Evropa stojí před energetickým trilematem: energetická bezpečnost a nezávislost, snižování emisí a udržení dostupnosti energií. Reindustrializace, zvýšení výroby elektřiny a její efektivnější využití musí jít ruku v ruce s drastickým snížením emisí uhlíku za ekonomicky přijatelných nákladů.
Až dosud EU snižovala emise CO₂ a dalších skleníkových plynů primárně redukcí spotřeby energie na obyvatele, což bylo důsledkem deindustrializace. Pro reindustrializaci a elektrifikaci průmyslu i dopravy bude nutné dramaticky zvýšit podíl nízkouhlíkové elektřiny.
Komise vyhlásila cíl snížit emise o 90 % ve srovnání s rokem 1990. Dosažení tohoto cíle do roku 2040 znamená výrobu dalších 2500-2800 TWh nízkouhlíkové elektřiny. V současné době EU vyrábí ročně přibližně 2800 TWh elektřiny, z čehož 22 % (627 TWh) pochází z intermitentních obnovitelných zdrojů (OZE) a zhruba stejné množství z jaderné energie.
Vzhledem k omezenému potenciálu nových vodních elektráren a očekávaným omezením využívání biomasy má EU jen dvě cesty k dosažení svých ambiciózních „klimatických cílů“: přerušované obnovitelné zdroje energie (OZE) a jadernou energii.
Navzdory problémům s délkou výstavby jaderných reaktorů dokáže jaderná energetika stále dosáhnout vyšších rychlostí dekarbonizace než solární a větrné elektrárny. Ty sice nabízejí rychlou instalaci, ale čelí zásadním překážkám při integraci do energetických sítí.
Čtěte také: Vývoj solární energie
Výstavba obnovitelných zdrojů i modifikace přenosové a distribuční sítě narážejí na odpor místních obyvatel a rovněž na zdlouhavé byrokratické schvalovací procesy. Například projekt SuedLink v Německu, plánované vedení vysokého napětí, narazil na obrovský odpor a jeho dokončení se plánuje až na rok 2028.
Pro zjednodušení si představme, že životnost solárních panelů je 30 let a větrných turbín 25 let (v obou případech bez ročního poklesu výkonu). Reaktor Olkiluoto 3 se začal stavět v roce 2005 a byl spuštěn v letech 2022/2023, výstavba tedy probíhala 18 let. Za stejné období narostla ve Finsku solární výroba z 3 GWh na 647 GWh a větrná energie z 0,17 TWh na 14,691 TWh [7]. Vzhledem k životnosti by větrné elektrárny mohly poskytnout 378,6 TWh a solární elektrárny 19,4 TWh. Jaderná elektrárna Olkiluoto 3 by mohla poskytnout 736,3 TWh, tj. o 85 % více než vítr a slunce dohromady, postavené ve Finsku za stejných 18 let, tedy za stejnou dobu jako reaktor samotný.
Čím je v energetickém mixu větší zastoupení slunce a větru, tím náročnější je jejich další zavádění. Kromě jiných příčin je to dáno i tím, že OZE se nejprve umísťují do území s nejvyšším výnosem vzhledem k přírodním a jiným zeměpisným podmínkám.
Závěrem lze říct, že současná rekordní rychlost integrace nízkoemisních OZE dosahuje teprve třetiny rychlosti, níž se může zavádět jaderná energie. Zároveň elektrický mix založený z valné většiny na jaderné i jiné stabilní energii má tu výhodu, že je již historicky vyzkoušen a jeho způsoby implementace včetně rizik už známe.
V období 2002 až 2023 instalovalo Německo 81,5 GW solárních a 57,5 GW větrných zdrojů. Podíl těchto obnovitelných zdrojů na celkové výrobě se zvýšil z 20,7 % v roce 2015 na 44,1 % v roce 2023. Růst kapacity plynových elektráren bude pokračovat, protože Německo se snaží podíl uhlí v energetickém mixu co nejvíce snížit.
Čtěte také: Udržitelná Budoucnost
Současný plán je instalovat do roku 2035 přibližně 21-25 GW dodatečných kapacit plynu. Jak ovšem předpovídali mnozí odborníci, tento plán se ukazuje být zcela nerealistický. Technologie pro vodíkové elektrárny zdaleka není dostatečně pokročilá a je extrémně nákladná, nemluvě o zcela nejisté dodávce dostatečného množství zeleného vodíku i jeho ceně.
Německý Spolkový účetní dvůr (BRH) ve své zprávě z března 2024 kritizoval německou energetickou politiku a upozornil na rizika spojená s přechodem na OZE:
BRH varoval, že vysoké ceny elektřiny představují významné riziko pro Německo jako místo pro podnikání. Ceny elektřiny v Německu patří k nejvyšším v Evropské unii. Zároveň je třeba počítat s masivními investičními náklady na rozšíření distribučních a přenosových elektrických sítí.
Podle kontrolorů rozložení systémových nákladů na větší spotřebu elektřiny může mít v zásadě správný vliv na snížení nákladů. To by však vyžadovalo, aby spotřeba elektřiny rostla rychleji a výrazněji než systémové náklady.
Energetická transformace vyžaduje komplexní přístup, který zohledňuje energetickou bezpečnost, snižování emisí a ekonomickou dostupnost. Spoléhání se pouze na intermitentní OZE může vést k nestabilitě sítě a vysokým nákladům. Jaderná energie představuje alternativní nízkouhlíkový zdroj, který může zajistit stabilní a spolehlivé dodávky elektřiny. Je nutné pečlivě zvážit všechny možnosti a zvolit optimální mix zdrojů energie pro dosažení klimatických cílů a zajištění energetické bezpečnosti Evropy.
Čtěte také: VŠCHT a obnovitelné zdroje
tags: #intermitentnich #obnovitelnych #zdroju