Obyvatelé Gazy nyní žijí v realitě, ve které není možné přežít. Česká asociace odpadového hospodářství zdůrazňuje, že je třeba rozlišovat vytříděný odpad a možnosti recyklace. S tím i vzniklý odpad. Boom popíjení piva a dalších nápojů v plechovkách má v létě pokračovat. Prodeje v posledních letech rostou nebývalým tempem.
Odpadové hospodářství v obcích
Žijete na vesnici a máte tu muzeum, koně, farmu. Domnívám se, že je to politikou státu, který se zaměřil na problémy Prahy a větších měst. Na vesnici se zapomíná, protože se dlouhodobě neřešily problémy, které znesnadňují běžný život. V rámci úspor jsou omezeny dopravní spoje a do některých míst spoje v sobotu a v neděli vůbec nezajíždějí. I s lékařskou péčí je to složitější, k naléhavým případům mnohdy nejsou schopni záchranáři dojet v předepsaných 15 minutách.
Dopad na život
Na vlastní kůži jsem se přesvědčil, že dojezdy sanitek jsou pouze teoretické a vůbec to neodpovídá realitě. Například v době rekonstrukce silnice mezi Kokořovem a Skašovem zkolaboval v obci Březí na jižním Plzeňsku jeden místní muž, a to krátce po ustanovení vyhlášky ministerstva o dojezdu sanitek do 15 minut. Sanitka, která vyjížděla ze stanoviště z Blovic, přijela za 25 minut, protože byly objížďky. A ten člověk zemřel. To se samozřejmě na ministerstvu neřeší. Nedělají se náhrady, když je z nějakého důvodu nesjízdná silnice.
Problémy s nákupy a zemědělstvím
Další problém představují nákupy v obci. Staří lidé velmi často nemají dopravní prostředek, a tak jsou odkázáni na toho, kdo jim něco přiveze, nebo na dražší nákup a nekompletní sortiment v malých obcích. A navíc, protože tam je drahý provoz, mají obvykle venkovské prodejny jednu pracovní sílu a otevírací doba bývá omezená. Další věcí je, že tam nejsou pracovní příležitosti. Zemědělství dnes, jak je pojato EU, je bič pro vesnici. Spočívá to v tom, že se zazeleňuje, takže se z nás stává botanická a zoologická zahrada. Podmínky pro hospodaření se čím dál tím více zpřísňují, řekl bych až nelogicky. Vidím to osobně, jak se vše komplikuje.
Evidence zvířat a dotace
Souhlasím, že musí existovat evidence zvířat a že musí být precizní. Hovězí dobytek dostal zelenou pro masnou výrobu, ne pro dojivost. To znamená, že ho máte třeba celý rok na pastvě. A mají mít „náušnice“, aby byl identifikovaný každý kus. Jenomže se vyrábějí celostátně a pochopitelně nejlacinější. Výběrové řízení pro výrobce znamená, že musí být co nejlevnější, a tudíž křehké. Kráva se odrbe a značka je pryč. A zvíře bez „náušnice“, to je jako člověk bez občanského průkazu. Výsledek je ten, že zemědělec dostane pokutu a nemůže za to. Od letošního roku je to dokonce tak, že při prvním porušení je ztráta tří procent dotací, při druhém dvacet procent a při dalším šedesát procent dotací. To je likvidační. Taková nařízení dělají lidé, kteří tomu nerozumí. Proč nemohou povolit čipy? Načipovalo by se to třeba do ocasu, který člověk nejí, a evidence by byla jasná.
Čtěte také: Kdy navštívit Egypt?
Recyklace kovových obalů
„Na český trh je uváděno stále relativně malé množství hliníkových obalů, které by mohly být využity pro recyklaci,“ kontroval ředitel asociace Petr Havelka. Co se třídění týká, největší problém představují kovové nápojové obaly i v Praze. Bezmála dvě pětiny Pražanů přiznaly, že plechovky odhazují do nádob na směsný odpad. Vyplývá to z nedávného průzkumu Pražských služeb.
„Kovové nápojové obaly mohou být dobrým sluhou, nebo zlým pánem. Množství vytříděného kovového obalu třeba v hlavním městě výrazně roste. Loni dosáhli na 757 tun, o téměř sto třicet tun více než v roce předchozím a zhruba pětkrát více než před pěti lety. „Letos do dubna evidujeme o devět tun více než za stejné období v loňském roce. Obce a města mají podle nové odpadové legislativy povinnost umožnit třídění kovových odpadů jako takových. Funguje i vícekomoditní nádobový sběr. Třídicí linky pořizují moderní separátory kovů, které zpracují všechny kovy a navíc je roztřídí podle materiálu. Separátory třídicí linky v Pražských služeb ve Vysočanech fungují na bázi vířivých proudů.
Podle Havelky z odborného hlediska není žádný objektivní důvod zavádět celorepublikově povinné zálohy na plechovky od piva. Podle něj jsou Češi v nápojovém segmentu historicky zvyklí na vratné skleněné lahve, teprve v současnosti přecházejí na hliníkové plechovky.
Úspěchy českých firem v zahraničí
České firmy se umí v zahraničí prosadit díky komplexním řešením pro úpravu pitné vody, čištění odpadních vod a recyklaci. Kromě spolehlivosti a kvality konkurují stále ještě i cenově. Bjørn Falkeström hledal výrobce, který by mu na míru sestavil vlastní čistírnu průmyslových odpadních vod z výroby piva a splaškových vod z toalet a kuchyně pivovaru, která by přitom „šedou“ vodu zvládla zpracovat tak, aby se dala zpětně využívat v pivovarském provozu. Po delším hledání se nakonec dohodl s českou firmou Envi-Pur, která membránovou čistírnu naprojektovala, dodala, zprovoznila a pravidelně servisuje.
Voda vytéká z čistírny tak čistá, že může proudit rovnou do místní říčky. Kal, který během procesu vzniká, se navíc druhotně využívá v ekologickém zemědělství. „Pro nás je důležité, že neznečisťujeme životní prostředí a přispíváme k cirkulární ekonomice. S technologií jsem spokojen, kdykoliv se mohu podívat na aplikaci v mobilu, jak čistírna pracuje, z Envi-Puru mi posílají měsíční reporty a pravidelně sem jezdí na údržbu,“ pochvaluje si švédský pivovarník.
Čtěte také: Rizika pro turisty v Egyptě
Rodinné podnikání a flexibilita
Úspěch Envi-Puru ve Skandinávii je svým způsobem typický pro celý sektor vodárenských a odpadových technologií. A nejen tím, že soběslavská firma může jako referenci dát k dobrému i to, že v Česku pivovarskému provozu rozumíme. V Česku působí řada úspěšných exportních firem, které „malou“ vodu, jak se ve vodárenské hantýrce říká právě úpravě a čistění vody, umí a dokáží se prosadit nejen doma, ale i v zahraničí.
Jen několik příkladů z poslední doby: firma Topol Waters oslavila dvoutisící čistírnu dodanou do Skandinávie, Khaanzaa dlouhodobě působí na mongolském trhu, chrudimská firma Vodní zdroje Ekomonitor dodala svou mobilní úpravnu vody do egyptského Abúsíru, brněnský Mivalt vybavil svou kalovou technologií drůbežárnu v USA a In-Eko má dokonce vlastní pobočku v Indii.
„Většinou jde o malé a střední firmy rodinného typu, které vznikly v 90. letech a dokázaly se prosadit svou flexibilitou a cenovou politikou. V zahraničí je často vnímají jako kvalitní výrobce, kteří dokáží udržet rozumné ceny,“ říká Martin Srb, člen výboru Asociace pro vodu ČR (CzWA), největší profesní organizace v oboru vodního hospodářství, která sdružuje na 60 firem.
Trendy v oboru
Udržet exportní potenciál ale znamená také čím dál více sledovat trendy v oboru a obchodní příležitosti v zahraničí. Obojí se přitom prolíná. „Tři čtvrtiny našich čistíren jdou na export, takže máme i zpětnou vazbu ze zahraničí. Máme tím pádem informace, co jsou trendy, kam se i jiné země Evropské unie snaží obor čistírenství posunout,“ vysvětlil v rozhovoru pro BusinessInfo Jan Topol, ředitel rodinné firmy TopolWater.
Kam se obor ubírá, pravidelně ukazují také výstavy a veletrhy. Pro vodní a odpadové hospodářství je tím nejdůležitějším IFAT v Mnichově, kam pravidelně jezdí řada českých firem, ale také Asociace pro vodu ČR jako stavovská organizace. „Naše firmy se na prestižním veletrhu určitě neztratí, bylo by ale potřeba posílit prezentaci. Po technické stránce toho zvládneme opravdu hodně, někdy mám ale pocit, že to nedokážeme tak podat, jak to umí třeba výrobci ze západní Evropy,“ všímá si Martin Srb.
Čtěte také: Egyptská environmentální politika
Tradiční trhy a nové příležitosti
Vodní hospodářství v Srbsku je z hlediska ekonomické diplomacie prioritním oborem: srbská vláda totiž až do roku 2026 realizuje projekt Čisté Srbsko, který předpokládá investice ve výši 4 miliard eur do komunální infrastruktury a čistíren odpadních vod. Balkán platí za tradiční exportní region pro české vodohospodářské a odpadové technologie, a to jak pro samotné výrobky, tak know-how.
Díky Čechům funguje zásobování pitnou vodou a čistění vod odpadních na řadě míst Srbska, Bosny a Hercegoviny, ale třeba i Kosova. „V Chorvatsku poptávku nahoru táhne turistika, zvláště nové hotelové komplexy u moře a nové apartmánové domy. Svou roli tu hrají i dotace EU. V Srbsku je trh trochu pozadu, ale probouzí se. Obecně nicméně platí, že si lidé čím dál víc uvědomují potřebu mít odpadní hospodářství nějak vyřešené,“ dodává.
K tradičním regionálním veletrhům patří také Cairo Water Week, kde se loni představila nejen Sigma, která do Egypta svá průmyslová čerpadla vyváží již přes 60 let, ale i řada menších firem: třeba brněnský LifeTech, který se specializuje na dezinfekci vody pomocí ozonu a UV záření.
Ekonomická diplomacie
Ekonomická diplomacie může ale pomoci i jinak: třeba tím, že dokáže prověřit serióznost obchodního partnera. „Pro malou českou firmu je samozřejmě mimo její schopnosti zjišťovat si, jak důvěryhodné je postavení egyptské partnerské firmy na trhu. Nám s takovou rešerší v Egyptě pomohla pobočka CzechTrade i ambasáda,“ říká Tomáš Roztočil za Envi-Pur, který do Egypta dodal čistírnu pro hotelový resort u Rudého moře.
Kromě turistiky je nadějným sektorem také zemědělství, zvlášť provozy, které musejí dbát na udržitelné zacházení s vodními zdroji a využívají tak i recyklovanou odpadovou vodu v pěstebním cyklu a případně i odvodněný kal. Vhodným zákazníkem tak mohou být třeba skleníkové farmy v jižní Evropě.
Vliv geografické polohy
Tomáš Roztočil si přitom všímá geografické přímé úměry: čím víc na sever, tím mají zákazníci větší environmentální cítění a požadují tak „chytré“ čistírny a sofistikovanější technologie, včetně pokročilé digitalizace v podobě dálkového řízení a monitoringu. To potvrzuje i Jan Topol. „Monitorovací systém a dispečink používají naši partneři ve Skandinávii, v Norsku nebo Švédsku, kde jsou o kousek dál před Českem. Tam je už běžné, že když si pořizujete čistírnu, tak si zároveň s tím kupujete i službu, servis a kontrolu,“ říká.
Kromě důrazu na high-tech jde v případě Skandinávie o sice bohatý, ale také náročný trh. Platí to zejména o Norsku, které vyžaduje své vlastní certifikace. „Pečlivě si hlídají, koho na svůj trh pustí. Na druhou stranu, pokud se vám to v Norsku podaří, pak tam díky regulaci trhu není tak silná konkurence,“ vypráví technický ředitel firmy Envi-Pur, která našla obchodního partnera až za polárním kruhem. Česká firma pro něj vyvinula kompaktní kontejnerovou čistírnu, která může najít uplatnění na lodích, rybích farmách a ropných plošinách.
Rozvojová pomoc jako odrazový můstek
Zajímavým odrazovým můstkem pro nové kontrakty mohou být nejen veletrhy a dobré reference, ale i programy rozvojové spolupráce, které na sebe dokáží „nabalit“ další zakázky ve veřejném sektoru. Platí to třeba pro společnosti Ircon a TopolWater, které se před více než deseti lety podílely na výstavbě čistírny odpadních vod pro kosovskou obec Harilaçi a později také pomáhaly zlepšit kvalitu vody v přehradní nádrži Badovac. Také díky těmto referencím pak české firmy v Kosovu dokázaly zvítězit v otevřených tendrech a získaly zakázky od několika municipalit.
Podobný úspěch se povedl i v Gruzii společnosti Zikmund Electronics. Ta nejprve v roce 2019 v rámci programu Aid for Trade v gesci Ministerstva průmyslu a obchodu ČR dodala své zařízení na kontrolu odpadních vod státní společnosti United Water Supply Company of Georgia. Díky dobré referenci na kamerový a detekční systém mladoboleslavská firma dokázala navázat kontraktem na komerční bázi, tentokrát šlo o vestavbu do vozidla gruzínské společnosti Georgian Water & Power Tbilisi.
Právě díky programům rozvojové spolupráce, které běží nejen pod Českou rozvojovou agenturou, ale i Rozvojovým fondem OSN (UNDP) nebo Evropskou komisí, se české firmy dostanou do míst, která se mohou zdát okrajová, přesto v nich sílí ekonomický růst a vznikající nová střední síla znamená také nové obchodní příležitosti.
Evropská unie a nové příležitosti
Při pátrání, kde všude mohou společnosti z oboru vodního a odpadového hospodářství uspět, bychom ale neměli zapomínat na ten vůbec největší a z hlediska české ekonomiky nejdůležitější trh. A tím je Evropská unie.
Právě na unijním trhu se totiž díky novým pravidlům EU pro odvádění, čištění a vypouštění městských odpadních vod otevírají nové příležitosti. Příslušná směrnice stanoví, že od roku 2045 budou muset všechna města nad 150 tisíc obyvatel zavést takzvané kvarterní čistění, tedy dodatečně z odpadních vod dostat široké množství mikropolutantů, jako jsou zbytky léků a kosmetiky. Členské země se budou muset také postarat o to, aby se takto vyčištěná voda pokud možno ještě dále dala využít. „S výjimkou Švýcarska nebo jižního Německa takové čistírny odpadních vod v Evropě nefungují. A vzhledem k tomu, že škála technologií není velká, určitě to znamená i šance pro české firmy, které se zaměřují například na membránovou filtraci,“ vysvětluje Martin Srb.
Propojování odpadového hospodářství a energetiky
Podle představitele Asociace pro vodu ČR bude trendem také propojování odpadového hospodářství s energetikou. Prohloubí se energetické využívání kalů jako odpadního produktu, třeba v propojení s bioplynovou stanicí, a nový impulz přinese evropský trh také pro recyklační technologie. „Světový trend se projevuje už i v jazyce. Namísto čistíren se třeba v Americe používá termín water reclamation facility, tedy zařízení na zpětné využití vody,“ upozorňuje Martin Srb.
Odpadkový kolonialismus
„Je na čase uvědomit si, že odpadové hospodářství není pračka na špinavou vodu, ale komplexní environmentální cyklus. Svět si zvyká na nový termín: "odpadkový kolonialismus". Hlavně do Afriky a Asie. "Všichni mluví o globalizaci. O tom, že svět se stává globální vesnicí. nejznámějších afrických ekologů, Senegalec Haidar al-Ali.
Evropská unie zpřísňuje zákony na ochranu životního prostředí a likvidace nebezpečných odpadů je stále dražší. Evropské firmy však našly jiné řešení: chemikálie, často smrtelně jedovaté, odvezou do třetího světa. Hlavně do Afriky a Asie. Zkorumpovaným politikům a obchodníkům zde za "likvidaci" odpadu stačí zlomek částky, která se platí v Evropě.
Andreas Bernstoff, německý expert na mezinárodní obchod s toxickými látkami, jenž dříve pracoval pro organizaci Greenpeace, vytvořil seznam osmdesáti míst v Africe, kam Západ vyvezl nebezpečný odpad. Mezi těmito zeměmi je Egypt, Nigérie a Somálsko."Všichni mluví o globalizaci. O tom, že svět se stává globální vesnicí. Ale tady v Africe máme pocit, že Afrika se pro tuto vesnici stala žumpou," tvrdí jeden z nejznámějších afrických ekologů, Senegalec Haidar al-Ali.
Vyvézt odpad do Afriky se vyplatí. Podle francouzské organizace Robin des Bois stojí v Evropě likvidace kubíku chemikálií 300 až 500 eur. Ve třetím světě to může být až patnáctkrát méně.
Nález radioaktivního odpadu v Somálsku
K odhalení toho, jak využívají Afriku západní firmy, které se chtějí zbavit odpadu, pomůže někdy náhoda. Jako tomu bylo u obřích vln cunami. Ty zabily 290 tisíc lidí v jihovýchodní Asii. Udeřily však i v tisíce kilometrů vzdáleném Somálsku.
Zde "vyvrhly" na tamní pláže obsah kontejnerů, které západní lodě, údajně ze Švýcarska a Itálie, vyhazovaly u somálských břehů. V nich byl prý uskladněn i radioaktivní jaderný odpad, látky obsahující olovo, kadmium, rtuť a nemocniční odpad. Podle některých spekulací se západní firmy domluvily s místními somálskými "warlordy". Ti údajně za udělení povolení k vyhození odpadu získali peníze na koupi zbraní.
Případy, kdy měl odpad skončit ve třetím světě, jsou známy i z Indie a Saúdské Arábie. V Indii měla být loni sešrotována francouzská loď Clemenceau plná azbestu. Ekologové tomu však zabránili.
V poušti v muslimské Saúdské Arábii měly zase skončit výkaly prasat z Nizozemska, jež byly krmeny jedovatými látkami. Nakonec k tomu nedošlo.
tags: #egypt #vesnice #odpad #hospodaření
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]