Každý festival se skládá ze tří skupin lidí: diváků, účinkujících a pořadatelů. Každá z nich přijíždí s odlišnou motivací a zájmem. Tyto tři skupiny tvoří dohromady pevný trojúhelník, kde všechny spojuje hudba.
Diváci
K divákům by se dala předložit statistika, kterou si festival vyhodnocuje z ankety vyplňované diváky. Zjišťuje se, kolik, který rok přijelo lidí, jakých byli věkových skupin, odkud přijeli či po kolikáté na Notě jsou a nebo odkud se o ní dozvěděli a rovněž, co se jim líbilo a co nelíbilo. V pomyslném kruhu se během konání Jizerské noty nacházejí vlastně všechny tři jmenované skupiny lidí, různě se na ploše kempu proplétají, seznamují a povídají, postávají u stánků, posedávají a zpívají u ohně…, opět v kruhu.
Holt časy se mění a s nimi také návštěvnost festivalu. V sále hotelu Perun se do roku 1994 počet vždy blížil k tisícovce a od následujícího roku, kdy se začal festival pořádat pod širým nebem v autokempu a zažíval nejrůznější vrtochy počasí, se snížil na půlku až třetinu, přesto rekordních bylo asi šest stovek návštěvníků. Jistě na tom má svůj podíl i všeobecně po listopadu 1989 menší zájem o hudební žánry, které Nota prezentuje.
Účinkující
Druhou skupinu tvoří účinkující, tedy především kapely, které jsou na Notu zvány. Na prvních ročnících bylo běžné, že vystupovalo až 16 skupin, aby zahrály a zazpívaly pouhé tři písničky. Počet kapel se později snižoval, aby v hlavním koncertu dostaly delší čas na svou hudební produkci. Další příležitosti k hraní využívaly skupiny podle toho, jak se festival postupně rozrůstal o doprovodný program. Tím prvním byla v neděli dopoledne Trampiáda a dalšími páteční country bál, sobotní dopolední recitály v kině (i na náměstí), na které navázal Potlach v kině, a v neposlední řadě to bylo hraní u slavnostního ohně. Od roku 2016 v pátek probíhá Open Air, kde se představují nesoutěžící kapely a sólisté.
V roce 2008 se k dospělácké Notě přidala Dětská nota neboli soutěž skupin, duet a sólistů do 18 let. V Hejnicích za 13 let docela pěkně zakořenila. Soutěžním kláním prošly dobré dvě desítky začínajících i pokročilejších uskupení, z nichž mnohé dál amatérsky muzicírují. K účinkujícím by se měli zařadit mnozí nehudební hosté, kteří na Notu přijeli besedovat v rámci Potlachu v kině, např. spisovatelé M. Nevrlý, Z. Šmíd, fotograf S. Weiss, kreslíř a bandžista Marko Čermák, trampské psavkyně Tapi a Kavče… Do zvláštní kategorie účinkujících pak rozhodně patří konferenciéři, moderátoři, spíkři a průvodci, uvádějící hlavní koncerty a ostatní doprovodné pořady a akce.
Čtěte také: Zpracování odpadů: pohled Jaromíra Průse
Opět se dá nahlédnout do statistiky, abychom zjistili, že mezi skupiny, které byly zvány na festival opakovaně, náležejí: Sekvoj, Lístek, Bezefšeho, Chudinkové, Ozvěna, Cestáři… A také, že na Jizerské notě za 40 let hrálo a zpívalo celkem 163 kapel včetně hostů. Dramaturgie festivalu vybírala jako hosty především trampské písničkářské legendy, které hrály většinou na závěr soutěžního bloku a za všeobecného nadšení diváků. V roli hostů (i víckrát) vystoupili: Kapitán Kid, Wabi Ryvola, Miki Ryvola, Žalman & spol., Tony Linhart a Pacifik, Wabi Daněk a Miloš Dvořáček, Vojta Kiďák Tomáško, Hop Trop, Roháči, Nezmaři, Neřež, Jitka Vrbová, Štěpán Rak, Cop, Roman Horký a Kamelot, Robert Křesťan a Druhá tráva ad.
Pořadatelé
A na závěr třetí skupina - pořadatelé. Povídání o trampech a lidičkách, kteří se podíleli a dosud podílejí na přípravách a realizaci festivalu, by vydalo na půlku tohoto Notesu. Už od vzniku Jizerské noty šlo o „armádu“ nadšených a pro věc zapálených dívek, žen, chlapců a mužů. Vždycky všichni brali svou pořadatelskou službu zcela dobrovolně, tj. ve svém volném čase a zadarmo. A pokud byla nějaká odměna, měla většinou naturální formu někde ve stánku či v restauraci.
V prvním období se jednalo o kamarády ze spřátelených trampských osad, s nimiž se pořádající T.O. Jitro dobře znala z potlachů, výročních ohňů, drakiád či zlatých horeček. Po úspěšném prvním ročníku se stala ještě jedna důležitá věc. Od Gamby - Petra Vostřáka, který byl na první Notě coby pracovník Okresního kulturního střediska, aby napsal na akci oficiální hodnocení (posudek byl pochvalný), dostal Luk a Déčko nabídku pořádat od září 1982 v nově vzniklém Experimentálním studiu v Liberci vlastní trampské pořady. A tak se zrodil klubový komponovaný cyklus Copánek, jenž měsíčně připravoval rozšířený pořadatelský tým Jizerské noty. Tím se i k Notě po celá osmdesátá léta postupně nabalovali další nadšenci pro trampskou muziku.
Když už jsem jednou výš použil slovo armáda, tak aby dobře fungovala, uplatňovala se i v pořadatelském týmu obdobná hierarchie. Každoročně vznikal štáb Noty, čítající tři až pět „generálů“ - hlav pomazaných, z nichž měl každý něco na starosti v systému tzv. 5 P: peníze, program, produkce, propagace, pořadatelé. Zpočátku stačilo asi 15 pořadatelů, ale jak se Nota dostala do fáze třídenního festivalu a bohatší programové nabídky (např. soutěže pro dospělé i děti Rolf zálesák, Na divokém západě, Havraní pero), pořadatelský tým narostl na 25 až 30 lidí.
Odhaduje se, že za uplynulé ročníky Jizerské noty se v organizaci festivalu vystřídala dobrá stovka pořadatelů. Už jsem za tu dlouhou dobu organizování festivalu coby jeho dramaturg napovídal a napsal o Jizerské notě do různých médií včetně zpěvníku a Notesu mnohé.
Čtěte také: Odpady Hněvotín: Jaromír Hybl
Charakteristické rysy Jizerské noty
Jedna z nejčastějších novinářských otázek byla: Co je pro váš festival typické a charakteristické? Festival vždy stál na třech pilířích:
- Hudební žánry folk, trampská píseň a country.
- Soutěž vokálně-instrumentálních skupin o hlavní putovní cenu, kterou uděluje hlasováním festivalové publikum.
- Prezentace původních písniček, vlastní autorské tvorby dané kapely.
Aby vznikla určitá vyváženost kolektivní divácké volby, která se občas přece jen nechala ovlivnit líbivostí, podbízivostí, jazykovými klišé či jednoduchými rýmy, vznikla cena T.O. Jitro, o níž rozhoduje odborná porota. Ta si u soutěžní písně všímá a posuzuje originalitu, netradičnost harmonie, působivost melodie a současně původnost, kvalitu a neotřelost obsahu sdělení v textové složce. Od roku 1996 získává od diváků putovní cenu kapela za nejlepší interpretační výkon. Pořadatel Jizerské aktivity od roku 2001ještě uděluje ceny za sólový zpěv, vokál a instrumentální výkon.
Myslím, že Jizerská nota může v dalším období najít jistý kompromis: být v něčem „svázaná“ a v něčem „otevřená“.
Historky z prvních ročníků
Už ani nevím, jak se to stalo, že jsme před devatenácti lety s improvizovanou kapelou, složenou ze světeckejch Střepů a mý rodiny, vyrazili kamsi do Ferďáku na nějakej jizerskej festiválek. Nejspíš to zavinil Déčko, se kterým jsem se znal přes nějaký ty Porty a jeho kapelu, která se jmenovala Průvan, nebo tak nějak, jo, Větrno. Já větrno nemám rád, vždycky jsem míval delší vlasy, a ve větru za prvé vypadám jako šílenec a za druhý mě vlasy šimraj na ksichtě. Nemůžu popřít, že se to v poslední době značně zlepšilo (vlasů ubejvá).
Tenkrát jsme si řekli, že to spojíme s návštěvou Islandu, což bylo rozhodnutí naprosto šílený, protože jsme táhli basu a akordeon. Basa je příliš velká a kufr s akordeonem váží asi jako pytel cementu. Nikdy nezapomenu na ten pochod smrti…
Čtěte také: Informace od Jaroslava Pavlíčka
Byl to první ročník. Hrálo se v hospodě, na pódiu postaveným z nějakejch prken, nejspíš na sudech od piva. Nebyli jsme kompletní, hráli jsme dost z voleje, ani nevím, jestli jsme něco vyhráli, spíš ne; ale nikdy nezapomenu na katastrofickej závěr našeho vystoupení. Na levý straně jeviště stál nejtěžší muž kapely, Bob s kontrabasem. Když jsme se poděkovali za „umí“ a za potlesk, slejzali jsme pěkně jeden po druhým z pravýho konce toho přepevnýho pódia. Jeden po druhým! Takže nakonec zbyl sám Bob na tý levý straně… A když poslední z nás odlehčil pódium zprava, ta levá strana pod Bobovou tíží klesla až na podlahu, zatímco pravá trčela v odvážným úhlu ke stropu. Bob se zachránil i s kontrabasem jen odvážným skokem mezi židle, kde se zřítil k zemi i s řadou radostně povykujících diváků.
Zajímavé je, že si vůbec nepamatuju, jak jsme se z toho prvního ročníku Jizerské noty ve Ferďáku vraceli. Pěšky přes Island to ale zaručeně nebylo.
Léto osmdesátýho roku bylo horké a suché. Ve Štolpichu už netekla skoro žádná voda. Po všech úpravách ubytovacích prostor nám Jednota nepovolila u Cimpla ubytování. Z LVT k nám dorazil autobus se 43 lidmi na přespání, což bylo o dva víc, než nepovolené ubytování bylo schopno pojmout. Uvolnili jsme tedy náš pokoj a šli s Káčou přenocovat do kupky sena na zahradu. Moc jsme toho nenaspali.
Jaro jedenaosmdesátýho bylo chladné a Štolpichem se valily spousty kalné vody. Jednota z ústního nepovoleného ubytování vydala přímo písemný zákaz této bohulibé činnosti… Následkem loňské absence spánku v kupce sena se nám narodil syn Honza. Bylo to v neděli a u Cimpla se konzumovalo zadara. Místní si rychle zvykli, ale túristi byli nesví, když si museli točit pivo sami. Přibrali si ještě Tatranku na cestu. Protože jsme už jednoho měli, říkal jsem mu zlosyn. Do 15 let se za to důvěrné oslovení styděl, později to už nějak skousnul.
Příští víkend poctil naši provozovnu svou návštěvou kamarád Déčko. Bez kytary, zato s Káčou a Lumírem. Usedli ke stolku v zádveří a z útržku debaty jsem vyrozuměl, že chystají nějakou větší hudební akci. Pozvali mě ke stolu. Samozřejmě jsem myslel, že jako budoucího účinkujícího. V tomto ohledu jsem byl dlouho opomíjen, což mě i při mé vrozené skromnosti docela štvalo. Byl jsem to totiž právě já, kdo svou hudební produkcí dlouho po zavírací hodině vyháněl hosty. Bravurně jsem zvládal všechny tři své písně na tři akordy. Brzy se ukázalo, že budu pověřen daleko důležitější funkcí. Takovejch rádoby umělců jsou spousty, ale napojit, nasytit a ubytovat takovej dav…, to bude fuška!
Mám jen originál plakát. První ročník měl obrovskej úspěch a dostal se do povědomí široké veřejnosti. A to nejen trempů, ale i úřadů. Za prvé tam měli hrát důstojnější roli svazáci než nějaké T.O. Jitro. Další vážná připomínka byla k vzhledu toho člověka s kytarou na plakátě, jestli by neměl přeci jenom být mladší, když je to vlastně svazák! Jednota mi doručila další a důraznější varování ohledně ubytování.
A pak přišel den, který vidím jako by to bylo včera. Na okrsku VB ve Frýdlantě působil jakýsi policajt Bohouš. Slušnej kluk, rybář a čundrák. Měl nezvykle vysokou hodnost - poručík, a přitom nikdy nebyl náčelníkem oddělení. Jednou se zastavil a povídá: „Hele, máme novýho náčelníka, je to pěknej vůl a před Notou to sem přijede zkontrolovat. Na všechno mu kejvni, nedělej problémy, von je schopnej všeho!“
A za pár dní opravdu dorazili. Malej skřet s kapitánskými výložkami, pisklavým hlasem a z toho vyplývající notnou dávkou arogance. Lítal po hospodě jak utrženej vagón a kladl podivné otázky typu: kolik se tu bude nacházet osob, kde jsou únikové východy, jaký budu podávat alkohol… Ač stál u pípy s cedulí, že točím 11°, ubezpečil jsem ho, že točíme 10°. Nato prohlásil, že až přijedou na kontrolu a posoudí situaci, tak nebudu podávat alkohol žádný. Bohouš tušil, co asi řeknu, a tak za zády skrčka (vlastně nad ním, protože Bohouš měl dobrejch šest strop a pět palců) mával rukama jak větrnej mlýn a dělal posuňky, ať držím hubu! Nedržel! Řek jsem tenkrát památnou větu: „Tak takovej policajt se ještě nenarodil, kterej by mi zakázal točit pivo, a to ani o volbách!“ Jak říkám, je to čtyřicet let. Nechci si vymejšlet a v podstatě nevím, co minináčelník odpověděl. Myslím, že nic.
V sobotu odpoledne se prostory našeho restauračního zařízení začaly plnit, večer bylo plno, v noci přeplněno. Požádali jsme je s Káčou, ať naskládají občanky na pípu. Aspoň ti, kteří ji mají. Po závěrečné hodině jsme v hospodě zhasli a všichni se přesunuli na sál. Pivo si točili většinou sami (zas tak dobrej hospodskej jsem nebyl, abych obsloužil přes sto lidí) a spíš jsem se věnoval krájení sekaný a nandávání utopenců. Taky si občas někdo do kuchyně přišel ohřát vlastní guláš nebo uvařit pytlíkovou polívku.
Ze sálu jsme nechali jen pootevřené dveře do lokálu, aby bylo vidět na pípu a já u okna z kuchyně šmíroval, kdy přijede VB. Někdy po třetí raní jsem spatřil policejní auto. Přišouralo se z kopečka ke kuchyňským dveřím bez majáku, světel a vypnutým motorem. Hrklo ve mně! No, nejsem žádnej hrdina, spíš si na něj hraju… Z auta se vysoukalo „šest stop a pět palců“ a ještě dva mladý policajti. Obrovská úleva, že nevylez malej ďábel. V kraťasech jsem otevřel dveře do chladný noci. „Tak co, jak to jde?“ trochu nuceně povídá Bohouš. „Dobrý, normálka“, povídám já. „A je tam Kiďák?“ „Jo, s celou partou. Hrajou písničky z tý nový desky.“ Bohouš se začal celej ošívat a bylo vidět, že chce něco říct. Nakonec to z něj vypadlo: „Hele, Yetti, nemohli bysme chvilku dál?“ Čekal jsem leccos (vono vod policajta můžete čekat cokoli), ale tohle? „Ty vole, Bohouši, tam je sto čundráků… a vy s těma pistolema a vysílačkama!“ Nastalo dlouhé, řekl bych i mrazivé ticho. Ve mně se to pralo. Uvědomoval jsem si, že můžu dokázat něco do tý doby neskutečnýho…, nebo to taky pěkně posrat. Nakonec jsem vyměk. „Tak tady počkejte, já se zeptám.“
Šel jsem do sálu a nevěděl jsem, jak začít. Kapitán Kid právě dohrál jeden ze svých nových songů. „Hele, vy všichni, co jste tady, jste samozřejmě zvaní,“ začal jsem svou d...
tags: #Jaromír #Pavlíček #člověk #v #drsné #přírodě
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]