Geomorfologické procesy a výsledné formy reliéfu jsou výsledkem vnitřních a vnějších geomorfologických procesů. Vnější geomorfologické procesy tvoří morfoskulptury. Na vznik a vývoj různých typů zemského reliéfu se podílí velmi významně procesy, které mají původ hluboko pod zemským povrchem, především v zemské kůře a svrchním plášti.
Současně se, především na utváření georeliéfu, významně uplatňují vlivy atmosféry a hydrosféry a dynamika procesů, které zde probíhají. Jejich vliv, především na zvětrávání hornin, jejich následný transport (aktivitou vody, větru, působením gravitace a slunečního záření) a sedimentaci je stejně významný jako v případě procesů endogenních. V současné době se všeobecně přijímá názor, že rozhodující úlohu při vzniku hlavních rysů současného tektonického reliéfu měly neotektonické pohyby.
Mezi vývojem reliéfu a strukturami zemské kůry existuje těsné sepětí. Geomorfologicky se všechny tyto deformace projevují především postupným růstem strukturních zdvihových (vysočinných) a poklesových (nížinných) oblastí. Všechny procesy (tektonické, magmatické atd.) odehrávající se pod povrchem Země zahrnujeme do skupiny tzv. endogenních geologických procesů.
Vliv vlastností hornin na reliéf
Je všeobecně známo, že sedimenty jsou poměrně odolné vůči zvětrávání, avšak mnohé snadno podléhají odnosu vlivem působení povrchově tekoucích vod nebo působením větru. Značný vliv na hodnotu odolnosti hornin mají vlastnosti hornin, jako jsou tepelná vodivost a tepelná jímavost. Např. čím je tepelná vodivost menší, tím větší vznikají tepelné rozdíly v hornině. Významná je rovněž propustnost hornin, zejména pro vodu.
Propustné horniny umožňují infiltraci povrchových vod. Proto části georeliéfu tvořené propustnými horninami mají slabě vyvinuté povrchové tvary vznikající povrchově proudící srážkovou nebo tavnou vodou. Ukloněné povrchy v těchto horninách si proto dlouho uchovávají svůj sklon. Na nepropustných horninách naopak dochází k intenzivnímu povrchovému odtoku srážkových a tavných vod a vznikají odpovídající povrchové tvary (např. strže). Dále je významná rozpustnost hornin. Snadno se rozpouštějí kamenná sůl, sádrovec, vápenec, dolomit.
Čtěte také: Vysvětlení klimatického optima
Horniny s jejich charakteristickými vlastnostmi jsou v zemské kůře uloženy různým způsobem a v nejrůznějších vzájemných vztazích. Tyto úložné poměry a vzájemné vztahy hornin určují strukturu jednotlivých částí zemské kůry. Hovoříme o strukturních tvarech, strukturním georeliéfu ap. Je obtížné přesně určit hodnotu této závislosti, protože všechny části georeliéfu jsou více nebo méně ovlivněny strukturou. Příčinou různých úložných poměrů hornin jsou tektonické reliéfotvorné pohyby.
Zvětrávání a jeho vliv na svahy
Tektonické reliéfotvorné pochody jsou geologické - tektonické pohyby zemské kůry vertikálního nebo horizontálního směru. Jsou vyvolávány pochody, které působí v zemské kůře a v zemském plášti. V reliéfu se projevují deformacemi povrchu, změnami nadmořské výšky (zdvihy, úklony nebo poklesy krajiny) a změnami geografické polohy. Ve většině případů ihned po obnažení hornin dochází v krajině ke změnám stavu hornin a vzniká tzv. zvětralinová kůra.
Pochody, které rozrušují horniny a vytvářejí na nich zvětralinovou kůru, označujeme jako zvětrávací procesy. Horniny jsou špatnými vodiči tepla, a proto vzniká na plochách vystavených slunečnímu záření nebo naopak při ochlazení napětí. Toto napětí je důsledkem lineárních nebo objemových změn minerálů nebo vody v pórech nebo trhlinách horniny, k nimž dochází při zahřátí nebo ochlazení horniny. Napětí v hornině vede k odlučování tenkých slupek hornin nebo jednotlivých minerálních zrn.
Při chemickém zvětrávání na sebe především působí jak silikáty a alumosilikáty, tak voda a četné kyseliny rozpuštěné ve vodě (H2C03, HN03, H3P04, H2S04 a různé organické kyseliny). Jílové minerály a další nerozpustné sloučeniny se hromadí ve zvětralinové kůře, zatímco více rozpustné zásady a soli jsou odnášeny z místa vzniku vodou, která prosakuje zvětralinami. Hlavním činitelem při chemických zvětrávacích pochodech je voda.
Výsledkem zvětrávání je vznik zvětralinových plášťů, tj. komplexu v různém stupni rozrušených hornin následkem zvětrání na kontaktu zemské kůry s atmosférou, hydrosférou, kryosférou, pedosférou a biogeosférou. Zvětralinové pláště vznikají především v zóně provzdušnění, tj. v části půdního nebo horninového prostředí, ve kterém je jedna část pórů vyplněna vodou a druhá vzduchem.
Čtěte také: Klíč k udržitelné budoucnosti
Svahy jsou nejrozšířenější a současně nejdynamičtější prvek reliéfu krajiny. Rychlost a způsob vývoje svahů má podstatný vliv na vývoj celé krajiny. U většiny svahů můžeme rozlišit horní konvexní část a dolní konkávní část. Mnohdy se obě části bezprostředně spojují v konvexně konkávní svah. Působí po celém svahu, velký význam však má při vývoji srubu, kdy druh zvětrávání může určovat typ vývoje celého svahu. Vzhledem k závislosti zvětrávání na podnebí působí v suchých (teplých i chladných) podnebích fyzikální zvětrávání. Ve vlhkém podnebí na svazích převládá chemické zvětrávání.
Fluviální svahové procesy a eroze
Pro působení naprosté většiny svahových procesů je rozhodující přítomnost vody. Do fluviálních svahových procesů zahrnujeme povrchový odtok srážkové a tavné vody, který označujeme jako povrchový ron. Povrchový ron je nesoustředěné stékání srážkové nebo tavné vody po svahu. Jestliže půda není nasycena, bude voda infiltrovat rychlostí určenou sklonem svahu, texturou půdy, vegetační pokrývkou a stupněm nasycení půdy vodou.
Jakmile mocnost tekoucí vody dosáhne určité výšky, tvoří se na povrchu svahu laminárně tekoucí vrstva vody, která vyvolává odnos drobných částic půdy. Nejnižší lamina vytvoří vodní film na povrchu minerálních a organických částic, po kterém se pohybují nadložní vrstvičky vody. Tento pochod nazýváme plošný splach. Většinou se však na svahu objevují nerovnosti, které rozdělují souvislý laminární vodní pokryv na jednotlivé stružky s turbulentním tokem. Jejich činností vzniká na svazích soustava různě hlubokých stružek, které rozrušují povrch svahu. Tento proces označujeme jako stružkovou erozi.
Část srážkové a tavné vody infiltruje do půdy, sypkých usazenin, zvětralin ap. Část této vody se opětně pohybuje rovnoběžně s povrchem svahu v půdě, sedimentech a zvětralinovém plášti.
Další svahové procesy
Sufoze (z lat. Soliflukce je pomalý a plastický pohyb půdního a zvětralinového, vodou nasyceného, materiálu ve směru sklonu svahu v periglaciálním klimatu. Pohyb je usnadňován prosycením vodou, opakovaným mrznutím a táním a zmrzlým, tj. nepropustným podkladem.
Čtěte také: Soukromá letadla: ekologická zátěž
Blokovobahenní proudy (zvané též mury) jsou proudy tekoucí hmoty, v níž se vedle jemnozrnného podílu nacházejí i úlomky skalních hornin; bloky skalních hornin mohou mít značné rozměry; pohyb proudů je rychlý a způsobuje značné změny georeliéfu. K tečení za jistých podmínek (otřes, zvětšení obsahu vody) může dojít ke ztekucení jílů (tzv. quick clay), jež se potom velmi rychle přemísťují ve směru sklonu svahu.
Plíživý pohyb zvětralin je velmi pomalý pohyb hmoty po svahu, který je způsoben různými příčinami, a to především objemovými změnami jako odrazem střídavého oteplování a ochlazování půdy nebo bobtnání a vysýchání, tlakem kořenů ap.
Gravitační svahové procesy
Gravitační svahové procesy jsou skupinou svahových procesů, při nichž se gravitace účastní přímo jako síla způsobující pohyb. Na každém svahu existují napětí vyvolaná gravitací, tj. tíhou horniny a vody ve svahu. Gravitační síly způsobují na svahu namáhání smykem (tzv. smykové napětí). Proti němu působí pevnost horniny a zvětralinového pláště. Každé napětí vyvolává deformaci.
Pokud se však velikost napětí ve smyku neblíží k mezním hodnotám pevnosti, neprojevuje se namáhání tvořením smykových ploch. Ploužení (creep) je pomalé tečení hmoty, kdy napětí v hornině nebo zemině nepřekročí mez pevnosti, ale přesto dochází k deformacím. Čím měkčí je hornina nebo zemina, tím menší namáhání stačí k tomu, aby se projevily známky ploužení. Z mechanického hlediska jde o velmi pomalý, dlouhodobý, zpravidla se nezrychlující pohyb hmot ve svahu, přičemž velikost posunu bývá velmi malá. Ploužení je zpravidla přípravnou fází ostatních druhů gravitačních pohybů.
V případě, že napětí na svahu poruší pevnost horniny nebo zeminy, dochází k náhlé deformaci svahu. Napětí se vyrovnává krátkodobým svahovým procesem, který nazýváme sesouvání. Sesouvání je tedy rychlý krátkodobý klouzavý pohyb hmot na svahu podél jedné nebo více smykových ploch. Je to náhlý krátkodobý pohyb horninových hmot na strmých svazích, přičemž se pohybující se hmoty rozvolní a krátkodobě ztrácejí kontakt s masivní horninou.
Mrazové procesy
Tato skupina svahových procesů souvisí s fázovými změnami vody při jejím zamrzání a opětném tání. Mrazové klouzání sutí je proces vyskytující se v chladných podnebích. Je to pomalý pohyb sutí na ledových kůrách, které se tvoří na spodní hraně úlomků v suťových pláštích. Vznikem ledových kůrek jsou jednotlivé úlomky zvednuty. Led tvoří kluzné plochy, po nichž se balvany posunují směrem po sklonu svahů.
Suťové pláště a balvanová moře s dutinami vyplněnými vzduchem chrání podložní horniny před slunečním teplem, ale současně umožňují pronikání chladného vzduchu. Led vzniká jednak ze sněhu navátého mezi úlomky, jednak kondenzací vody z par na úlomcích. Voda rovněž zatéká do prostoru mezi úlomky a shromažďuje se na zmrzlém podloží. Krystaly ledu tak rostou zdola nahoru a zvedají úlomky. Na mírných svazích jsou ledové kůry silnější než na příkrých svazích, které jsou lépe odvodňovány.
Mrazové vzdouvání je rovněž jevem vázaným na chladné podnebí. Tlaky vyvolané mrznoucí vodou v zeminách působí ve všech směrech, avšak projevují se hlavně vzdouváním povrchu terénu a horizontálním posunem. Vzdouváním úlomků - úlomky jsou zdviženy a při roztátí již neklesnou na původní místo, nýbrž se posunou po svahu; mrazové vzdouvání úlomků je nejúčinnější ve svrchních vrstvách půdy a směrem do hloubky zaniká (mizí asi v hloubce 0,5 až 0,8 m).
Jehlový led je to druh segregačního ledu, který vzniká zmrzáním vodou nasycených zemin a má tvar úzkých stébel a jehel. Jehlovitý led se vyskytuje na místech zbavených vegetace v podnebích, kde dochází k náhlému poklesu teploty pod bod mrazu. Úlomky jsou zvednuty jehlovitým ledem, který se často pak při tání ohýbá směrem po svahu a úlomky se posunují ve směru sklonu.
Kongeliflukce je zonální variantou soliflukce. Lavinou nazýváme rychlý pohyb sněhu na svahu. Rozměry lavin kolísají od malých lavin (několik krychlových metrů) až do lavin o rozměrech několika krychlových kilometrů, které se pohybují často na vzdálenost několika kilometrů.
Biologické svahové procesy
Růst rostlin a činnost živočichů vyvolává na svazích biologické svahové procesy. Růstem rostlin se nakypřuje svrchní vrstva půdy a dochází k posunu částic po svahu. Zejména kořeny rostlin rozšiřují pukliny a vedou k posunu úlomků skalních hornin. Rovněž živočichové způsobují svou činností (zejména hloubením doupat, chodeb ap.) pohyby po svazích. Živočichové rovněž narušují vegetační pokryv a tím umožňují urychlení jiných svahových pohybů.
Vývoj svahů
Způsob vývoje svahů závisí na výšce svahů, na horninách a zeminách tvořících svah a na přítomnosti srubu. Ke snižování svahů dochází hlavně u konvexně konkávních svahů. Na horní konvexní části svahu působí hlavně zvětrávání a pomalé pohyby hmot (plížení, mrazové klouzání, soliflukce ap.). Konkávní část svahu je pak hlavně modelována rychlejšími svahovými procesy, zejména působením tekoucí vody. Při snižování svahů se postupně snižuje intenzita svahových procesů s progresivně se snižujícím sklonem a výškou svahů.
Denní chod meteorologických prvků
Průběh meteorologického prvku během 24 hodin bývá významně ovlivněn periodickými výkyvy radiační bilance během dne v důsledku rotace Země kolem zemské osy. Velikost těchto výkyvů se zmenšuje s rostoucí zeměpisnou šířkou, proto je denní chod meteorologických prvků obecně největší v tropech a nejmenší v polárních oblastech. Omezuje se prakticky jen na mezní vrstvu atmosféry, v níž se směrem vzhůru v průměru zmenšuje.
Denní chod různých meteorologických prvků bývá ovlivněn jinými meteorologickými prvky; např. menší oblačnost a rychlost větru způsobují výraznější denní chod teploty vzduchu apod. Výraznost denního chodu meteorologického prvku se vyjadřuje jeho denní amplitudou.
Denní amplituda je rozdíl mezi denním maximem a denním minimem meteorologického prvku v jednom dni. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období let 1775-2010 největší denní amplituda teploty vzduchu 24,1 °C (z 23. 1. 1850), vypočtená z denního minima -26,5 °C a denního maxima -2,4 °C.
Denní úhrn meteorologického prvku
Denní úhrn je hodnota meteorologického prvku akumulovaná za pevně vymezený 24hodinový úsek. Tento úsek může trvat od půlnoci do půlnoci, nebo může být posunut s ohledem na termíny měření daného prvku. Užívá se především denní úhrn srážek, dále pak denní úhrn (suma) různých druhů záření.
Obleva
Z meteorologického hlediska zpravidla poměrně náhlé a obvykle alespoň dvoudenní oteplení nad 0 °C, které se vyskytlo po souvislé vícedenní sérii celodenních mrazů, tj. po nepřerušeném období ledových dnů. Teplotní kritéria pro vymezení oblevy nejsou v meteorologické literatuře jednotná.
tags: #klimaticky #podminene #pohyby #hmot #v #zavislosti
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]