Klimatické Cíle ČR do Roku 2050: Emise Oxidu Uhličitého

Lidmi způsobené emise skleníkových plynů zesilují v atmosféře skleníkový efekt, což vede k oteplování planety.

Hlavním antropogenním skleníkovým plynem je oxid uhličitý (CO2), který k oteplování přispívá přibližně ze 70 %.

Jeho koncentrace v atmosféře rostou především kvůli spalování fosilních paliv, ale například i kácení pralesů nebo výrobě oceli a cementu.

Dalším významným skleníkovým plynem je metan (CH4), který do atmosféry uniká hlavně při těžbě fosilních paliv a chovu dobytka.

Skleníkových plynů je řada, nejvýznamnější z nich je oxid uhličitý, tedy CO2.

Čtěte také: Klimatické podmínky

Jednotka tuna CO2 udává tedy výhradně množství oxidu uhličitého.

Jednotlivé skleníkové plyny se přepočítávají na tzv. CO2eq (CO2 ekvivalent), tedy na množství oxidu uhličitého, které by mělo stejný příspěvek ke skleníkovému jevu atmosféry jako množství těchto ostatních vypuštěných plynů.

Vzhledem k různému poločasu života jednotlivých plynů v atmosféře se tento příspěvek uvažuje za určitou standardizovanou dobu, zpravidla uvažujeme horizont 100 let a používáme tzv. GWP (Global Warming Potentital) koeficienty.

V roce 2022 celý svět vypustil do atmosféry 57,4 miliard tun CO2eq.

Tato jednotka přepočítává množství různých skleníkových plynů na množství CO2, které by mělo stejný příspěvek ke skleníkovému jevu.

Čtěte také: Změny v jet streamu v důsledku klimatu

Klimatická změna závisí na celkovém množství skleníkových plynů v atmosféře, při srovnávání jednotlivých zemí je však také vhodné vyjádření na obyvatele.

V porovnání s celosvětovými emisemi se mohou zdát emise Česka zanedbatelné - v roce 2022 Česká republika vypustila 118,5 milionu tun CO2eq (při zahrnutí sektoru využití půdy a lesnictví 121,8 mil. tun CO2eq).

V roce 2022 Česko vypustilo 118,5 milionů tun CO2eq, přepočteno na obyvatele jde o 10,9 tuny CO2eq na osobu.

Světový průměr v roce 2022 byl 7,2 tun CO2eq na osobu.

Jednotlivá hospodářská odvětví přispívají ke klimatické změně v různé míře.

Čtěte také: Luboše Motla o klimatické změně

Například v Česku je výroba elektřiny a tepla zodpovědná za 33 % emisí skleníkových plynů, oproti tomu průmysl přispívá 28 %, doprava 16 % a zemědělství přibližně 8 %.

Podíl jednotlivých sektorů na emisích se liší jak v čase, tak napříč zeměmi.

V Česku jsou relativně vyšší emise z energetiky oproti ostatním zemím kvůli vyššímu podílu uhelných elektráren a skutečnosti, že Česko je vývozcem elektřiny.

Mnohé přírodní jevy také uvolňují skleníkové plyny.

Například dýcháním člověk vyprodukuje přibližně 300 kg CO2 za rok, podobně oxid uhličitý vydechují také jiné organismy.

Dýchání však nepřispívá ke klimatické změně, neboť se jedná o uzavřený cyklus uhlíku: veškerý vydechovaný uhlík byl dříve pohlcen z atmosféry při fotosyntéze rostlin.

Silným skleníkovým plynem je vodní pára, avšak její cyklus v atmosféře je také uzavřený a množství vypařené vody je dáno teplotou.

Na přibližně 70 % světových emisí skleníkových plynů se podílí oxid uhličitý.

Globální oteplení je přibližně přímo úměrné celkovému množství emisí skleníkových plynů, které vypouštíme do atmosféry.

Pro zastavení klimatické změny je tedy nutné přestat vypouštět skleníkové plyny a dosáhnout takzvané klimatické neutrality.

Roli však nehraje pouze to, kdy skutečně snížíme množství vypouštěných plynů na nulu, ale také trajektorie, podle které toto snížení bude probíhat.

Množství emisí, které lze ještě vypustit, abychom nepřekročili určitou teplotní hranici, se označuje jako uhlíkový rozpočet.

Pro zastavení klimatické změny je nutné přestat vypouštět skleníkové plyny, neboli dosáhnout tzv. net-zero či klimatické neutrality.

Výraz „net-zero“ můžeme přeložit jako „čistá nula“ a je tím myšleno, že daný stát či firma je klimaticky neutrální, tedy odstraňuje z atmosféry stejné množství skleníkových plynů jako do atmosféry vypouští.

Tato situace je také označována jako klimatická neutralita nebo uhlíková neutralita s tím, že druhý z pojmů se většinou týká pouze oxidu uhličitého, nikoli všech skleníkových plynů.

Podíl jednotlivých sektorů na emisích skleníkových plynů poskytuje užitečné vodítko pro zaměření mitigačních snah.

Největších emisních úspor může Česko dosáhnout proměnou svého energetického mixu.

Emisní intenzita ekonomiky označuje množství skleníkových plynů vyprodukovaných na jednotku HDP a zpravidla se uvádí v gramech CO2eq na jeden dolar.

Hospodářsky rozvinutější země mají zpravidla méně emisně náročné ekonomiky, neboť služby tvoří větší podíl jejich hospodářství.

Oproti tomu v rozvojových zemích tvoří větší podíl hospodářství emisně náročné sektory: zemědělství, průmysl a stavebnictví.

O tzv. uhlíkové neutralitě či net-zero lze v poslední době slyšet často - z úst představitelů řady zemí i nadnárodních firem.

Obvykle se mluví o roce 2050, do něhož je třeba uhlíkové neutrality dosáhnout, máme-li udržet nárůst globální teploty pod hranicí 1,5 °C.

Anglický výraz „net-zero“ by se dal do češtiny doslovně přeložit jako „čistá nula“ a znamená, že stát či firma odstraňuje z atmosféry stejné množství skleníkových plynů, jako do ovzduší vypouští.

Striktně vzato jsou slova uhlíková neutralita (carbon neutrality, net-zero carbon) a klimatická neutralita (climate neutrality, net-zero emissions) označením dvou různých stavů: první se týká pouze oxidu uhličitého, druhý všech skleníkových plynů.

Závazek klimatické nebo uhlíkové neutrality vnímají jednotlivé státy různě.

V některých případech, například ve Velké Británii, se stal součástí legislativy2 a tato země nyní podrobně rozpracovává své plány na snižování emisí.

Jinde jde zatím spíše o veřejné deklarování ambice daného státu, které se do zákonů ani do fáze přípravy podrobného plánu ještě nedostalo.

Oxid uhličitý zodpovídá za 70 % současného oteplení3 a každý závazek dosažení „net-zero“ počítá s dosažením nulových nebo záporných emisí CO2.

Zatímco například Evropská unie a Velká Británie zahrnují do svých plánů klimatické neutrality všechny skleníkové plyny, Nový Zéland, mající klimatické cíle od roku 2019 ve své legislativě, se zavázal k net-zero pouze u CO2.

Když se ke klimatické/uhlíkové neutralitě zaváže stát, je třeba si položit otázku, zda se slib týká pouze emisí vznikajících na území tohoto státu (tzv. teritoriálních emisí), nebo veškerých emisí vyplývajících ze spotřeby v daném státě, tedy také emisí vzniklých při výrobě dovezených výrobků (tzv. emisí ze spotřeby).

V případě České republiky je rozdíl mezi teritoriálními emisemi a emisemi ze spotřeby malý - jen asi 4 %.

V závazcích jednotlivých států jsme zatím jasný cíl dosáhnout neutrality emisí ze spotřeby nenašli, nicméně například EU uvažuje o tzv. uhlíkovém clu, tedy dodatečném zpoplatnění dováženého zboží, které zohlední emisní náročnost jeho výroby.

Jiná otázka ohledně závazku net-zero zní: jak jsou zohledněny emise z letecké a lodní dopravy?

Emise z mezinárodní dopravy totiž není možné jednoznačně přiřadit ke konkrétnímu státu, a proto se vede jejich účetnictví zvlášť.

I u firem mohou být zásadní rozdíly v tom, na jaké emise se zaměřují - zda započítávají pouze provoz firmy (elektřinu, vytápění v kancelářích apod.), nebo celý dodavatelský řetězec.

Například švédská IKEA si vytkla za cíl dosáhnout nulových emisí v celém svém dodavatelském řetězci, od výroby šroubků přes dopravu materiálu až po provoz jednotlivých prodejen.5

tags: #klimatické #cíle #2050 #emise #oxid #uhličitý

Oblíbené příspěvky:

• Boj Číny proti změně klimatu
• Heidrun 9l koš – recenze
• Složení a použití zvýrazňovacích sprejů
• Přehled nových dieselových emisních norem
• Volně žijící želvy