Význam ovzduší, vodstva, půd, rostlinstva a živočišstva na Zemi

Krajina je základní dynamický a materiálový systém, který vytváří prvotní krajinnou strukturu, jež je podkladem pro druhotnou strukturu. Tyto krajinné složky se vyvíjely během dlouhých geologických období, v úzké vzájemné souvislosti. Zahrnujeme sem horninu, půdu, vodu, ovzduší, vegetaci, živočišstvo a v kultivované krajině k nim přistupuje lidská společnost. Bez těchto základních složek, i bez jedné z nich, nemůže krajina plnit podmínky životního prostředí organismů.

Krajinné složky v pojetí stejného autora jsou charakterizovány jako jevy v krajině, které vznikly spolupůsobením člověka a přírodních faktorů na krajinné složky.

Termín primární krajinná struktura se používá v souvislosti s primární krajinnou strukturou, tj. ta, která je původní, člověkem neovlivněná (zařazujeme sem abiotické prvky geosystému jako geologický podklad a substrát, půdy, reliéf, vodstvo, ovzduší. Podle původnosti sem patří i původní vegetace, taková se však prakticky u nás nenachází (MILKLÓS, IZAKOVIČOVÁ, 1997, s.

Termín druhotná krajinná struktura používáme v souvislosti s druhotnou krajinnou strukturou, která v současné době vyplňuje zemský povrch. Druhotnou krajinnou strukturou pak tvoří soubory člověkem ovlivněných přirozených a člověkem částečně anebo úplně pozměněných dynamických systémů, stejně jako nově vytvořené umělé prvky (RUŽIČKA, RUŽIČKOVÁ, 1973).

Jednotlivé krajinné (ekologické) faktory vyvolávají krajinotvorné procesy. Působí-li tento faktor v krajině, stává se spouští pro tyto krajinotvorné procesy. RUŽIČKA (2000, s. jako přírodní zákonitosti řízené planetárními a meziplanetárními jevy. V kultivované krajině k nim přistupují i faktory, které mají sociální, ekonomický a technický charakter. Ovlivňují základní uspořádání prvotní struktury krajinné sféry a podmiňují její druhotnou strukturu.

Čtěte také: Ekologický význam srnce

Krajina a je ovlivněno spolupůsobením několika faktorů. (např. a vnějších (exogenních) sil. je sluneční energie (HRADECKÝ, BUZEK, 2001, s.

Vnitřní (endogenní) síly (HRADECKÝ, BUZEK, 2001) zahrnují především zemětřesení a vulkanismus. Vliv těchto pochodů se zpravidla následně odrazí ve změnách georeliéfu a bioty, a také ve změnách klimatických a hydrologických. Zemětřesení jako krajinotvorný činitel má zpravidla rychlý průběh a ve svých důsledcích může také negativně působit na socioekonomické složky krajiny. Zemětřesení v této kůře a plášti vede k horizontálním a vertikálním deformacím georeliéfu, resp. také ke změnám vnitřní struktury hornin. Důsledky zemětřesení mohou být katastrofální. Zemětřesení na Zemi jsou soustředěna do tektonicky aktivních zón, vázaných na hlubinné zlomy.

Tsunami (jap. přístavní vlna), které vznikají v důsledku otřesů zemské kůry dna oceánů a následným přenesením energie zemětřesných vln na vodu. Tsunami má malou výšku, avšak u pobřeží její výška roste (především na šelfových pobřežích), což se následně projeví katastrofální devastací v pobřežním pásmu.

Vulkanismus jsou důsledkem přemisťování magmatu a uvolňování plynů z hlubších částí zemské kůry a pláště na zemský povrch. Magma, se jako láva dostává na povrch.

Tektonické pohyby vedou k mechanickému posunu zemské kůry v horizontálním nebo vertikálním směru. Při jejich působení dochází ke změnám v nadmořské výšce, resp. i v geografické poloze. Rychlost těchto změn je od několika setin mm, až po desítky mm za rok (HAVRLANT, BUZEK, 1985 s.

Čtěte také: Proč je ekologická výchova důležitá

Vnější (exogenní) síly (HRADECKÝ, BUZEK, 2001) počítáme pochody klimatické, geomorfologické, půdní a biotické.

Zvětrávání probíhá na styku georeliéfu s atmosférou, hydrosférou, kryosférou a biosférou (HRADECKÝ, BUZEK, 2001 s. 89).

Rozlišujeme zvětrávání mechanicky a chemicky. Mechanické zvětrávání je podmíněno vlivem teploty a podzemní vody. Mechanické zvětrávání způsobuje rozpad horniny na menší části a úlomky. Jestliže se mění chemické složení horniny, hovoříme o chemickém zvětrávání. Charakter a intenzita zvětrávání je především funkcí klimatu (HORNÍK a kol., 1986, s. 42).

Mezi mechanické zvětrávání patří: teplotní zvětrávání (střídavé zahřívání a ochlazování vede k objemovým změnám a jejímu rozpadu), střídavé mrznutí a tání vody v puklinách hornin (mrazové zvětrávání - vzniká tlakem mrznoucí vody v puklinách). Mechanické působení organismů (tlaku zvětšujícího se kořenového systému stromů a keřů) (HRADECKÝ, BUZEK, 2001 s. 89)) (HORNÍK a kol, 1986, s.

Zvláštní kategorií mechanického zvětrávání je zvětrávání kryogenních (periglaciálních). Kryogenní (periglaciální) procesy probíhají v periglaciální oblasti, tj. v oblasti, kde se vyskytuje kryosféra. Probíhají v ní pochody, ze kterých je nejzákladnější mrazové zvětrávání (kongelifrakce), podmíněné střídavým mrznutím a táním vody v puklinách hornin a v zeminách. Ledovcové klíny je zvláštní způsob fyzikálního zvětrávání. V trhlinách horniny vznikají ledové klíny a žíly, které ji tříští.).

Čtěte také: Klíčová role bakterií v přírodě

Permafrost (trvale zmrzlá půda) (např. z 80-90% celkové hmoty led. V létě povrchová vrstva permafrostu roztává (činná vrstva) do různé hloubky dle charakteru podloží. Objemové změny v činné vrstvě podmiňují pohyby sedimentů - kryoturbance a vznik zvířených půd. Soliflukce tzv. soliflukce (HORNÍK a kol., 1986, s. 77-80).

Při chemickém zvětrávání se mění chemické složení hornin a minerálů; v tomto procesu je zprostředkujícím mediem voda v kapalném stavu jako přírodní rozpouštědlo. aj. (HRADECKÝ, BUZEK, 2001 s. 89). Chemické zvětrávání probíhá intenzivněji při vyšších teplotách (HORNÍK a kol, 1986, s. 43).

Biotické zvětrávání je v podstatě zvláštním případem zpravidla souběžně probíhajícího fyzikálního a chemického zvětrávání. Zahrnuje procesy jako rozrušování podloží kořenovým systémem, popř. provrtávání podloží živočichy, přenášení a míšení zvětraliny, zvláště živočichy, chemické působení produktů životních pochodů organismů na podloží, ovlivňování vlhkosti a teploty substrátu, změna pH (HORNÍK a kol., 1986, s.

Produktem fyzikálního a chemického zvětrávání je zvětralinová pokrývka, jejíž charakter závisí na typu zvětrávání. Zvětralina vzniklá mechanickým zvětráváním je ostrohranná, vzniklá chemickým zvětráváním má hlinitojílovitý charakter. Mocnost zvětraliny závisí na litologii a délce zvětrávacího procesu. Zvětralina na svazích má menší mocnost než v rovinatém terénu (HORNÍK a kol., 1986, s. 45-46).

Zvětralina podléhá pedogenetickým procesům. Půdotvorné procesy jsou souborem fyzikálních, chemických a biologických interakcí zvětraliny a ostatními složkami krajiny a pochody přeměny hmoty a energie ve vlastním půdním tělese. Průběh půdotvorných procesů je ovlivněn klimatických a geomorfologických, přičemž hlavní úlohu sehrává vztah mezi teplem a vláhou, litologickým charakterem matečné horniny, charakterem zvětraliny a rázem bioty; dalším závažným faktorem je sklon a expozice svahů, jež podmiňuje rychlost migrace a akumulace produktů zvětrávání. Pro vznik půdy je nezbytné, aby půdotvorné pochody byly v rovnováze nebo v převaze nad odnosem (HRADECKÝ, BUZEK, 2001 s. 89).

Půdotvorné procesy (JANDÁK, PRAX, POKORNÝ (2007, s. a prolínajících se obecných procesů, z nichž některé determinují kvalitu procesu následného. Rozlišují se půdotvorné faktory (mateční hornina (půdotvorný substrát), klimatický faktor, biologický faktor, podzemní voda a činnost člověka) a půdotvorné podmínky (reliéf terénu, stáří půd). V rámci půdotvorných procesů pak obecné půdní mikroprocesy a speciální půdotvorné procesy. Obecné půdní mikroprocesy odrážejí charakter působení významných fyzikálních, chemických a biologických jevů, reakcí a elementárních procesů na tuhou, kapalnou a plynnou fázi půdy a na půdní organismy. Dále zahrnují výměnu látek a energie mezi půdou a složkami prostředí. Charakterizují se půdní horizonty a hlavní referenční třídy půd. Speciální půdotvorné procesy představují komplexní kombinaci půdních mikroprocesů, které vedou ke vzniku půdních horizontů a významných znaků určitých půdních taxonů. Popisy půdotvorných procesů přesahují rámec této učební pomůcky. Jejich popis lze najít v pedologické literatuře (např.

Krasovění (HORNÍK a kol. 1986, s. na rozpustných a propustných horninách. Základním činitelem jeho vzniku je litologický faktor. V krasovém reliéfu získávají půdy a vegetace specifické znaky, které jsou typické jen pro krasovou krajinu. Na vzniku krasu působí mnoho přírodních činitelů, základní je přítomnost vody na propustném a rozpustném podloží. V užším slova smyslu rozumíme krasový reliéf - reliéf na karbonátech. Voda ale za spoluúčasti CO2 a vody se zprvu mění na kyselý uhličitan vápenatý, který je ve vodě rozpustný. Tato reakce je zvratná a výparem, oteplením nebo poklesem tlaku vzduchu popř. se znovu vysráží. Celkový charakter krasu je dán geomorfologickými procesy, modifikovanými geologickou strukturou, tektonikou, podnebím a dalšími přírodními faktory. Kras jako geomorfologický útvar je klasifikován z hlediska základních morfologických znaků (krasové typy musí mít shodné základní hrubé formy reliéfu i detailní utváření drobnějších forem).

Kras je souhrn jevů, které vznikají působením atmosférické a podzemní vody (erozí a zejména korozí) v krajině, jejíž podklad tvoří rozpustné horniny (vápenec či dolomit, sádrovec, halit). Krasové jevy - jsou jevy, které vznikají při přímém působení erozní činnosti vody. Krasové výtvory - jsou jevy, které vznikají opětovným vysrážením rozpuštěného vápence z vodního prostředí a jejich opětovným návratem do pevného skupenství - sintr.

Voda se na zemském povrchu vyskytuje ve třech skupenstvích - kapalném, pevném a plynném. Je v neustálém pohybu - koloběh vody. Je hlavním exogenním činitelem, který se nejvíce podílí na tvorbě reliéfu krajiny. Činnost vody můžeme rozdělit na rušivou (zvětrávání a vodní eroze) a tvořivou (vznik sedimentů). Voda působí mechanicky a chemicky.

Dešťová voda dopadající na zemský povrch mechanicky uvolňuje částečky půdy nebo horniny a na svazích pochází při povrchovém odtoku k plošnému splachování půd a zvětralin (ronový splach). Ronový, či dešťový splach je plošný. V místech, kde se voda soustřeďuje, jsou půdy hlubší a mají větší mocnost. i minerálně bohatší. Soustředěním dešťové vody se vytvoří síť stružek, které se prohlubují v brázdy, výmoly a strže.

Řeka vymílá koryto (říční eroze) a transportuje erodovaný materiál. Hloubková eroze prohlubuje říční koryto. Vznikají tak hluboce zaříznutá údolí zejména v oblastech horního toku. Boční eroze spočívá v tom, že voda a jí unášený materiál naráží a podemílá vnější (konkávní) břeh, až dojde k jeho zřícení. Na vnitřní straně (konvexní narůstá nanášení a usazování sedimentů. Při pokračující boční erozi dojde k zvětšení říčního zákrutu a ke vzniku meandru. Ve středním a dolním toku se tak rozšiřuje údolí. Meandrové zákruty se často dostanou blízko k sobě, při zvýšeném vodním stavu může dojít k protržení a vyrovnání vodního toku a ze zbytku řečiště vzniknou slepá ramena, která mohou být od vodního toku odříznuta nánosy, mění se v tůně, které se postupně zazemňují.

Evorzní činnost (evorze) vzniká při kruhovém pohybu unášeného materiálu ve vírech. Nastává např. pod vodopády na horních tocích řek. Erozní činností řek vznikají údolí.

Sedimentační činnost řek se zdvíhá v důsledku sedimentace unášených částic. Takto se vyrovnává spádová křivka. Říční sedimenty, vyplňující údolní dna, byly uloženy hlavně při postupu meandrových zákrutů. Činností řek vznikají nivy.

Jezera se rušivě projevují ve formě abraze (plošná eroze pobřežní), která je u jezer slabší než u moří, tvořivě pak sedimentací (HRUŠKA, JELÍNEK, 1998, s.

Glaciální procesy. Voda se vyskytuje v pevné fázi ve formě sněhu a ledu. Sníh je hlavním materiálem při vzniku lavin, která strhne porost, půdní a zvětralinový povrch. Rychlé tání může způsobit povodně (HRUŠKA, JELÍNEK, 1998, s. 114-115).

Ledovce tvořící se nad sněžnou čárou, modelují reliéf ve vyšších zeměpisných šířkách a vysokohorských oblastech. V pleistocénu však ledovce pokrývaly rozsáhlé oblasti severní a střední Evropy a Severní Ameriky a jejich erozní a akumulační činnost zanechala v reliéfu typické tvary dodnes. Růstem ledovcové hmoty je ledovec z místa svého vzniku vytlačován a gravitačně přesouván až pod sněžnou čáru.

Rozlišujeme ledovce pevninské (mocnost až 4000 m -Antarktida, Grónsko), ledovce plošné (tzv. norský typ), vyskytující se ve vrcholových oblastech plochých pahorkatin (mocnost 100-1000m) a ledovce horské vyplňující deprese a údolí horských masívů (mocnost řádově v 10-100m výjimečně 1000m). Voda s povrchu ledovce vniká trhlinami do ledu a vytváří v něm ledovcové jeskyně (HORNÍK a kol., 1986, s. 72-74). Na povrchu může voda vytvářet ledovcová jezera. Základním erozním tvarem horského zalednění je ledovcové údolí (trog), vzniklé přemodelováním preglaciálního říčního údolí (HORNÍK a kol., 1986, s. 74). Horské ledovce rozšiřují původní říční údolí tvaru V v údolí vanovitá tvaru U (HRUŠKA, JELÍNEK, 1998, s. 114-115). Zvláštním případem ledovcového údolí jsou fjordy, dlouhé, hluboké zálivy vzniklé přemodelováním říčních údolí okrajovými splazy pevninských ledovců a ponořením pod mořskou hladinu (Skandinávie, Island, Grónsko).

Základním tvarem ledovcových sedimentů jsou morény (HORNÍK a kol., 1986, s. se dostanou na povrch, okraj nebo nitra ledovce a které jsou posunovány pod ledovcem (HRUŠKA, JELÍNEK, 1998, s. 114-115). Rozlišujeme morény boční, čelní a uložené morény - zůstávající v terénu po ústupu ledovce (HORNÍK a kol., 1986, s. 75). Zachycené bloky hornin odvlečené i na velké vzdálenosti se nazývají bludné kameny (Opavsko, Hlučínsko) (HRUŠKA, JELÍNEK, 1998, s.

Eolické procesy. Činnost větru se v krajině projevuje jako modelační činitel především tam, kde chybí se svou ochrannou funkcí vegetace, např. v semiaridních, aridních a kryogenních oblastech. Eolická činnost - při poklesu transportní rychlosti vznik eolických sedimentů spraší a vátých písků) je vítr významným činitelem přenosu atmosférické vláhy a působí také na biotu a půdu. V suchém podnebí se suchými a sypkými zvětralinami se vítr uplatňuje více než v krajinách s vlhčím klimatem. Vítr působí nepřímo a přímo. Nepřímo působí rozvlněním hladiny moří, která pak jako mořský příboj způsobuje plošnou erozi (abrazi) pobřežních skal a útesů, ale i tím že přináší mraky a tím i srážky, které jsou pak původcem veškeré geologické činnosti vody. Přímo působí rušivě (již výše zmíněný odnos = deflace, větrný obrus = koraze) a tvořivě (větrná sedimentace v místech slábnoucí rychlosti větru tj. HORNÍK a kol. (1986, s. 82-85).

Svažitost terénu jsou velmi různorodé. Svah je složitý tvar vznikající interakcí litosféry, atmosféry, hydrosféry, biosféry, popř. kryosféry. Zvětráváním se na svahu uvolňuje materiál, který za specifických podmínek erozně denudačních čini...

tags: #vyznam #ovzdusi #vodstva #pud #rostlinstva #a

Oblíbené příspěvky:

• Frýdek-Místek: Úklidové práce
• Více o biologické rovnováze vodních ekosystémů
• Komplexní Řešení Likvidace Odpadu
• Oddíl pobytu v přírodě
• Odpad a hudební průmysl