Jedle: Ekologické nároky a charakteristika

Jedle (lat. Abies) jsou jehličnany patřící do čeledi borovicovitých (lat. Pinaceae). Název je odvozen z latinského abies překládaného jako bělost či z praindoevropského abiétis znamenajícího jedlovitý. Většina druhů jedlí je původní v mírném pásu severní polokoule.

Obecná charakteristika jedlí

Jedle jsou mohutné stomy s rovnými kmeny a větvemi v přeslenu. Koruny těchto stromů jsou v mládí kuželovitého tvaru, později se stávají válcovitými. V mládí rostou pomaleji než ve starším věku. Jehlice jsou většinou dvouřadé, hřebenovitě uspořádané a na vrcholku vykrojené.

Šišky, na rozdíl od mnoha jiných jehličnanů nevisí, ale jsou vzpřímené. Rozpadají se ještě na stromě, proto na zemi nenajdete jedlové šišky. Jedlové dřevo patří mezi měkká dřeva. Rod zahrnuje kolem 40 - 55 druhů jedlí, které jsou seskupeny do několika sekcí.

• Sekce Balsamea: Zástupci severských lesů a vysokých hor na jih od nich. Příkladem je jedle korejská (lat. Abies koreana).
• Sekce Grandis: Zástupci rostoucí v Severní Americe, Mexiku a v Guatemale. Obývají nížiny a střední polohy. Zástupcem je například jedle ojíněná (lat. Abies concolor).
• Sekce Abies: Rostou ve střední, jižní a východní Evropě a v Malé Asii. Nejznámější z nich je jedle bělokorá (lat. Abies alba).
• Sekce Moni: Obývají nížiny až střední polohy ve střední a východní Asii a v Himalájích.
• Sekce Piceaster: Pocházejí z jižního Španělska a severozápadní Afriky.
• Sekce Amabilis: Rostou v horách na pobřeží Pacifiku v Severní Americe a v Japonsku, zvyklí na dostatek srážek.
• Sekce Pseoudopicea: Obývají Čínské Himaláje.

Jedle bělokorá (Abies alba)

Jedle bělokorá (lat. Abies alba) je druhem jedle, která je na našem území původní. Narazíte na ní v nižších horských oblastech, její zastoupení v lesním porostu však neustále klesá. Známou rezervací s hojným výskytem jedle bělokoré je prales Mionší v Moravskoslezských Beskydech.

Jedle bělokorá má značné nároky na vláhu, pro dobrý růst vyžaduje vysokou vzdušnou vlhkost. Naopak není náročná na světlo, k zastínění je velmi tolerantní. Roste spíše v hlubších, středně živných půdách, snese i půdy rašelinné až kamenité, v některých oblastech roste i na vápencích. Jedle bělokorá dorůstá do výšky 30 - 60 m a průměr kmenu může být 1 - 2 m.

Čtěte také: Jedle: Přehled a popis druhů

Mohutné stromy mají kuželovitou až válcovitou velmi pravidelně rostlou korunu. Ve vysokém věku přerůstají boční větve terminální výhon (vrchol). Dřevo jedle bělokoré je nažloutlé barvy, bez přyskyřičných kanálků. Jehlice jedle bělokoré jsou dvouřadě uspořádané, široké, ploché, na lícní straně leskle zelené na rubu se dvěmi světlými pruhy.

Pupeny jsou vejčité, hnědé barvy, neobsahují pryskyřici. Samčí šištice jsou zelenožluté barvy, vyskytují se nejčastěji na okrajích střední až dolní části koruny, bývají cca 2 cm dlouhé a 0,6 cm široké. Samičí šištice jsou zelenožluté až červené, vyrůstají na koncích loňských výhonů na vrcholu koruny. Jejich velikost se pohybuje od 2,5 - 4,5 cm. Šišky rostou vzpřímeně a ještě na stromě se rozpadnou. Mladé šišky jsou nazelenalé až namodralé, po dozrání se jejich barva změní na hnědou. Jedle bělokorá se v dobrých podmínkách může dožít 300 - 600 let.

Jedle ojíněná (Abies concolor)

Jedle ojíněná (lat. Abies concolor) roste v horách západní a jihozápadní části USA a severozápadního Mexika. Tyto oblasti se vyznačují dlouhou zimou a srážkami zejména ve vegetačním období. Při pěstování se jí bude dařit ve středně hlubokých, vlhkých, bohatých, ale také dostatečně provzdušnělých písčitých až písčito-hlinitých půdách. V extrémních podmínkách však přežívá i ve velmi suchých půdách či na holých skálách. Bez problémů se může dožít i více než 300 let.

Jedle ojíněná vyrůstá do výšky cca 25 - 60 m. Koruna je kuželovitá, v dospělosti se mění na kopulovitou. Zimní pupeny jsou oválné až kulaté, nažloutlé až světle hnědé barvy, obsahují velké množství pryskyřice. Jehlice jsou srpovitě zahnuté s modrozeleným nádechem. Pruhy vespod jehlic jsou nevýrazné. Šišky jsou válcovitého až eliptického tvaru, dlouhé 7 - 12 cm. Jejich barva je nazelenalá či nafialovělá.

Jedle korejská (Abies koreana)

Jedle korejská (lat. Abies koreana) pochází z jižní části Korejského poloostrova. Zde roste v horských oblastech s chladným a vlhkým klimatem. V letním období jsou tam velmi intenzivní srážky, pro zimní období je charakteristický velmi silný vítr a nízké teploty. V domovině roste jedle korejská v mělkých půdách chudých na humus. Tento druh jedle je vzrůstově spíše menší, v domovině dorůstá pouze 10 - 18 m, při pěstování na našem území ještě méně. Kmen mívá v průměru 20 - 30 cm.

Čtěte také: Jedle korejská: Pěstování a stanoviště

Koruna jedle korejské je široce kuželovitého tvaru, hustě větvená, starší jedinci mají tupý vrchol. Jehlice jsou široké, směrem k vrcholu se rozšiřují, na koncích jsou většinou vykrojené. Lícová strana je lesklá, zelené barvy s výraznou rýhou. Na rubové straně se nachází velmi nenápadné křídově bíle pruhy, které občas splývají s celistvou bílou plochou. Nejvýraznější částí této jedle jsou její šišky, které po dozrání mají fialovou barvu. Šišky jsou krátce stopkaté, válcovité, dlouhé cca 4 - 7 cm.

Péče o jedle

Semena jedle nepotřebují před výsevem složitou stratifikaci jako mnohé jiné jehličnany. Výsev se provádí nejlépe v květnu. Semena se skladují v suchém prostředí a před výsevem je vhodné je na 24 - 48 hodin máčet v čisté vodě, rašelinném výluhu nebo ve stimulačním roztoku. Semena lze nechat nabobtnat a předklíčit také ve vrstvě mokrého písku.

Před výsevem nechejte semena povrchově oschnout (tak aby se neslepovala). Semínka sázejte buď do speciálních misek nebo do jednotlivých květináčků (podle počtu semen), na dno vždy dejte dobrou drenáž. Nádobu naplňte substrátem získaným smícháním rašeliny nebo jehličnaté hrabanky, ostrého písku a dobře vyzrálého kompostu v poměru cca 2:1:1. Semenáčky jehličnanů jsou často napadány plísněmi, proto je vhodné substrát před výsevem sterilizovat (např. propařením či upečením).

Semena vysévejte řídce, rozprostřete je na substrát a překryjte je pískovou vrstvou v tloušťce cca dvou až třínásobku velikosti semen. Drobná semínka překryjte jen velmi tenkou vrstvičkou písku. Výsev utlačte prkénkem a udržujte neustále mírně vlhký a přistíněný. Výsev dobře větrejte, aby se zabránilo vzniku plísní. Pro úspěšné klíčení by se teplota měla pohybovat v rozmezí 10 - 30 °C.

Vzešlé výsevy jsou náchylné na napadení plísní, proto je třeba udržovat výsev neustále v čistotě, odstraňovat případné plevele, větrat a udržovat optimální teplotu 20 - 30 °C. Mladé rostlinky vyžadují nižší vlhkost vzduchu i substrátu, takže je zbytečně nepřelévejte. Nadměrné stínění, může způsobit vytahování semenáčků za světlem. Cca po 14 dnech od vzejití semenáčků je můžete začít přihnojovat slabými roztoky dusíku. Koncem června začněte rostlinky pomalu zvykat na běžné podmínky (otužování) a cca v srpnu je můžete přemístit do venkovního prostředí.

Čtěte také: Jedle: Druhy a využití - podrobný článek

S přenesením do venkovního prostředí se změní i složení hnojiva - dusíkaté vyměňte za hnojivo s obsahem fosforu a draslíku, aby jste podpořili dřevnatění a vyzrání semenáčků - připravíte je tak na přečkání zimy. První zimu je vhodné nechat semenáčky ještě v původních nádobách. Semenáčky zimujte v pařeništi či ve skleníku, který v případě silných mrazů bez sněhu raději přikryjte. Ihned po odeznění mrazů semenáčky zkontrolujte, jestli je silný mráz nevytáhl ze země. I v zimě nezapomeňte na občasnou zálivku!!!

Na jaře proveďte tzv. školkování (příprava rostliny před výsadbou na konečné stanoviště). Mladé jedle většinou dobře snášejí přistínění, v dospělosti však vyžadují slunné stanoviště, počítejte s tím tedy již při výběru vhodného místa. Při sázení se snažte se co nejméně poškodit kořenový bal. Po výsadbě mladé rostliny dobře zalijte a chraňte je před prudkým slunečním úpalem.

Jedle potřebují většinou živnou půdu, dostatečně propustnou a přiměřeně vlhkou. Nesnesou vysokou hladinu spodní vody a ani v příliš lehkých a suchých půdách se jim příliš nedaří. Nezbytným předpokladem pro zdárný růst je trvale vyšší vzdušná vlhkost. Jedle saďte na závěrnou stranu, na větrném stanovišti se ji nebude příliš líbit. Jedle jsou odolné vůči mrazu. Při nedostatečné sněhové přikrývce je i v zimě zalévejte, mladým rostlinám neuškodí ani lehké zimní přikrytí (vždy musí mít dostatek vzduchu, aby se netvořily plísně).

Jedle jsou citlivé na čistotu vzduchu, lépe se jim daří v místech bez zvýšeného množství exhalátů (na venkově, v blízkosti lesů či u vodních toků). Jehličnany můžete podpořit v růstu přihnojováním speciálním hnojivem určeným přesně pro ně. Jedle vyzařují velké množství energie, kterou z ní můžete načerpat. Jedle jsou považovány za symbol síly, pomáhají zvládat stres a rozčilení, v její přítomnosti si odpočinete od každodenního shonu a můžete najít řešení nějakého problému.

Provenienční výzkum jedle bělokoré

Ne každý jedinec jedle bělokoré se hodí do přírodních podmínek v České republice. Různé provenience jednoho druhu dřeviny z různých oblastí areálu přirozeného rozšíření mají odlišné adaptační schopnosti a různé nároky na nové prostředí, do něhož jsou vysazeny. Při snahách o návrat jedle bělokoré do našich lesů a zvýšení jejího podílu v dřevinné skladbě je proto nutné vědět, odkud pochází osivo a jak rostou mateřské stromy v našich podmínkách. Takové informace nám poskytne dlouhodobý provenienční výzkum jednotlivých dřevin.

Jedle bělokorá přes značný ústup v našich lesích navzdory různým nepříznivým vlivům dosud přežívá. Nepochybně si proto zasluhuje pozornost lesnické praxe, ale i výzkumu, který by neměl opomíjet sledování její variability a růstového vývoje. To s ohledem na současné klimatické změny vyžaduje i prohlubování znalostí její biologie. V rámci provenienčního výzkumu se jedli bělokoré a dalším druhům rodu jedle dlouhodobě věnují vědci z VÚLHM, v. v. i.

V časopise Zprávy lesnického výzkumu 3/2021 v článku Růst proveniencí jedle bělokoré na výzkumné ploše v západních Čechách ve věku 36 let publikovali své poslední výsledky, podrobné zhodnocení výsledků dříve provedeného biometrického měření kvantitativních znaků a posouzení dalších charakteristik ověřovaných proveniencí jedle bělokoré na dlouhodobé výzkumné ploše Nýrsko, Dešenice.

Do oblasti dnešní střední Evropy se jedle bělokorá rozšířila v období postglaciálu jako jedna z posledních dřevin, přesto se však stala spolu s bukem a smrkem jednou z nejhojnějších. Před začátkem výraznějších antropogenních vlivů dosahoval na našem území její podíl 19,8 %, v pahorkatinách zaujímala 11 %, ve vrchovinách 36 %, v hornatinách 12 %. K její největší expanzi došlo v Evropě ve 14. až 16. století, kdy byla považována za element šířící se na úkor buku. Např. na Vysočině byl podle dobových pramenů její podíl dokonce až 58 %. Avšak například na lesním hospodářském celku Staré Hamry v Beskydech poklesl její podíl z 42% zastoupení na dnešní necelá 2 %.

Výzkumná plocha Nýrsko, Dešenice byla založena na jaře 1977 v lesním komplexu Želivský vrch. Lokalita se nachází na území přírodní lesní oblasti (PLO) 12 - Předhoří Šumavy a Novohradských hor, v 660-720 m n. m. Rozdíly ve výškovém růstu proveniencí jsou statisticky významné. Střední výška na ploše činila 15,3 m. Ze zahraničních proveniencí rostly nejlépe francouzská F 118 - Saint-Évroult II (16,4 m) a německá D 149 - Ostbayer, Mittelgebirge-Viechtach (15,9 m).

Rozdíly v tloušťkovém růstu proveniencí jsou rovněž statisticky významné. Průměrná výčetní tloušťka na ploše dosáhla 16,5 cm. Nejvyšší tloušťkový růst byl analogicky jako u výšek zjištěn u proveniencí CZ 185 - Bruntál, Slunečná, CZ 198 - Vítkov, Budišov n. B. (20,0 cm) a CZ 69 - Ždírec nad Doubravou (18,8 cm). Při srovnání skupin proveniencí podle evropské rajonizace lesů je na ploše zastoupeno celkem 19 oblastí a podoblastí z 5 regionů.

Nejvyšší průměrná výška (16,5 m) byla zjištěna u proveniencí z Hercynsko-sudetské oblasti smíšeného horského lesa - sudetské podoblasti, za níž následovaly se shodnou výškou 16,4 m soubory České Polabí a Severofrancouzská oblast smíšených dubových lesů - normandská oblast. Naopak podprůměrný růst vykázaly provenience z oblastí Pyreneje (13,5 m) a Horský les severních Apenin (12,9 m).

Rovněž dělení na klimatypy naznačilo významné rozdíly průměrných výšek proveniencí. Nadprůměrně rostly provenience patřící ke klimatypům lužický (16,5 m), normandský (16,4 m) a slezský (15,8 m). Jako podprůměrný se projevil klimatyp pyrenejský (14,1 m).

Nejméně se osvědčily provenience I 227 - Popi e Bibbiena, Arezzo a F 162 - Les Fanges IV, Department de Ľ Aude. Provenience I 227 - Popi e Bibbiena, Arezzo, která se spolu s dalšími kalábrijskými proveniencemi dobře osvědčila při testování na dánských výzkumných plochách, dosahuje na ploše Nýrsko pouze podprůměrných výsledků, což zřejmě souvisí s její adaptační schopností na různé podmínky prostředí.

Autoři článku: Jiří Čáp, Petr Novotný, František Beran, Jaroslav Dostál, VÚLHM, v. v. i.

Výsledky výzkumu proveniencí jedle bělokoré

Následující tabulka shrnuje některé zjištěné rozdíly ve výškovém a tloušťkovém růstu proveniencí jedle bělokoré na výzkumné ploše Nýrsko, Dešenice:

tags: #jedle #ekologické #nároky

Oblíbené příspěvky:

• Znečištění ovzduší v ČR
• Emise Náchod a Nové Město
• Pravidla třídění v Havířově
• Hnutí Duha a ochrana zvířat
• Postup při zamítnutí stanoviska OOP