Emise CO2 na obyvatele v České republice: Historické srovnání a současný stav

Koncentrace skleníkových plynů v atmosféře jsou velmi ožehavým tématem poslední doby. Zvyšování koncentrací skleníkových plynů (greenhouse gases, GHGs) v atmosféře způsobuje globální oteplování, což má celou řadu negativních dopadů pro lidstvo. Od doby před průmyslovou revolucí narostla průměrná globální teplota o více než 1 °C.

Na této stránce si přiblížíme podrobné informace o emisích skleníkových plynů a dalších tématech s tímto spojených prostřednictvím čísel a grafů.

Globální průměrná teplota relativně k normálu 1961-1990. Červená čára značí medián odchylky, šedé značí mez 95% intervalu spolehlivosti.

V dávné minulosti sice byly koncentrace ještě vyšší, ale alarmující je zejména současný prudký nárůst. Ten je připisován zvyšujícími se emisemi skleníkových plynů. Pravidelné nárůsty a poklesy lze připsat střídání dob ledových. Po dlouhou dobu nedosáhly koncentrace CO2 hodnoty 300 ppm (parts per million, molekul na jeden milion). Nyní jsou však již vyšší než 400 ppm.

Globální průměrné koncentrace CO2 v atmosféře. Data daleko do minulosti jsou získávána z vzorku vzduchu ukrytém v bublinkách ledu z dávných dob (vysvětleno např. zde).

Čtěte také: Historický vývoj emisí CO2 v ČR

Zajímavý je jistě také vývoj emisí CO2 dle jednotlivých regionů. Následující graf ukazuje tento vývoj od roku 1750 až po současnost. Kliknutím na relativní škálu (zaškrtněte „relative“ v levém dolním rohu) se zobrazí relativní procentuální škála. Je dobře vidět, že v polovině 18. století lze připisovat takřka veškeré emise CO2 Evropě. Podíl Evropy se poté začal snižovat s tím, jak začaly CO2 emitovat i další části světa. Od poloviny 20. století vidíme výrazně se zvyšující podíl Číny a dalších zemí v Asii. Pokud se podíváme na absolutní škálu, pak kolem roku 1900 činily globální emise CO2 přibližně 2 miliardy tun, zatímco o 115 let později, v roce 2015, už to bylo 36 miliard tun (18násobný nárůst).

Celkové emise podle regionů v průběhu času. Zaškrtnutím pole „relative“ v levém dolním rohu můžete přepínat mezi relativními a absolutními hodnotami.

Srovnávat emise jednotlivých zemí může být mírně zavádějící. Je totiž logické, že například Čína bude mít vyšší emise než Česká republika, protože se jedná o zemi s téměř 140x více obyvateli a více než stonásobnou rozlohou. V tomto směru je tedy vhodné přepočítat emise na počet obyvatel, tedy spočítat emise CO2 na jednoho obyvatele.

Na první pohled jsou vidět velké rozdíly mezi jednotlivými zeměmi a celá mapa vypadá o hodně jinak, než mapa ukazující absolutní čísla. Nejvyšší emise na obyvatele mají země na arabském poloostrovu s rozvinutým ropným průmyslem - například Kuvajt nebo Spojené arabské emiráty.

Na první pohled by se mohlo zdát, že emise na osobu do značné míry souvisí s rozvinutostí dané země a životními standardy. To však úplně není pravda. Například řada velmi rozvinutých zemí v Evropě má na osobu emise CO2 relativně nízké - jmenovat můžeme třeba Švédsko (4,19 t), Velkou Británii (5,18 t), Francii (5,48 t). V České republice to podle tohoto zdroje dat z roku 2017 bylo něco málo přes 10 t na osobu. Podobně jako Česká republika je na tom například Německo nebo Nizozemsko. Klíčovou roli v rozdílech mezi jednotlivými zeměmi v Evropě hraje zdroj energie.

Čtěte také: Vše o emisních normách

Výše uvedený odstavec pojednával o emisích na obyvatele. V absolutních číslech je samozřejmě rozložení a pořadí jednotlivých zemí od nejvyšších po nejnižší značně odlišné. V současné době je největší množství emisí produkováno v Asii (53 %) - je to ale také kontinent, na kterém žije 60 % světové populace. Celkové emise Asie jako celku jsou tedy na obyvatele pod hranicí světového průměru. Ze všech zemí je nejvyšší množství emitováno v Číně a to s velkým náskokem (9,84 tun ročně), následují pak Spojené státy Americké (5,27 miliard tun). Celkově bylo v roce 2017 vyprodukováno 36,2 miliard tun CO2, Čína tedy emituje téměř 25 % globálního množství.

O podílu jednotlivých zemí jsme mluvili již v předchozím odstavci. Názorněji však tento podíl ukazuje následující mapa, která navíc ukazuje i historický vývoj od roku 1750. Zpočátku byly takřka veškeré světové emise koncentrované na území Velké Británie a to dokonce až do roku 1888, kdy se ujaly nevalného prvenství Spojené státy Americké. Toto je dáno faktem, že Velká Británie byla první zemí, kde odstartovala průmyslová revoluce. V posledních dekádách pozorujeme výrazný nárůst podílu Asie.

Až doteď jsme se zabývali pouze emisemi v jednotlivé roky. Jak jsme viděli na předchozích mapách, podíl a množství emitované jednotlivými zeměmi se od roku 1750 velmi měnilo. Odhaduje se, že celkové množství emitovaného CO2 od roku 1751 antropogenní činností je přibližně 1,5 bilionů tun CO2.

Jak tedy vidíme, největší podíl má historicky stále Evropa (třetinový). Ze všech zemí na světě mají momentálně nejvyšší kumulativní emise CO2 Spojené státy Americké (400 mld. tun, přibližně čtvrtina světových kumulativních emisí CO2 od roku 1751). Kumulativní součet USA je v tuto chvíli víceméně přesně dvojnásobný, než kolik činí součet Číny (200 mld. tun). Významný podíl má také Rusko (100 mld. tun).

Všechna předcházející data se zabývala emisemi jednotlivých zemí či regionů podle toho, kde dané emise vznikají. Často však je produkt, který byl vyroben v jedné zemi a emise CO2 spojené s výrobou tedy připadly právě na tuto zemi, nakonec skončil v jiné zemi, kde byl prodán a využit. Následující mapa zohledňuje právě export a import jednotlivých zemí.

Čtěte také: Více o pamětních emisích

CO2 emise spojené s obchodem (dovoz a vývoz, výroba a spotřeba). Poměr emisí CO2 z exportu a importu se v průběhu času měnil. Jako příklad si můžeme uvést USA a Čínu.

Emise CO2 spojené s výrobou energie a průmyslovými procesy pochází z různých typů paliva. V průběhu času se podíl jednotlivých typů paliv významně měnil a dodnes je poměr velmi různorodý v různých koutech světa. Od roku 1750 přibližně do roku 1870 se jednalo takřka výhradně o uhlí (coal). Následně se začaly projevovat i další paliva a v roce 1968 poprvé převýšily emise CO2 ze spalování ropy (oil) ty ze spalování uhlí. Od začátku 20. století se pak výrazněji začaly projevovat emise CO2 z výroby cementu a spalování zemního plynu při těžbě (flaring).

Který sektor nejvíce přispívá k emisím CO2? Přesně na tuto otázku odpovídá následující graf. Ten ukazuje, že největší podíl má výroba elektřiny a tepla /49,0 %) a tento podíl se od roku 1960 zvyšuje. Na druhém místě je pak sektor dopravy (20,5 %) spolu se sektorem výrobního průmyslu a stavebnictví (20,0 %).

Podíl CO2 emisí podle sektoru nebo zdroje.

Ekonomický růst znamená často vyšší spotřebu energie, vyšší míru dopravy, intenzitu průmyslu atd. Následující vizualizace dobře ilustruje silnou závislost mezi emisemi CO2 na osobu a GDP na osobu. Na grafu jsou ale patrné také odchylky.

Emise CO2 na osobu vs. GDP na osobu.

Jak je ale možné, že některé země se shodným GDP na osobu mají odlišné emise CO2 na osobu? Záleží samozřejmě na tom, v čem ekonomický růst spočívá a jak k němu jednotlivé země přistupují. Obecně můžeme tento parametr označit jako ekonomickou CO2 intenzitu.

Globální CO2 intenzita v kgCO2 na dolar GDP. Pozitivním faktem je, že se intenzita od roku 1990 souvisle snižuje z 0,47 kg (1990) na 0,34 kg (2014). Data pro Českou republiku ukazují na pokles z 0,76 kg (1992) na 0,31 kg (2014). Je tedy vidět, že došlo v ČR k výrazně vyššímu poklesu než celosvětově. Ještě větší pokles zaznamenala Čína (1,41 kg v roce 1990 na 0,59 kg v roce 2014).

Skleníkové plyny zdaleka neznamenají pouze oxid uhličitý (CO2). Patří sem například také metan (CH4), oxid dusný (N2O) nebo fluorid sírový. S tím že každý z těchto plynů má odlišný potenciál globálního oteplování (PGO, anglicky Global Warming Potential, GWP). Tento potenciál je arbitrární index vztahující se k CO2. Laicky řečeno to znamená, že CO2 má PGO rovno 1. Každý skleníkový plyn pak má určité PGO, které značí násobek potenciálu způsobovat globální oteplování ve srovnání s CO2.

Emise skleníkových plynů v CO2 ekvivalentních tunách (billion = miliarda). Co je zdrojem jednotlivých skleníkových plynů? Jaké sektory jsou více či méně zodpovědné? Jak ukazují následující grafy, rozdělené...

Česko patří ohledně stavu životního prostředí v rámci EU stále k podprůměru, letos nám připadla 19. příčka v Indexu prosperity a finančního zdraví. Na jednoho Čecha stále připadá větší množství skleníkových plynů než na průměrného Evropana, přesto meziročně významně ubylo emisí vznikajících vlivem obhospodařování půdy a lesů, a to z 8 358 na 3 378 tisíc tun ekvivalentu CO2.

Zatímco v roce 2023 i 2024 na nás připadla 22. příčka, letos jsme poskočili na 19. místo mezi eurounijními státy. I přes pozitivní vývoj nicméně zůstává situace v Česku z pohledu tohoto pilíře podprůměrná. Na jednoho Čecha vychází relativně hodně odpadu, v rámci EU máme nízkou produkci elektřiny z obnovitelných zdrojů a zůstáváme také nadprůměrným emitentem skleníkových plynů u většiny sledovaných oblastí.

Ačkoli celkové emise skleníkových plynů na obyvatele podle dat Eurostatu v Česku postupem let klesají, stále jde o jeden z indikátorů, kde se Česko umisťuje nejhůře. Stejně jako v ročnících Indexu 2023 a 2024 jsme v produkování skleníkových plynů 6. nejvýkonnější v EU, a to přesto, že hodnota meziročně poklesla z 10,16 tun ekvivalentu CO2 na 9,25.

Výhled Evropské agentury pro životní prostředí (EEA) pro rozmezí let 2023 až 2030 nicméně předvídá, že i v budoucnu by Česko mělo zůstat součástí menšiny členů EU, kteří budou nadále emitovat, nikoli pohlcovat.

Co se týče konkrétních sektorů, ve kterých vznikají emise, Česko si vede dobře ohledně emisí z dopravy a skladování, které máme dle Eurostatu s hodnotou téměř 1 287 kilogramů na osobu třetí nejnižší. Ještě méně skleníkových plynů než na jednoho Čecha pak připadá na jednoho Rumuna a na jednoho Slováka.

Stejně jako v minulém ročníku i letos zůstávají pro Česko jednou z nejslabších oblastí emise z vytápění domácností. Přestože meziročně klesly z 836 kg skleníkových plynů na osobu na necelých 744, jednadvacet států v EU produkuje při termoregulaci budov méně emisí na osobu než my.

Data ukazují mírný nárůst počtu dní, kdy vláhová bilance alespoň na 10 % území poklesne pod -100 mm - a tehdy můžeme mluvit o mírném suchu.

V Česku vzniká podle dat Eurostatu z obnovitelných zdrojů (OZE) ani ne pětina energie, meziročně se hodnota zvedla o necelého půl procenta na 18,59 %. Zůstala nám tak v rámci EU až podprůměrná 19. příčka.

Přestože v Česku zažívají poměrně dynamický rozvoj solární elektrárny, kdy se jejich instalovaný výkon zvýšil z 2,45 gigawattů v roce 2022 na 3,95 gigawattů v roce 2024, Česko se naopak v celé předchozí dekádě vyznačovalo stagnující výstavbou větrných elektráren. Zatímco v roce 2015 byl ve větrných turbínách instalovaý výkon 0,28 gigawattu, do roku 2024 vzrostl pouze na 0,35 gigawattu.

Důvodem jsou jednak zdlouhavé povolovací procesy, ale také nedůvěra lidí. Není například pravda, že by Česko bylo z pohledu větrných instalací nevhodné.

tags: #emise #za #rok #na #obyvatele #statistiky

Oblíbené příspěvky:

• Emise do dílny: Nízký průtok zpětného vzduchu
• Ochrana přírody v Chrudimi
• Česká republika v létě: Kam do hor?
• Rozměry kontejnerů na odpad
• Využití proutí