Klimatické poměry Hornomoravského úvalu a jeho charakteristika

Obec Senice na Hané se nachází v Olomouckém kraji, v rovinaté části bývalého okresu Olomouc, asi 18 km severozápadně od krajského města a 10 km jihovýchodně od Litovle. Město Litovel plní funkci obce s rozšířenou působností pro obec Senice na Hané. Území obce se skládá ze tří místních částí a zároveň katastrálních území - Senice na Hané (1107 ha), Cakov (380 ha) a Odrlice (437 ha). Celková rozloha katastrálního území obce činí 1924 ha.

Geomorfologicky lze oblast popsat jako západní okraj Hornomoravského úvalu, kde niva Moravy a Blaty přechází do mírně zvlněné Prostějovské pahorkatiny a dále do Konické a Bouzovské vrchoviny. Západním směrem od Senice na Hané se již začínají zdvíhat první kopce Drahanské vrchoviny. Východní část Bouzovské vrchoviny budují spodnokarbonské břidlice a droby s pruhem jesensko-mladečského devonu, který je silně zkrasovatělý. Část fosilního krasového reliéfu s kužely je na severovýchodě překryt pliocenními a kvartérními sedimenty (u Měrotína a u Litovle). Zkrasovění sahá do značných hloubek, a proto zde vzniklo několik jeskynních úrovní. Hornomoravský úval je vyplněn neogenními a kvartérními usazeninami.

Nadmořská výška na území obce Senice na Hané se pohybuje v intervalu od 224 m do cca 400 m, s průměrem okolo 270 metrů. Celková rozloha řešeného území činí 1924 ha.Níže uvedená tabulka popisuje procentuální podíly jednotlivých druhů využití pozemků, které se v území obce vyskytují. Dle tabulky je zjevné, že majoritní zastoupení má v zájmovém území využití půdního fondu jako orná půda (1453 ha). Všechny ostatní plochy tvoří z celkového podílu maximálně jednotky procent.

Z klimatologického hlediska spadá území obce Senice na Hané do teplé oblasti T2. Tato oblast se vyznačuje dlouhým, teplým a suchým létem a naopak krátkou, mírnou zimou s počtem dnů se sněhovou pokrývkou v rozmezí od 40 do 60 dnů. Počet letních dnů se uvádí mezi 50 - 60 a počet mrazových dnů 100 - 110. Průměrná teplota vzduchu v lednu dosahuje hodnot -2 až -3 °C a v červenci 18 až 19 °C.

V okolí obce Kokory se vyskytují dva denudační zbytky staropleistocénních travertinů, které vystupují v nadloží devonských vápenců. V opuštěném lomu J. od silnice Kokory - Žeravice byl na jednom z výskytů v minulosti odkryt důležitý profil travertinovou kupou (Tyráček 1959). Na bázi sledu byly nalezeny kokorské slepence, které jsou považovány za štěrky staropleistocénní terasy řeky Moravy. Dnes se nacházejí 40-50 m nad dnešní hladinou řeky (Tyráček 1959, Zeman 1971 aj.). Existující profil má značný význam pro poznání geologického vývoje střední části Hornomoravského úvalu.

Čtěte také: Klimatické podmínky

V lomu u Kokor jsou odkryty střední a svrchní části někdejší kupy tvořené nepravidelně deskovitými, zčásti kavernózními travertiny, světle žlutých až rezavě hnědých barev.

Geomorfologický celek Hornomoravský úval je součástí geomorfologické oblasti Západní vněkarpatské sníženiny. Tvoří jej široká, protáhlá sníženina o rozloze 1315 km2, střední výšce 226 m a středním sklonu 0°54´. Ze S je Hornomoravský úval vymezen Hanušovickou vrchovinou, na V Nízkým Jeseníkem, Moravskou Bránou a Podbeskydskou pahorkatinou. Jihovýchodní hranici tvoří Vizovická vrchovina, na J je Napajedelskou bránou vymezen od Dolnomoravského úvalu. Na JZ sousedí s Chřiby a Litenčickou pahorkatinou a na Z s Vyškovskou bránou a Drahanskou vrchovinou. Na SZ hraničí se Zábřežskou vrchovinou.

Hornomoravský úval je příkopová propadlina SSZ-JJV směru, vyplněná neogenními a kvartérními sedimenty, z nichž místy vyčnívají kry mnohem starších hornin Českého masivu. Po ústupu badenského moře se zde do konce pliocénu vytvořila jezera. Na rozhraní mezi pliocénem a pleistocénem se vlivem tektonických pohybů zmenšuje sedimentační pánev. Osu oblasti tvoří široká niva střední části řeky Moravy, která má zde několik přítoků. Jedná se především o řeky Oskavu, Sitku, Blatu, Valovou (Romži) a Hanou. Nejvýznamnějším přítokem Moravy je řeka Bečva, z níž do Hornomoravského úvalu zasahuje její spodní část.

Téměř celá oblast je vyplněna pliocenními sedimenty, transgresivně uloženými na svém podloží, které na V zasahují do Fryštácké brázdy a na JZ do flyšového pásma ve Chřibech. Bazální části tohoto sedimentačního prostoru tvoří psefiticko-psamitické sedimenty. Jsou jemné až hrubě zrnité, žlutavé, světle rezavé, šedé a šedozelené, bez výrazné vrstevnatosti. V údolí řeky Moravy jsou zastoupeny drobné fragmenty hornin Českého masivu. Hlubší uloženiny sedimentačního prostoru tvoří pestře zbarvené (šedožluté, žlutohnědé, zelenošedé, namodralé) psamiticko-pelitické sedimenty s proměnlivým obsahem prachovité a písčité příměsi. V pelitech bývají přítomny čočky šedých písků a štěrků, jejichž valounový materiál tvoří horniny flyše. Typické jsou pro nivní oblasti řeky Moravy, V a JV od Kroměříže.

V bioregionu dominují glejové fluvizemě, pouze na břehových valech podél Bečvy, krátkém úseku Moravy u Kojetína a nízké terase u Chropyně se vyskytují typické fluvizemě na písčitějším materiálu. Půdy se vyvinuly na bezkarbonátových sedimentech. Jižně od Kroměříže a Hulína se při okraji nivy vyvinuly černicové černozemě, glejové až pelické (jílovité) černice. Na nízkých terasách severozápadně od Přerova jsou dokonce šedozemě a hnědozemě na spraši.

Čtěte také: Změny v jet streamu v důsledku klimatu

Pro Hornomoravský úval je typický erozně-akumulační reliéf převážně plochých pahorkatin a rovin. Pro akumulační oblasti jsou typické rozsáhlé údolní nivy, říční terasy a povrchy proluviálních a deluviálních sedimentů a pokryvů spraší a sprašových hlín. Západní část oblasti budují nízké pahorkatiny, ve vých. části oblasti se vyskytují mohutné náplavové kužely toků stékajících z Jeseníků.

Dle Quitta leží celý bioregion v teplé oblasti T2. Podnebí je tedy teplé, dostatečně bohaté na srážky: Olomouc 8,4 °C, 612 mm; Kroměříž 599 mm; Přerov 8,6 °C, 654 mm; Zlín-Malenovice 650 mm.

Bioregion leží v termofytiku a zabírá centrální část fytogeografického podokresu 21b. Hornomoravský úval. Potenciální vegetace je tvořena lužními lesy podsvazu Ulmenion (zejména Ficario-Ulmetum campestris), které na vyvýšených místech přecházejí do dubohabřin (svaz Carpinion). Přirozenou náhradní vegetaci na místě lužních lesů představovaly zaplavované louky svazu Alopecurion pratensis, od jihu sem zasahovala i vegetace svazu Cnidion venosi. Kolem vodních ploch je typická vegetace svazů Phragmition communis a Caricion gracilis.

Flóra je spíše uniformní, s výskytem některých mezních prvků. Zasahují sem ještě některé druhy, splavené z vyšších poloh, např. kerblík lesklý (Anthriscus nitida), knotovka lesní (Melandrium sylvestre). Některé z nich, zejména kyčelnice žláznatá (Dentaria glandulosa), ladoňka časná (Scilla praecox) a hvězdnatec čemeřicový (Hacquetia epipactis), mají evidentní vztah ke Karpatům.

Čtěte také: Luboše Motla o klimatické změně

tags: #klimatické #poměry #Hornomoravského #úvalu #charakteristika

Oblíbené příspěvky:

• Definice emisí
• Akvárium pro Tetraodon Nigroviridis
• Procentuální zastoupení druhů odpadu
• Hranice BPEJ: Co to znamená?
• Problémy pastvin