Ekologie pro budoucí učitele: Význam výuky v přírodě

Vyučování pod širým nebem, resp. v přírodě má tradici napříč kulturami a historií. Vyučování pod širým nebem má na území ČR tradici, je propagováno, zdokumentováno a zrealizováno celou řadou pedagogů.

Historické kořeny výuky v přírodě v českém prostředí

V letech 1874 - 1879 učil děti v přírodě olomoucký učitel I. Libíček. V roce 1875 publikoval v časopisu Posel z Budče český pedagog Václav Vaníček článek, ve kterém odkazoval na Komenského Didaktiku a na tehdejší ministerský výnos (č. 4816 z 9. 6. 1873), v němž se dovoluje při vyučování ve vhodném čase vycházet do přírody v okolí školy) a doporučoval pedagogům, aby následovali jeho příkladu a co nejhojněji vycházeli se svými žáky mimo budovy škol.

V článku dále podrobně popisuje své turisticko-přírodovědné vycházky s žáky a mnohé zážitky z nich (např. společný zpěv písně Krásný vzhled je na ten Boží svět), které dokládají, že se již tehdy v přírodě vyučovalo interdisciplinárně. Plán Lesní školy v Kostelci nad Orlicí zveřejnil, ale nakonec nezrealizoval, v roce 1907 učitel Čermák. Lesní školy propagoval i sám Václav Rohlena. V roce 1926 byla sociálním úřadem města Prahy otevřena v Kinského zahradě soukromá Sadová škola, jejíž provoz nebyl bohužel dlouhý. Trval pouhých šest neděl.

Nejvíce se na našem území za myšlenku vyučovat ve venkovním prostředí v období před druhou světovou válkou zasadil spisovatel dětských knih z doby pravěké, učitel a archeolog E. Eduard Štorch vodil pražské děti o nedělích a svátcích do okolí Prahy, vedl kursy plavání, bruslení a skautský tábornický oddíl. O letních prázdninách pro své žáky pořádal levné zájezdy k moři, o zimních prázdninách lyžařské zájezdy do hor. Posléze si ale uvědomil, že čas strávený ve školních budovách není možné vykoupit pobytem na čerstvém vzduchu jen o nedělích a svátcích, trápil ho často neutěšený zdravotní stav jeho žáků. „Pilný a snaživý žák, který se doma svědomitě připravuje na školní vyučování, vysedává dlouho do noci nad knihami a sešity a podrývá si zdraví v nejnebezpečnější době ... Nemá místa na zotavení.“

Na odborném pedagogickém poli se proto v zájmu dětí pokoušel prosadit myšlenku spojení výuky s pobytem dětí v přírodě. Potřebné peníze získal prodejem vlastních archeologických sbírek. Aby svou vizi, že je možné vyučovat mimo budovy, podpořil pádnými argumenty (pedagogickým výzkumem), zrealizoval svou představu školy v přírodě na vlastní náklady jako jeden z mnoha tehdejších pedagogických pokusů. V letech 1926-1930 provozoval na vltavském ostrově v Praze v Libni Dětskou farmu, kam docházel tři dny v týdnu se svými studenty na vyučování. Na Dětské farmě nechával žáky během vyučování žít a volně pracovat v přírodě. Ti si ovšem „venkovní školu“ natolik oblíbili, že se zde scházeli i mimo čas vyučování, a to nejen ke hře a koupání, ale i k práci (budovali zde různé přístřešky, lavičky aj.).

Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu

E. Štorch si o své pedagogické práci vedl pečlivé záznamy, které po čtyřech letech zpracoval. Jeho výsledky byly překvapující - upevnění zdraví dětí (doloženo mnohými lékařskými zprávami), stmelení žáků z různých skupin a tříd, poznání individuálních schopností žáků, zvýšené sociální cítění, rozvoj samostatnosti, seberegulace ve skupině, pracovní návyky, skromnost (dnešní terminologií: vybudování klíčových kompetencí). Touto výzkumnou zprávou podložil žádost o to, aby pražské úřady Dětskou farmu uznaly jako státní školu a jako takovou ji začaly financovat, protože sám již byl bez prostředků.

Současný stav a zahraniční inspirace

Bohužel dnes, po téměř sto letech, je toto téma v české pedagogice stále stejně upozaděné jako dříve - žáci a studenti tráví v neútulných školních budovách většinu vyučování. Z těchto neutěšených poměrů existují ovšem i výjimky. Např. kolem nestorky české environmentální výchovy Květoslavy Burešové vznikla skupina učitelů a učitelek, které se snaží přesunout alespoň část výuky do školní zahrady. Snahu, aby žáci trávili více času venku, podporují dobré zkušenosti ze zahraničí.

O praxi v britských školách informuje S. Fenoughty. Žáci tráví na školních pozemcích (převážně o přestávkách) nejméně 25 % času stráveného ve škole. S. Fenoughty prezentuje charitativní školní spolek Learning Throught Landscapes, který vznikl v roce 1990 a jehož činnost prokázala, že je možné vyučovat ve venkovním prostředí více než 50 % veškerého učiva (včetně předmětů humanitních).

Problém venkovní-vnitřní prostředí začíná již v předškolní výchově. Absolventka oboru biomedicína T. Herotová uvádí, že děti ze skandinávských zemí stráví více než 80 % veškerého času, který tráví v mateřských školách, venku, a to za každého počasí. V našich mateřských školách je čas trávený venku kratší, za deště děti vycházejí ven málokdy. Problém venkovní-vnitřní prostředí pokračuje na druhém stupni. Žáci druhého stupně nebo víceletých gymnázií se z učeben dostávají z důvodů organizačních (nemají pouze jednoho učitele) a z důvodů většího rozsahu učiva ještě méně, než žáci stupně prvního.

Proto i dnes volají, v návaznosti na české reformátory v čele s E. Štorchem a na zahraniční zkušenosti např. hnutí Friluftsfrämjanden (česky: „pedagogika pod širákem“ nebo „venkovní pedagogika“), odborníci i někteří pedagogové z praxe po eubiotické reformě českého školství. Zahradní školy bývají chápány jako náhražka vyučování ve volné (divoké) přírodě. Ze zahraničního výzkumu vyplývá, že více než 50 % výuky všech předmětů (tj. včetně mateřského jazyka a matematiky) je možné realizovat ve venkovním prostředí.

Čtěte také: Ekologické aspekty vody v podniku

Pokud probíhá výuka např. jazyka v altánu na školní zahradě, mohou žáci při práci pozorovat stromy, květiny, ptáky, hmyz atd., mohou se nechat okolím inspirovat k plnění nejrůznějším úkolů (např. při hledání podstatných jmen, sloves, mohou počítat či měřit přírodniny, atd.). Vyučování ve venkovním prostředí je pro dětský organismus zdravější - posiluje se přirozená imunita, lépe probíhá rekonvalescence po závažných onemocněních, posiluje se nervový systém, probouzí se činnost mozkových buněk, posiluje se tělo, zvyšuje se hodnota hemoglobinu v krvi, zvyšuje se objem plic, stupňuje se plicní ventilace, roste chuť k jídlu, snižuje se tlak v tepnách, napomáhá se činnosti vyměšovací, mohutní systém svalový, prožívá se radost ze života.

Exkurze jako forma environmentální výchovy

Nejvýznamnější složkou organizovaného vyučování environmentální výchovy v terénu jsou exkurze na místa pro environmentální výchovu významná (čistírna odpadních vod, spalovna, skládka, vodárna, muzeum, skanzen). Významu exkurzí se věnuje celá řada autorů. Exkurze je jedna z organizačních forem vyučování, která se realizuje v mimoškolním prostředí.

Hovoříme buď o jednooborových, nebo komplexních exkurzích. Význam exkurzí v souvislosti s modernizací vyučování stále vzrůstá. Didaktická účinnost exkurze závisí ovšem na její důkladné a promyšlené přípravě a na vhodné reflexi. Model postupu přípravných a reflektivních fází exkurze podle J.

Fáze exkurze:

• Fáze „příprava učitele“ - učitel definuje cíle exkurze a úkoly pro žáky (tzn. musí se seznámit s místem exkurze, odbornou literaturou, popř. diskutovat s odborníky), připraví časový harmonogram exkurze, popř.
• Fáze „příprava žáků“ - učitel žáky seznámí ještě ve škole s plánovanou exkurzí, jejími hlavními přírodninami, aj. se kterými se na exkurzi setkají.
• Fáze „provedení exkurze“ - klade nárok na metodický postup učitele: metoda demonstrace.
• Fáze „hodnocení exkurze“ - obvykle realizována opět ve třídě. Učitel připomene nové poznatky, žáci materiál zpracovávají - výstavka, prezentace např.

V kontextu prvního stupně je organizovanou výukou environmentální výchovy také společné pozorování (např. Tento požadavek je podložen v autobiografiích celé řady významných osobností. Například L. Tuto schopnost získal právě díky informálnímu vzdělávání (neorganizovaném pobytu v přírodě) v raném dětství.

L. Burbank v tomto textu propaguje pro výchovu dětí klidné prostředí venkova. Zásadně se staví proti povinné školní docházce pro děti mladší 10 let. (Čili to, co sám zažil.) Život bez intelektuálních stresů považoval za základ navrhovaných pedagogických reforem. „Každé dítě by mělo mít svůj vlastní svět, kde jsou bábovičky z písku, luční kobylky, vodní brouci, pulci, žáby, motýli, lesní jahody, třešně, žaludy, kaštany, lezení po stromech, brouzdání se potokem, lekníny, veverky, netopýři, včely, morčata, štěňata, strniště, smrkové šišky, oblázky, písek, hadi, borůvky a sršni; a každé dítě, které o tento svět přijde, zároveň přijde i o nejlepší zdroj své výchovy. Tím, že se s jednotlivými složkami tohoto světa seznámí, dostane se do styku s vnitřní harmonií přírody. Toto poučení je nenásilné, přirozené a celistvé.“

Čtěte také: Nerezová ocel a životní prostředí

Zakladatel indické ochrany přírody J. Corbett (1866 -1933) strávil rané dětství v pralese a za svého nejlepšího učitele považoval samotnou přírodu. Přírodovědec G. Durrell prožil dětství plné raných chovatelských zážitků na ostrově Korfu v doprovodu dvou psů vyučován domácími učiteli. Na dětství v idylickém prostředí norských hor vzpomíná jedna z nejvýznamnějších spisovatelek, nositelka Nobelovy ceny za literaturu S. Undsetová.

U nás tuto „metodu“ prosazovali za první republiky zastánci tzv. volné školy - pokusníci František Merta, Konrád Pospíšil, Josef Loutocký, Karel Weinzettl, Jaroslav Vágner, Josef Pešek a především Jan Úlehla. „Volná škola“ nebo také „volná pracovní škola“ byla idea vzdělávání vycházejícího zcela z iniciativy žáka. Učitel by poskytl žákům volnost veškeré školní práce - výuka probíhá bez osnov i bez rozvrhu hodin, bez učebnic, na základě volné, dobrovolné kázně. Vyučování začíná až tehdy, když příroda v dítěti probudí zájem a zvídavost. Tato myšlenka ovšem narazila na vlnu kritiky.

J. Úlehla se snažil prosadit volnou školu minimálně pro 1. a 2. ročník, ale i tak narazil u svých kolegů na prudký odpor. Přesto na několika školách byla “metoda” volné školy alespoň částečně zrealizována např. V zahraničí i u nás myšlenku minimalizovat pobyt dětí v budově školy prosazují některé moderní pedagogické směry - konstruktivismus (např. Paradoxně závažnou překážkou pro informální učení mohou být tzv.

tags: #ekologie #pro #budoucí #učitele #jančáriková #učebnice

Oblíbené příspěvky:

• Průmyslová hnojiva a životní prostředí
• Vesmír: Civilizace v ohrožení
• Jak dlouho existuje odpad?
• Komunální odpad Děčín – kompletní průvodce
• Vyklízení Hořážďovice a nebezpečný odpad