Klimatické oblasti podle Tolasze: Charakteristika

Klasifikace podnebí je důležitým úkolem klimatologie. Jde především o vymezení charakteristických typů podnebí, které by v sobě co nejobjektivněji shrnovaly významné shodné podnebné prvky v různých částech Země.

Klima určité oblasti je podle Tolasze (2007) výslednicí dlouhodobého působení radiačních poměrů, všeobecné cirkulace atmosféry, nadmořské výšky, tvaru terénu, jeho sklonu a orientace ke světovým stranám, schopnosti odrážet a pohlcovat záření. Podstatný vliv na tvorbě klimatu mají lidské zásahy, především při hodnocení podmínek ve městech.

Klimatické klasifikace souhrnně vyjadřují klimatické poměry s přihlédnutím ke vzájemným vazbám mezi jednotlivými meteorologickými prvky, případně k převládajícím typům atmosférické cirkulace. Klasifikací je velké množství a jejich konstrukce závisí na účelu použití.

Účelem klasifikace podnebí je stanovení klimatických typů a vymezení klimatických oblastí jak v globálním měřítku na Zemi, tak v jednotlivých geografických oblastech. Třídění probíhá podle mnoha kvalitativních a kvantitativních hledisek jako jsou teplota vzduchu a půdy, atmosférické srážky, výpar aj.

Mezi nejuznávanější klasifikace v Česku patří Köppenova klasifikace, Klasifikace podnebí ČSR 1958 a Quittova klasifikace 1971. Quittova klasifikace je v Česku nejpoužívanější a nejčastěji prezentovanou klasifikací. Převládající cirkulační poměry ve střední Evropě a orografické poměry našeho území podmiňují klima Česka, kdy teplejší a sušší regiony jsou typické pro nížinné oblasti a chladnější regiony pro podhorské a horské oblasti.

Čtěte také: Klimatické podmínky

Quittova klasifikace podnebí

Quittova klasifikace podnebí je nejpoužívanější v ČR a SR. Evžen Quitt vycházel z klimatologických dat, zejména z Atlasu podnebí ČSR, na jejichž základě vybral 14 klimatologických charakteristik. Těchto 14 charakteristik podává dobré informace o klimatických poměrech z hlediska technických, rekreačních a zemědělských účelů (Quitt, 1971).

Co se týče teplotních poměrů, jednalo se o průměrnou teplotu vzduchu v lednu, dubnu, červenci a říjnu, průměrný počet letních dnů (s nejvyšší teplotou ≥ 25 °C), mrazových (s nejnižší teplotou ≤ -0,1 °C) a ledových (s maximální teplotou ≤ 0,1 °C) dnů a počet dnů s průměrnou teplotou minimálně 10 °C. Pro srážkové poměry byly vybrány srážkové úhrny ve vegetačním období (od dubna do září) a v chladnější polovině roku (od října do března), počet dnů se srážkami minimálně 1 mm a počet dnů se sněhovou pokrývkou. Z ostatních klimatických charakteristik Quitt zvolil počet jasných dnů (oblačnost zabírá méně než 20 % oblohy) a zamračených dnů (více než 80 %).

Původně bylo podnebí klasifikováno podle přiřazení 14 vybraných charakteristik podnebí každému čtverci o velikosti strany 3 km. Celé zkoumané území (oblast ČSSR) bylo rozděleno na tyto čtverce, ke kterým byly vztaženy hodnoty vyjadřující počet změn klimatických charakteristik mezi jedním a sousedním čtvercem. Hranice vydělených jednotek podnebí byly vedeny místy, kde docházelo k největším změnám. Quitt (1971) v této práci rozděluje území Česka do 23 jednotek ve třech oblastech (teplá, mírně teplá a chladná). Nejvyšší číslo u uvedených jednotek znamená vždy nejteplejší a nejsušší oblast (T5, MT11 a CH7). Na území naší republiky se vyskytuje jen 13 z 23 jednotek (ostatní se nacházejí na území Slovenska) ve třech klimatických oblastech.

• V ČR se vyskytuje jen jednotka T2 a T4.
• Na území Česka se nachází jen jednotka MT2 až MT5, MT7 a MT9 až MT11.
• Z hlediska orografických podmínek (horstva s relativně malými nadmořskými výškami) se v ČR vymezují jen tři jednotky v této klimatické oblasti: CH4, CH6 a CH7.

Srovnání s Köppenovou klasifikací

Klasifikace klimatu mají jednu velikou nevýhodu, a to že vychází z poměrně dlouhé řady klimatických měření. Proto nevypovídají o klimatu, který odpovídá současnosti, ale minulosti. Například velmi používaná Quittova klasifikace z roku 1971 je postavena na datech z období 1901-1950.

Köppenova klasifikace podnebí je konvenční klasifikace podnebí, která je zároveň nejrozšířenější a nejpoužívanější klasifikací podnebí. Köppenova klasifikace je utvořena podle rozložení teplot vzduchu a atmosférických srážek ve vztahu k vegetaci. K jejímu přepracování došlo roku 1918 na základě zohlednění většího množství získaných meteorologických dat. V Köppenově klasifikaci je stanoveno 5 hlavních klimatických pásem s 11 základními klimatickými typy. Klimatická pásma jsou značeny velkými písmeny: A-E.

Čtěte také: Změny v jet streamu v důsledku klimatu

• Cfb - mírné oceánské klima; nejchladnější měsíc v průměru nad 0 °C (-3 °C), všechny měsíce s průměrnými teplotami pod 22 °C a nejméně čtyřmi měsíci v průměru nad 10 °C. Žádný významný rozdíl srážek mezi sezónními obdobími.
• Dfb - vlhké kontinentální podnebí s teplým létem; nejchladnější měsíc v průměru pod -0 °C (-3 °C), všechny měsíce s průměrnými teplotami pod 22 °C a nejméně čtyřmi měsíci v průměru nad 10 °C.
• Dfc - subarkrtické klima; nejchladnější měsíc v průměru nižší než 0 °C (-3 °C) a 1 až 3 měsíce v průměru nad 10 °C.

Další regionální klasifikace

V rámci klasifikace podnebí či klimatu se v podmínkách ČR používají také dlaší klasifikace. Do této skupiny efektivních klasifikací podnebí určených indexy se řadí Langova klasifikace (1915), Minářova (1948), Končekova (1957) neboli klasifikace Atlasu podnebí ČSR (1958) a klasifikace M.

Langova klimatická klasifikace, jež se používá zejména pro zemědělské účely, vyjadřuje vlhkostní poměry na našem území zavedením tzv. Langova dešťového faktoru označovaného „L“ nebo „(L) Df“. Hodnota tohoto faktoru se vypočítá jako poměr průměrného ročního úhrnu srážek v mm ku průměrné roční teplotě vzduchu daného místa ve °C. Vzhledem k tomu, že s rostoucí nadmořskou výškou se většinou zvyšuje průměrný úhrn srážek a snižuje průměrná teplota vzduchu, je L (Df) přímo úměrný nadmořské výšce. Podle L (Df) je pak vymezeno šest klimatických typů. Našemu území však odpovídá pouze typ semiaridní, semihumidní a humidní.

Tato klimatická klasifikace vychází z výše rozebíraného Langova dešťového faktoru. Nevymezuje však šest, ale pět klimatických oblast a je pro zemědělství stručnější. Dále pak Minář vytvořil i klasifikaci na základě vláhové jistoty.

Klimatická klasifikace M. Končeka (1957), resp. Končekova efektivní klasifikace patří spolu s Quittovou k nejznámějším v ČR i SR. Podle výše uvedených kritérií Konček vymezuje tři klimatické oblasti, pět podoblastí a 19 okrsků. Okrsky jsou vyčleněny na základě průměrného trvání slunečního svitu ve vegetačním období, průměrné lednové teploty a zařazení podle nadmořské výšky do nížin, pahorkatin, vrchovin nebo horských poloh.

• Teplá oblast je ohraničená izolinií 50 letních dnů s denními maximy ≥ 25 °C za období 1926-1950 a izolinií průměrného začátku sklizně ozimého žita 15. července za období 1926-1940. Tato oblast je vhodná pro pěstování plodin, které jsou velmi náročné na teplotu (např. kukuřice). V Čechách ji nalezneme např. v Polabí a na Moravě v oblastech Dolnomoravského a Dyjskosvrateckého úvalu.
• Pro mírně teplou oblast je hranicí červencová izoterma 15 °C za období 1901-1950 a na druhé straně výše zmíněná hranice teplé oblasti. Tato oblast je vhodná především pro pěstování obilnin.
• Chladná oblast se vyskytuje tam, kde průměrné červencové teploty nedosahují 15 °C.

Vzhledem k tomu, že po své první publikaci v r. 1957 byla Končekova klasifikace použita ve vydání Atlasu podnebí ČSR (1958), se tato klasifikace stala velice proslulou a někdy se nazývá též klasifikace Atlasu podnebí ČSR.

Čtěte také: Luboše Motla o klimatické změně

Klimatická klasifikace podle M. Tuto klasifikaci vytvořila Kurpelová s kolektivem hlavně k agronomickým účelům. K vymezení jednotlivých oblastí bylo použito tří agroklimatických faktorů. Teplá makrooblast se vyskytuje na území Dolnomoravského a Dyjskosvrateckého úvalu a je pro ni typické, že TS 10 nabývá hodnot od 3.100 do 2.400. Mírně teplá makrooblast je ohraničená TS 2.400 a 2.000 a patří do ní oblasti vrchovin, středních výškových poloh a kotliny do 600 m.

Klimatický region zahrnuje území s přibližně shodnými klimatickými podmínkami pro růst a vývoj zemědělských plodin. Klimatické regiony byly vyčleněny výhradně pro účely bonitace zemědělského půdního fondu.

Vymezení klimatických regionů bylo provedeno na základě mnoha kriterií, mezi ty rozhodující patří: suma průměrných denních teplot rovných nebo vyšších než 10 ºC, průměrné roční teploty a průměrné teploty ve vegetačním období, dále průměrný úhrn ročních srážek a srážek ve vegetačním období, pravděpodobnost výskytu suchých vegetačních období v %, výpočet vláhové jistoty, hranice sucha a další faktory jako nadmořská výška, údaje o známých klimatických singularitách a faktor mezoreliéfu.

Tyto údaje byly zpracovány Českým hydrometeorologickým ústavem z údajů let 1901 - 1950. Klimatická regionalizace ČR (Moravec-Votýpka 1998) je založena na digitálním zpracování klimatických dat z let 1961 až 1990, naměřenými na 85 klimatologických stanicích ČR. Jejich klimatická kriteria jsou formulována odlišně od E.

Vzhledem k ukončení dalšího třicetiletého období ČHMÚ v současnosti přechází na nový klimatický normál 1991-2020. Pro hodnocení daného období z klimatologického hlediska či pro popis průměrných hodnot klimatických prvků v daném místě jsou používány klimatické normály.

Standardní klimatické normály dle Světové meteorologické organizace (WMO, z angl. World Meteorological Organization) jsou počítány jako 30leté průměry z homogenizovaných a doplněných řad klimatických prvků. Dle doporučení WMO byly dříve tyto normály aktualizovány každých 30 let. S ohledem na rychle probíhající změny klimatu WMO v červnu 2015 resolucí Resolution 4.1(4)/2 (Cg-17) nově doporučilo provádět klimatologické hodnocení aktuálního období vzhledem k nejblíže skončenému třicetiletí. Na základě tohoto doporučení bylo používané normálové období 1961-1990 nahrazeno obdobím 1981-2010. Toto normálové období bylo používáno do současnosti až do přípravy nových normálů 1991-2020. Normál 1961-1990 dle doporučení WMO zůstává platným měřítkem pro hodnocení dlouhodobých změn klimatu.

Za účelem výpočtu hodnot nových normálů jsou na ČHMÚ připravovány technické řady (tj. řady měření homogenizované a doplněné o chybějící hodnoty) jednotlivých klimatologických prvků. Technické řady jsou zatím připraveny pro základní klimatické prvky teplota vzduchu a srážkové úhrny v lokalitách vybraných stanic s dostatečně dlouhou řadou pozorování. Příprava technických řad dalších prvků prozatím není dokončena.

Napočtené technické řady byly využity pro výpočet územních normálů 1991-2020 (tj. normálů pro území České republiky a jednotlivých krajů) průměrné teploty vzduchu a srážkových úhrnů. Prostorové průměry byly připraveny běžně používanými interpolačními metodami používanými v ČHMÚ v prostředí GIS.

Přestože dosud užívané normálové období 1981-2010 a nové období 1991-2020 se 20 let překrývají, je u teploty vzduchu dobře patrný nárůst. Normál průměrné roční teploty vzduchu za období 1991-2020 pro území ČR (8,3 °C) je o 0,4 °C vyšší než normál 1981-2010 (7,9 °C). V jednotlivých krajích činí změna ročního normálu teploty vzduchu většinou 0,4-0,5 °C. Pro většinu měsíců se průměrná teplota na území ČR zvýšila o 0,5-0,7 °C. Menší změna nastala v jarních a podzimních měsících březen, květen, září a říjen. Nižší nárůst teploty vzduchu v září a říjnu je pozorován dlouhodobě. V řadě územních teplot za období 1961-2020 vykazují statisticky nevýznamný trend nárůstu méně než 0,2 °C za 10 let.

Normál ročního úhrnu srážek na území ČR a jednotlivých krajů se téměř nezměnil vůči normálu 1981-2010. Ve většině krajů normál 1991-2020 představuje 98-102 % normálu 1981-2010. O něco znatelnější snížení nastalo pouze v Libereckém a Královéhradeckém kraji (o 4-5 % vůči normálu 1981-2020). Rozdíly však pozorujeme v rozložení srážek v průběhu roku. Srážkový normál 1991-2020 pro území ČR je o více než 5 % nižší oproti normálu 1981-2010 v měsících duben, listopad a prosinec. Naopak výraznější nárůst průměrného úhrnu srážek nastal v měsíci říjen a u některých z krajů také v červnu a září. Měsícem s nejnižším průměrným úhrnem srážek na území ČR a většině krajů zůstává únor, v některých krajích především v severní polovině Čech se však minimum srážek v ročním chodu vyskytuje v dubnu.

Valné shromáždění nové představitele České meteorologické společnosti (ČMeS) zvolilo Taťánu Míkovou předsedkyní ČMeS. ČMeS je organizací působící v zájmu rozvoje české vědy, především meteorologie a příbuzných oborů, v souladu s potřebami a tradicemi české meteorologie.

Pro ocenění a podporu udržení pozorování na stanicích s dlouhou řadou měření Světová meteorologická organizace (WMO) zařazuje stanice s délkou řady měření 100 a více let splňující kritéria stanovená WMO mezi tzv. Centennial Observing Stations a uděluje jim certifikát. Od letošního roku se mezi tyto stanice se řadí i 6 stanic ležících na území České republiky. Stanice Opava a Praha-Klementinum získaly certifikát již v roce 2017 a 2018, v letošním roce k nim přibyly stanice Klatovy, Milešovka, Šumperk a Přerov.

V letošním roce si připomínáme 60 let měření ozonu na Solární a ozonové observatoři v Hradci Králové, v budově hvězdárny. Měření Dobsonovým spektrofotometrem č. 074 trvá od roku 1961 dosud, i když dnes už spíše jen pro referenční účely. V roce 1994 byl na SOO Hradec Králové uveden do provozu přístroj „nové generace“, Brewerův spektrofotometr č. 098 (jednoduchý monochromátor, Mk-IV). Instalace Brewerova spektrofotometru znamenala zahájení tzv. umkehr měření vertikálního profilu ozonu. Dalším novým produktem Brewerova spektrofotometru bylo spektrální měření intenzit UV záření v oblasti cca 285 až cca 325 nm s krokem 0,5 nm.

tags: #klimatické #oblasti #podle #tolasze #charakteristika

Oblíbené příspěvky:

• Rozhodnutí o skládce v Oslavanech
• Svoz odpadu a poplatky Milavče
• Černobylské tapety
• Co je ekologie?
• Pohled na domácí porody v ČR