Ekologie a přírodní katastrofy: Vliv lidské činnosti a normalizace extrému

Přírodní katastrofy jsou zcela normální geologické pochody, které se odehrávaly od samotného začátku geologické historie Země. Nicméně, střet s lidskou populací mění náš pohled na ně, zejména z hlediska obětí, škod, a možnosti předpovědi a ochrany před nimi. Mnohdy na sebe jednotlivé katastrofy navazují a většinou jsou jejich druhotné účinky tragické.

V prosinci minulého roku se smog ve velkých čínských městech stal natolik neprostupným, že tisíce lidí začaly utíkat na venkov ve snaze uvidět znovu modrou oblohu. Tato „airpokalypsa“ zasáhla zhruba půl miliardy lidí. Těm, kteří zůstali, začal jejich každodenní život připomínat scény z postapokalyptického filmu: lidé ploužící se s velkými plynovými maskami uprostřed smogu, ve kterém není vidět na několik metrů před sebe.

Vynořila se tak nová kategorie uprchlíků - kromě lidí prchajících před válkou, suchem, tsunami, zemětřesením a ekonomickou krizí tu máme ještě uprchlíky před smogem. Je docela dobře možné, že nadcházející ekologické katastrofy nebudou něčím, co podkopá kapitalismus, ale naopak se stane příležitostí pro jeho ještě rychlejší růst.

Událost, která je nejprve zakoušena jako nereálná (perspektiva nadcházející katastrofy, u které, ačkoli víme, že je pravděpodobná, nevěříme, že by mohla skutečně nastat, a odmítneme ji tedy jako nemožnou) se náhle stává reálnou (když tato katastrofa konečně nastane, je normalizována, vnímána jako součást běžného stavu věcí, jako naše odvěká existující možnost). Mezera, díky které jsou tyto paradoxy vzájemně kompatibilní, se nachází mezi věděním a vírou: víme, že ekologická katastrofa je možná, dokonce pravděpodobná, ale nevěříme, že skutečně nastane.

Z nemožnosti do normalizace

Přechod z nemožnosti do normalizace (s krátkou periodou ochromující paniky) můžeme pozorovat i na tom, jak americký liberální establishment reagoval na Trumpovo vítězství. O stejnou věc jde i v případě toho, jak se světové mocnosti a kapitál vztahují k ekologickým hrozbám, jako je tání světových pólů. Ti samí politici a manažeři, kteří ještě donedávna odmítali strach z globálního oteplování jako apokalyptické strašení nějakých exkomunistů, případně jako předčasné závěry, jež se nezakládají na seriozních datech, a kteří nás ujišťovali, že panika není na místě a věci půjdou tak, jako doposud, najednou zachází s globální změnou klimatu jako normálním faktem, jako se součástí toho, jak dnes věci prostě fungují.

Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu

Něco nás tu podvodně ujišťuje o tom, že jsme připraveni přiznat si vinu za hrozby, které ohrožují naše životní prostředí: rádi se cítíme vinni, protože pak všechno záleží jen na nás a taháme za nitky katastrofy, takže můžeme sami sebe spasit tím, že změníme naše životy. Co je pro nás skutečně obtížné (alespoň pro ty, co žijí na Západě), že jako jednotlivci jsme vehnáni jen do čistě pasivní role těch, kdo sedí a sledují, jaký bude jejich osud. Abychom se takové situaci vyhnuli, máme sklony k obsedantní aktivitě, recyklaci starého papíru, nakupování organických potravin, jen abychom se ujistili, že něco děláme a nějak přispíváme - podobně jako fanoušek fotbalu fandí svému týmu na televizní obrazovce, křičí a vyskakuje z křesla v jakési podivné víře, že to snad nějak může ovlivnit výsledek.

Je pravda, že typickou formou fetišistického popření ohledně ekologie je představa: „Vím to velmi dobře (že jsme všichni v ohrožení), ale ve skutečnosti tomu nevěřím (protože nejsem připraven udělat nic skutečně důležitého, jako například změnit můj život).“ Máme tu ale i přesně opačnou variantu popření: „Vím velice dobře, že nejsem ve skutečnosti schopen mít vliv na proces, který povede k mojí zkáze (například výbuch vulkánu), nicméně je pro mě příliš traumatické to akceptovat, takže si nedokážu pomoct, a přesto se s tím snažím něco dělat, i když to k ničemu nepovede.“

Pointa je, že dokonce i v případě, že jsou skutečně zdravější (a mnohá z nich pravděpodobně jsou), je kupujeme proto, že díky tomu nejsme jen pouhými konzumenty, ale ruku v ruce s tím děláme i něco smysluplného, ukazujeme, že se staráme a jsme součástí velkého kolektivního projektu.

Ekologie jako ideologické bojiště

Ekologie je dnes jedno z hlavních ideologických bojišť s celým spektrem strategií, jak zamlžit skutečné rozměry ekologické katastrofy:

1. Jednoduchý nezájem: jedná se o marginální jev, který nestojí za pozornost, život (a kapitál) plynou dál a příroda se o sebe postará.
2. Věda a technologie nás spasí.
3. Přenechme řešení trhu (vyšší zdanění znečisťovatelů atd.).
4. Tlak superega na osobní odpovědnost, namísto rozsáhlých systémových opatření: každý z nás by měl dělat, co sám může - recyklovat, redukovat spotřebu atd.
5. A nakonec to možná nejhorší, alespoň co se týče ideologických dopadů, tedy boj za návrat k přírodní harmonii, směrem k střídmějšímu, tradičnějšímu životu, oproštěnému od lidské arogance, abychom se mohli znovu stát pokornými dětmi Matky Přírody.

Měli bychom si také povšimnout, že z takového sebeobviňování vede snadná a rychlá cesta ven: recyklovat, kupovat si organické potraviny, využívat obnovitelné zdroje atd. Vina je pryč a můžeme si dál užívat našich životů.

Čtěte také: Ekologické aspekty vody v podniku

Past moralizujícího antikapitalismu

Další pastí, které je potřeba se vyhnout, je moralizující antikapitalismus - všechny ty řeči, že kapitalismus je poháněn egoistickou chtivostí jednotlivých kapitalistů, kteří baží po moci a penězích. Ve skutečném kapitalismu je osobní chtivost podřízena neosobnímu mechanismu kapitálu - jeho reprodukci a expanzi. Jsem tak v pokušení říct, že ve skutečnosti potřebujeme více osvíceného egoismu, nikoli méně. Vezměme si ekologickou hrozbu: žádná pseudoanimistická láska k přírodě tady není potřeba, jen dlouhodobý egoický zájem. Konflikt mezi kapitalismem a ekologií může vypadat jako typický konflikt mezi patologickým egoicko-utilitaristickým zájmem a skutečně etickou péčí o společné dobro lidstva. Při bližším pohledu je ale hned jasné, že situace je přesně opačná: jsou to naše ekologické zájmy, které jsou založené na utilitaristickém smyslu pro přežití: jsou jednoduše osvíceným sebezájmem a zájmem o budoucí generace proti našim zájmům bezprostředním.

Pokud v celé této záležitosti chceme najít etický rozměr, je k nalezení právě v bezpodmínečné oddanosti expanzi a reprodukci kapitalismu: ve figuře kapitalisty, který se bezpodmínečně oddává mechanismu expanze a je připraven mu obětovat úplně všechno, včetně přežití lidstva. Fiat profitus pereat mundus (ať zisky vzkvétají, i kdyby se celý svět měl v prach obrátit) může být mottem takového přístupu.

Vesmírná loď Země, nikoli Matka Příroda

Pojem antropocén označuje novou epochu v životě naší planety, ve které se jako lidé už nemůžeme spoléhat na Zemi jakožto rezervoár připravený absorbovat důsledky našich aktivit. Už si nemůžeme dovolit ignorovat vedlejší důsledky naší produkce - už nejsou pouhým pozadím, na kterém se odehrávají naše životy. Musíme akceptovat, že žijeme na „Vesmírné lodi Země“ a jsme zodpovědní za to, v jakém stavu se nachází. Země už není pozadím našich aktivit, ukazuje se, že to je jen další konečný objekt, který můžeme nenávratně zničit nebo jej učinit neobyvatelným.

Abychom vytvořili nový způsob vztahu s naším prostředím, potřebujeme radikální politicko-ekonomickou změnu, něco, co Sloterdijk nazývá „domestifikací divokého zvířete kultury“. V okamžiku, kdy si uvědomíme, že žijeme na Vesmírné lodi Země, vynoří se naléhavý úkol civilizovat civilizace samotné, přijít s univerzální solidaritou a spoluprací mezi lidskými komunitami, což je úkol čím další těžší. Překonání expanze kapitálu, široká mezinárodní spolupráce a solidarita by se zároveň měly transformovat do takové výkonné moci, která bude schopna překročit hranice národní suverenity. Nejsou právě taková opatření určena k tomu, aby chránila naše přírodní a kulturní sdílené statky?

Antropogenní vliv na přírodní katastrofy

Avšak i člověk svou činností se může neblaze na vzniku přírodních katastrof účastnit. Environmentální katastrofu či také antropogenní činností způsobenou přírodní katastrofu nebo ekologickou katastrofu (anglicky: environmental disaster) můžeme definovat jako extrémní událost způsobenou lidskou činností, při níž dochází k zásadnímu narušení rovnováhy uvnitř daného ekosystému. Přímý vliv lidských aktivit na katastrofu v rámci ekosystémů pozorujeme například při ropných haváriích, výbuchu energetických zařízení nebo půdních erozích způsobených nevhodným využíváním daného území (např. nadměrnou těžbou). Obecně však můžeme konstatovat, že náhlé události, které způsobují závažné změny v rovnováze ekosystému a které v něm dříve nebyly, nebo nebyly tak běžné (popř. silné), můžeme přičítat lidské činnosti a s ní související změně klimatu, úbytkem biodiverzity a narušením původní rovnováhy.

Čtěte také: Nerezová ocel a životní prostředí

Příklady environmentálních katastrof

• Havárie reaktorů jaderné elektrárny Černobyl.
• Havárie ropné plošiny Deepwater Horizon v Mexickém zálivu.
• Environmentální devastace ostrova Nauru (důsledky těžby fosfátů).
• Protržení hráze odkaliště u města Ajka v Maďarsku (únik červeného kalu).
• Havárie tankeru Erika u pobřeží Francie (únik ropy).

Dopady klimatických změn

Nebezpečné oteplování planety pociťujeme už nyní, časté záplavy, lesní požáry i vymírání řady živočišných druhů. Odhaduje se, že do roku 2100 bude průměrná teplota Země o 2 až 4° C vyšší. Záležet bude hlavně na našem přístupu. Měnící se světové klima vážně ohrožuje současný život v Arktidě. Klimatické změny s sebou přinesly změny migračních tras zvěře i vegetačních období rostlin. Místní se musejí rychle přizpůsobit.

Čím dál častější teplé a suché jarní počasí nahrává brzkému přemnožení sinic ve vodních nádržích. Dalším faktorem rozvoje vodního květu sinic je nadměrné množství živin ve vodě, tedy eutrofizace. Zdravotní rizika spojená s koupáním ve volné přírodě jsou proto po zbytek sezóny častým problémem většiny našich nádrží.

Od konce komunistické diktatury, jejíž hospodaření devastovalo českou krajinu, nás dělí několik desetiletí. Za tu dobu pozorujeme výrazné zlepšení kvality životního prostředí. Na druhou stranu díky klimatické změně, stavu půd a lesů, dozrávají nové environmentální problémy. Voda, jako stěžejní faktor krajiny, z ní mizí. Podařilo se sice zlepšit například čistotu povrchových vod, ale nerozumné hospodaření s vodou v krajině v kombinaci s klimatickou změnou může mít katastrofické důsledky.

tags: #ekologie #a #přírodní #katastrofy #vliv

Oblíbené příspěvky:

• Výskyt papoušků v Jižní Americe
• O Jíní ovici
• Zásah hasičů v Českých Libchavách
• Více o životě v přírodě
• Rybí odpad a životní prostředí