Kostra ekologické stability: Definice a význam

S termíny kostra ekologické stability, biocentrum, biokoridor, interakční prvek, endogenní stabilita, lokální a regionální územní systém ekologické stability se budeme setkávat stále častěji. Územní systém ekologické stability krajiny je vybraná soustava endogenně ekologicky stabilnějších segmentů krajiny, účelně rozmístěných na základě funkčních a prostorových kritérií.

Kostru ekologické stability tvoří v současné době existující relativně endogenně ekologicky stabilnější segmenty krajiny, bez ohledu na jejich funkční vztahy. Velikost a rozmístění těchto segmentů v krajině je určeno dlouhodobou lidskou činností. Stávající územní systém tvoří většinou neúplná, nepravidelná síť účelně vybraných částí kostry ekologické stability.

Ekologicky významné segmenty krajiny jsou území, která jsou tvořena zcela nebo převážně stabilními ekosystémy, tj. takovými, které se vyznačují trvalostí bioty a ekologickými podmínkami umožňujícími existenci druhů přirozeného genofondu krajiny. Vyznačují se především vyšší vnitřní (endogenní) stabilitou. Vnitřní stabilita znamená odolnost vůči normálním výkyvům prostředí a endogenním změnám, např. populačním výbuchům.

Vnější (globální) stabilita znamená odolnost vůči mimořádným změnám prostředí, změnám obvykle katastrofického charakteru, k nimž biocenózy nejsou adaptovány a které jsou z hlediska jejich vývoje nepředvídatelné. Tyto změny mohou působit přírodní faktory, v kulturní krajině ovšem převládá působení antropických faktorů. Vnitřní stabilita nezaručuje vnější stabilitu, tj. odolnost vůči všem exogenním vlivům. Bez vyšší vnitřní stability nelze ovšem vnější stabilitu zajistit. Vysokou vnitřní stabilitu mají především sukcesně zralé ekosystémy s klimaxovým charakterem.

V kulturní krajině jsou to jednak ekosystémy s přírodním vývojem, především lesní a skalní geobiocenózy, jednak antropicky podmíněné ekosystémy s přirozeným vývojem bioty (např. hydrobiocenózy rybníků, geobiocenózy stepních lad a některých dalších travinných společenstev). Ekologicky významná liniová společenstva jsou specifickou biotickou formací kulturní krajiny. Mají úzký protáhlý tvar s významným podílem nebo převahou okrajových biocenóz (ekotopů).

Čtěte také: Ekologická Stabilita: Výpočet a Význam

Biotický koridor (biokoridor) je segment krajiny, umožňující migraci organismů a propojující biocentra. Většině organismů nemusí umožňovat trvalou dlouhodobou existenci. Ochranná zóna má za úkol zabránit pronikání negativních antropogenních vlivů do biocenter a biokoridorů. Její součástí mohou být opatření plošná (např. ochranný pás okolo biocentra), technicko-inženýrská (např. záchytný příkop proti splachům z polí) a technologická (např.

Interakční prvek je obvykle liniový segment krajiny, který zprostředkovává příznivé působení biocenter a biokoridorů na okolní ekologicky méně stabilní krajinu. Jeho hlavním úkolem je vytvářet existenční podmínky té části bioty, která je významná pro autoregulační procesy v hospodářských, nestabilních plochách. Podle biogeografického významu, stanoveného na základě posouzení biogeografické reprezentativnosti, významu pro ekologickou stabilitu krajiny a unikátnosti přírodních krajinných fenoménů rozlišujeme ekologicky významné segmenty krajiny s významem lokálním, regionálním, nadregionálním, provinciálním a biosférickým.

Skladba územního systému ekologické stability

Územní systém ekologické stability krajiny je vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu. Rozlišuje se místní, regionální a nadregionální systém ekologické stability. Ochrana přírody a krajiny se podle zákona č. 114/92 Sb., zajišťuje mimo jiné ochranou a vytvářením právě územního systému ekologické stability krajiny.

Ochrana systému ekologické stability je povinností všech vlastníků a uživatelů pozemků tvořících jeho základ. Jeho vytváření je veřejným zájmem, na kterém se podílejí vlastníci pozemků, obce i stát. ÚSES je tedy sítí skladebných částí - biocenter, biokoridorů, interakčních prvků, (ochranných zón), účelně rozmístěných na základě funkčních a prostorových kritérií.

Hlavním smyslem ÚSES je působit jako základní prvek ekologické sítě, posílit ekologickou stabilitu krajiny zachováním nebo obnovením stabilních ekosystémů a jejich vzájemných vazeb.

Čtěte také: České supermarkety a bio

Biocentra

Biocentrum (centrum biotické diverzity) je skladebnou částí ÚSES, která je, nebo cílově má být tvořena ekologicky významným segmentem krajiny, který svou velikostí a stavem ekologických podmínek umožňuje trvalou existenci druhů i společenstev přirozeného genofondu krajiny. Biocentra mohou být tvořena: biocenózami přírodními, typickými pro určitou biogeografickou oblast (např. zbytky lesních porostů s přirozenou dřevinnou skladbou), nebo biocenózami, jejichž stav a vývoj je podmíněn lidskou činností [např. lada = opuštěné travní nebo polní kultury, ale lesem nezarostlé, v první fázi sukcese, rybníky, louky s převahou přirozeně rostoucích druhů].

Biokoridory

Biokoridor (biotický koridor) je skladebnou částí ÚSES, která je, nebo cílově má být tvořena ekologicky významným segmentem krajiny, který propojuje biocentra a umožňuje migraci, šíření a vzájemné kontakty organismů. Biokoridory zprostředkovávají tok biotických informací v krajině. Na rozdíl od biocenter nemusí umožňovat trvalou existenci všech druhů zastoupených společenstev. V naší kulturní krajině je význam biokoridorů nepopiratelný. Bylo by úzkoprsé za jedinou kladnou funkci označit migraci organismů. Rozsáhlé plochy krajiny dělí na jednotlivé segmenty a tímto způsobem ovlivňují oblasti ekologicky nestabilní. Největší souvislou síť biokoridorů tvoří doprovodné břehové porosty tekoucích vod, jež jsou přirozenými biokoridory bez ohledu na jejich vymezení v rámci ÚSES.

Interakční prvky

Interakční prvky jsou ekologicky významné krajinné prvky a ekologicky významná liniová společenstva, vytvářející existenční podmínky rostlinám a živočichům, významně ovlivňujícím fungování ekosystémů kulturní krajiny. V místním územním systému ekologické stability zprostředkovávají interakční prvky příznivé působení biocenter a biokoridorů na okolní, ekologicky méně stabilní krajinu. Interakční prvky jsou součástí ekologické niky různých druhů organismů, které jsou zapojeny do potravních řetězců i okolních, ekologicky méně stabilních společenstev. Slouží jim jako potravní základna, místo úkrytu, místo rozmnožování, a pro orientaci. Přispívají ke vzniku bohatší a rozmanitější sítě potravních vazeb v kulturní krajině.

Interakční prvky jsou hierarchicky na nejnižší úrovni a nemusí být propojeny s ostatními skladebnými částmi ÚSES. Jedná se o krajinný segment, který na lokální úrovni zprostředkovává příznivé působení základních skladebných částí ÚSES (biocenter a biokoridorů) na okolní méně stabilní krajinu do větší vzdálenosti. Interakční prvky často umožňují trvalou existenci určitých druhů organismů, majících menší prostorové nároky (vedle řady druhů rostlin některé druhy hmyzu, drobných hlodavců, hmyzožravců, ptáků, obojživelníků atd.).

Typy ekologicky významných segmentů krajiny

EVSK se dle prostorově strukturních kriterií (velikost a tvar, stupeň stejnorodosti ekologických podmínek a současný stav biocenóz) dělí na:

Čtěte také: Jak podporovat projekty

• Malé území (1ar-10ha), stejnorodé ekologické podmínky zahrnující obvykle jeden typ společenstva.
• Rozsáhlejší (10-1000 ha), rozmanité ekologické podmínky umožňují více společenstev.
• Rozlehlé území (>1000 ha), rozmanité ekologické podmínky, tedy i rozmanitá společenstva. Patří sem většina CHKO, rozsáhlé lesy s přirozenou vegetací. V rámci oblasti je účelné vymezovat menší území s výrazně odlišnými společenstvy jako ekologicky významné krajinné prvky, popř. mají úzký protáhlý tvar, typická je pro ně převaha ekotonů.

Dále se dělí dle rozlohy na:

• Plošně méně rozsáhlé 5-10 ha --> ekologicky významné krajinné prvky a ekologicky významná liniová společenstva s funkcí interakčních prvků, biokoridorů a biocenter. Jejich síť reprezentuje rozmanitost skupin typů geobiocénů (STG) v rámci určité biochory [často obsahují druhy nezařazené mezi chráněné a ohrožené a nejsou považovány za vzácné].
• Rozlehlejší EVSK s min plochou od 10-50 ha dle společenstva. Jedná se obvykle o ekologicky významné krajinné celky a ekologicky významná liniová společenstva. Jejich síť musí prezentovat rozmanitost typů biochor v rámci biogeografického regionu [tj. jsou v nich zastoupena společenstva reprezentující rostlinstvo a zvířenu určitého biogeografického regionu]. Přispívají k udržení podstatné části druhového bohatství.
• Jedná se obvykle o ekologicky významné krajinné celky a oblasti, ve kterých je souvislá plocha ekologicky stabilních společenstev alespoň 1000 ha. Nadregionální EVSK by měly zajistit podmínky existence charakteristických společenstev s úplnou druhovou rozmanitostí v rámci určitého biogeografického regionu [měly by tedy zajistit podmínky existence charakteristických společenstev určitého regionu se všemi druhy přirozeně se vyskytujících rostlin a živočichů].

Nadregionální ÚSES je nepravidelnou sítí skladebných částí, které reprezentují celou škálu biogeografických regionů (bioregionů) příslušné biogeografické podprovincie. Nadregionální ÚSES vymezuje a hodnotí Ministerstvo životního prostředí v plánu nadregionálního ÚSES, který je podkladem pro závazné vymezení nadregionálního ÚSES v zásadách územního rozvoje, resp. v územním rozvojovém plánu. Regionální ÚSES je nepravidelnou sítí skladebných částí, které reprezentují celou škálu typů biochor v příslušném biogeografickém regionu. K vymezení regionálního ÚSES v plánu regionálního ÚSES jsou příslušné krajské úřady s výjimkou území národních parků, chráněných krajinných oblastí a ochranných pásem těchto zvláště chráněných území.

tags: #kostra #ekologické #stability #definice

Oblíbené příspěvky:

• Informace o hlášení odpadů Havířov
• Ekologické vzdělávání Hostětín
• Vliv územního plánu na život
• Emise dieselových motorů v ČR
• Nakládání s živnostenským odpadem