Krajinné ekologické plány: Co to je a proč jsou důležité?

Krajina je vše, co nás obklopuje. Místo, kde žijeme, které nás ovlivňuje a spoluutváří, a zároveň se mění. Ovlivňuje ji celá řada faktorů, od čistě přírodních, přes klimatickou změnu, až po faktory ryze lidské, jako je její využívání či související znečištění. Především pak klimatická změna a lidské využívání s sebou nesou změny, které mohou být z různých úhlů pohledu více či méně problematické, ale i široké a komplexní.

Krajina je dynamický a živý systém, v němž se odráží socioekonomický a kulturní vývoj společnosti. Podle zákona o ochraně přírody a krajiny je „Krajina část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky“ (§ 3 odst. 1, písm. Ochrana krajiny je předmětem územního plánování.

Problémy krajiny již nelze řešit na lokální úrovni, ani odděleně na úrovni jednotlivých sektorů. Jak vyplývá ze Strategického rámce Česká republika 2030 (2017), Politika krajiny by měla přinést „komplexní pojímání a ochranu krajiny a vyžádá si zhodnocení a revizi dnešních nástrojů“. Její vznik reaguje také na závazky plynoucí z dalších cílů národních strategických politik, jako např. Národní akční plán adaptace na změnu klimatu (Vláda ČR 2021), který mj. stanovuje nutnost „prověřit potřeby a možnosti zavedení hierarchického krajinného plánování v kontextu územního plánování dalších zavedených plánovacích procesů a nástrojů“.

O nutnosti zavedení Politiky krajiny a krajinného plánování se píše mimo jiné i v Úmluvě Rady Evropy o krajině. Inspiraci pro krajinné plánování můžeme hledat v zahraničí a vybrat, co je pro české prostředí nejvhodnější. V Německu, Švýcarsku, Nizozemí i Francii má tradici hierarchické krajinné plánování, na úrovni státu, kraje a obce. Rozdíl je v závaznosti zpracovaných krajinných plánů.

Ve Švýcarsku je závazné zpracování krajinných plánů na úrovni kantonů, což je pro porovnání s ČR úroveň krajů. Tyto plány jsou pak závazné pro územní plánování na úrovni kantonů i obcí. Lokální krajinné plány, pokud jsou zpracovávány, musí zohledňovat krajinné plány vyšší úrovně. Ve Francii naopak zpracované krajinné plány právní závaznost nemají. V některých zemích hierarchické krajinné plánování neexistuje, nicméně plánování krajiny je nedílnou součástí územního plánování.

Čtěte také: Co je obsahem studia krajinné ekologie?

Součástí příprav Politiky krajiny bylo vyhodnocení územně plánovacích nástrojů z pohledu potřeb plánování krajiny a potenciální možnosti zavedení krajinného plánování. Snaha o zavedení komplexního nástroje krajinného plánování pramení z uvědomění si důležitosti krajiny a intenzity změn, které v krajině probíhají (klimatické změny, intenzivní zemědělské hospodaření, rozvoj sídel a infrastruktur atd.).

Nástroje pro plánování krajiny

Plánovacími nástroji, které jsou hierarchické, pokrývají celé území ČR a mají potenciál zabývat se řešením problematiky krajiny komplexně, jsou územně plánovací nástroje ve smyslu stavebního zákona č. 283/2021 Sb. V ZÚR jsou stanoveny priority územního plánování na úrovni kraje, resp. dle nového stavebního zákona je navržena koncepce rozvoje území kraje a rozvoje a ochrany jeho hodnot. Jsou verbálně popsány cíle, směry práce s krajinou, a jsou vymezeny typy krajin (vlastní krajiny, krajinné celky), pro které jsou stanoveny cílové kvality krajiny.

Územní plány jsou bezesporu nejdůležitějším územně plánovacím nástrojem pro uplatnění požadavků na péči o krajinu. Stejně jako u ZÚR vychází obsah existujících územních plánů z již neplatné vyhlášky č. 500/2006 Sb. Nově je obsah územního plánu definován v příloze č. 8 stavebního zákona č. 283/2021 Sb. Problematika ochrany a tvorby krajiny je v různé podobě řešena v částech: b) základní koncepce rozvoje území obce, c) urbanistická koncepce, e) koncepce uspořádání krajiny vč.

Relativně novým nástrojem v péči o krajinu jsou územní studie krajiny pro obce s rozšířenou působností (ÚSK ORP) zpracovávané od roku 2016. Územní studie nabízejí možnost multioborového přístupu k řešení krajiny. Zpracování ÚSK ORP je metodicky vedeno ze strany Ministerstva životního prostředí a Ministerstva pro místní rozvoj. Tento nástroj přinesl nový multioborový přístup k péči o krajinu v územně plánovací praxi.

Územní studie krajiny (ÚSK)

Územní studie krajiny (ÚSK) je odborný komplexní dokument umožňující koncepční víceoborový přístup k řešení krajiny a jejích funkcí. ÚSK se zabývá jak volnou krajinou, tak sídly a vzájemnými vztahy sídel a volné krajiny. Cílem návrhu ÚSK je vytvoření předpokladů pro existenci zdravé a odolné krajiny, návrh opatření sloužících k předcházení a odstraňování následků nevhodného hospodaření v krajině a k adaptaci na negativní projevy změny klimatu (např. povodně, přívalové srážky, sucho či vlny veder).

Čtěte také: Úvod do krajinné ekologie

Adaptace na změnu klimatu - ÚSK navrhuje opatření, která pomáhají krajinu přizpůsobit extrémním dopadům vyplývajícím ze změny klimatu, např. Zlepšení vztahu mezi sídly a krajinou - ÚSK pomáhá propojit sídla s okolní krajinou, usměrňuje rozvoj sídel, navrhuje např.

Možnosti financování ÚSKÚzemní studie krajiny (ÚSK) lze v současné době financovat v rámci 11. výzvy SC 1.3 OPŽP zaměřené na přizpůsobení se změně klimatu, prevenci rizika katastrof a zvyšování odolnosti vůči těmto rizikům s přihlédnutím k ekosystémovým přístupům. Výzva je určena pro obce s rozšířenou působností (ORP) a financování je dostupné pro celé území ČR s celkovou alokací 100 milionů Kč.

V obci Židovice bylo identifikováno erozní ohrožení na několika plochách orné půdy, především nad zástavbou, kde dochází ke střednímu až silnému eroznímu ohrožení. Na základě této analýzy byla v rámci Územní studie krajiny (ÚSK) navržena konkrétní opatření k omezení eroze a zlepšení ekologické stability. ÚSK doporučuje především zpomalit odtok vody a zachovat zatravnění na postižených plochách, čímž se sníží riziko vodní eroze.

Politika krajiny a krajinné plánování

V průběhu zpracování Politiky krajiny se ukázalo, že ne všechny problémy naší krajiny lze řešit nástroji územního plánování. V krajině najdeme dva základní druhy infrastruktur - přírodní a antropogenní. Přírodní infrastruktura je ovlivněna dlouhodobými přírodními procesy, jejichž výsledkem je geologické podloží, půda, voda, klima a biota. Její důležitou součástí je říční krajina, která tvoří tzv. cévní systém krajiny. Je to kontinuální přírodní infrastruktura, s níž souvisí prostor pro zadržení vody v krajině s protipovodňovým významem, prostor pro biodiverzitu, a je na ni také navázána celá řada kulturních funkcí, např. funkce veřejného prostoru, systém cestní sítě, rekreace atd.

Druhá infrastruktura je antropogenní, vytvořená člověkem. Především sem patří infrastruktura dopravní, technická i sídelní. Přírodní a antropogenní infrastruktury mohou být vzájemně propojovány tzv. zelenou infrastrukturou. Krajinné plánování umožní propojení jednotlivých infrastruktur v krajině a nastaví nové principy práce se zelenou infrastrukturou napříč nástroji územního plánování.

Čtěte také: Krajinná ekologie: úvod

Vnímáme jej jako doposud chybějící nástroj pro plánování, ochranu a management krajiny v širších souvislostech a vztazích. Jeho cílem bude řešit krajinu celistvě - holisticky. Propojovat vrstvy krajiny, propojovat sídlo a otevřenou krajinu, propojovat zájmy v krajině, propojovat krajinu různých měřítek. Jeho úlohou bude zároveň koordinace opatření vycházejících z jednotlivých oborových nástrojů k plánování krajiny (např. lesních hospodářských plánů, plánů povodí, plánů ÚSES, protierozních opatření atd.).

V současné době vzniká návrh metodiky pro zpracování krajinného plánování, který má potenciál být podkladem pro zpracování koncepce uspořádání krajiny na úrovni územního plánu a pro vymezení systému zelené infrastruktury dle požadavků stavebního zákona č. Krajinné plánování bude vycházet z analýzy současného stavu krajiny, vyhodnotí její hodnoty a problémy. Se zřetelem na současný stav a budoucí potenciální vývoj krajiny stanoví její cílovou vizi.

Dále stanoví prioritní kroky směřující k dosažení cílové vize, navrhne etapizaci těchto kroků, zkoordinuje zájmy na využívání krajiny. Ačkoli z pohledu jednotlivých sektorů např. územního plánování, ochrany přírody a krajiny, vodního hospodářství atd., je krajina chápána jako území, které je zásadní pro řešení celé řady problémů, mají sektorové přístupy své nedostatky, neboť řešení krajinných problémů mnohdy přesahuje jejich kompetenční možnosti.

Ekologická síť v České republice

Ekologickou síť v České republice tvoří soustava velkých jádrových území (chráněných území, biocenter) vzájemně propojených cestami (biokoridory) či nášlapnými kameny. Ochrana přírody a krajiny a územní plánování v České republice pracují se širokou paletou doplňujících se nástrojů, které jsou využívány k vytváření a udržování ekologické sítě. Bohužel však často odděleně.

Ekologická síť v České republice je utvářena jako mnohovrstevný systém zahrnující celou biologickou infrastrukturu, tedy všechny plochy v různých stupních ochrany a péče, od zvláště chráněných území po prvky nelesní zeleně. Významná část segmentů sítě se vzájemně překrývá a zároveň plní souběžně více funkcí. Často se zároveň jedná o území určená k ochraně biodiverzity, přirozené akumulace vod, ochranná pásma vodních a přírodních léčivých zdrojů, ochranné lesy, protierozní prvky, rekreační plochy. I proto je nutné síť chápat celostně, protože jen jako ucelená síť vzájemně se podporujících prvků plní veškeré své funkce.

Ekologicky významné prvky (EVP)

Mezi ekologicky významné prvky podle nařízení vlády patří také krajinotvorné sady. Část krajinných prvků v zemědělské krajině, tedy nelesní zeleň, skalní výchozy či mokřady v krajině, zákon o zemědělství č. 252/1997 Sb. v aktuálním znění definuje jako tzv. ekologicky významné prvky (EVP).

EVP podle zákona představuje souvislou plochu půdy plnící mimoprodukční funkce, popřípadě jiný útvar, který je součástí zemědělsky obhospodařované půdy nebo k ní bezprostředně přiléhá. Nařízení vlády1 pak vymezuje tyto druhy EVP: mez, terasa, travnatá údolnice, skupina dřevin, stromořadí, solitérní dřevina, krajinotvorný sad, příkop, mokřad a skalka.

EVP eviduje na návrh hospodáře Státní zemědělský a intervenční fond (dále SZIF) v rámci evidence využití půdy dle zákona o zemědělství - ve veřejném registru půdy, tzv. SZIF eviduje EVP, pokud je plocha krajinného prvku součástí nebo přímo přiléhá k zemědělské půdě. Rozlišuje tzv. vnitřní a vnější EVP.

Vnitřní EVP musí být obklopeny po celé své hranici zemědělsky užívanou půdou evidovanou v LPIS. Většinou jde o mokřady, kamenné snosy či různé prvky nelesní zeleně - solitérní stromy nebo remízky v polích. Krajinné prvky, které evidovanou zemědělskou půdou nejsou zcela obklopeny, jsou evidovány jako vnější EVP.

Kostrou ekologické sítě v České republice je územní systém ekologické stability (A) doplněný chráněnými územími všech kategorií a částí ploch významných krajinných prvků (B). Ochrana EVPZe zákona explicitně neplyne pro hospodáře ani vlastníka pozemku žádná povinnost ochrany EVP.

Na vybrané EVP či jejich části tak lze vztáhnout „pouze“ nástroje ochrany přírody, zejména ochranu dřevin rostoucích mimo les, případně ochranu biotopu zvláště chráněného druhu apod. EVP jsou však chráněny před poškozením nebo zničením v rámci základních podmínek (tzv. DZES, standardy dobrého zemědělského a environmentálního stavu půdy), které musí zemědělci dodržovat, aby měli nárok na zemědělské dotace v rámci Společné zemědělské politiky (SZP).

EVP vykazují zásadní odlišnosti od zaužívaných nástrojů obecné ochrany přírody - tedy zejména od územního systému ekologické stability krajiny (ÚSES) a významných krajinných prvků (VKP). Zatímco skladebné části ÚSES a VKP (ať již registrované, či tzv. „ze zákona“) podléhají zákonné ochraně, resp. jejich funkce, pak EVP, jak je výše uvedeno, takovou ochranu postrádají.

Zatímco skladebné části ÚSES jsou podle metodiky s vysokou odborností vymezovány autorizovanými osobami a schvalovány v rámci složitého procesu územního plánování a VKP jsou definovány přímo zákonem o ochraně přírody a krajiny nebo registrovány orgánem ochrany přírody ve správním řízení, pak EVP „pouze“ eviduje SZIF z moci úřední či na návrh zemědělce (ev. vlastníka či kohokoli jiného) po ověření stavu v LPIS (nad ortofotem), spíše výjimečně v terénu.

U EVP tedy absentuje cíleně nastavená zákonná ochrana, ale vynikají jednoduchostí a aktuálností evidence. Tím největším přínosem EVP však je, že na rozdíl od registrace/schválení vymezení skladebné části ÚSES či VKP mohou být EVP evidovány z vůle vlastníka/hospodáře. Zemědělec má zájem EVP evidovat, aby zachoval plochu daného krajinného prvku v rámci tzv. obhospodařované plochy a měl tak možnost na ni získávat veškeré plošné dotace (přímé platby, AEKO, EZ a další). Další velkou motivací pro evidenci EVP je osvobození od daně z nemovitosti.

Většinu EVP tvoří krajinné prvky, které lze v teorii ekologických sítí, konkrétně územního systému ekologické krajiny, zařadit pod pojem interakční prvky. Interakční prvky představují důležitý přírodě blízký biotop planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a dalších organismů. Jejich úkolem je podporovat vzájemné vazby mezi organismy v krajině navzájem a mezi organismy a jimi osídlenými prostředími.

Mezi typické interakční prvky jsou tradičně řazeny přechodové biotopy lesních okrajů (pláště, lemy), remízky, skupiny stromů, solitérní stromy v zemědělské krajině, drobná prameniště, společenstva na mezích a kamenicích, na agrárních terasách, vysokokmenné sady, břehové porosty, parky nebo aleje. Bývají často prostorově izolované a většinou mají menší plochu než bio­centra a biokoridory ÚSES, na které nemusí navazovat, takže vytváří jemnější krajinnou strukturu.

Interakční prvky nejsou výslovně uvedeny v žádné právní normě, proto na rozdíl od biocenter a biokoridorů nejsou v územních plánech závazně zobrazovány nebo pouze informativně. Vzhledem k nápadné shodě výčtu typických interakčních prvků a druhů EVP a kodifikaci tohoto institutu v zemědělské legislativě se nabízí nahrazení interakčních prvků na zemědělské půdě právě EVP. Jejich zahrnutí do ekologické sítě se zvažovalo již před více než deseti lety, tehdy však evidence EVP představovala marginální nástroj a úvahy proto nebyly dále rozvíjeny.

Základ ekologické sítě bude v České republice nadále tvořit soustava chráněných území, ÚSES a vybraných částí VKP a přírodních parků. Tato území mají určené správce, jsou odstupňovaně chráněna, většinou je definován jejich cílový stav a diferencována péče. Tato území jsou zřizována na základě odborných podkladů a návrhů v zákonem nastaveném procesu státem.

Aby byl potenciál EVP plně využit, je třeba zahrnout vnější EVP do výměry zemědělských ploch pro přímé platby (nejen) v rámci SZP, rozšířit evidenci EVP i ze strany nezemědělců (motivací je osvobození od daně z nemovitosti) a zpracovat metodiky pro péči o jednotlivé druhy EVP (připravuje AOPK ČR). K naplnění těchto a dalších kroků byla ustavena společná pracovní skupina MŽP a MZe.

Významné krajinné prvky (VKP)

Významné krajinné prvky jsou na území České republiky systematicky mapovány od poloviny sedmdesátých let minulého století. Významné krajinné prvky (VKP) představují ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky hodnotné části krajiny, které utváří její vzhled a udržují její stabilitu. Všechny lesy, rašeliniště, vodní toky a jejich nivy, rybníky a jezera bez ohledu na jejich rozlohu, složení či aktuální hodnotu zákon o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb. (ZOPK) řadí mezi VKP chráněné ex lege.

VKP zůstávají jednou z nejdůležitějších částí ekologické sítě v České republice, tvoří spolu s chráněnými územími většinu biocenter a spolu s krajinnými prvky na zemědělské půdě (tzv. ekologicky významnými prvky /cf. Pešout 2024a) většinu biokoridorů či nášlapných kamenů (Pešout & Hošek 2012). VKP jsou důležité i pro uchování obrazu naší krajiny (např. VKP jsou dle ZOPK chráněny před poškozováním a ničením a využívají se pouze tak, aby nebyla narušena jejich obnova a nedošlo k ohrožení nebo oslabení jejich ekologicko-stabilizační funkce.

V české ochraně přírody je pojem ekologická stabilita zaužívaný zejména díky jeho aplikaci v ZOPK a definici v zákoně o životním prostředí č. 17/1992 Sb.: „Ekologická stabilita je schopnost ekosystému vyrovnávat změny způsobené vnějšími činiteli a zachovávat své přirozené vlastnosti a funkce.“ V teorii ekosystémové ekologie je pojem ekologická stabilita s. s. překonaný, protože příroda je stále ve stavu dynamických změn.

Mezi ekologicko-stabilizační funkce VKP patří různé regulační funkce (ekosystémové služby) podle typu prvku (regulace odtoku vody a prevence eroze, tlumení povodní, samočistící procesy apod.) a funkce uchování biodiverzity se všemi jejími přínosy vč. zajištění opylování. Biodiverzitní ekostabilizační funkce spočívá v poskytování biotopu pro druhy a jejich společenstva charakteristické pro stanoviště či jejich mozaiku (druhovou a stanovištní diverzitu), které daný VKP utváří.

ZOPK poskytuje návod, jak přistupovat k hodnocení ekologicko-stabilizační funkce (funkcí) VKP, když od systému ekologické stability (jehož jsou s. l. VKP nedílnou součástí) očekává „uchování a reprodukci přírodního bohatství, příznivé působení na okolní méně stabilní (rozuměj ekologicky labilní, Míchal 1994) části krajiny a vytvoření základů pro mnohostranné využívání krajiny“.

Správa VKP by tedy měla být diferencovaná tak, aby na jedné straně nedocházelo k ohrožení nebo oslabení jejich ekologicko-stabilizační funkce a na druhé straně nedocházelo neodůvodněně k omezování jejich využívání. V rámci rozsáhlé praxe ochrany přírody se k ochraně VKP (více či méně vědomě) diferencovaně již dávno přistupuje.

Pro plnění cílů nařízení EU o obnově přírody (Pešout & Šíma 2022) je důležité zejména vylišení ploch prvků plnících biodiverzitní funkce, tzv. jádrových částí. Pro vymezení jádrových částí VKP, které jsou nositelkami biodiverzitní funkce daného VKP na základě kvality přírodního prostředí a potenciálu obnovy, se nabízí využít indikativně vrstvu mapování biotopů AOPK ČR a podpůrně Nálezovou databázi ochrany přírody.

Správné nastavení ochrany a diferencované péče o VKP v místech překryvu se skladebnými částmi územního systému ekologické stability (zejména pak biocentry) přispívá k zajištění ekologické stability, resp.

Kromě již zmíněného chybějícího prováděcího předpisu ZOPK k podrobnostem vymezování a ochrany VKP a metodiky k vymezování jádrových částí VKP (vč. zajištění diferencované péče) je potřebné v zájmu zajištění transparentnosti a předvídatelnosti státní správy zavést evidenci registrovaných VKP a jejich zobrazování ve formě účelových prvků v Registru územní identifikace, adres a nemovitostí. Je zjevné, že legislativním ukotvením institutu VKP spolu s územním systémem ekologické stability v devadesátých letech autoři ZOPK předběhli dobu.

tags: #krajinné #ekologické #plány #co #to #je

Oblíbené příspěvky:

• Řešení vysokých emisí
• Životní prostředí na Zemi
• Zájmy a aktivity v ochraně krajiny
• Více o zeměpisu, ekologii a krajinné ekologii
• Příčiny zápachu jimky