Hnutí na ochranu přírody: Definice a ideologické aspekty

Hnutí na ochranu přírody má všechny znaky aktivistické levicové ideologie - svou třídu obětí (budoucí generace), osvícený předvoj lidstva (ekoválečníky), mocné vykořisťovatele (kapitalisty) a nekonečný potenciál zášti proti úspěšným a bohatým Zápaďanům. Je levicové i svým stylem, představují je mladí, rozcuchaní idealisté v potrhaných džínách, kteří útočí na nudné americké manažery středního věku v perfektně střiženém obleku.

Ekoideologie si klade za cíl získat intelektuály, její zmatené teorie i nepřesná fakta mají hlavně povzbudit politický aktivismus. Není pochyb, že tak jako socialistická, komunistická a anarchistická hnutí, která ve dvacátém století obrátila svět naruby, i tato politická ideologie má všechny rysy světského náboženství. Hnutí má v sobě něco z elánu evropských revolucí, onen kvázi náboženský prvek vykoupení, své odium theologicum, militantní křídlo, organizaci jako je Greenpeace, časopisy a komise, jež se věnují zuřivým doktrinálním disputacím, jež připomínají středověkou Evropu.

Ve skutečnosti nemá ochrana přírody sama o sobě vůbec nic společného s levicovou ideologií, ani s osvobozením fiktivních obětí, nejde jí o nic jiného, než o nezbytné uchování přírodních zdrojů. Není ani pokroková ani rovnostářská, je pouze úsilím o rovnováhu mezi lidskou činností a přírodou. Jestliže ekologické hnutí reprezentuje mládež v potrhaných džínách, tak je to vina lidí v perfektně padnoucích oblecích, kteří zapomněli na své opravdové zájmy a hodnoty.

Fanatici hnutí útočí na kapitalismus, kdyby ale pochopili étos tržního hospodářství, museli by především odmítnout socialistickou politiku a její neopravitelné ekologicky katastrofální monstrprojekty. Úsilí chránit přírodu je postoj po výtce konzervativní, ba je přímo ztělesněním partnerství mezi mrtvými, žijícími a dosud nenarozenými, jak archetyp konzervativní filosofie definoval Edmund Burke. Mezigenerační úcta k rodinnému majetku vylučuje radikální přestavbu společnosti, zrušení dědických práv či privilegií. Pouze soukromé vlastnictví zajišťuje odpovědnost majitele k životnímu prostředí a nedává mu neomezené právo přírodu drancovat.

Konzervativní politika na ochranu prostředí

Jak by měla vypadat konzervativní politika na ochranu prostředí? Jaké zákony by měla prosazovat a jaké přírodní zdroje chránit? Především je třeba odmítnout pokušení, že lze vymyslet nějaký univerzální plán, jak to předvedl prezident Roosevelt založením národních parků na věčnou konzervaci části divočiny a regulacemi na užívání ostatního území. Takový statický projekt konzervativci přímo nenávidí, nejen proto, že ohrožuje osobní svobodu, ale především proto, že deformací trhu zastavuje proces hledání společného konsensuálního řešení zdola.

Čtěte také: Přečtěte si o historii hnutí výchovy v přírodě

Stát nařizuje shora a není schopen nápravy svého selhání. Nepružná byrokracie není ochotna přiznat svůj omyl a jednou vymyšlený a odsouhlasený plán změnit. Katastrofální výsledek se dá málokdy zvrátit, vláda místo nápravy rozjede oblbovací propagační kampaň a přesvědčuje občany, aby změnili svůj náhled na věc. Typickým příkladem může posloužit poškozené pobřeží Dánska a Nizozemí, které je zastaveno ohavnými větrnými turbínami. Tyčí se v dlouhých řadách na obzoru jako nějací zoufalí obři prorokující zkázu a příchod soudného dne.

Lidé se s nimi smiřují, protože jim bylo sděleno, že je to jediná dostupná možnost, jak nahradit uhelné elektrárny. Je to lež, větrné farmy jejich kapacitu nikdy nezastoupí, elektřiny produkují málo a nepravidelně, za to poškozují životní prostředí a masakrují hejna tažných ptáků.

Škody na životním prostředí

Daleko větší škody páchané na životním prostředí lze pozorovat v Americe. Rapidní růst obludných příměstských čtvrtí masivně podporuje automobilismus a rozptýlení obyvatel, exponenciálně zvyšuje spotřebu energie a vytváří hory biologicky nerozložitelného odpadu. Konzervativci mnohdy takový vývoj hájí v domnění, že je spontánním výsledkem tržní svobody. Lidé se usazují na okraji města, neboť si to sami přejí, touží po výhledu do zeleně a vlastní zahrádce, hledají zklidnění v přírodě. Není to pravda, lidé se nestěhují do přírody, ale na příměstskou periferii masivně dotovanou stavebními úřady.

To stát přece plánuje a financuje silnice, kanalizace, školy, celou infrastrukturu a ničí přirozenou rovnováhu městského hospodářství. Takový rozvoj nemá nic společného s tržním hospodářstvím. Americké výsostné právo umožňuje úřadům (ve vyšším zájmu) vyvlastňovat pozemky, předměstí se roztahují ze stejného důvodu, jako to provádějí socialistické vlády v Evropě a někdy ještě razantněji.

Nejlépe je to vidět na šílené expanzi širokých silnic a dálnic, které k udržení plynulého provozu projektovali úředníci dopravní logistiky. To je také hlavní příčinou nezodpovědné osobní mobility americké společnosti. Trh by si poradil s dopravní zácpou jednoduše a na mnohá místa by bylo možné dojít pěšky. Bydlet ve středu města už dávno není možné, namítá střední vrstva, je to nebezpečné.

Čtěte také: Ekologické zemědělství v České republice

Centrum okupují černoši, Hispánci a kriminální živly, školy jsou katastrofální, ulice zamořené povaleči, prodavači drog a prostitutkami. Nedivme se, takhle to vypadá, když stát plánuje a subvencuje. Zákony o městských pásmech vytvořily obří sociálně vyloučená ghetta znemožňující společný smíšený život obyvatel a středostavovské rodiny vyštvaly na okraj města. To všechno v rozporu se zásadou svobodného trhu, jak přesvědčivě dokládá kniha Jane Jacobsové The Death and Life of American Cities (Smrt a život amerických měst), protože sociální inženýrství segregace zbavilo město očí a uší, přirozeného sousedského společenství.

Zmiňuji se o tom nejen kvůli otřesnému poškození životního prostředí a velké nesnázi škody nějak napravit, ale především kvůli mylnému a rozšířenému názoru, že kalamitu způsobil trh a nikoli státní regulace. Největšího omylu se však dopustili technokrati, kteří nepochopili, že o kvalitním prostředí nelze uvažovat bez ohledu na estetiku.

Úpadek měst zavinil americký stát, protože vzal lidem možnost, aby se sami společně a rozumně dohodli. Problémy vznikají přerušením spontánního přirozeného rozvoje. Lidé ztratili svobodu řídit se vlastními pocity a estetickým smyslem, škody nenapravíme, dokud neuznáme, že naši sousedé dobře vědí, co ladí oku i srdci.

Americké městské aglomerace se rozpadají, neboť jejich zastupitelé měli fixní představu a disponovali ohromnými finančními prostředky na výstavbu silnic i nových sociálních sídlišť a nikdo se daňových poplatníků neptal, zda si přejí likvidaci celkem obyvatelných chudých čtvrtí, zavedení horizontální infrastruktury a šílených zákonů dělících město na obytné, nákupní a průmyslové zóny. A tak za prací a nákupem jezdí lidé do jiných čtvrtí, protože v té jejich jsou jen nekonečné řady domků.

Urbanistická výstavba

V článku o potřebě rozumné urbanistické výstavbě „Jak solidně stavět,” odkazuji na Léona Kriera a jeho městský projekt Poundbury na pozemku knížete velšského. Jako hlavní architekt vypracoval zastřešující plán osídlení, silnice omezené na nezbytné potřeby domů, zástavbu bez zón a bez jediné veřejně vlastněné budovy. Výšku cihlových staveb omezil na pět pater, jinak si každý mohl vybudovat, co chtěl pod podmínkou použití takových stavebních materiálů a vnějších detailů, aby dům ladil se sousedy, čili s obecně přijatelným vkusem. Veřejná prostranství a ulice koncipoval jako společný majetek vyžadující souhlas usedlíků.

Čtěte také: Ekologická hnutí v ČR

Ukázalo se, co možná leckdo netušil, že je estetika šetrná vůči životnímu prostředí. Nebylo zapotřebí plýtvat prostorem, ulice jsou relativně úzké, netrpí ale dopravní zácpou, protože do obchodu, baru, restaurace, školy nebo na návštěvu není daleko. Netřeba se snad ani zmiňovat, jakou nevoli vyvolalo Poundbury u anglické levice: něco příšerného, přímo čiší zatuchlou maloměstskou a úzkoprsou představou buržoazních majitelů pod aristokratickým patronátem.

Nepřátelství vzbudila už sama koncepce urbanismu jako konsensuální, svobodně zvolené výstavby bez socialistické radnice, astronomických výdajů na infrastrukturu a údržbu rozsáhlých sociálních sídlišť, nemluvě o nákladech na policejní dozor. Městečko se stalo nepřijatelným symbolem enviromentálního hříchu a ani relativní nepřítomnost aut nemůže jeho reputaci v očích progresivistů zachránit.

Je podivné, jak socialisté pohrdají automobilismem obyčejných bankovních manažerů a střední vrstvy, ale auta dělníků považují za symbol emancipace a rovnosti. Absence automobilů je pro ně důkazem nepřítomnosti proletariátu, celá architektonická koncepce není nic než sentimentální fantazie vánoční pohlednice penzionované střední vrstvy a co hůř, vyhýbá se reálným problémům udržitelné výstavby moderních bytů. Jak vůbec ještě po tom všem, co jsme zažili, může někdo levici důvěřovat, vždyť víme, co obdivuje.

Obří sídliště věžáků inspirované rétorikou Gropia, Meyera a fašisty Le Cobusiera, jež téměř bez výjimky vyžadovaly likvidaci rozsáhlých obytných čtvrtí. Nikdo se nepozastavil, že bude nezbytné po pětadvaceti letech železobetonová monstra za cenu ohromných nákladů zlikvidovat - jaký je tohle šetrný přístup k životnímu prostředí. Není příčinou našich dnešních energetických problémů šílená socialistická koncepce, že ji považujeme za veřejný statek a ceny elektřiny i plynu diktuje stát?

Dokonce i infrastruktura se dnes považuje za veřejný statek a způsobuje neudržitelný růst příměstského osídlení. Politika zbavila lidi povinnosti vážně přemýšlet o spotřebě energie a hledat východisko v sousedském kompromisu.

Plýtvání světlem kupříkladu je také znečištění. Jistě nejde o žádnou katastrofu, zatím ještě ne, ale k čemu nám slouží nesmyslné osvětlování nočních měst, kazíme si pohled na oblohu, rozvracíme migrační tahy ptáků a životní cyklus hmyzu, ulehčujeme zlodějům i násilníkům orientaci a připravujeme se o nejkrásnější podívanou přírody, zdroj úžasu a zklidnění, bez nichž bychom měli o důvod méně být na živu. Někdo řekne, malé ztráty.

Ale položme si otázku, zda by vůbec vznikly, kdyby energetiku, silnice a veřejné služby neměl na starosti stát. Co na to konzervativci? Ohradit kousek přírody a dát ji status národního parku nebo chráněného území sice něco málo udrží na živu, je to ale přechodné východisko a má mnoho nedostatků, o nichž jsem mluvil.

Je třeba mít na zřeteli, že rabování přírody má jednu hlavní příčinu, jednu ošklivou vlastnost člověka, jenž náklady své činnosti rád hodí na ostatní. Když to nejde na sousedy, tak na příští generaci. A nikdo ještě nevymyslel děsivější nástroj na výrobu externích škod a nákladů, než je rozhazovačný stát, ten nešetří z principu.

Jeho neosobní administrativní povaha tíhne k ospravedlnění každé politiky. Státní správa lehce stráví své náklady, nebo je šikovně převede na někoho jiného. Obecně platí, čím více stát zasahuje do soukromých transakcí, tím větší škody životního prostředí můžeme očekávat. Existují sice výjimky, ale těmi se nezabývejme, odvádělo by nás to od zásady, že nejlepší způsob na snižování externích škod je osobní konfrontace s lidmi, kteří ji pocítili na vlastní kůži.

Nejlépe je to vidět na vesnici, tam černý pasažér dlouho nevydrží. Máme-li se vyhnout ekologickým škodám, musíme hledat motivace, které udržují dobré vztahy lidí a to nejen tady a teď, ale napříč celými generacemi.

Konzervativní filosofie ke konci osmnáctého století určila dvě, jimiž se zásadně odlišuje od svých falešných libertariánských a kosmopolitních náhražek, nemluvě o levici, kterou to nezajímá. Na prvním místě je to estetika a na druhém láska k domovu.

Estetika a životní prostředí

Jedno estetické nedorozumění vyjadřuje latinské rčení de gustibus non est disputandum, proti gustu se nenamítá, je však zřejmé, že nic na světě nevyvolává větší disputace než rozdílný vkus, protože má ohromný význam. Jak už věděl Kant, v obhajobě estetického názoru se skrývá žádost o souhlas, neříkáme, mě se to moc líbí nebo vypadá to pěkně, nemyslíte? Hledáme morální důvody na obhajobu svého soudu.

Když Le Corbusier předložil svůj projekt na demolici Paříže a výstavbu rozlehlých parků s vysokými skleněnými věžáky, v nichž se měl proletariát natěsnat do malých sériových bytů a dostat příležitost chodit na nákupy po visutých mostech a na zdravotní procházky v pošlapané trávě, tak jistě vyjádřil svůj estetický úsudek. Netvrdil ale, takhle se mi to prostě zamlouvá, nýbrž, takhle mají lidé žít. Jeho plán představoval vizi pospolitého života a měl být jejím provedením.

Nejinak je tomu, když diskutuji se svými levicovými holandskými a dánskými kamarády o problémech s větrnými mlýny, jejichž přízračné bezvýrazné tváře už na mě zírají i z mých rodných lánů, polí a hájů. V naší debatě neodkazujeme na to, co máme nebo nemáme rádi, jako bychom se bavili o relativní přednosti kubánských a dominikánských cigár. Přeme se o zásadní vizuální proměnu venkova a podle mého soudu o hrubém porušení dlouhodobé zkušenosti domova i jeho symbolického významu a to nejen pro farmáře.

Mí levicoví kritici považují ty otáčivé obry na obzoru za symboly moderního světa, jež připomínají tvrdošíjným sedlákům, že je nevyšší čas, aby se smířili s realitou. V diskusi o estetice a našem odlišném vkusu neusilujeme pouze o souhlas. Abychom mohli žít vedle sebe a zapustit kořeny, musíme nalézt společné východisko, objevit dlouhodobé podmínky soužití.

Z tohoto pohledu je zřejmé, že estetický úsudek je prvotní zásadou myšlení o lidském vztahu k životnímu prostředí. A protože jej obsahuje už dnes, každé rozhodnutí nutně určuje i jeho dlouhodobý ekologický dopad na svět. Už dlouhé věky od samého počátku usazeného lidstva existuje standardní potřeba zlikvidovat odpudivou hromadu odpadků na ulici. Je to dokonalý příklad kolektivního estetického postoje a motivace k ochraně prostředí.

Odpadky se nám hnusí a tak se jistě jednou dohodneme, že je neúnosné zamořovat svět biologicky nerozložitelnými plastovými obaly. Naše znechucení je morální i estetické, vyjadřuje odpor vůči ošklivému vzhledu i nehoráznému plýtvání. Opuštění estetických zásad spustilo ekologickou katastrofu amerických měst, staré čtvrti bourali a nové přestavovali lidé, kteří tam nikdy nebydleli, bydlet ani nehodlali a jejich plány nikdo neposuzoval.

Jakmile zanikly estetické zábrany, padly i veškeré ostatní a výstavba byla vydána pospas šílenému utilitarismu byrokratů. Levice většinou estetické požadavky neuznává, považuje je za maloměšťáckou touhu po pohodlí a kýčovité útulnosti. Na Nové urbanisty jako je Léon Krier, kteří obnovují klasicistní architekturu se dívají s despektem jako na staromilce, kteří nechápou, že pouze napodobují překonaný styl.

Venkovské organizace na ochranu přírody jsou jim také trnem v oku, mají je za privilegovanou třídu zbohatlíků, kteří hájí svůj pohled z okna. Někdy je to pravda, ale jejich odpor vůči estetice je mnohem hlubší než jejich argumenty.

Společný lidový postoj k architektuře běžných ulic vytvořil harmonii, jakou nám názorně předvádějí historická města, domy zapadají do ulice a neruší sousedy. Pro konzervativce jsou konvence výstavby zásadou uctivého vztahu ke společnosti, snadněji usmiřují člověka se svým údělem, když jej sdílí se sousedy. Nikoho neohrožují a neobsahují žádné levicové puritánské výt...

tags: #hnutí #na #ochranu #přírody #dead #definice

Oblíbené příspěvky:

• Průřezové téma environmentální výchovy
• Recyklace plastového odpadu
• Seznam ohrožených zvířat
• Klimatické podmínky a astma
• AVE Kladno a bioodpad