Klimatické podmínky Jablunkovska: Charakteristika

Česká republika je rozdělena na osm oblastí povodí: Horního a středního Labe, Horní Vltavy, Berounky, Dolní Vltavy, Ohře, Moravy, Dyje a Odry. Oblast povodí Odry představuje horní část mezinárodního povodí Odry (úmoří Baltského moře), kde pramení i hlavní tok celého povodí - řeka Odra.

Do jednotlivých oblastí povodí z praktických provozních důvodů spadají i menší a okrajová území přináležející i k sousednímu úmoří či povodí. K území gravitujícímu k úmoří Baltského moře to jsou okrajové enklávy připadající k oblastem povodí Labe a Ohře.

Oblast povodí Odry na území ČR je protáhlého tvaru ve směru SZ - JV. Na jihozápadě sousedí podél rozvodnice Baltského a Černého moře s oblastí povodí Moravy a povodím Váhu. Na severovýchodě sousedí s polskou částí povodí horní Odry a s povodím Visly a vtéká na území Polské republiky soutokem Odry a Olše v prostoru Bohumína. Některé části oblasti povodí Odry gravitují do Odry mimo závěrný profil Bohumín až v PR, kupř. řeky Osoblaha, Bělá a Vidnávka.

Největší rozměr oblasti povodí přibližně ve směru sever - jih činí 62 km, ve směru východ - západ 174 km. Oblast povodí Odry se na území ČR sestává z 12 základních povodí.

Přes svou relativně malou rozlohu je oblast povodí Odry značně výškově členitá. To je dáno jejím situováním mezi horskými masivy Hrubého Jeseníku a Beskyd a současně otevřením k severu do Slezské nížiny. Odra pramení v Oderských vrších ve výšce 634 m n. m. a opouští území republiky v nejnižším bodě povodí na kótě cca 190 m n. m. Na jihozápadní rozvodnici, která je současně hlavním evropským rozvodím Dunaje a Odry, dosahují výšky terénu v oblasti Hrubého Jeseníku max. 1 492 m n. m. (Praděd) a v oblasti Beskyd max. 1 323 m n. m (Lysá hora). Největší svislá odlehlost tak činí bezmála 1300 m. Obecně se jedná o území s obrovskou reliéfovou energií, neboť kupříkladu výškový rozdíl v povodí Ostravice mezi nejvyšším (Lysá hora 1 323 m n. Přes 80 % plochy povodí dosahuje nadmořských výšek mezi 200 a 600 m n. m.

Čtěte také: Klimatické podmínky

Oblast povodí Odry na území ČR leží na rozhraní systémů Hercynského a Alpinského. Do oblasti povodí zasahují tři provincie - Česká vysočina, Středoevropská nížina a Západní Karpaty. Středoevropská nížina zasahuje ze severu pouze okrajem oblasti Slezské nížiny, jmenovitě celkem Opavská pahorkatina. Subprovincie Vněkarpatské sníženiny (celky Moravská brána a Ostravská pánev) rozdělují morfologicky povodí na východní a západní část. Západní část tvoří Jesenická oblast s celky Rychlebské hory, Vidnavská nížina, Žulovská pahorkatina, Zlatohorská vrchovina, Hrubý a Nízký Jeseník.

Reliéf oblasti povodí Odry je s ohledem na zastoupení jednotlivých provincií poměrně různorodý a pestrý. Základním rysem reliéfu je rozdíl mezi starší Českou vysočinou na západě a výběžky mladého pásemného pohoří Karpat na východě, zvýrazněný systémem depresí mezi nimi. Česká vysočina je zastoupena svým západním hraničním pohořím pozvolně přecházejícím k pruhu sníženin před čelem mladých karpatských pohoří. Reliéf této oblasti má charakter členité hornatiny (tektonicky zmlazené paroviny) s hluboce zaříznutými údolími (Hrubý Jeseník, Rychlebské hory), nebo polygenní paroviny (Nízký Jeseník), rozlámané do soustavy ker. Výrazné tvary fosilního větrání jsou zachovány v žulových oblastech (tzv. ostrovní hory v Žulovské pahorkatině).

Hrubý Jeseník byl na konci prvohor vyzdvižen do velehorských výšek. Moře, vytlačené z vyzdvižené části, se přelilo k východu, kde zanechalo mocné uloženiny spodního karbonu (kulmu). Velehorský ráz byl postupně rušivou činností zarovnáván, takže na začátku třetihor vzniká parovina. Významným mezníkem pro českou vysočinu v oblasti povodí Odry a v jejím vývoji byly třetihorní horotvorné pochody, při nichž se vrásnily sousední Karpaty. Parovina byla rozlámána v řadu ker a nastalo oživení a výmolná činnost potoků a řek, která vytvářela hluboce zaříznutá údolí. Vznik a oživení hlubokých zlomů v zemské kůře při tomto vrásnění způsobily sopečnou činnost, která se výrazněji projevila ve starších čtvrtohorách v Nízkém Jeseníku. Dokladem této činnosti jsou vyhaslé sopky na Bruntálsku (Uhlířský vrch, Venušina sopka, Velký a Malý Roudný). Ve starších čtvrtohorách dolehlo až k Jeseníkům čelo severského ledovce až do nadmořské výšky 450 m s nánosy štěrků a bludnými balvany.

Geologicky jsou Karpaty součástí rozsáhlé soustavy mladých pásem pohoří, vznikajících koncem druhohor, a ve třetihorách působením několika fází alpínského vrásnění. Karpatská soustava se člení na několik pásem, z nichž na popisované území oblasti povodí Odry zasahuje pouze pásmo flyšové, též vnější. Pod pojmem flyš se v geologii rozumí mnohonásobné rytmické střídání vrstev, v našem případě jílovců a pískovců s jejich charakteristickou příkrovovou stavbou. V popisované karpatské oblasti povodí Odry vystupuje souvrství příkrovu slezského. Nejvýraznějším reprezentantem slezského příkrovu jsou vrstvy godulské, pocházející ze střední křídy. Místy až 2000 m mocné souvrství odolných pískovců buduje centrální část Moravskoslezských Beskyd, Beskydy Slezské a Ondřejník.

Vývoj tvarů reliéfu byl zahájen opakovanými horotvornými pohyby (vyzdvižení, přesunutí) a následně došlo ke střídání období pohybů, tj. zdvihů či poklesů s obdobími klidu, při nichž docházelo k zarovnání povrchu. Tím byl dán základ dnešní orografie. V závislosti na velikosti zdvihu a na odolnosti hornin se vytvořily hornatiny a vrchoviny (odolné souvrství) a pak brázdy a pahorkatiny v oblastech podléhajících odnosu. Ojediněle se vyskytují maloplošné krasové povrchové i podpovrchové jevy (Štramberk, Vrbenská krasová oblast). Působením kontinentálního zalednění v pleistocénu vznikly tvary reliéfu jako náporové morény (Hlučínsko, Opavsko), mrazové sruby, skalní moře, podhorské náplavové kužely, plošné i kerné sesuvy. Značný vliv na tvářnost reliéfu mělo usazování spraší větry vanoucími převážně od severozápadu. Hlavními liniemi odnosu v periglaciální oblasti byly mělké protáhlé sníženiny zvané úpady (delleny). Jejich vznik souvisí s výskytem dlouhodobě zmrzlé půdy (mocnost permafrostu činila místy více než 100 metrů). Nejmladšími přírodními reliéfními tvary jsou strže a erozní zářezy.

Čtěte také: Změny v jet streamu v důsledku klimatu

Oblast povodí Odry na území České republiky zasahuje z hlediska regionální geologie do obou jejích základních geologických jednotek - Českého masivu i Západních Karpat. Český masiv je konsolidovaným zbytkem variského (hercynského) horstva, vyvrásněného při variské orogenezi (střední devon až spodní perm) pohybem litosférických desek. Jeho dílčí celky (označované jako oblasti) spolu původně nesouvisely a byly teprve horotvornými pohyby stmeleny v pevný kratonizovaný celek, který později již nebyl vrásněn a na němž se v místech poklesů ukládaly pokryvy mladších sedimentů. Převážná část povodí Odry je situována v moravskoslezské oblasti Českého masívu (moravikum a silesikum), v její severní části označované jako jesenický blok. Nejstarší horniny v tomto bloku tvoří proterozoické metamorfované komplexy Hrubého Jeseníku ve východní desenské, západní keprnické a na jihu v menší oskavské klenbě. Horniny těchto jednotek tvoří varisky intenzivně přepracovaná jádra klenbových struktur, případně příkrovů. Převažují biotitické pararuly, metamorfované vulkanity a ortoruly.

Na západní okraj povodí Odry zasahuje orlicko-sněžnické krystalinikum západosudetské (lužické) oblasti, tvořené metamorfovanými proterozoickými komplexy (ruly, svory a migmatity), které je na východním okraji od silesika odděleno tektonicky (nýznerovské nasunutí). Devonské horniny (cca -415 až -354 Ma [Ma - milion let]) tvoří podloží převážné části povodí Odry, jsou však často překryty mladšími sedimenty. Největších mocností dosahují devonské uloženiny v Hrubém Jeseníku, kde tvoří více než kilometr mocnou vrbenskou skupinu (fylity, kvarcity a svory, místy s proniky vulkanitů). Ve šternbersko-hornobenešovském pruhu Nízkého Jeseníku převažují jílové a prachové, místy i vápnité břidlice.

Rovněž v karbonu (-354 až -295 Ma) byla východní část oblasti intenzivně klesajícím sedimentačním prostorem s velkými mocnostmi sedimentů. V Nízkém Jeseníku jsou zastoupeny zhruba kilometr mocným sledem jílových a prachových břidlic a drob (andělskohorské souvrství), východněji dosahuje kulm (spodní karbon) v hornobenešovském souvrství až 2 km mocností. Dále k východu vystupují postupně vyšší stratigrafické celky - moravické souvrství, hradecké vrstvy, kyjovické vrstvy a ostravské souvrství. Na východním okraji uvedených celků zasahuje na naše území jižním výběžkem hornoslezská pánev s výplní svrchnokarbonských sedimentů se slojemi černého uhlí. Do tohoto období spadá výše uvedené variské vrásnění, které se v oblasti projevilo podsouváním litosférické desky s devonským a spodnokarbonským pokryvem pod desku moldanubika a západosudetské oblasti.

V permu (-295 až -250 Ma) byla zájmová oblast kontinentální snosovou oblastí a sedimenty z tohoto období se nedochovaly. Křídový útvar (-140 až -65 Ma) je zastoupen sedimenty podílejícími se spolu s terciérními horninami na stavbě příkrovů flyšového pásma Západních Karpat. Horniny tohoto stáří představují převážně vápnité jílovce, pískovce a vápence, místy slepence. Poměrně časté jsou ve spodnokřídových horninách proniky ultrabazických a alkalicko-vápenatých vulkanitů (těšinity a pikrity). Terciérní horniny tvoří v paleogénu (-65 až -24 Ma) pokračování flyšové sedimentace v magurské i vnější (menilito-krosněnské) skupině příkrovů. Petrograficky jde především o jíly, jílovce, pískovce a slepence začleněné do příkrovové stavby Západních Karpat. (-24 až -1,8 Ma) karpatské předhlubně (okolí Ostravy a Opavy) se ukládaly současně s pohyby příkrovů a proto dnes leží pod příkrovy, před nimi i na nich. Část těchto sedimentů byla později denudována. Tvoří je především písčité a vápnité jíly a písky. I v této době byl aktivní bazaltový vulkanizmus.

Z hlediska kvartérních sedimentů představuje převážná část povodí denudační (snosovou) oblast, charakteristickou postupnou erozí a postupným transportem sedimentů vodními toky. Akumulační oblastí je pouze oblast oderská (Ostravsko a Opavsko), kde jsou zastoupeny významnější mocnosti (do 50 m) kvartérních nezpevněných sedimentů. Oblast povodí patřila v kvartéru převážně k periglaciální zóně (dvakrát byla část území souvisle zaledněna). Výsledkem byl vznik místy poměrně mocných eluvií (zvětralé horniny ležící na místě svého vzniku), deluviofluviálních (splachových) a proluviálních sedimentů. Běžné jsou také deluviální (svahové) a fluviální holocenní sedimenty.

Čtěte také: Luboše Motla o klimatické změně

Do zvláštních geologických znaků patří také důsledky hornické těžby černého uhlí v části hornoslezské pánve - poddolovaná území s pokračujícími poklesy a důlními otřesy, objemné haldy, migrace metanu do porézních hornin pokryvu apod. Oblast širšího okolí Opavy je zařazena v původní verzi ČSN 73 0036 do seismické oblasti (území s pozorovanou zemětřesnou činností) o intenzitě 6° MCS (dvanáctistupňová MCS - Mercalli, Cancani, Sieberg - stupnice intenzity zemětřesení - byla používána v Evropě). Do kategorie zvláštních geologických znaků lze zařadit také antropogenní vlivy na erozní procesy v údolních nivách (výstavba přehrad, vodohospodářských přivaděčů, úpravy koryt apod.). Další zvláštní geologické znaky lze spatřovat v postglaciálních rašeliništích na plochých hřbetech Hrubého Jeseníku nebo ojedinělé krasové jevy v drobných čočkovitých polohách krystalických vápenců různého stáří a v plošně omezeném druhohorním štramberském vápenci.

Z hlediska ložiskové geologie jsou nebo byly hospodářsky významné akumulace vulkanosedimentárních železných rud (okolí Rýmařova) a polymetalických rud Nízkého i Hrubého Jeseníku (donedávna těžená ložiska Horní Benešov, Zlaté Hory), zlata (Suchá Rudná), vápence a cementářských surovin (Štramberk), stavebního a dekoračního kamene (Jakubčovice), pokrývačských břidlic a cihlářských surovin, kaolínu (Vidnava) a slévárenských písků (Opavsko).

Větší část povodí patří k územím s vysokým množstvím ročních srážek (horské oblasti přes 1 000 mm). Celkový odtok je proto relativně velký, ale velmi nerovnoměrný, protože petrografický charakter hornin většiny území je nepříznivý pro akumulaci podzemní vody. Pouze kvartérní a některé terciérní sedimenty obsahují významnější akumulace průlinové podzemní vody. Kvartérní sedimenty však pro malou kapacitu nemohou vyrovnávat odtok povrchové vody z území, neogenní sedimenty jsou v naprosté většině situovány pod stávající erozní bází, jejich svrchní polohy jsou nepropustné a rovněž výrazně povrchový odtok neovlivňují. V oblasti povodí se vykytují také prameny minerálních vod. Východně od Hrubého Jeseníku jsou to postvulkanické kyselky (Karlova Studánka, Krnovsko, Bruntálsko, Moravský Beroun, Budišov), a na antropogenní činnost je vázán výskyt slaných vod v ostravsko-karvinském revíru (vsakování podzemních vod mořského neogénu do důlních děl a jejich následné čerpání), např. Darkov s jodobromovou vodou.

V oblasti povodí Odry lze vymezit dvě hydrologicky odlišné oblasti podmíněné geologickou stavbou, oblast jesenickou a beskydskou. Celkově je povodí tvořeno převážně spíše menšími toky a jeho říční síť prodělala dlouhý a složitý vývoj ovlivněný i kolísáním klimatu ve čtvrtohorách. Nivní říční trati s výplní starých říčních sedimentů se nacházejí zvláště na dolním toku Odry a Opavy, jsou významným zdrojem kvalitních štěrkopísků a tvoří zčásti rezervoáry podzemní vody. V říční síti je nejvýznamnějším tokem Odra, která pramení v Oderských Vrších. Odtud odtéká jihovýchodním směrem a po asi 55 km se její trasa pravoúhle láme vstupem do Moravské Brány. Z těchto míst odtéká na severovýchod směrem k Ostravské pánvi a ke státním hranicím s Polskou republikou. Státní hranice zde tvoří přibližně na délce 8 km a území ČR opouští pod Bohumínem u Kopytova pod soutokem s Olší v nadmořské výšce 190 m n. m. Samotná Odra má na území ČR délku 132,3 km, zbývající délka přes Polskou republiku až po ústí do Baltského moře činí 734,3 km. Do prostoru Ostravské pánve, jejíž osu Odra vytváří, se vějířovitě stékají její tři nejvýznamnější přítoky. Z jesenické strany to je řeka Opava, z beskydské pak Ostravice a Olše. Nad soutokem s Olší, tzn. těsně nad místem, odkud spolu obě řeky z území ČR odtékají, má Odra dlouhodobý průměrný průtok 49 m3.s-1 a průměrný průtok Odry pod Olší pak dosahuje téměř 63 m3.s-1. Na celou oblast povodí dopadá ročně přes 5,1 mld. m3 srážek, roční srážkový úhrn, vztažený na průměrnou plochu, dosahuje cca 820 mm, z čehož v průměru odteče přibližně asi 300 mm. Průměrný odtokový součinitel tak činí 0,35.

Vztáhneme-li součinitel odtoku i k hlavním přítokům, tak nejnižší jej má řeka Opava - 0,3, mnohem vyšší je na beskydské straně - u Ostravice 0,5 a u Olše 0,4. Pokud jde o průměrnou vodnost na 1 km2, tak specifické odtoky v jesenické oblasti dosahují v horských oblastech s ohledem na výši srážek, ...

tags: #Jablunkovsko #klimatické #podmínky #charakteristika

Oblíbené příspěvky:

• Stylové odpadkové koše
• Udržitelnost sifonových lahví
• Průvodce pro litinový odpad
• Environmentální Výchova
• Seminář o environmentálních filmech