Krajinná ekologie: Esej o tématech v České republice

Chceš porozumět současné krajině? Zajímá tě, proč je krajina uspořádána do současné struktury a jaké ekosystémy ji tvoří? Chceš se dozvědět o procesech v minulosti, které krajinu a ekosystémy utvořily do současného stavu? Nebo tě zajímají různé přístupy, jak současnou krajinu popisovat, analyzovat a chránit? Tento kurz ti představí ekologické přístupy studia krajiny a ekosystémů na velkých škálách a umožní porozumět interakcím mezi prostorovým uspořádáním, podmínkami prostředí a ekologickými procesy.

Krajinná ekologie je věda zabývající se studiem interakcí mezi živými systémy a mezi živými systémy a prostředím. Jedním ze základních pojmů ekologie je ekosystém, jde o soustavu biotických a abiotických složek prostředí, které se vzájemně ovlivňují a jsou spojeny výměnou látek, tokem energie a předáváním informací. Jako abiotický faktor je označováno například proudění větru, teplo, světlo nebo srážky. V případě biotických faktorů pak mluvíme o společenstvech rostlin, živočichů a dalších. Také v ekologii se setkáváme s několika ekologickými zákony, se kterými věda pracuje. Mezi nejdůležitější patří zákon minima a s tím související limitující faktor, nebo zákon tolerance.

V současnosti je také často zmiňován pojem environmentalistika, která je také často používána jako synonymum ekologie. Jde však o obor, jenž využívá poznatků ekologie a zkoumá vzájemné působení člověka a ekosystémů. Kromě jiného se věnuje také prevenci znečišťování životního prostředí a nápravou vzniklých škod. Environmentální výchova je také zařazena jako jedno z průřezových témat ve vzdělávacím programu.

Jeden z prvních vědců, který definoval pojem ekologie, byl Ernst Haeckel, již v roce 1866 hovořil o ekologii jako o nauce o ekonomii přírody. Současné definici pak předcházela ještě řada dalších, například ekologie jako věda o historii přírody (Elton, 1927) nebo ekologie jako vědecké studium výskytu a hojnosti organismů (Andrewartha, 1961). Ekologie se zabývá celou řadou procesů odehrávajících se ve všech skupinách organismů, v různých typech prostředí a v různém časovém a prostorovém měřítku. Využívá poznatků z téměř všech přírodovědných oborů. Můžeme jí rozdělit podle hlavního zaměření na ekologii obecnou, aplikovanou, speciální, ekologickou technologii. Podle studovaného objektu pak rozlišujeme například ekologii hub, ekologii člověka nebo synekologii (ekologie společenstev).

Vliv člověka na biodiverzitu

Od konce posledního glaciálu neovlivňují přírodu jen “přírodní” procesy, ať už abiotické či biotické, ale zásadní roli v tvorbě ekosystémů začíná mít člověk. Počátek významného vlivu člověka můžeme datovat právě od poslední doby ledové, kdy se naučil efektivně lovit megafaunu, která se podílela na udržování bezlesých ploch, na které byla vázána celá řada organismů. Tlak člověka byl tak silný, že se populace megafauny začínala citelně ztenčovat (někteří autoři tvrdí, že člověk stojí za vyhynutím mamutů). Přelomovým okamžikem je následně neolitická revoluce, od níž začíná člověk postupně obdělávat rozsáhlá území půdy a již zde nemá prostor původní přírodní ekosystém. Člověk zemědělstvím udržoval bezlesí a dalo by se říci, že nahradil roli divoké megafauny. Začala éra bioty, která opouštěla původní step a začala doprovázet člověka ve stepi kulturní (v polích žijí skřivani, roste koukol…).

Čtěte také: Definice krajinné a aplikované ekologie

O 10 000 let později byla dalším zlomovým bodem průmyslová revoluce, po které následuje již skutečně masivní, celosvětová devastace přírody. Z továren a dopravy se do ovzduší dostává množství emisí nejen CO2 ale i SO2 či NOx. V průmyslu se sice využívá uhlí, ale přesto se neuvěřitelnou rychlostí kácí lesy jako surovina pro stavbu domů, lodí či nábytku a vše se zhoršuje s exponenciálním nárůstem počtu obyvatel až do dnešních 7,8 mld [8].

Myslím si, že stále existují mnohá místa, kde naopak člověk přírodě pomáhá. Ve střední Evropě se tak děje převážně díky chráněným územím, ochranářským spolkům a i iniciativě jedinců či firem. Bohužel se jedná z velké části jen o lokální pozitivní ovlivnění přírody, zatímco v globální měřítku je člověk stále hlavním problémem, proč na Zemi obrovským tempem klesá biodiverzita. Přitom si myslím, že by bylo možné tento klesající trend o hodně zpomalit, když už ne zastavit.

Je nutné, aby se skončilo s intenzivním zemědělstvím v dnešní podobě a přešlo se zpět, co nejvíce na extenzivní, jako tomu doposud je v mnohých oblastech na Balkáně. Je potřeba, aby se znovu zavedly některé managementy, které se nyní nepoužívají, či jsou dokonce zakázané - jako je management požárů, nahrazující přirozenou požárovou dynamiku, která je v dnešní době brána jen jako člověka ohrožující faktor, obhospodařování lesa tzv. výmladkovým způsobem, tvorbou prosvětlených pařezin, kde najdou útočiště mnohé světlomilnější druhy, které v příliš zapojeném lese nemají šanci. Toho se týká také management lesní pastvy, která by též mnohé lokality prosvětlila, utvořila by se přirozená mozaika různých dílčích biotopů, na něž se váží rozličné organismy. Stejně tak je důležité udržet či rozšířit pastvu na bezlesých lokalitách, aby se taková místa udržela a nezarůstala postupně dominantními druhy travin a křovin.

V dnešní době jsou mnohé ekosystémy ovlivněny invazivními expanzivními druhy, na jejichž expanzi se člověk dost často podílí. Mezi nejznámější invazivní druhy u nás ohrožující naše původní ekosystémy řadíme trnovník akát, bolševník velkolepý, křídlatka japonská a ze zvířat např. nutrie říční či rak signální přenášející na původní raky račí mor.

Lze namítat, že v České republice dle souhrnného přehledu o půdním fondu (ČÚZK 2019 a 2018) naopak zaznamenáváme pokles, co se týče plochy ovlivňované člověkem. Například orné půdy v roce 2018 bylo 2 951 395 ha, zatímco v roce 2019 2 940 927 ha, což činí pokles o 10 468 ha. [5,4] Problém je, že to neznamená, že se zmíněné plochy změnily na území vhodná pro flóru a faunu, a že na nich bude vznikat velká biodiverzita. Jsou to plochy, které se změnily např. na travní porosty, které postupně zarůstají křovinami, a na takových místech stále příliš velký počet druhů nenajdeme. Řada míst je také zastavěna velkokapacitními sklady či jinými stavbami. V dnešní nepřirozené krajině se plochy, kde chceme mít značné množství druhů, musí udržovat, protože nejsou schopny se samy udržet přirozenými biologickými procesy.

Čtěte také: Archeologie a krajina

Další argument, který “fandí” přírodě, že dokáže nápor lidí zvládnout a obstát, je náhled do historie, kde se mluví o šesti velkých vymíráních, při kterých vyhynula značná část žijících druhů. [1] Na tento argument lze ovšem namítat fakt, že než se opět zvýšila biodiverzita, trvalo to miliony let, a proto v lidském měřítku našeho života nemůžeme na schopnost přírody vrátit se k vysoké biodiverzitě spoléhat, a také nelze spoléhat, že by člověk vyhynul a tím se příroda mohla vrátit ke svému přirozenému klimaxu. V tomto případě si ale můžeme také vzpomenout na Černobyl, který je ukázkou, že příroda je schopná si vzít lidské výtvory zpět již v horizontu lidského života, a že stačí, aby člověk místo opustil, a celá řada druhů zde najde útočiště v jinak nehostinném prostředí obhospodařovaném člověkem. Rozhodně se však nedá mluvit o tom, že by se tu za chvíli mohly vyvinout nové druhy a také se opět jedná jen o lokální změny.

Současný stav krajiny v České republice

Naše krajina nevzkvétá. Naši odborníci pomocí satelitních snímků zhodnotili její stav a výsledky mluví za vše. Půda umírá, stromy chřadnou, voda mizí, teploty stoupají. Velkou měrou za to může konvenční hospodaření, které způsobilo odlesnění krajiny, pokles biodiversity a erozi půdy. Jestli chceme, aby nás naše krajina dál živila, poskytovala nám útočiště či prostou krásu k odpočinku, měli bychom ji uzdravovat.

Zdraví krajiny přímo odpovídá zdraví jejích obyvatel - lidí, zvířat, rostlin i mikroorganismů. Vyjadřuje pestrost a míru, do jaké krajina odpovídá svému potenciálu z hlediska schopnosti zachytávat sluneční energii, odolávat přírodním a člověkem způsobeným katastrofám. Je klíčovým parametrem určujícím schopnost krajiny živit svoje obyvatele a udržovat pro ně vhodné podmínky. Zdraví naší krajiny ale není dobré a máme tak dluh nejen vůči ní, ale i vůči sobě a dalším generacím.

Krajina v České republice je poznamenaná nevhodným hospodařením, zejména v oblastech úrodných niv kolem řek Labe a Moravy. Rostliny jsou pro naši krajinu klíčovým prvkem. Jsou totiž schopny zachycovat sluneční záření. Proč je to pro nás důležité? Rostliny zachycují sluneční záření dvěma způsoby. Fotosyntézou a při chlazení krajiny, kdy rostliny část sluneční energie využívají k přeměně vody na páru (transpiraci). Z našeho zkoumání vyplývá, že podstatná část slunečního záření však zůstává naší krajinou nevyužita, protože významná část naší země zůstává po značnou část roku bez vegetace. To je hned dvojnásobný problém:

1. Naše hospodaření s krajinou je neefektivní, protože není realizovaný jeho potenciál a značná část energie se vyplýtvá, aniž by se využila k produkci biomasy, kyslíku, chlazení nebo zachycování oxidu uhličitého z atmosféry.
2. Nevyužitá sluneční energie se přeměňuje na škodlivé teplo, které přispívá k přehřívání krajiny, suchu, poklesu úrodnosti půdy a celkově k nepohodlným životním podmínkám lidí ve městech a v krajině.

Vysoká míra homogenizace krajiny zároveň snižuje množství živočichů a rostlin a celkově i pestrost krajinných prvků (jako jsou remízky, aleje, tůňky apod.). Příhraniční lesnaté horské oblasti, jako jsou Beskydy nebo Šumava, vyšly v našem hodnocení jako nejzdravější, a představují tak naše nejcennější přírodní bohatství. Lesy totiž poskytují největší množství ekosystémových funkcí a služeb - jedná se o tzv. multifunkční typ krajinného využití. Lesy najdeme na téměř 40 % naší země, na celkovém zdraví české krajiny se podílí z jedné čtvrtiny.

Čtěte také: Ekologické aktuality

Česká krajina se řadí do biomu zvaného „smíšený les mírného pásu“, proto k ní les neodmyslitelně patří, a proto se k němu vždy bude přirozeně snažit navrátit. My lidé se tomuto procesu všemožně bráníme klučením, pravidelnou orbou a používáním chemických látek. Orná půda, která je dominantní součástí zemědělské půdy, produkuje pouze potraviny a krmiva, a proto patří k monofunkčnímu typu krajinného využití. Ačkoliv zemědělské plochy zabírají téměř polovinu rozlohy české krajiny, na jejím zdraví se podílí pouze z 16 %. Krajinu nechladí, nejsou esteticky hodnotné, neslouží k rekreaci a ani neposkytují domov početným druhům rostlin a živočichů.

Lesy byly v průběhu staletí postupně káceny a v úrodných oblastech řek Labe a Moravy vznikaly rozsáhlé zemědělské oblasti, které postupně pohltily zbývající ostrůvky vegetace. Krajina se dále měnila. Původní smíšené lesy nahradily monokultury smrků, které dnes tvoří dominantní lesní typ. S nástupem mechanizace v zemědělství a lesnictví došlo k narovnání a zpevnění vodních toků, rozorání mezí a remízků a vysušení mokřadů.

Při pohledu ze satelitů se ukazuje, že krajina vlivem konvenčního hospodaření přeměnila z vysoce produktivních a zdravých lesů na podřadné typy krajinného pokryvu. Současná zemědělská krajina je přehřátá, jednolitá a neproduktivní. Orná půda je zcela zakrytá rostoucími rostlinami pouze cca 3 měsíce v roce.

Člověk využívá krajinu několika různými způsoby. Ty se velmi liší tím, jak přispívají k celkovému zdraví krajiny, její pestrosti, plodnosti a chladící schopnosti. České lesní ekosystémy zachytí nejvíce slunečního záření během fotosyntézy a jsou nejvýznamnějším typem krajiny z hlediska chlazení. Jsou i nejpestřejším typem krajinného pokryvu, nicméně značná část je tvořena monokulturami. Části našich lesů jsou proschlé a nerostou, trpí následky kůrovcové kalamity a dopady pasečného hospodaření (holoseče).

Traviny jsou plochy s převahou lipnicovitých vytrvalých rostlin, které mají přírodní charakter a neslouží primárně k pastvě nebo produkci sena. Hrají roli v udržování pestré krajinné mozaiky a jsou dle potřeby sečeny, aby nezarostly dřevinami. Často se nacházejí v horských, suchých nebo naopak podmáčených místech nebo v chráněných oblastech, tedy místech nevhodných pro zemědělskou produkci.

Urbánní systémy jsou povrchy s trvalou vegetací v kombinaci se zpevněnými povrchy a stavbami. Jedná se o tzv. spojitou a nespojitou městskou zástavbu a další plochy. Tvoří 10 % celkové rozlohy republiky. Ke zdraví krajiny přispívají poměrně málo.

Zemědělské ekosystémy patří mezi méně hodnotné typy krajinného využití. Ve všech ohledech mají nižší než poloviční hodnoty - dokonce i fotosyntetický potenciál, který odpovídá roční produkci biomasy (potraviny, krmiva a meziplodiny), je nižší než u městských povrchů.

Konvenční zemědělství je postavené na krátkodobém, intenzivním pěstování jednoletých nebo dvouletých monokultur. Po většinu roku jsou pole buďto holá, část roku jsou rostliny malé a nekryjí půdu dostatečně a část roku jsou plodiny zralé a de facto suché. Při hustotě lidské populace se nelze vrátit k původnímu stavu, lze ale hospodařit chytřeji a přírodou se inspirovat.

Jedním z řešení je agrolesnictví, které napodobuje pestrá lesní společenství. Díky tomuto hospodaření je krajina nejen produktivnější a hezčí, ale také ve výsledku i samotný zemědělec výrazně ušetří na pesticidech, hnojivech a orbě. Tam, kde agrolesnictví není vhodné, může zemědělec aplikovat regenerativní zemědělství, které se snaží udržet povrch půdy soustavně pokrytý zelenou vegetací, nenarušuje půdu orbou a nepoužívá umělá hnojiva.

Aktuální zdraví krajiny jsme měřili jako vzdálenost od hypotetické ideální situace, ve které by naši zemi pokrývaly ze 100 % jenom nejzdravější lesy a traviny, které vyšly jako nejlepší v našem měření. Zdraví krajiny jsme hodnotili s pomocí satelitních snímků území ČR, focených v letech 2020 a 2021.

Grafické znázornění plochy, kterou zabírají hlavní typy krajinného využití v ČR

Graf č. 1. Grafické znázornění plochy, kterou zabírají hlavní typy krajinného využití v ČR dle Konsolidované vrstvy ekosystémů ČR (KVES).

Závěrem bych chtěla zmínit, že i přes řadu překážek se stále najdou lidé, kteří se intenzivně zasazují za ochranu přírody a snaží se o její návrat do “divokého” stavu. V Evropě se tím zabývá nezisková organizace Rewilding Europe, do které se zapojilo i Hnutí DUHA s kampaní Česká divočina a snahou navrátit do republiky velké šelmy. Za zmínku stojí i společnost Česká krajina, která pase velké kopytníky v Milovicích a vrací tím význam megafauně, která byla dříve přirozenou součástí krajiny, jak jsem zmiňovala na začátku. [6]

Vhodné by bylo, kdyby šlo na ochranu přírody a podporu jejího menšího devastování více dotací a také se pokusit stále zpřísňovat některá opatření, a to na zákonné úrovni. Nutné je také změnit evropské zemědělské dotace, protože ačkoliv bylo vyčleněno 66 miliard eur ze Společné zemědělské politiky, které měly za cíl zajistit zvýšení biologické rozmanitosti, tak dle průzkumů naopak diverzita stále klesá [7]. Je nutné dotace rozdělit tak, aby zemědělci měli motivaci je využívat na ekologické obhospodařování svých polí a zvýšili zde výskyt přírodních prvků a značná část peněz, aby směřovala přímo na ochranu přírody a klimatu. Nyní jsou však dotace čerpány často jen na minoritní záležitosti, které nemají velký vliv a potenciál ke zlepšení situace, protože pro mnohé úkony jsou stále nedostatečné a zemědělcům se nevyplácí je čerpat a raději dál hospodaří příliš intenzivními způsoby. Tím chci říct, že jsou snahy o ochranu přírody a o udržení její pestrosti, ale stále je třeba se zasazovat o to, aby se v nich pokračovalo a ještě lépe jich přibývalo.

Použitá literatura

• FASTEROVÁ, Zuzana. Diverzita a management středních a nízkých lesů [online]. 2013. Bakalářská práce. Univerzita Karlova, Přírodovědecká fakulta, Katedra botaniky. Vedoucí práce Münzbergová, Zuzana.
• SUCHOMEL J. a kolektiv. Ekologie lesních ekosystémů [online]. Skripta. Mendelova univerzita v Brně, Lesnická a dřevařská fakulta.
• BOHÁČ, Jaroslav. Ochrana biodiverzity [online]. 2013. Skripta. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Zemědělská fakulta.
• Souhrnné přehledy o půdním fondu z údajů katastru nemovitostí České republiky [online]. 2019. Praha. Český úřad zeměměřický a katastrální. ISBN 978-80-88197-11-9. ISSN 1804-2422
• Souhrnné přehledy o půdním fondu z údajů katastru nemovitostí České republiky [online]. 2020. Praha. Český úřad zeměměřický a katastrální. ISBN 978-80-88197-15-7. ISSN 1804-2422
• KORYTÁŘOVÁ, Anna. Divočina a Rewilding pohledem klíčových aktérů české ochrany přírody [online]. Brno, 2019 [cit. 2020-12-12]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Vedoucí práce Ľuboš Slovák.
• SKALÍK, Jan. Zemědělské dotace v ochraně přírody selhávají [online]. 11.6.2020. Ekolist.cz
• KOUBEK, Vilém. Průmyslová revoluce: Pokrok, který přinesl blahobyt a zničil Zemi. [online]. 2019. Brno.
• BRANIŠ, M., Základy ekologie a životního prostředí, 3. vyd. Praha: Informatorium, 2004.
• BROŽOVÁ, K., Hospodářství a životní prostředí v České republice po roce 1989, 1. vyd. Praha: CENIA, 2008.
• CUNNINGHAM, W. P., Principles of environmental science: Inquiry and applications, 5. vyd. Boston: McGraw Hill, 2009.
• ČAMROVÁ, L., Ekonomie a životná prostředí - nepřátelé, či spojenci? 1. vyd. Praha: Alfa publishing, 2007.
• ČERVINKA, P., Ekologie a životní prostředí, 2. vyd. Praha: Česká geografická společnost, 2012.
• ĎURICA, D., Člověk jako geologický činitel, 1. vyd. Brno: Moravské zemské muzeum, 2008.
• ELLENBERG, H., Vegetation ecology of central Europe, 4. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2009.
• HALKOVOVA. L., Environment for life, Prague: Ministry of the Environment of the Czech Republic, 2011.
• HAMPL, M., Vyčerpání zdrojů: skvěle prodejný mýtus, 1. vyd. Praha: Centrum pro ekonomiku a politiku, 2004.
• JAKRLOVÁ, J., Ekologický slovník terminologický a výkladový, 1. vyd. Praha: Fortuna, 1999.
• JANČAŘÍKOVÁ, K., Ekologie čtená podruhé, 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova Pedagogická fakulta, 2013.
• JORGENSEN, S., Ecosystem ecology, 1. vyd. Amsterdam: Elsevier, 2009.
• KADRNOŽKA, J., Globální oteplování Země: příčiny, průběh, důsledky, řešení, 1.vyd. Brno: VUTIUM, 2008.
• KOVÁŘ, P., Ekosystémy a krajinná ekologie, 1. vyd. Praha: Karlonimu, 2008.
• LAPKA, M., Towards an environmental society? 1. vyd. Prague: Carolinum Press, 2012.
• MALHOTRA, G., Environmental growth: a global perspective, 1. vyd. New Delphi: Macmillan, 2009.
• MEZŘICKÝ, V., Environmentální politika a udržitelný rozvoj, 1. vyd. Praha: Portál, 2005.
• MIKO, L., ŠTURSA, J., Národní parky a chráněné krajinné oblasti České republiky, 2. vyd. Praha: Ministerstvo životního prostředí, 2010.
• MOLDACH, B., Podmaněná planeta, 2. vyd. Praha: Karolinum, 2015.
• MOZGA, J., Sociální ekologie, 1. vyd. Hradec Králové: Gaudeamus, 2008.
• NAEEM, S., Biodiversity, ecosystem functioning, & human wellbeing, Oxford: Oxford University Press, 2009.
• PELC, F., Aktualizace Státního programu ochrany přírody a krajiny České republiky, 1. vyd. Praha: Ministerstvo životního prostředí ČR, 2010.
• POLÁŠKOVÁ, A., Úvod do ekologie a ochrany životního prostředí, 1. vyd. Praha: Karolinum, 2011.
• PURŠ, J., Historická ekologie. 1, 2.vyd.
• SÁDLO, J., Krajina a revoluce: významné přelomy ve vývoji kulturní krajiny českých zemí, 3. vyd. Praha: Malá Strana, 2008.
• SHERRATT, T., Big questions in ecology and evolution, New York: Oxford University Press, 2009.
• SMIL, V., Global catastrophes and trends, 1.vyd.
• STEJSKAL, V., Zákon o předcházení ekologické újmě a její nápravě s komentářem, související předpisy a s úvodem do problematiky ekologicko - právní odpovědnosti, 1. vyd. Praha: Leges, 2009.
• SUNDSETH. K., Natura 2000 : Ochrana biodiverzity Evropy, 1.vyd. Lucemburk: Úřad pro úřední tisky Evropských společenství, 2009.
• TKADLEC, E., Populační ekologie: struktura, růst a dynamika populací, 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2008.

tags: #krajinná #ekologie #esej #témata

Oblíbené příspěvky:

• Příroda severního Estonska
• Zásady ekologického chovu králíků
• Fakta o klimatické krizi
• Dopady letecké dopravy na životní prostředí
• Komplexní analýza znečištění půdy