Lesy v národních parcích jsou ze zákona o lesích zařazovány do kategorie lesů zvláštního určení. Tato účelovost plyne z jejich poslání, kterým je uchování a zlepšení přírodního prostředí. Případné hospodářské využití je tomuto poslání podřízeno. Plynou z toho následně i jiné cíle péče o lesy v národních parcích ve srovnání s běžnými hospodářskými lesy.
Užití lesnické typologie v KRNAP
Od počátku 90. let je v KRNAP a jeho ochranném pásmu v lesnickém plánování i v lesnické praxi používán soubor lesních typů (SLT), charakterizující přírodní potenciál stanoviště. Typologie jako podklad pro plánování péče o lesní ekosystémy národních parků neslouží k vyjádření produkčního potenciálu stanoviště, ale především ke stanovení vhodné přirozené skladby dřevin odpovídající danému stanovišti a pro dlouhodobé sledování dynamiky jejího vývoje.
Druhové skladby pro jednotlivé SLT byly poprvé prakticky využity při přípravě zalesňovacích projektů hrazených nadací Face. Původně aplikované tzv. přirozené a diferencované druhové skladby pro jednotlivé SLT byly v rámci změny LHP v roce 1997 revidovány. Pro revizi přirozených druhových skladeb byly využity nepublikované fytocenologické práce profesora Zlatníka. Druhová skladba optimální nahradila druhovou skladbu diferencovanou. Zohledňuje současnou imisní zátěž (počítá s větším zastoupením dřevin sukcesních stadií oproti potenciálnímu klimaxu), současný stav lesních porostů a zonaci národního parku. Ve III. zóně a v ochranném pásmu je uvažován vyšší podíl smrku.
Podle ekologických nároků byla specifikována i využitelnost jednotlivých druhů lesních dřevin při zalesňování v jednotlivých SLT. Změna druhových skladeb je efektivně realizována skupinovitým znovuzaváděním dřevin na nejvhodnější stanoviště, tj. na lokality jejich nejvyššího podílu v přirozené druhové skladbě. Zohledňovány jsou i imisně ekologické podmínky konkrétní lokality a současný stav konkrétního lesního porostu.
V aktuálním LHP jsou SLT agregovány do hospodářských souborů (HS) s dřevinnou skladbou cílovou. Ta ale nezohledňuje současný stav lesních porostů, a proto odpovídá výhledovému cíli často v časovém horizontu několika generací lesa. Tvorba HS je postavena na agregaci jednotek s podobným hospodářským potenciálem a hospodářskými záměry a je vyhovující spíše pro hospodářské lesy.
Čtěte také: Borová Stanoviště HS13 v ČR
SLT se ukázal jako jednotka obtížně uchopitelná pro praktické využití, jeho hranice je leckdy v provozu obtížné rozlišit, často tvoří přechody a různé mozaiky. Proto se Správa KRNAP rozhodla využít při přípravě nového LHP typů vývoje lesa (TVL), vzniklých agregací typologických jednotek s podobnou potenciální přirozenou vegetací a s velmi podobným vývojovým cyklem přírodního lesa závěrečného typu.
Pro jednotlivé TVL jsou vytvořeny potenciální dřevinné skladby pomocí druhových skladeb jednotlivých SLT nikoli jako striktní požadavek, ale jako cíl s variabilitou právě s ohledem na zaujaté typy stanovišť. V případě obtížného nalezení průniku druhových skladeb v rámci tvorby TVL byly vytvořeny u několika TVL i varianty TVL pro odlišení rozdílných nároků na stanoviště.
Podle skutečného stavu porostu jsou porostní skupiny zařazovány do typu porostu (TP). Kromě posouzení kontextu s okolím a celkového stavu je hlavním východiskem přítomnost tzv. hlavních dřevin v porostu a jejich zastoupení. U každého TVL jsou minimálně dvě hlavní dřeviny, tvořící kostru druhové skladby. Pokud jsou přítomny všechny v minimálním požadovaném zastoupení a porost splňuje další hlediska, zejména přítomnost dalších dřevin z komplexu druhové skladby, je tento porost zařazen jako cílový typ porostu. Nedodržení těchto podmínek znamená zařazení do nižších kategorií typu porostu (přechodné, vzdálené a nepůvodní).
Pro každý TVL je plánován management v rámcových směrnicích hospodaření. Řízené lesní hospodářství v Krkonoších, započaté v 16. a 17. století, zanechalo rozsáhlé plochy ekologicky labilních druhotných smrkových monokultur. Přeměna těchto monokultur na stabilnější lesní porosty je realizována především vhodnou úpravou druhových skladeb.
Aplikace zásad lesnické typologie v NP Šumava
Lesnická typologie velmi pozitivně ovlivňovala péči o lesní ekosystémy v NP Šumava již od počátku jeho vyhlášení. Typologické základy péče o lesy v NP Šumava se díky dlouhodobým praktickým zkušenostem vedení Správy NP a CHKO Šumava prosadily v plánu péče o NP Šumava a v podrobných rámcových směrnicích hospodaření, které jsou součástí LHP, jako hlavního dokumentu, kde je typologie aplikována. LHP je v prostředí národního parku tvořen tak, aby naplňoval poslání tohoto území.
Čtěte také: Je homosexualita přirozená?
Od roku 2005 jsou LHP pro lesy ve státním vlastnictví na území NP Šumava obnovovány podle upravené „Metodiky tvorby lesních hospodářských plánů na podkladě provozní inventarizace“. Základem nové metody je nově vytvořená rámcová plánovací jednotka - typ vývoje lesa, která nahradila původně používané „účelové soubory“.
Při tvorbě jednotek prostorového rozdělení lesa (JPRL) jsou jednotlivé typy vývoje lesa - TVL (respektující diferenciaci růstových podmínek) prakticky lokálně vymezeny jako trvalé jednotky rozdělení lesa - lesní porosty. Což má velký praktický význam, neboť plně využívají kvalitně zmapovaného růstového prostředí (typologický elaborát) a umožňují plně uplatnit principy diferenciace opatření (rámcové směrnice hospodaření pro TVL) pro stanovištně odlišná lesní společenstva s ohledem na aktuální stav lesních porostů a odlišné provozní cíle.
Tento princip je podstatně bližší uplatňování přírodě blízkých způsobů péče, vycházejících z poznatků o přirozených vývojových cyklech středoevropských lesů, a vzdaluje se tímto principům lesů věkových tříd. V NP Šumava je vylišeno 14 typů vývoje lesa, do kterých bylo agregováno více než 140 lesních typů, což představuje cca 59 souborů lesních typů.
Předpokladem pro co nejpřesnější zmapování TVL (trvalých jednotek rozdělení lesa - lesních porostů) je kvalitní typologické mapování alespoň v měřítku 1:10 000, které je zpřesňováno typologickými revizemi aktuálně v předstihu nebo v souběhu obnovy LHP. Předmětem typologických revizí jsou zejména lesní vegetační stupně (5., 6., 7., 8. LVS) a dále velmi pestrá mozaika edafických kategorií. Postupně je řešena problematika posunu vegetačních stupňů jako základních rámců pro obnovu vhodné druhové skladby odpovídající stanovišti.
Výborná spolupráce s pracovníky ÚHÚL pokračuje i v oblasti typologických školení lesního personálu Správy NP a CHKO Šumava. Dalším předpokladem pro kvalitní mapování TVL jsou dlouhodobé praktické zkušenosti mapovatelů (taxátorů) v oblasti stanovištního průzkumu a typologického mapování. Terénní mapovací práce jsou garantovány odbornými specialisty Správy NP a CHKO Šumava s dlouholetými zkušenostmi z typologických mapování a navazujících revizí. Při obnově LHP pro jednotlivé LHC NP Šumava jsou rovněž zohledňovány požadavky ochrany přírody, např. mapování biotopů Natura 2000.
Čtěte také: Přirozená stanoviště borovice lesní
I v těchto případech je lesnická typologie tím nejlepším podkladem mapujícím potenciální lesní společenstva jako praktický nástroj pro obnovu cílové druhové skladby odpovídající daným stanovištním podmínkám. V současné době je v NP Šumava více než 50 % porostní půdy lesů ve vlastnictví státu zmapováno podle metodiky tvorby LHP na podkladě provozní inventarizace lesa.
Naším cílem je dokončit první cyklus obnov LHP zpracovaných výše uvedenou metodou a vytvořit souvislé mapové dílo porostních map založených na diferencované péči o lesy podle stanovištních podmínek - TVL (pro lesy ve vlastnictví státu na území NP Šumava). Neméně důležitým úkolem je založení základní sítě trvalých inventarizačních ploch s přesně šetřenými údaji o stavu lesa na celém území NP Šumava.
Využití typologického systému v péči o les v NP Podyjí
Na území NP Podyjí se rozkládají lesy na 5 430 ha (85 % území NP) ve 4 lesních vegetačních stupních (1.-4. LVS a azonální bory) a tvoří tak velmi pestrou mozaiku na křižovatce hercynské a panonské vegetace. Stanovištní pestrost je reflektována vylišením 83 lesních typů (LT) v rámci typologického mapování.
V souladu se strategickými cíli probíhá v lesích NP Podyjí obnovní management s akcentem na rekonstrukci potenciálně přirozené dřevinné skladby, která je odvozena pro soubory lesních typů (SLT) z přirozených skladeb dle charakteristik lesní typů. V roce 2003 byl pro lesy NP Podyjí schválen lesní hospodářský plán zpracovaný metodou na podkladě provozní inventarizace.
Jedním z cílů nového zařízení lesa bylo najít způsob, jakým „přiblížit“ znalost a vnímání stanoviště pro každodenní provozní praxi, což je vzhledem k rozmanitým stanovištním poměrům území základní předpoklad úspěšné péče o les. V novém zařízení lesa byla zavedena základní vyšetřovací a vyhodnocovací jednotka zjišťování stavu - typ vývoje lesa (TVL), která zároveň tvoří rámec diferenciace a plánování postupů péče o les v NP.
Pro jednotlivé TVL jsou vytvořeny rámcové směrnice péče o les, ve kterých jsou definovány cílové dřevinné skladby a základní postupy péče o les dle typů porostu (jednotky vymezené dle aktuálního stavu porostu). V NP Podyjí jsou stanoveny 4 typy porostů (cílový, přechodný, jehličnatý a akátový), které jsou vylišovány na úrovni nejnižší jednotky prostorového rozdělení lesa a indikují „vzdálenost“ aktuálního stavu porostu od stavu cílového.
Pro smysluplné uplatnění TVL je zcela zásadní přesnost typologické mapy a právě z tohoto důvodu proběhla v NP Podyjí v minulých letech malá revize typologického mapování. Vzhledem k tomu, že vymezení TVL je postaveno na stanovištním základě, lze předpokládat, že se rozlohy jednotlivých typů vývoje lesa v lesním hospodářském celku nebudou v budoucnu příliš měnit a TVL se tak stane základní srovnávací jednotkou pro posuzování trendů vývoje sledovaných charakteristik (zásoba, celkový běžný přírůst ad.).
Lesnická typologie v Národním parku České Švýcarsko
Lesnická typologie je v Národním parku České Švýcarsko (NPČŠ) jedním z hlavních dokumentů, na základě kterých se vyhodnocuje přirozenost lesních ekosystémů, tedy vzájemná vzdálenost vegetace aktuální a potenciální - přirozené na konkrétní lokalitě. Jedním z cílů péče o lesní ekosystémy, které jsou definovány zákonem č. 161/1999 Sb., kterým byl NPČŠ vyhlášen, je hospodařit tak, aby bylo dosaženo přirozených, nebo alespoň přírodě blízkých lesních společenstev.
Z toho důvodu se na základě lesnické typologie plánují úpravy dřevinné skladby, případně se rozhoduje o ponechání lesů s odpovídající dřevinnou skladbou samovolnému vývoji. Původní typologické mapování z 50. let rozlišovalo v oblasti skalních měst jen 4 typy stanovišť - údolní dna, plošiny, stinné a slunné svahy. V typologickém systému ÚHÚL bylo území skalních měst zmapováno až počátkem 70. let. Hlavním nedostatkem tohoto mapování byla, vzhledem k použitému standardnímu měřítku 1:10 000, značná generalizace typologické mapy, s využitím tzv. „sběrných“ SLT 0K a 0N, a dnes dominantní 4. LVS nebyl mapován prakticky vůbec.
V roce 2003 vzešel ze společných jednání mezi Správou NPČŠ a pobočkou ÚHÚL v Jablonci n. N. dvouletý projekt financovaný Správou NPČŠ „Složení lesních ekosystémů ve vztahu k půdním podmínkám prostředí v Národním parku České Švýcarsko“, jehož výstupem byla typologická mapa v měřítku 1:5 000 s přemapováním „sběrných“ SLT do zonálních společenstev.
Současně s dokončením typologického mapování byla provedena aktualizace OPRL pro PLO 19 tak, aby mohl být na podkladě nové typologie vyhotoven LHP pro LHC NPČŠ s platností 2007-2016. Potenciální dřevinná skladba vygenerovaná z nového typologického mapování byla potvrzena pylovými analýzami z rašelinných profilů odebraných v centrální části NPČŠ. Detailním vymapováním zonálních společenstev došlo k zásadní změně zastoupení cílových hospodářských souborů (CHS). Původně dominantní CHS 13 - přirozená borová stanoviště byl nahrazen CHS 43 - kyselá stanoviště středních poloh (aktuálně 32 % území NPČŠ).
Dalším využitím lesnické typologie bylo vytvoření jednotlivých typů vývoje lesa (TVL). V současné době je na území NPČŠ vylišeno 7 TVL. Porostní mapy v aktuálně platném LHP vznikly soutiskem mapy porostní (dle věkových tříd) s vrstvou TVL. Praktickým využitím tohoto zobrazení může být například rozdílný přístup k plánování intenzity těžebního zásahu a podsadeb v jednotlivých částech plošně rozsáhlé smrkové monokultury, která v geomorfologicky značně členitém terénu překrývá několik i zcela odlišných TVL.
Tímto způsobem je zajištěno plánování opatření v péči o lesní ekosystémy podle typu stanoviště, a to i přestože LHP pro NPČŠ je zpracován metodou věkových tříd. Rámcové směrnice péče o lesní ekosystémy pro TVL jsou přílohou schváleného Plánu péče (PP) o NPČŠ.
Polemika k výchově a obnově v borovém hospodaření
Ing. Milan Košulič st. se dle mého názoru neseznámil ani obecně s podmínkami borového hospodaření v popisované oblasti a již vůbec ne se zvláštností a jedinečností ekotypu východočeské borovice orlických teras. Jestliže autor diskuse patří ke stoupencům úrovňové výchovy v porostech nejen (snad) všech dřevin, ale i na většině stanovišť, pak je třeba výjimky, což borové hospodaření v HS 13 a 23 nesporně je, respektovat a vnímat i zásadní odlišnost podúrovňové probírky ve zmíněných borových porostech.
Proto je třeba jej upozornit, že nejen teorie, ale i pěstební praxe přistupuje k výchově diferencovaně, a to podle biologických vlastností jednotlivých dřevin a odlišných stanovištních podmínek. Celá diskuse vychází a je prodchnuta myšlenkami z publikace Reiningera "Těžba dřeva metodou cílových tlouštěk”. Pro lesní hospodáře v borovém hospodářství HS 13, 23 jsou téměř nepřijatelné myšlenky strukturní probírky a výběrného lesa tak, jak je prezentuje v diskusi Ing. Košulič.
Přesto, že autor diskuse s odvoláním na Ing. Kaňáka uvádí, že borovici lesní lze zařadit ke klimaxovým dřevinám, myslím, že by bylo neodpustitelné vnucovat borovici lesní jiné biologické vlastnosti, než kterými je geneticky vybavena a které mnoho staletí vzhledem ke svému stanovišti utvářela a zachovala. Snaha autora příspěvku pěstovat borovici delší dobu v zástinu, prodloužit obnovní dobu a obmýtí a realizovat úrovňové a strukturní probírky až příliš nasvědčuje tomu, že bychom borovici chtěli vnutit stejné biologické vlastnosti klimaxové dřeviny jako smrku ztepilého.
Na druhé straně nelze pochybovat o tom, že možnosti úrovňové probírky se stupňují s přibývající úrodností stanoviště a u borovice náhorního typu, bližší růstovému rytmu klimaxové dřeviny, převážně ve směsi se smrkem, případně i bukem a jedlí. To však je mimo rámec diskuse.
Vysvětlení k polemice
Ekotyp východočeské borovice orlických teras se nachází na území bývalých lesních závodů Opočno, Vysoké Chvojno a Rychnov o celkové rozloze téměř 10 tis ha. Zmíněná území tvoří pleistocénními sedimenty, reprezentovanými převážně fluviálními terasami, uloženými na křídovém podkladě. Terasy obsahují 5 - 20 % skeletu, jemnozem tvoří z 95 % písek, kdežto jílovité částice dosahují necelých 5 %. Půdu ovlhčují atmosférické srážky, neboť hladina podzemní vody je na většině území v hloubce přes 5 m.
Vlhkostně nejbohatší jsou svrchní půdní horizonty s průměrnou vlhkostí 15 - 20 %, která směrem do hloubky rychle klesá, takže v 20 cm činí 6 - 8 % a v hloubkách 50 - 100 cm již jen 3 - 5 %. Rovněž písek je chudý na hlavní minerální živiny. Na terasách s nedostupnou hladinou podzemní vody lze půdu typologicky charakterizovat jako podzolovanou, s nevýraznými horizonty. Na nejnižších místech štěrkopískových teras s mělce uloženým podložím křídových slínů, kde dochází k podmáčení půdního profilu, se vyvinuly rašelinné typy půd, kdežto na okrajích teras na mírně skloněném terénu jsou vyvinuty oglejené podzoly. Celá oblast se rozkládá v nadmořské výšce 250 - 300 m n. m. s mírně humidním podnebím (roční srážky 640 mm, průměrná roční teplota 8,2 °C).
Stanovištní podmínky a dřevinná skladba
Z historického průzkumu vyplývá, že borovice lesní i v minulosti tvořila podstatnou složku porostů na většině území, zejména na vyšších stupních teras, neovlivněných podzemní vodou. Během 19. a na počátku 20. století docházelo ke změnám druhové skladby porostů zakládáním monokultur borových a zčásti i smrkových.
Výrazné změny v druhové skladbě dřevin však nastaly pouze v některých částech zkoumaného celku, a to na půdách bohatších a vlhčích. Avšak na většině území, na půdách suchých, kde byly borové porosty podmíněny již dříve edaficky, došlo jen k poměrně malé změně druhové skladby. Z archivních materiálů bylo možné zjistit, že borové porosty na pleistocénních terasách s nedostupnou hladinou podzemní vody pro kořeny dřevin jsou nejméně ve třetí generaci. Přesto však nedošlo k výrazné degradaci půdního profilu, při níž by nebylo možné dále pěstovat borovici jako hlavní dřevinu ve větším měřítku.
Prakticky až do nedávné doby se přistupovalo na těchto stanovištích k přeměnám borových porostů hlavně z důvodů meliorace půdy, s cílovým zastoupením 40 % borovice, 40 % dubu a 20 % dalších melioračních listnáčů (buk, lípa, habr, olše). Výsledky výzkumu prokázaly, že příměs tak velkého množství listnáčů je v porostním cíli zbytečná, velmi nákladná, a proto zde půjde o přeměnu částečnou, případně o obnovu porostů s částečnou úpravou druhové skladby.
Se zřetelem na skutečnost, že borovice lesní ve zkoumaném území měla a v budoucnosti bude mít hlavní pěstební význam, vylišil Ing. Vladimír Peřina v knize "Přeměny borových monokultur na pleistocénních terasách (1960)” typologické jednotky s označením bor. Pro ekologickou charakteristiku bylo použito označení vyjadřující půdní vlhkost, tj. faktor, který je rozhodujícím činitelem pro charakteristiku stanoviště.
Na zkoumaném území tak bylo vylišeno a charakterizováno celkem pět pěstebně ekologických jednotek:
- bor suchý
- bor svěží
- bor vlhký
- bor mokrý
- bor živný
Pokusy s přeměnami se soustředily hlavně v pěstebně ekologických jednotkách suchého, svěžího a vlhkého boru. Zejména v suchém, ale i ve vlhkém boru byla obnova melioračních dřevin velmi obtížná. Značnou překážkou obnovy je tvorba surového humusu v borových porostech. Výsledky šetření prokázaly, že roční množství opadu v borových porostech V. věkové třídy činí zhruba 3,6 tuny. S rostoucím stářím se vrstva surového humusu zvyšuje a zhoršují se fyzikální, chemické a mikrobiologické poměry svrchních horizontů, což ztěžuje i obnovu.
Rozbory výsledků přeměn na výzkumných i na provozních plochách prokázaly, že snahy o podstatnou změnu druhové skladby byly ve většině případů neopodstatněné. Vysoký podíl borovice je zde podmíněn edaficky a borové hospodářství je po několik generací bez újmy na půdním prostředí a na celém ekosystému.
Právě zvláštnosti a jedinečnosti ekotypu borovice východočeských teras podmíněné edaficky a utvářené v řádu tisíců let umožnily vytvořit borové hospodaření, které z hlediska provenienčního vykazuje mimořádné růstové, kvalitativní i produkční schopnosti dokumentované na provenienčních výzkumných plochách v Bědovicích (popisovaná oblast Opočno), ale i v Bolevci u Plzně. Z genetické základny provenience borovice lesní z této oblasti vykazuje pouze do 5 % jedinců populace sklon k vytváření obrostlíků a předrostlíků a později k případnému rozrůstání koruny i při intenzivním uvolnění.
Výchova a obnova
Ing. Košulič tvrdí, že podúrovňová výchova je snad možná jen na bezvýznamné ploše SLT 1M, z kterého pochází zmiňovaný experiment Ing. Chrousta. Podúrovňový způsob výchovy se až do současné doby s úspěchem uplatnil na příbuzných souborech lesních typů (základní SLT OM, OK, ON, 1K, 2K, 1I, 2M, 3M, 4M ), které tvoří HS 13 a 23 borového hospodářství a nejsou již jen málo významné plošným rozsahem i hospodářským významem. Jejich zastoupení v ČR je vyšší než 10 % a vzhledem k podobným stanovištním podmínkám, produkčním schopnostem i funkčnímu zaměření jsou základem borového hospodaření nejen v ČR, ale i na podobných stanovištích s významným zastoupením v sousedním Německu a Polsku.
V této souvislosti je samozřejmá nutnost respektovat zásadní odlišnost vlastností ekotypu borovice horské (náhorní) i jejího zcela odlišného způsobu pěstování. Dlouhodobá clonosečná obnova a pak rovněž dlouhý růst pod lehkou clonou mateřského porostu byly rovněž výzkumně i provozně odzkoušeny ve zmíněném území týnišťské borovice. Výsledky nepřinesly zdaleka takové uspokojení, jak je popisuje Ing. Košulič. Výškově, věkově i tloušťkově diferencované skupiny nárostů s nestejnoměrnou hustotou v pozdějším věku nedokáží vytvořit kvalitní borový porost a jeho potřebnou optimální kruhovou základnu, optimální zásobu a očekávanou hmotovou produkci v HS 13 a 23. Genetická struktura v populaci týnišťské borovice, zejména u přirozené obnovy, z důvodu převažující pionýrsky adaptované složky nedává ani náhodou v pozdějším věku možnost zastoupení v hlavním porostu jedincům klimaxové a přechodové orientace lépe snášejících stín.
K tomu ještě lze připočíst počáteční ztráty při dlouhodobé cloně a zastínění u přirozené obnovy sypavkou borovou a pozdější škody sněhem a rozlámáním přeštíhlených jedinců, které jsou v této oblasti za normálních podmínek zcela atypické. Borovice rostoucí v našich HS borů a borových doubrav nesnáší v pozdějším věku dlouhodobé zastínění a v průběhu 20 až 40 let odumírá až 80 % jedinců, především podúrovňové složky. Rovněž i tyto dlouhodobé zkušenosti ještě více podtrhují oprávněnost podúrovňové probírky v HS 13 a 23.
Aplikace clonnosečné obnovy
Dlouhodobou clonnosečnou obnovu a dlouhý růst pod clonou mateřského porostu, s využitím genetické proměnlivosti borových populací, ale i jejich výskyt v sukcesi, lze však zajisté s úspěchem aplikovat u ekotypů horské (náhorní) borovice, jako je např. borovice lánská, stožecká, která se dlouhodobě zachovává ve směsi s jinými dřevinami, smrkem, bukem i jedlí a s nimi se dokáže také přirozeně zmlazovat. V takových podmínkám bude nepochybně úrovňová výchova zcela oprávněná.
Dlouhodobá clonosečná obnova u HS 13 a 23 má svou kritickou hranici v rámci produkční doby borovice a její další prodlužování nad 130 let nese s sebou rizika kvalitativních produkčních ztrát v důsledku hniloby ohňovcem borovým, zejména na stanovištích vlhčích a ovlivněných podzemní vodou. Přesto však i v současné době v lokalitě "ledeckých borů” v HS 13, SLT 1M, na majetku Kristiny Colloredo Mansfeldové, ponecháváme malou část borových podrostů pod lehkou clonnou mateřského porostu pro poučení a ke zhodnocení i tohoto způsobu borového hospodaření dalším lesnickým generacím.
Dlužno připomenout, že aplikace úrovňové probírky, zejména intenzivnější, s vytvořením řidší úrovně je zavádějící a může snadno vést až k překročení hranice kritické kruhové základny, zejména při nedostatečných praktických zkušenostech lesního hospodáře v HS 13 a 23.
Zkušenosti z Opočenska
Nelze však přijmout některé zásady hospodaření pod vlivem stoupenců, nepřesných interpretů a svévolných vykladatelů díla Reiningera, a to zejména strukturní probírku, výběrný způsob hospodaření i dlouhodobý clonnosečný způsob obnovy, jako základní principy borového hospodaření v HS 13 a 23. Pro borové hospodaření jsou neopodstatněné a jako neopodstatněné je třeba je odmítnout. Ve zmíněné oblasti byly i některé tyto metody odzkoušeny.
Lesní rada Konias měl v oblasti ledeckých borů kromě zlomku clonnosečného způsobu vyčleněný i borový porost pro výběrný způsob hospodaření. Při pravidelných praktických cvičeních posluchačů brněnské lesnické fakulty borového hospodaření konstatoval prof. Vyskot v daném případě, že nejde o les výběrný, ale "les vybraný”.
tags: #hs #13 #přirozená #borová #stanoviště
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]