ve svých obrysech poněkud nepřesný termín, kterým popisujeme proces ohřívání atmosféry planety Země. Proč nepřesný? Třeba proto, že ohřívání uvnitř skleníku funguje na docela jiném principu. Obal naší planety, atmosféra, není pevný. Rovněž proto, že tento jev je pak chápán jako něco umělého, vyvolaného člověkem. Jenže skleníkový efekt tady byl už dávno před lidmi, a vděčíme mu za to, že je pro nás planeta dnes obyvatelná. Něco jiného ovšem je, že tento přirozený jev negativně ovlivňujeme, zejména uvolňováním tzv. skleníkových plynů do atmosféry. Tím totiž zesilujeme jeho působení až tak, že jeho různé negativní projevy velmi silně pociťujeme.

Začít musíme u Slunce, hvězdě naší vesmírné soustavy, která k planetě Zemi vysílá energii ve formě elektromagnetického záření o různých vlnových délkách. Spadá sem záření krátkovlnné ultrafialové, infračervené, viditelné. Část z těchto dopadajících „paprsků“ se odrazí zpět do vesmíru, přibližně 26 %, případně je absorbuje zemská atmosféra a oblačnost (asi 19 %). Zbytek, zhruba 55 % z tohoto balíku energie, ale „prorazí“ až k povrchu planety. Ten jej pohltí a ohřeje se. Teplo z něj pak sálá a uvolňuje se do okolí. Od Slunce k povrchu Země míří (spíš) krátkovlnné a viditelné záření, které se z povrchu zpět do planetární atmosféry pak uvolňuje jako dlouhovlnné, infračervené. Tepelné.

Pokud by kolem Země neexistovala stávající atmosféra, ono tepelné záření by se záhy vysálalo do vesmíru. Planeta (tedy kromě toho, že by tu nebylo k žití) by tak byla dost nevlídným tělesem, s teplotou okolo -18 °C. Máme velké štěstí, že atmosféru máme. A navíc plnou skleníkových plynů, které ono unikající tepelné záření zachytí. Díky tomu totiž činí průměrná roční teplota celé planety komfortních 14 °C. Skleníkový efekt je tedy jev, který umožňuje život na planetě Zemi ve stávající podobě.

A skleníkové plyny - například vodní pára, oxid uhličitý, metan nebo ozón - přitom sehrávají zásadní roli. Mají schopnost pohltit infračervené záření. Bez skleníkového jevu (a skleníkových plynů) bychom tu nebyli. Skleníkový jev ani skleníkové plyny tedy nejsou nositeli žádného zla. Problémy nastanou v případě, že se koncentrace skleníkových plynů v atmosféře z nějakého důvodu zvýší. Protože to zesílí efekt onoho zadržování tepla v atmosféře. A na planetě Zemi se tak může zvýšit průměrná teplota nad limit, který nám momentálně vyhovuje. Zesílit skleníkový jev dokážeme. A minimálně od 18. století jsme v tom vážně dobří. Například industrializací průmyslu, skrze zemědělskou praxi nebo vypalováním deštných pralesů.

Proč jsou stromy a rostlinstvo vlastně tak důležité? Rostliny při svém růstu do svých těl ukládají oxid uhličitý, který vytáhnou z atmosféry. Tím vlastně regulují koncentraci silného skleníkového plynu v atmosféře. Když je pokácíme, snižujeme sílu tohoto regulačního mechanismu. Sami mezitím do atmosféry skleníkové plyny vydatně přidáváme, uvolňujeme je ve velkém zejména spalováním fosilních paliv.

Způsobů, jakými zvyšujeme koncentraci skleníkových plynů v atmosféře a narušujeme i přirozené opravné mechanismy, je předlouhá řada a není na ně teď prostor. Bavíme se o skleníkovém efektu a o tom, že jej jako lidé umocňujeme. Projevuje se to tím, co nazýváme globálním oteplováním. A co je zásadní problém. Poněkud sobecky, tedy z hlediska přežití našeho druhu v „našem“ světě. Skleníkový efekt a skleníkové plyny patří k mechanismům, které tu fungovaly dávno před příchodem lidí a zajišťovaly na planetě Zemi podmínky pro život. Rozmezí klimatických podmínek, v němž dokáže existovat náš živočišný druh, je ale poměrně úzké.

Klimatická změna: Stručný průřez problematikou

Klimatická změna je globální problém, který odstrašuje svým rozsahem a komplexitou. Měnící se klima na planetě je pro lidstvo existenční problém. Na Zemi v současnosti dochází k významným relativně rychlým jevům a procesům spojeným s projevy počasí, které zahrnujeme pod pojem „klimatická změna“. Existence klimatické změny je prokázána na základě přímých měření změny stavu složek klimatického systému, např. hodnot meteorologických prvků, chemického složení atmosféry, výšky hladiny oceánů, mocnosti ledových příkrovů.

Co je to Klima?

Klima není počasí, ale s počasím úzce souvisí. Klima (neboli podnebí) určuje dlouhodobý charakter pro dané místo: např. mírné nebo tropické. Počasí je klimatu podřízeno. Klima určuje celkové úhrny srážek i charakter meteorologických jevů jako je prudkost bouří.

Skleníkový Efekt

Sluneční energie v podobě záření dopadá na Zemi, kde jsou cca dvě třetiny vstřebány povrchem planety. Další část se odrazí zpět do atmosféry, ve které působí skleníkové plyny. Ty odrazí energii zpět na zemi, kde se opět promění v teplo, čímž se udržuje planeta obyvatelná. Tento jev se nazývá skleníkový efekt. Přirozeně s přibývajícími skleníkovými plyny v atmosféře dochází k zesílení tohoto efektu a k následnému nárůstu globální teploty.

Skleníkové plyny se v atmosféře vyskytují přirozeně. Propouštějí sluneční paprsky, ale pohlcují tepelnou energii, kterou vyzařuje zemský povrch, a udržují tak naši planetu teplou. Bez jejich dostatečného množství by byla Země chladná podobně jako Mars.

Hlavní Skleníkové Plyny

Oxid uhličitý (CO₂): Vzniká zejména při spalování fosilních paliv, ale i v důsledku orby, tání permafrostu (trvale zmrzlé půdy) nebo rozkládání organické hmoty. Jejich těžbou a spalováním vypouštíme CO₂ zpět do atmosféry.
Metan (CH₄): Je 30 krát účinnější skleníkový plyn než CO₂. Vzniká v prostředí bez přístupu kyslíku, tzv. metanovým kvašením. Velké množství metanu se uvolňuje při těžbě a přepravě ropy a zemního plynu, chovu dobytka, na skládkách odpadu a při pěstování rýže.
Oxidy dusíku (N₂O): Jsou 300 krát účinnější skleníkové plyny než CO₂. Hlavním zdrojem jejich emisí jsou procesy spalování fosilních paliv v dopravě i průmyslu, chemický průmysl včetně např. výroby hnojiv. Mezi největší přispěvatele tak patří průmyslové zemědělství, zejména chemická hnojiva, ale i doprava.

Přírodní Síly a Lidská Činnost

Mezi přírodní síly, které přispívají ke změně klimatu, patří intenzita slunečního záření, sopečné erupce a změny v koncentraci přirozeně se vyskytujících skleníkových plynů. Podle NASA jsou tyto přírodní příčiny ve hře i dnes, ale jejich vliv je v porovnání s vlivem člověka příliš malý nebo se projevují příliš pomalu na to, aby mohly mít přírodní příčiny zásadní vliv na rychlé oteplování pozorované v posledních desetiletích.

Současná klimatická změna je způsobena činností člověka. Tím se výrazně liší od změn klimatu v minulosti. Spalování uhlí, ropy a zemního plynu a některé další činnosti mění složení atmosféry a přidávají do ní skleníkové plyny.

Zdroje Emisí Skleníkových Plynů

Hlavním sektorem vypouštějícím emise skleníkových plynů je energetika. Energetické emise se ale promítají do všech oblastí ekonomiky a jednotlivé sektory je těžké oddělit. Další významné zdroje skleníkových plynů jsou doprava, průmysl (zejm. Různé oblasti lidské činnosti produkují různé skleníkové plyny. Emise oxidu uhličitého se obvykle měří na základě produkce na území jednotlivých států. Tento způsob výpočtu ale nedává úplný obrázek toho, kdo je za ně zodpovědný. Mezinárodní firmy zpravidla najímají levnou pracovní sílu v rozvojových zemích a zpracovávají tamní suroviny, přičemž vzniklé emise jsou přičteny na vrub “montovnám,” ačkoliv výrobky jsou určeny pro trhy v bohatších zemích, např. Evropě či USA - tyto země tak emise vznikající jinde “dovážejí”.

Odlesňování

Odhaduje se, že lidstvo vykácelo přibližně polovinu světových lesů. Většina odlesňování v současnosti probíhá v souvislosti s vypalováním a kácením tropických deštných pralesů, primárně pro potřeby zemědělství nebo pastvy, pro výrobu dřevěného uhlí a druhotně pro těžbu dřeva jako materiálu. Přestože tropické deštné pralesy pokrývají jen asi 6 % zemského povrchu, mají významný vliv na globální klima - tropické lesy mají nejvyšší fotosyntetickou produktivitu a rovněž schopnost ochlazovat zemský povrch ze všech lesů na Zemi, čímž pomáhají zmírňovat globální oteplování.

Dopady Klimatické Změny

Mnohé ze zemí, které jsou historicky nejvíce odpovědné za emise skleníkových plynů, jsou vůči jejím dopadům paradoxně nejméně náchylné. Chudší země, které mají zpravidla menší schopnost jednat a reagovat, pociťují dopady změny klimatu jako první a nejhůře. S důsledky se vyrovnávají dočasnými i trvalými způsoby, např.

Vyšší teploty a častější sucha nepříznivě ovlivňují zdraví lesů a pěstování potravin, vzestup hladin oceánů ohrožuje města na pobřeží a kvůli tání horských ledovců chybí voda v povodích, která jsou jimi napájena. To jsou příklady dopadů klimatické změny. Velikost dopadů, s nimiž se budeme setkávat v následujících desetiletích, přímo závisí na tom, kolik skleníkových plynů do atmosféry ještě vypustíme. Každý ekosystém má svůj „bod zlomu“, tedy moment, kdy začne být změna přírodních podmínek natolik významná, že už ji tento ekosystém není schopen dále zvládat a „zlomí se“ - podobně jako větev stromu při příliš velkém zatížení.

Řešení Klimatické Krize

Hlavní roli v řešení klimatické krize hraje omezení využívání fosilních paliv, jako je ropa, uhlí a zemní plyn, a jejich nahrazení obnovitelnými a čistšími zdroji energie. To vše při současném zvýšení energetické účinnosti na jedné straně a spotřeby přírodních zdrojů na druhé. Efektivní změna ale musí přijít shora. To začíná na úrovni mezinárodních dohod a států, které zavázaly dohody dodržovat.

Ve městech v současnosti žije více než polovina světové populace a očekává se, že do roku 2050 se tento podíl zvýší téměř na 70 %. Změnu klimatu nezvrátí jedinec změnou svých spotřebitelských návyků. Naše chování a postoje ale hrají velkou roli. Je rozhodující pro to, aby se něco změnilo. Je důležité rozlišit fakta od zavádějících tvrzení, omylů a dezinformací.

Politika ochrany klimatu v ČR a EU

Na národní úrovni byla dne 22. března 2017 vládou schválena Politika ochrany klimatu v České republice (POK), která obsahuje cíle a opatření na snižování emisí skleníkových plynů. Průběžné hodnocení POK proběhlo v roce 2021 a mj. na jeho základě byla v roce 2024 připravena aktualizace POK. V říjnu 2015 byla vládou schválena Strategie přiizpůsobení se změně klimatu v podmínkách ČR a v lednu 2017 Národní akční plán adaptace na změnu klimatu, který je jejím implementačním dokumentem.

Ochrana klimatu je jednou z prioritních oblastí politiky EU. V prosinci 2019 byla Evropskou komisí představena jedna z jejích klíčových priorit - Zelená dohoda pro Evropu, která představuje strategii pro přechod na klimaticky neutrální, udržitelnou a oběhovou ekonomiku.

Emise Skleníkových Plynů

V roce 2022 celý svět vypustil do atmosféry 57,4 miliard tun CO2eq. Vzhledem k různému poločasu života jednotlivých plynů v atmosféře se tento příspěvek uvažuje za určitou standardizovanou dobu, zpravidla uvažujeme horizont 100 let a používáme tzv. GWP (Global Warming Potentital) koeficienty.

V porovnání s celosvětovými emisemi se mohou zdát emise Česka zanedbatelné - v roce 2022 Česká republika vypustila 118,5 milionu tun CO2eq (při zahrnutí sektoru využití půdy a lesnictví 121,8 mil. tun CO2eq). V roce 2022 Česko vypustilo 118,5 milionů tun CO2eq, přepočteno na obyvatele jde o 10,9 tuny CO2eq na osobu. Světový průměr v roce 2022 byl 7,2 tun CO2eq na osobu.

Podíl jednotlivých sektorů na emisích se liší jak v čase, tak napříč zeměmi. V Česku jsou relativně vyšší emise z energetiky oproti ostatním zemím kvůli vyššímu podílu uhelných elektráren a skutečnosti, že Česko je vývozcem elektřiny.

Na přibližně 70 % světových emisí skleníkových plynů se podílí oxid uhličitý. Globální oteplení je přibližně přímo úměrné celkovému množství emisí skleníkových plynů, které vypouštíme do atmosféry. Pro zastavení klimatické změny je tedy nutné přestat vypouštět skleníkové plyny a dosáhnout takzvané klimatické neutrality.

Množství emisí, které lze ještě vypustit, abychom nepřekročili určitou teplotní hranici, se označuje jako uhlíkový rozpočet. Pro zastavení klimatické změny je nutné přestat vypouštět skleníkové plyny, neboli dosáhnout tzv. net-zero či klimatické neutrality.

Největších emisních úspor může Česko dosáhnout proměnou svého energetického mixu. Emisní intenzita ekonomiky označuje množství skleníkových plynů vyprodukovaných na jednotku HDP a zpravidla se uvádí v gramech CO2eq na jeden dolar.

Keelingova křivka

Takzvaná Keelingova křivka je užívána pro znázornění koncentrace CO2 v atmosféře. Charles Keeling v roce 1958 začal měřit koncentraci CO2 na ostrově Mauna Loa na Havaji a zjistil, že trajektorie křivky se mění podle ročního období. Keelingova křivka ukazuje změny v koncentraci CO2 v průběhu roku. Obecně v průběhu let ale vzrůstá.

Informace o tom, jak vypadala atmosféra ve vzdálenější minulosti, podávají takzvané „ice cores“, tedy vrty do ledu. Led obsahuje vzduch a částice v něm obsažené a díky jeho analýze se dá zjistit, jak velké koncentrace různých látek byly na Zemi obvyklé v minulosti a stejně tak i teploty, které dříve panovaly.

Budoucí vývoj klimatu mohou nejvíce ovlivnit zákonodárci a lídři států. Tomu, že se klima změní, nyní již nezabráníme.