Na mnoha místech v Česku umírají jehličnaté lesy. Někde najdeme místo vzrostlého lesa jen rozlehlé holiny, jinde dosud kmeny mrtvých smrků či borovic trčí smutně k nebi. Co se to s našimi lesy děje? Jakou roli v tom hraje kůrovec a jakou klimatická změna a další faktory? Umírání lesů ve velkých plochách neboli plošný rozpad lesa se týká především smrkových lesů v nižších polohách a částečně také lesů borových.
Od roku 2016 bylo v Česku vytěženo přes 146 000 ha mrtvých jehličnanů, což odpovídá ploše čtverce o straně 38 km. Zřetelně více jsou přitom postiženy oblasti Moravy. V kraji Vysočina bylo od roku 2016 vykáceno přes 20 % jehličnatých lesů, v Jihomoravském, Moravskoslezském a Olomouckém kraji okolo 17 %. Roli v tom hraje několik druhů kůrovců (lýkožrout smrkový, lýkohub sosnový a další) i různé houbové nákazy, ale těm se zdravé stromy dokáží ubránit.
Musíme se proto ptát, co tak výrazně snížilo imunitu stromů a umožňuje kůrovci páchat tak velké škody. Hlavní oslabující faktory jsou pro lesy v ČR tři: klimatická změna, degradace půdy a nevhodné hospodaření. V tomto textu jako „les“ označujeme plochu s vysokými, vzrostlými stromy, která vytváří své mikroklima (podle definice FAO, bez ohledu na to, jak je plocha evidovaná v katastru nemovitostí).
Mrtvý les je většinou vykácen a na jeho místo jsou vysazeny mladé stromky, tedy plocha lesní půdy neubývá. Za několik desítek let, pokud ovšem stromky přežijí, bude na místě vzrostlý les znovu. I když to může vypadat jako slovíčkaření, jde o důležitý rozdíl, dobře ukazující odlišnost mezi přírodními a hospodářsky využívanými lesy.
S trochou nadsázky lze říci, že přírodní lesy neumírají - čas od času odumřou jednotlivé stromy, jsou však zanedlouho nahrazeny mladými jedinci, kteří v podrostu čekají, až se pro ně uvolní místo. Jinak řečeno: přírodní nebo přírodě blízký les žije v neustálé obnově a zmlazování a zachovává si své mikroklima. V takovém lese najdeme různě staré stromy (říká se mu „různověký“) a má pestrou druhovou skladbu stromů, díky čemuž dobře zvládá výkyvy počasí nebo odolává škůdcům.
Čtěte také: České supermarkety a bio
Naproti tomu typický český hospodářský les je stejnověká monokultura s velmi chudým podrostem. V takovém lese nic jako neustálá přirozená obnova neprobíhá, spíše připomíná pole, které se jednou za sto let „sklidí“. Takové lesy nebývají odolné, kůrovci se v nich snadno množí a šíří a dochází pak k tomu, že stromy umírají naráz ve velkých plochách (tzv. plošný rozpad lesa). Když potom lesníci mrtvé stromy vytěží, vznikne holina, kterou musí podle zákona znovu osázet, aby dál „plnila funkci lesa“.
Zde se však mladým, nechráněným stromkům roste podstatně hůře než ve stínu a stabilním mikroklimatu vzrostlého lesa. Většina českých lesů sloužila ve 20. století především k produkci dřeva a dlouho se pěstování smrkových či borových monokultur vyplácelo. Má to však i negativní důsledek: dnešní lesy jsou slabé a zranitelné.
Problémy spojené s monokulturami a hospodařením v lesích
Druhová skladba: Smrkové lesy dnes tvoří okolo 50 % rozlohy českých lesů. Smrky totiž byly v minulosti vysazovány i v oblastech, kde pro ně bylo příliš teplo nebo sucho, tedy mimo své tzv. ekologické optimum. Kdybychom ponechali vše pouze na přírodě, většinu ČR by pokrývaly lesy dubové (v nížinách) a bukovo-jedlové (ve vyšších polohách), zatímco smrky by tvořily jen na cca 11 % rozlohy - zhruba od 650 m n. m. bychom je našli ve smíšených porostech a jen vysoko v horách by byl dominantně smrkový les.
Pěstování monokultur: Smrkové a borové monokultury jsou známé svou nízkou odolností - jednak jsou doslova pastvou pro škůdce a umožňují jim zlikvidovat velkou plochu lesa naráz, jednak stromy stejného druhu odčerpávají z půdy stále stejné živiny.
Stejnověké lesy: V hospodářsky využívaných lesích najdeme převážně stromy stejného věku. Byly většinou vysázeny naráz ve stejném roce, a pokud se mezi nimi později vysemenily mladší stromy jiného druhu, lesníci je odstranili. Různověké lesy jsou výrazně odolnější - například mladé smrky jsou schopny se proti kůrovci ubránit mnohem lépe než staré, obvykle přežijí kůrovcové kalamity a nedochází pak k plošnému rozpadu lesa a úplné ztrátě lesního mikroklimatu. Podobně si stromy různého stáří dovedou lépe poradit s delším obdobím sucha.
Čtěte také: Jak podporovat projekty
Pěstování nahusto: Vše, co stromy potřebují k životu, získávají svými kořeny a svou korunou s listím nebo jehličím. Aby byly zdravé, potřebují pro své kořeny a korunu určitý prostor, tedy být ve vhodné vzdálenosti od sebe. V hospodářsky využívaných lesích se stromy pěstují nahusto, což ekonomického hlediska dává smysl: stromy, které mezi sebou soutěží o světlo, se snaží místo do prostoru kolem sebe vyhnat do výšky a výsledkem jsou dlouhé rovné kmeny bez větví, tedy lépe využitelné dřevo bez suků.
Klimatické změny a jejich dopady
Vyšší průměrná teplota: Lesy, které jsou dnes dospělé, byly vysázeny před 80-100 lety. Během jejich života se klimatická změna začala silně projevovat: v Česku se za posledních 60 let zvýšila průměrná roční teplota o 2 °C. Co to znamená pro naše smrkové lesy? Zatímco kolem roku 1960 byly průměrné roční teploty na území ČR okolo 7 °C, v posledních letech běžně přesahují 9 °C. Ideální teplota pro smrkové lesy je však výrazně nižší - roční průměr do 6 °C. Jinými slovy: optimální místa pro pěstování smrků se s postupující klimatickou změnou posouvají výše.
Zatímco v 60. letech byly dobré podmínky i v oblastech okolo 600 metrů nad mořem, nyní už jsou ve výškách nad 900 metrů a v případě dalšího oteplování se tato hranice bude dále posouvat.
Častější a delší sucho: Občasné období sucha je součástí přirozené variability klimatu. Klimatická změna však způsobuje sucha delší a častější. Méně vláhy v půdě ale není jen důsledkem menšího množství srážek. Vyšší teploty v zimě vedou k tomu, že více prší a méně sněží a případný sníh se udrží kratší dobu. Přitom tání nahromaděného sněhu je na jaře pro doplňování vláhy v půdě zcela zásadní, a lze tedy říci, že teplé zimy způsobují sušší jara.
Dalším faktorem, který klimatická změna ovlivňuje, je rozložení srážek v průběhu roku: ubývá dní, kdy prší dlouho a mírně, což je typ dešťů, který půda dokáže dobře vstřebávat. Naopak přibývá silných dešťů, kdy většina vody odteče a nevsákne se.
Čtěte také: Dávkování lignohumátu v ekologickém zemědělství
Vyšší odpar vody: Vyšší teploty v letních dnech způsobují, že stromy svými listy a jehličím odpařují více vody (odborný název tohoto jevu, který souvisí s dýcháním rostlin, je evapotranspirace). Pokud není v takových dnech v půdě dostatečná zásoba vody, stromy strádají.
Lepší podmínky pro kůrovce: Vyšší teploty v zimě způsobují, že toto roční období přežívá více kůrovců, v létě zase teplo urychluje vývoj kůrovcových larviček a brouků, takže se v průběhu sezóny stihne vyrojit více generací.
Degradace půdy
Půda je pro zdraví lesa stejně zásadní jako pro člověka zdravá strava. Musí obsahovat správné množství živin a navíc je potřeba, aby měla i vhodné pH. Různé druhy stromů mají rády různé půdní pH, pokud je však pro ně půda příliš kyselá nebo zásaditá, přestává se jim dařit: například břízy a borovice zvládají žít v kyselejších půdách, jasanům a javorům se už ale v takových podmínkách nedaří. V mnoha oblastech ČR je dnes půda vyčerpaná a překyselená.
Opakované pěstování smrků: Se sázením smrkových monokultur se na našem území začalo někdy koncem 18. století. A zatímco dobrý zemědělec se snaží plodiny střídat, aby se půda nevyčerpala, v lesích se smrky po dlouhou dobu pěstovaly opakovaně. Na některých místech tak vyrostly třeba i čtyři generace smrků po sobě. Důsledkem je jednak méně živin v půdě a jednak snížené pH. Opadané jehličí smrků, borovic a modřínů, které postupně během let vytvořilo lesní půdu, má totiž pH jen okolo 4, a vzniká tak značně kyselé prostředí, jež zdraví stromů nijak neprospívá.
Kyselé deště a jejich dlouhodobé dopady: V letech 1960-1990 chrlily komíny elektráren v severních Čechách obrovská množství oxidu siřičitého, který vznikal při spalování hnědého uhlí. Tyto emise pak ve formě kyselých dešťů padaly zpět na zem a způsobily smrt mnoha horských lesů. Zároveň však přinesly i méně viditelnou změnu v podobě dlouhodobého okyselení lesních půd. Okolo roku 1990 prošla většina elektráren odsířením, což lesům určitě pomohlo, nicméně i dnes se síry do půdy stále dostává poměrně hodně - z lokálních topenišť a jiných zdrojů.
Reaktivní dusík: Součástí kyselých dešťů jsou i reaktivní formy dusíku (NOx, NH3−), které vznikají především při spalování v elektrárnách nebo benzínových motorech. Dusík v těchto sloučeninách působí v půdě jako hnojivo a nepřirozeně urychluje růst kmenů, které jsou pak křehké. Zároveň ale způsobuje také chřadnutí symbiotických kořenových hub, jež stromy ke svému zdravému růstu potřebují.
Když proto mluvíme o lese, je třeba mít na paměti, že les nejsou jen kmeny, větve a listy, které vidíme nad zemí. Minimálně stejně zásadní jsou neviditelné procesy pod zemí: kořeny stromů získávají z půdy vodu i důležité chemické prvky a k tomu jim pomáhají symbiotické houby, jež jsou na složení půdy a její pH velmi citlivé.
Kůrovci a jejich role
Kůrovci představují velmi různorodou skupinu hmyzu vyskytující se po celém světě. Většina druhů žije jen v mrtvých nebo umírajících stromech a nejsou pro zdraví lesa nijak ohrožující. Existuje však několik málo druhů (mezi nimi i náš lýkožrout smrkový), které sice většinou žijí pod kůrou oslabených či umírajících stromů, nicméně za příznivých podmínek se dokážou mnohonásobně rozmnožit a ve velkých počtech pak zabíjejí i zdravé stromy.
Schopnost usmrtit i zdravý strom přitom spočívá v tom, že brouci jsou schopni koordinovat svůj útok chemickou signalizací, takzvanými agregačními feromony. Brouci vyhlodávají komůrky ve vnitřních vrstvách kůry, kde se rozmnožují a kladou vajíčka. Z nich vylíhnuté larvičky se živí lýkem, které je pro strom klíčové, neboť mu umožňuje transportovat vodu a živiny - bez něj strom postupně chřadne a umírá.
Po několika týdnech larvy dospějí a jako nová generace brouků vylétají a hledají místo k přezimování nebo ke kolonizaci dalších stromů. Zdravé stromy se napadení brání, například produkcí terpenů a dalších látek, jež jsou pro brouky toxické. Proto brouci zpravidla obsazují jen stromy vyvrácené větrem nebo oslabené suchem či jinými faktory, neboť ty se nedovedou dostatečně bránit.
Když má kůrovec optimální podmínky, může se během jedné generace zvýšit počet jedinců patnáctkrát. V případě dvou generací to představuje teoreticky 225násobný nárůst (u tří generací dokonce 3375násobný). Takzvané kalamity, tedy období přemnožení kůrovců, bývají většinou krátké a jsou přerušovány dlouhými obdobími, během nichž jsou počty brouků jen malé.
Ve srovnání s tím je kalamita, kterou zažívají české lesy od roku 2016, výjimečná jak svým rozsahem, tak i délkou trvání.
Možnosti řešení a budoucnost lesů
Potřebné kroky vyplývají už z výše uvedeného: je nutné změnit způsob hospodaření v lesích a usilovat o zastavení postupující klimatické změny. Obojí totiž vytváří kůrovcům ideální podmínky, a zejména změna klimatu působí na zbývající stromy jako silný stresor, který je bude dále oslabovat. Lze očekávat, že současná kůrovcová kalamita během několika let odezní a mnoho lesů, kam jsme dříve chodili, zmizí.
Na druhé straně: velká část našich lesů nejspíš přežije, neboť na celém území ČR nerostou jenom smrky nebo borovice. Z dlouhodobého hlediska se však podmínky výrazně mění (viz výše) a pěstování neodolných monokultur už zkrátka nebude možné.
Lesy pokrývají 37 % celkové plochy Česka a podílí se na celkovém indexu krajinnéh zdraví z 26 %. Zdravé lesy jsou úzce spjaty s vyšší nadmořskou výškou. Naopak nezdravé lesy najdeme spíše v nižších polohách. Lesní porosty poskytují životně důležité ekosystémové funkce: regulují klima a malý vodní cyklus, podporují biodiverzitu, produkují dřevo a další materiály a poskytují prostor pro rekreaci. Jsou naším největším přírodním bohatstvím a nejhodnotnějším současným způsobem využití krajiny.
České lesy však současně trpí zejména v důsledku konvenčního hospodaření, které klade důraz na druhově chudé smrkové monokultury namísto přirozených, převážně listnatých lesů. Současné zvyšující se teploty neprospívají smrkům, které preferují chladnější a vlhčí podmínky severských zemí. Oslabené smrky snadno podléhají suchu a kůrovci - výsledkem jsou rozsáhlé plochy umírajících a suchých stromů, zejména na Bruntálsku a Vysočině.
Pro naše nížiny je přitom typické intenzivní zemědělství, zatímco s rostoucí nadmořskou výškou přibývá oblastí obhospodařovaných extenzivně. K extenzivnímu hospodaření patří vyšší podíl travnatých ploch, dřevin a krajinných prvků, které přispívají k vyšším hodnotám krajinného zdraví. Naopak intenzivní hospodaření vykazuje ze všech typů využití krajiny jedny z nejnižších hodnot ekosystémového zdraví, dokonce nižší než tzv. „spojitá městská zástavba“ - tedy převážně zastavěný povrch. Tyto městské plochy totiž zahrnují stromy a trávníky a jsou v celoročním průměru zelenější než orná půda, která je po většinu roku bez vzrostlých rostlin.
Konvenční hospodaření je postavené na potlačování zdraví krajiny pomocí orby a pesticidů a nahrazování přirozených funkcí zdravého ekosystému průmyslovými hnojivy. Velkoplošné hospodaření vyžaduje zcela uniformní krajinu, bez stromů a „škůdců“, což s sebou přináší odsun a vymírání i dalších živočišných druhů nejen nad zemí, ale i v ní. V důsledku odlesnění a odhalení půdy dochází k ztrátě její úrodnosti a k jejímu postupnému splavování do vodních toků a odnášení větrem, tzv. erozi.
Příkladem postupných změn k lepšímu jsou uvědomělí farmáři, zemědělci nebo vinohradníci, kteří se snaží hospodařit v souladu s přírodou. Tito hospodáři se odklonili od monokultur a orby. Už dávno jsou pryč snahy o co nejvyšší výnos nebo přehnané dávky postřiků a průmyslových hnojiv. Stále častěji volí ekologické přístupy, ohleduplnost ke krajině a přírodním pochodům. Znovuobjevují zkušenosti našich předků a moderní, přírodě blízké postupy reagující na klimatickou změnu.
Lesy jsou i přes mnohasetleté ovlivňování člověkem nejzachovalejší složkou přírody a krajiny, i proto je na ně zaměřena značná pozornost ochrany přírody. Pokud se nacházejí v přírodě blízkém stavu, potřebují ke své existenci minimální dodatkové energetické vnosy, a to i v lesích obhospodařovaných v poměrně dlouhých časových intervalech. Jejich vzdalováním se od přírodě blízkého stavu pak roste i potřeba a frekvence energetických dotací.
Nejvýznamnější problémy, které snižují ekologickou stabilitu lesů, přírodní hodnoty včetně druhové rozmanitosti a nakonec i jejich dlouhodobou produkční schopnost, mají původ především ve značném zjednodušení druhové skladby zavedením smrkových a borových monokultur v minulých stoletích a jejich vysokým zastoupením do současnosti. Spolu s uplatňováním pasečného hospodářství vedlo pěstování těchto monokultur i ke zjednodušení prostorové struktury lesů. Nedoceněn byl původní genofond dřevin. Významně se na stavu zejména horských lesních ekosystémů podepsal dodnes přetrvávající vliv imisí chemických látek z průmyslu a dopravy. Na mnoha místech stav lesa negativně ovlivňují nadměrné stavy spárkaté zvěře a narůstající rekreační využívání.
Záměrné pěstování lesa, vyvolané sílící poptávkou po dřevě v době nástupu průmyslové revoluce, vedlo při nedostatečných ekologických znalostech k masovému zakládání jehličnatých, převážně smrkových a borových monokultur, nahrazujících porosty s převahou buku a dubu. Lesní hospodářství se orientovalo na holosečný způsob obnovy lesa ve snaze maximalizovat produkci dřeva. Oproti přirozenému, zhruba třetinovému zastoupení jehličnatých dřevin se zvýšil jejich podíl na téměř 80 % a věková i prostorová struktura porostu byla značně zjednodušena. Uvedený stav v podstatě přetrvává do současnosti.
Postupná náprava uvedeného stavu poněkud omezuje možnosti širšího využití přirozené obnovy lesa, která se v současnosti podílí na obnově lesních porostů necelými 16 %. Poškození a postupný zánik horských lesních ekosystémů vlivem vysoké imisní zátěže vyvolal potřebu celkové revitalizace rozsáhlých komplexů lesa.
Přirozenou součástí lesních ekosystémů je mnoho skupin živočichů, existujících převážně ve vyváženém vztahu k bylinné i dřevinné složce. Neplatí to pro kalamitní škůdce, schopné vážně poškozovat až rozvracet zejména hospodářské jehličnaté monokultury (především smrkové a borové). Jinou skupinou živočichů, která působí vážné poškození lesních ekosystémů, jsou velcí kopytníci, zejména zvěř jelení, mufloní, dančí a někde i zvěř srnčí. Černá zvěř, považovaná za indiferentní druh, se může při současných stavech spolu s ostatními druhy spárkaté podílet na úplné likvidaci přirozené obnovy dubu a buku.
Hlavní překážkou rozumné dohody mezi lesníky a ochránci přírody jsou přetrvávající předsudky, vyplývající z nedostatečné nebo jen povrchní znalosti přírodních lesů. Nejzávažnějším předsudkem, prezentovaným především lesníky, je názor, že všechny lesy u nás bez výjimky jsou natolik pozměněné, že se neobejdou bez lidské intervence. Z toho plyne snaha hubit „lesní škůdce“ bez ohledu na stav lesních ekosystémů, stupeň jejich ekologické stability a stupeň územní ochrany, doprovázená často věcně i právně pochybeným argumentem, že lesní zákon to přikazuje.
Stejně závažnou překážkou realistického přístupu k lidské intervenci v lesích chráněných území je opačné extrémní stanovisko, že v nich nemá být účast hmyzu na selekci přestárlých nebo nemocných stromů nikde nijak omezována. Oba přístupy se vylučují navzájem a jsou-li uplatňovány kategoricky, nabízejí jednostranné východisko, které neumožňuje realizovat management přiměřený široké stupnici případů.
Zařazení lesů do chráněných území, zejména maloplošných, může vyvolávat některá omezení práv vlastníků a uživatelů těchto lesů. Obavy z možných omezení i rozdíly v názorech na potřebu a rozsah speciálních přístupů mohou být a také jsou zdrojem diskusí a někdy i rozporů, kterými vážně trpí úroveň péče o ohroženou přírodu.
Společnost sice uznává, že lesy jsou zvláštním majetkem, který kromě produkce dřeva plní i řadu dalších užitečných funkcí, vlastníkům lesů však poskytování těchto funkcí nikterak nekompenzuje.
Opatření v nich obsažená nejsou sice závazná, ale jsou v případě péče o lesy v chráněných územích podkladem pro obnovu lesních hospodářských plánů. Důležité je, že návrhy plánů péče je nutné s vlastníky a majetkovými správci lesů projednat, což vytváří prostor pro komunikaci, při které je možné hledat vzájemně uspokojivá řešení.
V jednotlivých kategoriích zvláště chráněných území je péče o lesní ekosystémy uplatňována diferencovaně na základě plánů péče. V národních parcích je v souladu se zákonem o ochraně přírody a krajiny vyloučeno hospodářské využívání lesů. Podle míry přirozenosti a dalších faktorů jsou lesy zařazeny do I. a II. zóny odstupňované ochrany přírody.
Vztah veřejnosti k lesům
Převážné většině lidí se v lesích líbí místa s divokou přírodou, jen menšina jich ale ví, co všechno to obnáší, zjistil výzkum Sociologického ústavu Akademie věd ČR. Badatelé v něm zjišťovali, jaké jsou názory veřejnosti na les, jeho odolnost proti klimatickým změnám, na jeho funkci i na to, co ho nejvíc ohrožuje. Průzkum se zaměřil také na to, co lesům nejvíce škodí. Podle veřejnosti je to na prvním místě znečištění (77 procent), na druhém holoseče (70 procent).
Z dat vyplývá, že veřejnost akcentuje zejména tyto mimoprodukční funkce lesů. Když byli lidé dotázáni na důležitost každé funkce zvlášť, vnímali funkci produkce dřeva jako nejméně důležitou, nicméně pokud byli požádání, aby vybrali pouze tři nejdůležitější funkce lesa, produkce dřeva získala na významu. Pokud měli respondenti vybrat tři nejdůležitější funkce, vybírali rovněž často mimoprodukční funkce, ale mezi významnými funkcemi se ocitla i produkce dřeva.
Nejvíce respondentů vybralo jako první nejdůležitější funkci lesa ochranu rozmanitosti druhů rostlin, hub a živočichů (biodiverzity), poté funkci ochrany klimatu a produkci dřeva, následuje ochrana půdy před erozí a ochrana vody. Jako druhá a třetí nejdůležitější funkce lesa se opět nejčastěji objevuje ochrana klimatu.
Co se týče aktuálního stavu lesů a možných negativních faktorů, lidé považují znečištěné prostředí za nejvýznamnější negativní vliv na lesy (77 %). Sedmdesát procent respondentů vnímá negativně holosečnou těžbu, 48 % respondentů považuje za nepříznivé přemnožení zvěře v našich lesích, 45 % respondentů se domnívá, že převládající monokultury mají na lesy v Česku nepříznivý vliv.
Veřejnost se obecně přiklání k opatřením, která vedou k přírodě bližším podobám lesa. Většině lidí se v lese nelíbí rozsáhlé paseky (65 %), ale ještě více se jim nelíbí asfaltové cyklostezky (77 %). Veřejnost není nakloněna ani intenzivnímu hospodaření v lesích, ani jejich intenzivnímu rekreačnímu využívání. Zatímco se 85 % respondentů vyjádřilo, že se jim v lese líbí místa s divokou přírodou, veřejnosti se na druhou stranu nelíbí suché a popadané stromy (73 %). Přestože z výše uvedených výsledků bychom mohli usuzovat, že lidé dávají přednost přírodě bližšímu pojímání lesů, zatím se tento fakt nijak výrazně nepromítá do spotřebitelského chování lidí.
Obecně lze říci, že častěji se přiklánějí k názorům kladoucím důraz na environmentální rozměr lesních ekosystémů lidé s vyšším vzděláním. Z pohledu environmentální sociologie lze konstatovat, že skupiny prosazující naléhavost environmentálních problémů jsou úspěšné ve veřejném diskursu, veřejnost vnímá ohrožení lesů klimatickou změnou, akcentuje mimoprodukční funkce lesa a přiklání se k přírodě blízkým způsobům zacházení s lesem. Současně se objevují náznaky nejednoznačného vnímání některých pojmů.
tags: #ekologické #problémy #pole #a #okraje #lesa
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]