Jelenec bahenní: Ohrožený druh a snahy o jeho ochranu

Sken lebky jelínka, který provedli pracovníci v High-tech technologicko-výukovém pavilonu České zemědělské univerzity v Praze, pomůže s ochranou tohoto dnes kriticky ohroženého druhu, žijícího v Argentině a Chile.

Ve středu 22. července proběhlo v High-tech technologicko-výukovém pavilonu České zemědělské univerzity v Praze snímkování vzácného preparátu hlavy a krku huemula jižního (Hippocamelus bisulcus) z fondu Národního zemědělského muzea Ohrada. Skenování pomocí CT a vyhodnocení výsledků provedli Ing. Jiří Turek a vedoucí Katedry myslivosti a lesnické zoologie doc. Ing. Vlastimil Hart, Ph.D.

Snímkování se uskutečnilo v rámci vědeckého projektu mapujícího výskyt kostních patologií u tohoto jihoamerického jelínka, který je Mezinárodním svazem ochrany přírody (IUCN) klasifikován jako ohrožený druh. Výzkum vede dr. Werner Flueck z Univerzity v Basileji (Švýcarsko), člen komise IUCN a organizace DeerLab s mezinárodní vědeckou účastí, která se již 20 let věnuje ochraně přírody Patagonie a mimo jiné se podílela na vzniku několika chráněných území v Argentině.

Svou činnost zaměřuje především na původní jihoamerické druhy jelenovitých. Tým doposud vydal více než 100 publikací. Jedním z projektů, kterým se dlouhodobě věnuje, je právě studie biologie a etologie populace huemulů jižních, kterým v roce 2018 věnoval obsáhlou monografii.

Huemuly ohrožuje především úbytek přirozeného prostředí, které si pro sebe zabírá rostoucí lidská populace. Na čelistech zvířat se často vyskytují kostní léze, které by dle W. Fluecka mohly být způsobeny nedostatkem minerálů v nevhodném prostředí, do něhož byli jelínci lidmi zatlačeni. Pokud je hypotéza správná, pak by se u historických muzejních exemplářů huemulů z 19.-20. století podobné nálezy vyskytovat neměly, neboť vliv člověka v té době ještě nebyl tak výrazný.

Čtěte také: Ekologický význam dubu bahenního

Podrobné CT snímky preparátu huemula ukázaly, že se uvnitř preparované hlavy ukrývá celá nepoškozená lebka, a umožnily vytvořit její virtuální 3D model. Prohlídka kostí zatím neodhalila žádné výrazné patologie a teoreticky tak potvrzuje tezi, že výskyt osteologických poruch u huemulů je skutečně způsoben novodobým vytlačením jelínků do pro ně nevyhovujícího habitatu. S definitivním závěrem je však třeba ještě počkat na detailní vyhodnocení snímků dr. Wernerem Flueckem.

Díky CT snímkům bylo rovněž možné stanovit věk zvířete - jedinec byl mladý, pouze dva, maximálně tři roky starý. Toto zjištění je poměrně překvapivé, doposud byl považován za staršího, plně vyspělého jedince.

Stanovení věku umožnila prohlídka chrupu, kterou samozřejmě na preparované hlavě není možné učinit, stejně jako vyšetření kostí. CT přístroj však umožňuje nahlédnout do útrob preparátu, aniž by ho jakkoliv narušil. Při snímkování výpočetní tomografií zároveň nehrozí poškození předmětu v případě přítomnosti skrytých kovových komponentů (vyztužujících drátů, hřebů apod.), jak je tomu při magnetické rezonanci. Jedná se proto o výbornou neinvazivní technologii k práci s muzejními předměty.

Nové informace o věku huemula, stavu lebky a využití předmětu ke studii ohroženého druhu dále zhodnotily již tak vysoký historický a zoologický význam preparátu.

V současnosti žije ve volné přírodě ne více než 1500 huemulů jižních (350-500 zvířat v Argentině, cca 1 000 jedinců v Chile) a jejich počty nadále klesají. Abychom mohli zvířata chránit, je třeba rozpoznat nebezpečí, které je ohrožuje, a změny, jež v populaci proběhly a probíhají v důsledku působení člověka. Průzkum historických muzejních vzorků je proto z tohoto hlediska významný.

Čtěte také: Vliv plovatky na lekníny

„Národní zemědělské muzeum Ohrada si velice váží toho, že mohlo přispět k současnému vědeckému poznání s využitím nejmodernější technologie. Zároveň tak navazuje na původní poslání Sallačovy sbírky, kterou její tvůrce, prof. Vilém Sallač, shromáždil právě za účelem zoologického výzkumu. A byl to opět V. Sallač, který stál na počátku současné spolupráce - dr. Flueck kontaktoval muzeum poté, co v historických německých publikacích objevil zmínky o Sallačově práci a huemulovi-desaterákovi v jeho sbírce. Kruh se tak uzavřel,“ říká kurátorka Národního zemědělského muzea Ohrada Marie Voldřichová.

Na projektu spolupracovala Fakulta lesnická a dřevařská, Česká zemědělská univerzita v Praze, snímkování proběhlo bezplatně v rámci spolupráce Národního zemědělského muzea a České zemědělské univerzity v Praze.

Sallačova sbírka

Světově významnou sbírku paroží jelenovitých z celého světa a souroží turovitých vytvořil prof. dr. Vilém Sallač na počátku 20. století. K nejvzácnějším exponátům patří paroží jelena Schomburgkova, který žil v Thajsku a v první polovině 20. století byl vyhuben. Velmi cenná jsou i paroží jihoamerických jelenů: huemul, pudu, mazama, jelenec bahenní a pampový.

Celá sbírka obsahuje 400 ks, z toho je 340 paroží jelenovitých a 60 souroží turovitých (dutorohých). V nové expozici jsou vystaveny všechny druhy a poddruhy jelenovitých obsažené ve sbírce a jako ukázka šest druhů turovitých; celkem 77 exponátů.

Vystavená paroží a souroží doplňují tabule s barevnými fotografiemi živých zvířat, jejich popisem a mapkami výskytu. Nová expozice byla dokončena v roce 2013, projekt byl podpořen podnikem Lesy České republiky, s.

Čtěte také: Ochrana raka bahenního

Pantanal: Útočiště mnoha druhů

Pantanal (portugalsky bažina) je rozlohou více než 240 000 km2 největším mokřadem na Zemi. Část jeho území zasahuje do východní Bolívie a severní Paraguaye, ale největší část se rozprostírá v jihozápadní Brazílii. Rozsáhlé rovinaté území, jehož nadmořská výška se pohybuje jen mezi 80 a 150 metry a jehož průměrný výškový rozdíl v severovýchodním terénu je pouhé 2 cm na 1 km, je ze všech stran obklopeno nízkým pohořím (500-700 m n. m.).

Na hranici tří států uprostřed jihoamerického kontinentu leží jedno z nejzajímavějších a faunisticky nejbohatších míst naší planety. Toto území se nazývá Pantanal a je považováno za místo s největší koncentrací zvířat v Jižní Americe a za nejlepší ornitologickou lokalitu světa. Nikde jinde není možné pozorovat tak široké spektrum ptačích druhů tak snadno jako zde.

Přestože srážky nad celou touto plání nejsou nijak extrémní (1 000-1 400 mm na m), díky vodě přiváděné z okolních vysočin se v období dešťů celá oblast velmi rychle zaplaví a Rio Paraguay nestačí tento přítok vody odvést. To způsobí, že asi 2/3 celé oblasti jsou zaplaveny. V některých oblastech dosahuje vzestup hladiny až 4 metry a vydrží po dobu pěti měsíců. S postupujícími suchy pak vody ubývá a ta pak zůstává jen v četných prohlubních, které mají průměr od několika desítek metrů až po několik kilometrů.

Průměrné roční teploty se v Pantanalu pohybují kolem 25 °C. V letních měsících často převyšují 40°C, v zimních mohou krátce klesat i k 0 °C. Období sucha trvá od května do září. V tomto období dochází často i k vysychání koryt velkých řek. Díky tomuto fenomenu je v Pantanalu na relativně malé ploše mnoho zcela odlišných biotypů, jako je step, savana, hustý houštinový porost, deštný stálezelený prales, galeriový prales, opadavý les, palmový háj, bažina nebo plovoucí ostrov z kořenů rákosu a hyacintů na říční nivě.

Velká část rostlin v Pantanalu je adaptována zároveň na vysokou vodní hladinu i na extrémní, místy až pouštní sucho. Díky výše popsaným klimatickým podmínkám dochází k pravidelné obrovské migraci zvířat za rychle mizející vodou. Ně­které ryby migrují i stovky kilometrů. V období dešťů se naopak zvířata stahují na místa nezaplavená.

Pantanal je místem největší koncentrace zvířat v celé Jižní Americe. Zároveň je to však místo s minimálním endemismem, a to jak rostlinných, tak živočišných druhů. Přestože se zde vyskytuje více než 2 000 druhů rostlin, žádná endemitní zde dosud popsána nebyla. Žije zde více než 400 druhů ryb, 45 druhů obojživelníků, 170 druhů plazů. Z více než 120 druhů savců, kteří se tu vyskytují, jsou endemitní jen asi 3 % (v Amazonii je to 60 %). Z celkového počtu téměř 700 ptačích druhů vyskytujících se v Pantanalu není endemitem ani jediný.

Pantanal byl objeven teprve počátkem 18. století. Dodnes je jen velmi řídce osídlen. V Pantanalu je jediný národní park o rozloze 190 km2. Převážná část území je majetkem soukromých farmářů, kteří v nezaplavovaných oblastech pěstují hlavně cukrovou třtinu, kukuřici a sóju a v oblastech sezonně zaplavovaných chovají polodivokým způsobem skot.

Velká část mokřadu je terénním autem nebo na koni přístupná jen několik měsíců v roce a určité oblasti zejména v jihozápadní části v okolí hranice s Paraguayí jsou přístupné pouze po řekách. Ačkoliv byla hlavně severovýchodní oblast Panta­nalu osadníky přeměněna na zemědělskou půdu a pastviny, jeho významná část zůstala nedotčená.

Severní Pantanal je lépe přístupný a turisty mnohem více navštěvovaný. Je zde vybudována dobrá turistická infrastruktura a celá řada luxusních kempů. Tato část Pantanalu je lákadlem pro zhýčkanější a náročnější turisty přijíždějící zejména na pozorování šelem, na což se zde řada resortů specializuje a některé dávají dokonce „záruku“ na pozorování „krále Pantanalu“, jaguára. Severní Pantanal je právem označován za nejlepší místo na pozorování velkých šelem v Jižní Americe.

Jižní Pantanal je nepřístupnější. Území protíná jen jedna asfaltová silnice, ostatní cesty jsou nezpevněné a po velkou část roku nesjízdné. Turistická infrastruktura zde vybudovaná není, ale někteří farmáři nabízejí ubytování malým skupinkám cestovatelů na farmách ležících hluboko v obtížně přístupných oblastech jihozápadní části Pantanalu. Díky neuvěřitelné rozmanitosti přírody, úplnému zákazu lovu a zanedbatelnému turistickému ruchu je tu pozorování některých zvířat až neuvěřitelně snadné. Zejména na konci období sucha, kdy je „koncentrace“ některých druhů doslova šokující.

Pantanal „patří“ ale hlavně ptákům a je považován dokonce za nejlepší ornitologickou lokalitu na světě. Svými necelými 700 druhy není sice druhově nejbohatší (první je Národní park Madidi v Bolívii - 1 100) a druhý národní park Manu v Peru - 980), ale nikde není možné pozorovat tak široké spektrum druhů v takových počtech a tak snadno jako zde.

Pantanal je nejvýznamnějším zimovištěm severoamerických ptáků, což vede k obrovské koncentraci a druhové rozmanitosti zejména vodních ptáků, z nichž jsou nejvíce zastoupeni volavky, kachny, husičky, kolpíci, ibisové, chřástalové, kurlani, kvakoši, pisily, zobouni a rybaříci. S dalších zde velmi běžných ptačích druhů jsou to čápi, čáji, seriémy, tinami, hokové, guani.

V Pantanalu bylo pozorováno čtyřicet pět druhů dravých ptáků, šestnáct druhů sov, pět druhů kondorů a například dvacet čtyři druhů datlů nebo dvanáct druhů kukaček. Běžně je tu možné pozorovat tukany, arassarie, momoty, trogony, vlhovce, leskovce, sojky, lenivky, hrnčíříky, tyrany, mravenčíky, ale i kardinály, kněžíky, šafránky, tangary a kolibříky. Největším ptačím druhem je nandu pampový.

Do severního Pantanalu zasahuje areál prehistorického hoacina chocholatého. Uvádí se, že v celém Pantanalu a přiléhajících oblastech žije celkem třicet čtyři druhů papoušků včetně sedmi druhů amazoňanů a devíti druhů arů. „Nejpopu­lárnějším“ z nich je ara hyacintový, který je symbolem jižního Pantanalu.

Černohnědá řeka Rio Negro se klikatí Pantanalem od severu k jihu. Tvoří část hranice s Paraguayí, vlévá se do řeky Rio Grande a je tak jedním s přítoků druhé (po Amazonce) největší řeky Jižní Ameriky Rio Paraná. V celém průběhu toku Pantanalem není Rio Negro nijak narušeno lidskou civilizací, vyznačuje se vysokým stupněm čistoty a je místem s obrovskou koncentrací rostlinných i živočišných druhů. Mnohé z nich lze dnes již pozorovat jen zde.

Pantanal patří mezi krajiny nejbohatší na zvířata. Nejvýznamnějším druhem je tam jaguár, ale setkali bychom se například i s nepřeberným množstvím brodivých ptáků.

Je to krajina velmi bohatá a vrstevnatá, setkáte se tam proto i s mnoha savci, mimo jaguára a další velké šelmy jako je puma jsou to samozřejmě kapybary, to je největší hlodavec na světě. Zapomenout nesmíme na krokodýly, protože právě na Pantanalu je jejich největší populace. Odhaduje se, že jich tam žije asi 10 milionů.

Už jsme zmínili, že nejvýznamnějším zvířetem na Pantanalu je jaguár. Podle červeného seznamu Mezinárodního svazu ochrany přírody IUCN patří mezi téměř ohrožené živočichy. Žije v oblasti od Arizony, kde živoří malá populace, až do severní Argentiny. Jeho početnost se oblast od oblasti liší. Třeba v Amazonii žijí docela spokojeně. I když se tam lesy kácí, pořád jich je dost, aby v nich mohli jaguáři nerušeně žít. Ale ne všude je situace tak uspokojivá.

Jaguárům ubývá jejich přirozené prostředí, a proto útočí na dobytek, ovšem ztráty jdou do milionů. Takže já se farmářům ani nedivím, že vyhlásili jaguárům válku. Nicméně mám přítele, který pracuje pro nadaci Panthera v New Yorku a který se zabývá právě tímto konfliktem predace dobytka, a ukazuje se, že pokud farmáři nechají část své farmy ladem, tak nejenže zachrání původní prostředí, ale jaguár má areál, kde může přirozeně lovit a potom přestává útočit na krávy.

Brazílie jako stát vyhlásila zákon, který nutí farmáře k tomu ponechávat pro život divokých zvířat 40% rozlohy všech farem Pantanalu. Jaguár sice není v tuto chvíli kriticky ohrožený vyhynutím, ale pokud bude rozvoj farmaření a velkoplošného intenzivního zemědělství pokračovat současným tempem, bude brzy ohrožen.

Počátkem 21. století bylo na základě rozboru DNA zjištěno, že v Jižní Americe žije jeden jediný druh jaguára, bez jakýchkoliv poddruhů. Tento překvapivý objev ale v praxi znamená, že je potřeba jednotlivé populace jaguárů propojit.

Protože genetická izolace vede k vyhynutí druhů. Jestliže dojde k oddělení jedné úzké skupiny jaguárů, oni nepřežijí. O to se tedy snaží nadace Panthera ve spolupráci s farmami. Celkem je dnes několik desítek izolovaných jaguářích území. Jejich velikost je různá, některá dosahují velikosti srovnatelné s Moravou.

Aby se zajistily koridory mezi těmito územími, nadace Panthera dokonce vykupuje některé farmy, na kterých zachovává tradiční zemědělství a ponechává část farmy ladem, čímž okolním farmářům ukazuje účinnost svého projektu.

Když farmáři přestanou vybíjet jaguáry ale i ostatní zvířata, a jaguáři pak mají volbu, jako kořist číslo jedna volí kajmany! To je docela zajímavé zjištění.

Jaguár jako nejvýznamnější predátorem v Jižní Americe láká turisty. To je ale potenciálně nebezpečné. Některé cestovní agentury totiž svým klientům zaručují, že jaguára uvidí. Z toho důvodu je přikrmují a třeba z loďky jim házejí potravu.

Jako důsledek přikrmování se dřív nebo později vyskytne konflikt mezi člověkem a zvířetem. A v momentě, kdy k tomu dojde, už bude zase pozdě a vytvoří to novou vlnu negativních emocí. Například jednoho dne potká jaguár v lodičce místního vesničana, který nebude tušit, jaké má zkušenosti, a jaguár si prostě pro tu svačinu do lodi dojde.

Jaguár primárně nenapadá člověk, i když výjimky samozřejmě potvrzují pravidlo.Ale vidět ho je opravdu nesmírně těžké! Musíte mít štěstí, abyste se s ním potkal. My se setkáváme s jaguáry poměrně často, ale úplně jiným způsobem. Ráno narážíme na jejich čerstvé stopy, na jejich intenzivní zápach, když značkují, slyšíme je blízko od nás (když chtějí, tak jsou poměrně hluční). Ale zahlédnout jaguára je téměř nemožné - je to duch , přízrak lesa. Navíc, oni jsou neviditelní už ze své podstaty.

Navíc, oni jsou neviditelní už ze své podstaty. Nádherné snímky divoké přírody bereme jako samozřejmost, ale za jejich vytvořením se ukrývá nemálo práce. Jsou za tím hodiny pozorování, putování, v podstatě se snažíme pomoci náhodě tím, že vycházíme ven v době, kdy vycházejí zvířata z úkrytů. Na Pantanalu vstáváme před úsvitem, třeba o 3.- 4.

Musíme včas přijít a pak už jen tiše sedět, čekat a mít štěstí. Odpoledne, kdy už je moc horko, vše zabalíme a táhneme se zpátky. Velmi podobně to děláme večer. Podařené snímky jsou jen zlomkem toho, co se nafotilo. Naprostá většina fotek je nepoužitelná - ve tmě se nezdaří, či zachycuje zvířata v úprku či jen jejich část. Ale malíř ocení i nezdařené snímky. Jsou mi jistým vodítkem, protože se můžu podívat na detail končetiny, rozepjatých křídel apod.

V praxi to znamená, že někam přijedeme a dlouhé hodiny a dny chodíme po lese či vysedáváme na břehu řeky či někde v krytu a dalekohledem zvířata pozorujeme.

tags: #jelenec #bahenní #ohrožený #druh

Oblíbené příspěvky:

• Průvodce instalací rozdvojky odpadu
• Vliv znečištění na buky
• Klasifikace nebezpečných odpadů
• Co je důležité vědět o likvidaci zeminy
• Rychlost a znečištění ovzduší