Klimatické Poměry Jeseníků

11.04.2026

Hrubý Jeseník, jádro CHKO Jeseníky, se nachází na rozhraní dvou klimatických oblastí. Západní hranice kontinentálního klimatu se zde setkává s doznívajícími vlivy klimatu oceanického. Klima na úpatí Jeseníků je mírně teplé a pouze mírně vlhké. Horská část CHKO Jeseníky je řazena k chladné oblasti.

Nejvyšším bodem území je hora Praděd s nadmořskou výškou 1491,3 m, nejnižším místem je hladina řeky Bělé v Mikulovicích s nadmořskou výškou 320 metrů. Pohoří má střední nadmořskou výšku 667,6 m, střední sklon svahů 13° 55'. Území má horský ráz s úzkými rozvodnými částmi terénu a hlubokými údolími, jejichž hloubka nezřídka přesahuje 300 m. Charakteristické jsou přímočaře probíhající svahy, široká sedla a velké spády řek a potoků.

Geomorfologický Vývoj a Geologické Podloží

Pohoří prodělalo složitý geomorfologický vývoj. Variským vrásněním koncem prvohor vzniklo pohoří středohorského rázu, které bylo již koncem prvohor dlouhotrvající denudační činností postupně sníženo a tato činnost vyvrcholila ve svrchní křídě až oligocénu vytvořením paroviny. Ve třetihorách se parovina začala vlivem dozvuků alpinského vrásnění zmlazovat.

Celá kra Hrubého Jeseníku byla vyzdvižena proti kře Nízkého Jeseníku. Tak vznikl dnešní hlavní hřbet probíhající od Šeráku přes Červenou horu, Praděd, Vysokou holi na Pec. Celý masiv je trupového charakteru a v jeho vrcholových částech jsou zachovány zbytky holoroviny. Zvedání pohoří způsobilo silné oživení erozní činnosti vodních toků a vznik dnešních hlubokých údolí.

Ta sledují tektonické linie, pruhy méně odolných hornin a spádové poměry území. Na prudkých svazích docházelo k vodní erozi, výsledkem byl vznik četných strží. Vyskytují se zvlášť v údolích Hučivé Desné a Branné. V době ledové se severský ledovec zastavil na severním úpatí pohoří. Chladné klima vytvořilo na vrcholech i svazích Hrubého Jeseníku četné periglaciální jevy, především polygonální půdy, skalní skupiny, kamenná moře a suťové proudy.

Čtěte také: Vysvětlení klimatického optima

V závětrných prostorách nejvyšších poloh Hrubého Jeseníku vzniklo místní horské zalednění. Přímým působením ledovce s teplou bází se vytvořil kar Velké kotliny. Některé další karoidy (Malá kotlina, Jelení žleb, Sněžná kotlina) byly modelovány nivací. Geologicky patří Hrubý Jeseník do moravsko-slezské zóny Českého masivu.

Centrální část Hrubého Jeseníku je rozdělena na keprnickou a desenskou klenbu. Antiklinální pásmo keprnické pokračuje k severozápadu tzv. sérií Branné, antiklinální pásmo desenské přechází do oblasti andělskohorských vrstev, které již patří k Nízkému Jeseníku a do CHKO Jeseníky zasahují jen okrajově. Série Červenohorského sedla představuje synklinální pásmo mezi oběma antiklinálními strukturami.

Jádro keprnické klenby tvoří staré sedimentární horniny, které jsou přeměněny v pararuly, kvarcity, erlány a migmatity. Uvnitř klenby vystupuje těleso keprnické ortoruly (granitizované pararuly), dále se střídají pararuly a svory. Obal je tvořen devonskými horninami série Branné a Červenohorského sedla.

Podobnou skladbu jako kepmická klenba má i klenba desenská ve východní části Hrubého Jeseníku. V jejím jádru však jsou převládajícími horninami migmatity a pararuly. V jižní části zasahuje do CHKO Jeseníky sobotínský a v severní části jesenický amfibolitový masiv, tvořený pestrým souborem metamorfovaných hornin (amfibolity, amfibolické ruly a břidlice).

Půdní Poměry

Vzhledem ke geologickému podloží lze konstatovat, že rychlost zvětrávání hornin, závislá na zrnitosti, vrstevnatosti a přídatných látkách, je pozvolnější, podíl jílových zrn je malý. Půdní poměry oblasti jsou pestré. V nižších polohách, se v závislosti na charakteru substrátu a na georeliéfu vyvinula mozaika různě nasycených hnědých půd - kambizemí, které jsou na živných stanovištích zastoupeny pře vážně kambizeměmi mezotrofními.

Čtěte také: Klíč k udržitelné budoucnosti

Půda je zpravidla středně hluboká až hluboká, písčitohlinitá až hlinitopísčitá, tmavěji zbarvená s poměrně dobrou sorpční kapacitou a poměrně příznivá je i její biologická aktivita. Formou nadložního humusu je mulový moder. Obsah skeletu se pohybuje mezi 20-40 %. Půda je čerstvě vlhká, občas vysychavá, půdní reakce mírně kyselá.

Na kyselých stanovištích převažují kambizemě oligotrofní až podzolované - dystrické, převážně mělké až středně hluboké, hlinitopísčité až písčité, místy se značným zastoupením skeletu. Formou nadložního humusu je morový moder až mor. Významná část půd vykazuje větší nebo menší stupeň podzolizace s kyselou až silně kyselou reakcí a malou sorpční kapacitou. Dystrické kambizemě jsou zastoupeny zejména v nižších částech údolních svahů a při okrajích pohoří.

Ve vyšších polohách (v šestém, tj. smrkobukovém a částečně sedmém, tj. bukosmrkovém lesním vegetačním stupni) převládají horské hnědé půdy, tj. kryptopodzoly, a to na živných stanovištích kryptopodzoly mezotrofní, které bývají převážně písčitohlinité, středně hluboké, rezivě okrově hnědé barvy, středně kyselé, s nenasyceným sorpčním komplexem. Na kyselých stanovištích se vyskytují kryptopodzoly oligotrofní.

Půda je převážně hlinitopísčitá, mělká až středně hluboká, značně skeletovitá, světle rezivě okrově zbarvená, silně kyselá s výrazně nenasyceným sorpčním komplexem. V horských polohách se vyskytují horské podzoly, které vznikají na kyselých horninách v humidním klimatu. Kambizemní podzoly jsou v této oblasti hlavním typem půd. Jsou to mělké až středně hluboké půdy s mocnou vrstvou humusu, silně kyselé.

Převažující humusovou formou je mor. V nejvyšších polohách (přibližně nad 1050 m n. m.) převládají humuso-železité podzoly, místy zamokřené a zrašelinělé. Na kamenitých a skalnatých lokalitách jsou zastoupeny rankery, kambizemě a kryptopodzoly rankerové, na strmých srázech se skalními výchozy půdy nevyvinuté - litozemě (Velká kotlina, holorovina na Břidličné).

Čtěte také: Soukromá letadla: ekologická zátěž

Na vlhkých stanovištích a podél potoků ve sníženinách nalézáme kambizemě a kryptopodzoly pseudoglejové, pseudogleje až gleje. Na rašeliništích je zastoupena organozem. Zcela zvláštními půdními útvary jsou polygonální půdy, které vznikly v chladných periodách čtvrtohor na Vysoké holi a na Máji. Na Keprníku jsou vyvinuty thufury.

Klimatické Charakteristiky

Vyznačuje se vysokou relativní vlhkostí a převládajícím západním větrným prouděním, které přináší značné množství srážek. Podle Quitta, E. (1971) je nižší horská část v oblasti CH 7, vyšší nad 900 m je v oblasti CH 6 a hřbety nad 1200 m jsou v CH 4, která je v České republice nejchladnější.

Jeseník má průměrnou roční teplotu 7,1 °C a roční úhrn srážek 846 mm, Zlaté hory 7,5 °C a 822 mm. Srážky rostou směrem do vyšších poloh, teploty tímto směrem naopak klesají. Rejvíz má průměrnou roční teplotu 5,3 °C a roční úhrn srážek 1029 mm, Vrbno - Vidly 1234 mm. Ve vrcholových částech panuje drsné vlhké a větrné klima.

Praděd má průměrnou roční teplotu 0,9 °C a roční úhrn srážek cca 1400 mm. Pro chladnou oblast je charakteristické velmi krátké léto, chladné a vlhké, přechodné období velmi dlouhé s chladným jarem a mírně chladným podzimem, zima velmi dlouhá, velmi chladná, vlhká s velmi dlouhým trváním sněhové pokrývky (oblast Pradědu, Šeráku - Keprníku - Vozky, Orlíku).

Pro CHKO Jeseníky jsou charakteristické velké klimatické rozdíly na poměrně krátké vzdálenosti, což úzce souvisí s velkými rozdíly v nadmořské výšce. Často bývá počasí na obou stranách hlavního hřbetu Hrubého Jeseníku zcela odlišné. Podstatným faktorem, uplatňujícím se v klimatu území je význačný klimatický předěl, který probíhá od Ramzovského sedla na Červenohorské sedlo a dále na východ.

Tento předěl odděluje klima Slezské nížiny od vnitřního klimatu Moravy. Rozsáhlá Slezská nížina produkuje masy teplého vzduchu, který je vzdušnými proudy unášen na okrajové severovýchodní svahy Hrubého Jeseníku. Oblast Rejvízu je proti těmto vlivům chráněna a zachovává si ráz drsného horského klimatu. Každoročně nastávají v Hrubém Jeseníku teplotní inverze. Ve vyšších polohách je teplo a slunečno, v údolích a kotlinách jsou mlhy.

Na některých lokalitách se výrazně uplatňuje vliv mikro a mezoklimatu. Ve vrcholových polohách Hrubého Jeseníku je možnost mrazů po celý rok. Teploty pod 0 °C byly na Pradědu naměřeny i v červenci a srpnu. Tropické dny s maximální teplotou nad 30 °C se v těchto polohách nevyskytují. Výška sněhové pokrývky kulminuje v březnu, kdy dosahuje v dlouhodobém průměru 160 cm.

Souvislá sněhová pokrývka trvá na Pradědu v dlouhodobém průměru od 30. 11. do 19. 4. Ještě déle drží sníh na některých dalších místech, zejména ve Velké kotlině, kde odtávají poslední zbytky sněhu až začátkem července. Na některých místech, hlavně ve Velké kotlině, ale výjimečně i jinde (Malá kotlina, Jelení žleb, Sněžná kotlina) dochází občas k pádu sněhových lavin.

Vrchol Pradědu patří k největrnějším místům CR. Bezvětří je zde zaznamenáno průměrně jen 5,5 dnů v roce. Pro celé pohoří je charakteristické převládající západní větrné proudění. V tomto směru probíhají i hlavní údolí řek Divoké Desné, Hučivé Desné, Merty a Branné. Vodící návětrná údolí, zrychlující vrcholová část hřbetů a turbulentní proudění v závětrných polohách jsou principem tzv. anemo-orografických systémů.

Flóra a Vegetace

Současná flóra a vegetace Hrubého Jeseníku je výslednicí dlouhodobého vývoje od poslední doby ledové ve starších čtvrtohorách. Podle fytogeografického členění ČR náleží většina území CHKO do fytogeografické oblasti oreofytikum. Převažuje zde extrazonální horská vegetace montánního až subalpínského stupně a až na nepatrné výjimky chybějí teplomilné druhy.

Nevelká hraniční část CHKO je řazena do oblasti mezofytika, do fytogeografických podokresů Rychlebská a Hanušovická vrchovina, Vidnavsko-osoblažská pahorkatina a do fytogeografického okresu Jesenické podhůří. V Hrubém Jeseníku plošně převažují lesní fytocenózy. Potenciálně jsou to zejména bučiny Eu-Fagenion: v nižších polohách a na živných substrátech květnaté bučiny Dentario enneaphylli-Fagetum, na chudších horninách kyselé bikové bučiny Luzulo-Fagetum.

Ve vyšších polohách nalezneme smrkové bučiny Calamagrostio villosae-Fagetum a horské bučiny s javorem klenem Aceri-Fagetum. Horní hranici lesa tvoří horské klimaxové smrčiny Piceion excelsae, nad nimi v nejvyšších polohách bezlesé hole s vegetací tříd Juncetea trifidi, Mulgedio-Aconitetea a Salicetea herbaceae. Horní hranice lesa se pohybovala přibližně na úrovni hranice současné, kolem vrstevnice 1350 m n. m.

V komplexu lesních společenstev se lokálně vyvinula specifická společenstva rašelinišť, pramenišť a skal. Také v současné době převažují v Hrubém Jeseníku společenstva lesní, vlivem antropizace převážně druhotné smrčiny. Květnaté bučiny Eu-Fagenion se v Hrubém Jeseníku zachovaly do nadmořské výšky okolo 1000 m jako přirozené nebo polopřirozené porosty s charakteristickým druhově bohatým bylinným patrem. Najdeme je mj. na svazích údolí Merty, v údolí Divoké Desné, méně v údolích Hučivé Desné, Branné a Bělé. Jejich výskyt je vázán na svažitý a členitý reliéf.

Acidofilní horské bučiny Aceri-Fagetum jsou vázány na hřbetové polohy, dochovaly se fragmentárně a jejich porosty tvoří přechod mezi květnatými bučinami a horskými klimaxovými smrčinami. V jejich stromovém patře se vedle buku prosazuje javor klen. Rostou v oblasti Červenohorského sedla, méně v údolí Hučivé a Divoké Desné, v údolí Merty (Kočičí skalky), na vrcholu Černé stráně, v Malé a Velké kotlině. Svým charakterem jsou velmi blízké suťovým a roklinovým lesům Tilio-Acerion.

Roklinové lesy porůstají extrémní stanoviště svahů (až 50°), skal a sutí montánního stupně (mj. Oproti květnatým bučinám mají druhově chudé bylinné patro. Představují vegetaci plochých horských hřbetů a tvoří přechod mezi bučinami a klimaxovou smrčinou. Klimaxové smrčiny Piceion excelsae se zachovaly ve fragmentech při horní hranici lesa.

Spolu s druhotnými smrčinami zaujímají největší rozlohu lesních fytocenóz Hrubého Jeseníku. Plošně nejrozsáhlejší jsou třtinové smrčiny Calamagrostio villosae-Piceetum. Vedle smrku ztepilého (Picea abies) se mezi dřevinami ojediněle vyskytuje také jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia). Na podmáčených stanovištích jsou časté rašelinné smrčiny Sphagno-Piceetum.

Tyto porosty se vyznačují rozvolněným zápojem a často lemují vrchovištní rašeliniště s vegetací svazů Leuko-Scheuchzerion palustris a Oxycocco-Empetrion hermaphroditi. Najdeme je např. mezi Vozkou a Keprníkem, na Trojmezí, na Kamzičníku a Jezerné a pod Petrovými kameny. Rašelinné smrčiny obklopují i blatkové rašeliniště na Rejvízu, kde se nachází komplex vegetace svazů Pino-Ledion a Oxycocco-Empetrion hermaphroditi, a také rašeliniště na Skřítku.

Na extrémních stanovištích (suť z devonského křemence) se zachovaly reliktní bory Dicrano-Pinion, zejména v přírodních rezervacích Bořek u Domašova a Suchý vrch, v malých plochách také na Zámeckém vrchu v pásmu Orlíku. Podél vodních toků je rekonstruována vegetace pobřežních luhů z podsvazu Alnenion glutinoso-incanae. Zachovala se do jisté míry zejména podél Bělé, Bílé a Střední Opavy a Divoké a Hučivé Desné.

Z Hrubého Jeseníku jsou popsána společenstva listnatých keřů na lavinových drahách ze svazu Salicion silesiacae, asociace Salici silesiacae-Betuletum carpaticae a Piceo-Salicetum silesiacae. Na lavinových drahách a kolem horských potoků rostou vysokobylinná společenstva svazu Adenostylion a kapradinové nivy svazu Dryopterido-Athyrion.

Hole určují přírodní charakter pohoří. Ač rozlohou nevelké, jsou svébytnými ostrovy v moři hercynské lesní vegetace a kulturní krajiny. Vynikají vysokou diverzitou s endemickými, reliktními a penetrantními taxony. Analogické typy vegetace najdeme ještě v Krkonoších a na Králickém Sněžníku. Tento vegetační komplex je jedinečný nejen v České republice, ale v mnoha ohledech i ve středoevropském měřítku.

Na vyfoukávaných místech, mechanicky ovlivňovaných větrem a sněhem, ovšem bez dlouhodobé sněhové pokrývky, najdeme vegetaci svazu Juncion trifidi. Horské hřbety pokrývají krátko-stébelné porosty svazu Nardo-Caricion rigidae, které v místech s déle ležícím sněhem přecházejí ve vysokostébelné porosty svazu Calamagrostion villosae. Na horských prameništích roste vegetace svazu Cardamino-Montion. Specifickou, druhově velmi bohatou vegetaci najdeme v závětrných polohách karů a karoidů, v turbulentních prostorech anemoorografických systémů.

Jsou to jednak společenstva skalních terásek svazu Agrostion alpinae, jednak vysokostébelné trávníky svazu Calamagrostion arundinaceae. Rozsáhlou enklávou přirozeného bezlesí je hřbet od Ztracených kamenů přes Pec, Pecny, Břidličnou, Jelení hřbet, Máj, Kamzičník, Vysokou holí až k Petrovým kamenům, další je vrchol Pradědu a Keprníku. Méně výrazné jsou enklávy Mravenečníku, Šeráku a Červené hory (1337 m n. m.).

Meteorologické Stanice a Zajímavosti

V unikátním projektu sleduje Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví (VÚKOZ) klima hlavního hřebene Hrubého Jeseníku pomocí chytrých meteostanic. Získaná data pomáhají vyhodnotit dopady klimatické změny na místní přírodu. Meteostanice od českého startupu Agdata Smart jsou nainstalovány na třech místech hlavního hřebene Hrubého Jeseníku v lokalitách mezi vrcholy Pecný a Vysoká hole.

Jejich výškový rozdíl nabízí ideální podmínky pro měření a vyhodnocení získaných dat. Ta budou společně s dalšími údaji sloužit k modelování mikroklimatu celého horského hřebene. Meteostanice odesílají data v reálném čase. Ve spolupráci s Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR se tak VÚKOZ společně s Agdata rozhodl aktuální meteorologické podmínky poskytnout i široké veřejnosti.

Konkrétně jde o měření z vrcholu Velký Máj, který se nachází na turisticky oblíbeném úseku turistické trasy mezi Jelení studánkou a Petrovými kameny. Meteorologická stanice Červená Stanice se nachází v srdci Nízkého Jeseníku, několik desítek metrů pod vrcholem Slunečná. Velmi dobře reprezentuje drsnost podnebí Nízkých Jeseníků.

Meteorologická stanice Javorník se nachází v podhůří Rychlebských hor, ale již ve Vidnavské nížině. Velmi dobře reprezentuje pohraničí této lokality. Podobně jako u Beskyd, tak i v této lokalitě se vyskytuje fénový efekt. Nastává při jižním proudění, které může mít dva průběhy. První z nich je klasický jižní až jihovýchodní silný vítr, který zvyšuje teploty za hřebeny na severní straně Hrubého Jeseníku.

Druhý je nenápadný slabý jižní vítr, který zalévá jižní stranu Jeseníků nízkou oblačností, často zde mrholí a je zde poměrně nízká teplota. Za Červenohorským či Ramzovským sedlem však přichází zlom a na druhé straně se vyskytuje zmenšená oblačnost. Teploty i v zimě mohou atakovat 15 °C.

Extrémní Synoptické Situace a Kalamity

V oblasti Jesenicka se vytváří významný návětrný efekt, pokud se tlaková níže nachází nad východním Polskem a do střední Evropy proudí od severu chladný a vlhký vzduch. Pokud však situace převládala delší dobu, tak dochází ke kalamitním situacím. V takovém případě není problém, aby i v nížinách během jednoho dne napadlo kolem půl metru nového sněhu.

Červenec 1997 je pro oblast Jeseníků zapsán černým písmem. Za vše může tlaková níže, která se vytvořila 5. července nad Polskem. Nejdříve začala klesat nad Tatry a tak přinesla spousty srážek na severní návětří Hrubého Jeseníku. Pak se oblast nízkého tlaku vzduchu udržovala přímo nad Moravou a k trvalým srážkám se přidávala i konvekce.

Na hřebenech Hrubého Jeseníku spadlo v první pětidenní epizodě, tedy ve dnech 4. 7. až 8. 7. 1997 kolem 500 mm srážek. Již během prvních dnů se rozvodnil například horní tok Moravy v Hanušovicích nebo Desná na Šumperku. Tyto záplavy poničily v této oblasti budovy i komunikace a vyžádaly si několik obětí na životech.

Vhodnost Návštěvy a Závěr

Turistická oblast Jeseníky je velmi rozsáhlá a hlavně členitá. Nadmořská výška začíná ve 220 m n. m. a končí téměř v 1500 m n. m. Proto doporučení návštěvy do této oblasti je velmi specifické. Pokud se vydáte na Praděd či jiný vrchol Hrubého Jeseníku, pak je třeba počítat s tím, že i v létě vás zde může překvapit sníh. Vždyť na Pradědu se některé lyžařské sezóny lyžuje až do května. Naopak v pohraničí jsou jara velmi brzká.